Vratislav Slezák je přední český překladatel z němčiny, jeho osudovým autorem byl celý život Hermann Hesse, jehož základní díla, Stepní vlk a Hra se skleněnými perlami patří k nejoblíbenějším knihám německé literatury vůbec. Naopak k nejobtížnějším patřím Čarovná hora Thomase Manna, která loni vyšla v novém Slezákově překladu. Vitální muž, intelektuál a nezávislá osobnost mluví o své cestě životem.

Vy máte takové hezké slezské jméno – Vratislav čili Breslau neboli Wrocław, a k tomu Slezák čili Slezan. Byli vaši předci ze Slezska?

To úplně přesně nevím, ale taky říkám, že bych měl ve Vratislavi dostat čestné občanství… Já mám pro své jméno dvě teorie: první je, že pochází od slova slézti, a že tedy moji předci slezli z kopců. Druhá je, že jsou opravdu ze Slezska, neboť tatínek pocházel od Jičína – a to je na půli cesty do Slezska, odkud tedy mohl nějaký jeho předek přijít.

Podobně jako Slezákům se říkalo sudetským Němcům skopčáci, protože byli z kopců… Pak to dostalo pejorativní ráz a přeneslo se to na všechny Němce, třeba i z nížin. Měl jste nějaké německé předky?

Kam dohlédnu, byli to samí Češi. Otec od Jičína, maminka z Nového Města nad Metují. Seznámili se v Hradci Králové, kde tatínek pracoval na ředitelství drah a maminka studovala. Já se narodil v Neratovicích, tehdy to bylo malé sídlo s nádražím a už tehdy s velikou chemickou továrnou. Když mi bylo necelých šest, přestěhovali jsme se do Prahy, kde s výjimkou vysokoškolských studií v Olomouci žiju od ledna 1938.

To přestěhování souviselo s politickou situací?

Ne, spíš s tím, že rodiče pro nás se sestrou, která už začínala chodit na gymnázium, chtěli lepší školy. A taky je zajímala kultura, takže je Praha přirozeně přitahovala. Byli jsme taková dobře situovaná středostavovská rodina. Naši si postavili rodinný dům na Hanspaulce. Otec v rámci rodinné tradice tíhnul k definitivě.

Pak přišla okupace, takže vlastně jste válečný školák.

Ano, dokonale. Do školy jsem začal hodit těsně před Mnichovem, pak druhá republika, potom přišli Němci, začaly se přelepovat učebnice, což se pak opakovalo za komunistů. Od čtvrté třídy jsme měli výuku němčiny, v roce 1942 jsem šel na gymnázium. Tehdy zůstalo v Praze pět nebo šest gymnázií a nebylo jednoduché se tam dostat. Já kamarádil se synem vrchního školního inspektora, který nám poradil, abychom to zkusili na gymnázium v Praze 1 Dušní. Zkouška trvala dva a půl dne, pozůstávala z pohovorů v češtině, matematiky, písemné zkoušky a z pohovoru v němčině, také z tělesného testu, abychom ukázali, že aspoň zčásti jsme schopni vyrovnat se té správné rase.

Němčina vám tedy šla už tehdy?

Ano, dokonce jsem byl jediný, kdo měl diktát, který byl opravdu náročný, úplně bez chyby. Když jsem pak dělal písemné zkoušky, objevil se tam v uniformě s vysokými holínkami a bičíkem německý vysoký oficír, který měl na starosti školy v protektorátu, a tomu jsem musel zodpovědět otázku, jaký je rozdíl mezi SA a SS…

Taková znalost se člověku hodí... Byl jste sice ještě školák, ale přece jenom: byl to jazyk, který byl Čechům vnucován. To jste nepociťoval?

Ale samozřejmě, odpor k němčině byl značný, a to i mezi školáky: na gymnáziu už jsme měli víc němčiny než češtiny a některé předměty jako třeba zeměpis se musely vyučovat v němčině. Ale mně ten jazyk šel. Snad už tehdy jsem si říkal, že za to jazyk nemůže, mohli za to jeho nositelé. A pak k tomu byla tradice u nás v rodině. Otec mluvil německy velmi dobře, maminka uměla francouzsky – její tatínek byl obchodník, který se naučil skoro všechny jazyky monarchie. Já se o to pokusil také – naučil jsem se i maďarsky. V té mojí afinitě k němčině hrála značnou roli i moje záliba v zeměpise – a také v železnici. Železniční mapy a spojení, to je dosud moje vášeň. A pak se u nás četlo – a němečtí klasici nebyli v opovržení. A pak, víte – a snad mi bude dobře rozuměno –, já si všímal taky takových věcí, že když jela v tramvaji těhotná žena, tak první, kdo vyskočil a pustil ji sednout, byli němečtí vojáci. Snad mi rozumíte, že tím neomlouvám, čemu sloužili.

Ano, Němci jsou disciplinovaní a zdvořilí.

Ano, Němci pro mě nikdy nebyli jednolitá a zavrženíhodná masa. Chápu, že jsou lidé, kteří jim nikdy zcela neprominou. Ta zkušenost byla velmi bolestná.

Jak to bylo s germanistikou po válce?

Ta to samozřejmě odnesla. Ale zvláštností české germanistiky bylo, že v ní působilo mnoho osobností židovských, které pokud přežily, jako Pavel Eisner, mohly obor reprezentovat, aniž by je bylo možné nařknout z příchylnosti k nacismu. Ale obecně to bylo nejisté. Němčina se přestala na středních školách vůbec vyučovat, takže jsme měli čtyři roky bez němčiny. To se změnilo až po vzniku NDR v roce 1949, kdy byla němčina, ta správná, znovu přijatelná. Takže když jsem v roce 1951 maturoval, už se zase učila.

Co vás zavedlo na studia do Olomouce?

Já jsem se samozřejmě ucházel o studia v Praze, ale tam jsem se svým kádrovým profilem – původ buržoazní – neměl šanci. Dostal jsem se před nějakou komisi, byli tam i svazáci. A jedna ta svazačka v kroji, když jsem řekl, že mám zájem o germanistiku a skandinavistiku, mi řekla, že o tyhle obory nebude mít teď společnost zájem. No, nabídli studium albánštiny. To jsem odmítl. Pak jsem se víceméně náhodou dozvěděl, že by byla možnost studovat v Olomouci, kde se otevírala germanistika. Hlásilo se nás tam sto, brali šest, já měl nejlepší testy, tak mě vzít museli. K němčině jsem si vzal polštinu. Nikdy jsem nelitoval, že jsem studoval v Olomouci. Tam byla atmosféra mnohem svobodnější než v Praze. Mohli se tam uchýlit mnozí profesoři, kteří byli z Prahy vyštváni. Byl tam výborný výběr kantorů i studentů. Například O. F. Babler (1901–1984), výtečný polyglot, nebo jazykovědec Pavel Trost (1907–1987), což byla rázovitá postava: dodržoval zásadně akademickou čtvrthodinku, přišel od tramvaje, pověsil si kabát na kliku od okna a celé dvě hodiny chodil sem a tam a spatra přednášel třeba německou historickou mluvnici, že my jsme si mohli jen zapisovat.

Nestudoval jste tam s Vladimírem Justlem (1928–2010, významný bohemista a editor, znalec díla Vladimíra Holana)?

Jistě, i když on tam přišel až o trochu později, když musel odejít z filozofické fakulty v Praze, protože neskrýval své katolictví. Byl výtečný zjev už jako student. Vladimír vynikal okamžitě nad všemi. Přáteli jsme pak byli i v Praze.

Zbylo tehdy v Olomouci ještě něco z německé Olmütz?

Olomoučtí Němci, a to byl většinou patriciát, byli už, až na výjimky, pryč. Ale víte, co tam po nich zůstalo? Knihy v antikvariátech. Tam šlo přijít za babku ke všem klasikům, ke kompletnímu Goetheovi, Schillerovi, k rakouské literatuře, prostě tyto poklady tam zůstaly.

Jak jste se jako Středočech vyrovnával s moravanstvím?

Nás českých psanců tam bylo jen pár, tak jsme rádi dávali najevo svou českost. Tak jsme se třeba ptali: Hele, voni votvíraj ten vobchod až vod vosmi? A zároveň jsme nasávali moravštinu. Olomouc stojí, jak se říkalo, na řepě a my jezdili na povinné zemědělské brigády, kam nám bohatí hanáčtí sedláci vozili k obědu neslazenou meltu a suchý chleba a říkali: „Me te řepu bedeme veorávat a ve te řepu bedete vetřépat.“ Ale já si to tam oblíbil. Zažil jsem tam třeba tu podobu víry, s níž se v Čechách setkat jen tak nedalo. Takovou tu dávnou lidovou zbožnost prodchnutou pokorou, třeba na Svatém Kopečku nebo na Hostýnu, když jsem viděl babky, jak se tam po kolenou modlí na každém schodu růženec. Já tím zprvu trochu pohrdal, než jsem pochopil, že to je projev naděje a důvěry v Boha. No a pak tam byla také Olomouc studentská a měšťanská, která například dodržovala každou neděli korzo na Horním náměstí. Hvězdou Olomouce byl tehdy Josef Bek a Slávka Budínová, jejichž hlasy nebylo možné přeslechnout.

Jak jste se s Olomoucí loučil?

Já neměl ve zvyku se na něco upínat, takže snadno. Já si vůbec vlastně celý život nedělal nějaké starosti, ale ani nekladl přílišné ambice. Bral jsem to, jaké to je a jak to přijde. Říkal jsem, že důvěřuju nebeské režii. To mám od maminky, která měla úžasně optimistickou a otevřenou povahu. Takže když jsem skončil, dostal jsem umístěnku do Československé obchodní komory v Praze, jmenovalo se to Rapid. Měli jsme psát texty o československých výrobcích, propagovat je po světě. No, vůbec mě to nebavilo, ale byl tam výborný kolektiv, pozoruhodná složenina lidí různých původů, národností, vyznání. Ani jeden tam nebyl komunista, s výjimkou vedoucího, samozřejmě. Byl to pozůstatek starého světa, který ještě fungoval tak, jak měl fungovat. Byl jsem tam pět let. Pak moje cesta vedla do Střediska vědeckých a technických informací v Běchovicích, což bylo na druhém konci Prahy, já musel ráno vstávat v pět a pak tam celý den překládal technické články. Moc zábavné to nebylo, ale bylo to prostředí technické inteligence a to také bylo zajímavé a pro mě nové – do té doby jsem se stýkal skoro jen s lidmi z humanitních oborů. Byl tam jeden kolega, kterého jsem měl velmi rád, nesmírně vtipný a vzdělaný člověk, Žid, který prošel Terezínem, ale protože měl árijskou manželku, nemusil do Osvětimi, tak přežil. Když šel do důchodu, dal mi ten pan Lánský na rozloučenou židovskou hvězdu, kterou musel nosit. Velmi si toho daru považuju.

Pak jste byl na ministerstvu kultury. Nebyla k tomu nutná legitimace KSČ?

Ve druhé polovině 60. let ne – za normalizace už zase ano. Byl to zahraniční odbor, šéfem byl Jan Rabas, syn malíře Václava Rabase, člověk založením bohémský, umělecký, něco jako Vítězslav Nezval, když byl úředník. Já dostal na starosti kulturní styky se západním Německem, s nímž jsme pořád ještě neměli diplomatické styky, a pak s Dánskem, Norskem a Švédskem. Tehdy jsem začal jezdit do zahraničí. Předtím jsem byl v roce 1947 v Dánsku a pak až v roce 1962 na tematickém zájezdu s ústavem v Rakousku, kde jsme navštívili jednu elektrárnu.

Předpokládám, že ty časy skončily po roce 1968.

Přesně tak. Po srpnu ’68 to ještě chvíli šlo, ale pak mi bylo naznačeno, že jako bezpartijní nemůžu na ministerstvu zůstat. Ale víte co? Mně to vůbec nevadilo. Já jsem vlastně byl rád a s důvěrou v onu nebeskou režii, která to zase nějak zařídí, jsem hleděl do budoucnosti. Mně totiž nějaká kariéra nikdy nic neříkala. A tak jsem se dostal do Poděbrad, kde bylo detašované pracoviště ČVUT s výukou cizích jazyků. Sídlil jsem v zámku a pode mnou teklo rodné Labe, učil jsem němčinu, trochu i francouzštinu a vypomáhal jsem v angličtině. A úžasná věc: můj rozvrh byl úterý, středa, čtvrtek, zbytek volno. Nádherná věc. Vydržel jsem tam dvanáct krásných let.

Kdy jste začal překládat?

Já jsem si sám pro sebe překládal už dlouho, nejvíc z polštiny. S němčinou jsem si dlouho netroufal, také nebylo právě snadné se zapojit. Až jednoho dne roku 1968 jdu po Národní třídě a z redakce Odeonu vyjde doktor Josef Čermák a takhle na mě ukáže prstem a říká: „Vy děláte Hesseho, že?“ – já o něm napsal diplomku – „Jděte nahoru, tam probíhá soutěž na překlad Stepního vlka, přihlaste se tam.“ Já jsem si shodou okolností pro sebe kus Stepního vlka přeložil, tak jsem to tam přinesl a byl vybrán. Tím to začalo.

Vy jste psal diplomku o Hermannu Hessem už v 50. letech?

V Olomouci to šlo. Hesseho nešlo sice považovat za pokrokového autora, ale bralo se, že je to mírotvůrce a „Němec, který obstál“ – on dostal už v roce 1946 Nobelovu cenu, což bylo gesto, že se s německou kulturou počítá. Ale Hesse byl opravdu můj osud. Ostatně, stalo se mi, že když jsem byl v Montagnole ve švýcarském Ticinu, kde Hesse žil a kde je v jeho domku muzeum, přišla tam za mnou paní, která si to tam také prohlížela, a říká: „Prosím vás, vždyť vy vypadáte jako Hesseho dvojník! Je tohleto možné?!“

No opravdu, teď si to také uvědomuju! Ta podoba je opravdu pozoruhodná…

To víte, věrný pes po čase přebírá podobu svého pána. Stalo se mi to v Německu a ve Švýcarsku už vícekrát.

Druhým vaším osudovým autorem je Thomas Mann. Loni vyšel ve vašem překladu monumentální román Der Zauberberg, dosud v českém prostředí známý jako Kouzelný vrch. Vy jste titul přeložil jako Čarovná hora. Je vám bližší Hesse, nebo Mann?

Víc jsem se v životě zabýval Hessem, přeložil jsem dobrou polovinu jeho díla. A samozřejmě je to výtečný autor. Ale kdybych si musel vybrat, s kým odjet na pustý ostrov, byl by to Mann. To je mnohem složitější, záludnější a i obtížnější spisovatel. Já jsem dosud přeložil jen Smrt v Benátkách, ale to je báseň v próze, na to by si měl troufnout jen zkušený překladatel, tam když pokazíte větu, je malér. Vše tam musí být jasné a viditelné. Čarovná hora, to je naproti tomu symfonie, složité předivo nekonečných vět, myšlenek, polemik, idejí, jako když opravdu zdoláváte horu. Ale není třeba se bát, odmění vás to.

Prosím vás, ještě na závěr: Vy se někdy píšete jako Jiljí. K tomu jste přišel jak?

Jméno Jiljí mám na křestním listě. Dlouho mi to bylo lhostejné, ale koncem 60. let jsem se sblížil s podzemní církví a shodou okolností jedním z míst, kde měla zázemí, byl kostel u sv. Jiljí na Starém Městě, kam jsem docházel i já. A tak jsem si začal říkat Jiljí, což bylo jednak praktické kvůli utajení, jednak příjemně extravagantní. Jiljí moc není.