Dvacátého šestého června, krátce poté, co americký Nejvyšší soud legalizoval manželství homosexuálů, vyšel v časopise Foreign Policy článek „Může manželství homosexuálů porazit Islámský stát?“. „Přemýšlela jsem dnes ráno o dvou souborech fotografií – jednom z města ovládaného Islámským státem v Iráku, druhém ze schodiště Nejvyššího soudu ve Washingtonu,“ začíná autorka. Popisuje dva výjevy: veřejnou popravu tří mužů za „homosexuální skutky“ shozením z vysoké budovy a rozjásaný dav „mužů a žen nejrůznějšího věku a ras“, kteří americkými a duhovými vlaječkami oslavují právo homosexuálů na sňatky. „Vím, ve kterém davu bych byla raději,“ prohlašuje autorka.

Méně jednoznačně už vykresluje, jak se zhmotní vize z titulku jejího článku. Její logika funguje asi takto: Lekce historie zní, že brutalitou a strachem nelze lidi držet v područí donekonečna. Zjistili to nacisti, Sověti, Kukluxklan, Pol Pot i pachatelé genocidy ve Rwandě. „Jednoho dne to zjistí i Islámský stát a al-Kaída.“ Závěrem doporučuje tweetovat hashtag #LoveWins, twitterovou verzi našeho „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

Hashtag ještě nikoho neporazil

Foreign Policy je jedna ze dvou nejsledovanějších amerických specializovaných publikací v oboru, pro americké i globální praktiky a analytiky zahraniční politiky je to povinné čtení. Také autorka Rosa Brooksová není amatérka; je profesorkou práva na Georgetownské univerzitě a bývala poradkyní v Pentagonu i na ministerstvu zahraničí. Jak se takové pominutí smyslů může přihodit?

To méně podstatné jsou zkratky, kterých se Brooksová dopouští ve svém líčení vítězného tažení lásky historií. Zloduši, které vyjmenovává, zpravidla nebyli přemoženi tím, že by na vlastní kůži zakusili působení síly lásky. Hitler, Pol Pot i další museli být zbaveni moci silou zbraní a své přesvědčení si ponechali až do hořkého konce. Spousta přesvědčených nacistů i sovětských komunistů žádnou hodnotovou konverzí neprošla, jen prostě neměli na výběr. Žádný hashtag ještě nikoho neporazil.

Podstatnější je jiná chyba. Brooksová z toho, že ona by raději oslavovala manželství homosexuálů ve Washingtonu, než přihlížela popravě v Mosulu, vyvozuje, že všichni ostatní taky. Praktik zahraniční politiky je povinen se snažit porozumět tomu, proč někteří ne. A takoví lidé evidentně existují. Například pomáhat Islámskému státu přišlo odhadem dvacet tisíc cizinců. Mezi nimi tisíc dvě stě Francouzů, šest set Němců nebo stejný počet Britů. A to ještě nejsou ty evropské společnosti, kde je tato volba nejpopulárnější – v počtech turistů ISIS na obyvatele vede Belgie (40 na jeden milion), následovaná Švédskem a Dánskem. Co přimělo tyto lidi vyměnit komfort spotřební společnosti, přístup ke špičkovému vzdělání a kariérnímu růstu či sociálnímu zabezpečení za drsné podmínky blízkovýchodní pouště a společenský řád snažící se věrně restaurovat poměry třináctého století? Nahlédnou svou chybu a vrátí se, když jim ukážeme dost obrázků lidí radujících se z legalizace sňatku homosexuálů?

Hip hop není to samé jako punk

Jsme zvyklí na životní trajektorii mladého bouřliváka, který se později usadí, najde si středostavovské zaměstnání a občas vypráví historky z mládí (Joe Strummer z The Clash žil ke konci života na farmě a měl předplacený konzervativní Daily Telegraph). Ale co takový Lucas Kinney, který se z role kytaristy punkové skupiny Hannah’s Got Herpes (měla lokální hit The Direction of My Erection) vynořil s novým jménem Abú Basír al-Britaní v úloze předního propagandisty an-Nusry, odnože al-Kaídy v Sýrii? Co takový britský obdivovatel hip hopu Abdel Bary, který kdysi rapoval o tom, že jeho rodině hrozí deportace do Egypta, a nakonec se sám deportoval do Islámského státu, kde asistoval řezání hlav rukojmím?

Obtížně si představujeme, že někdo může vyměnit společnost maximalizující svobodu volby za společnost maximálně omezující svobodu volby a předepisující jedinou správnou cestu. Ale někomu to může dát pocit existenciálního klidu a sounáležitosti, která mu v dosavadním životě chyběla. Jak se mohou lidé vyrostlí na Západě srovnávat s barbarskými praktikami, jako je usekávání údů nebo kamenování? Představujeme si to jako rauš, jako exces, cosi odehrávající se pod povrchem, co občas vyhřezne – asi jako když se vojáci vítězící armády dopouštějí rabování a znásilňování a velitelé se dočasně dívají jinam, aby nechali vojákům „upustit páru“. Není tomu tak. Kazatelé Islámského státu si velmi dobře uvědomují, že tresty, které zavádějí, okolní svět považuje za barbarské. Ale dokazují, že právě takové tresty jejich posvátné texty předepisují a jejich praktikování je nejen povolené – je teď, když byl ustaven chalífát, přímo povinné, jinak se člověk protiví Boží vůli. „Zotročení rodin nevěřících a přijetí jejich žen za konkubíny je nezvratně doloženým aspektem šaríji, jež popírat či zesměšňovat by bylo totéž jako popírat či zesměšňovat verše Koránu a vyprávění Proroka,“ vysvětluje se v článku v reprezentativním časopise Islámského státu Dabiq.

Stejně tak bylo nutné vyhlášení chalífátu ve chvíli, kdy ISIS získal pod svou kontrolu dostatečné území. Stejně tak je nutné, aby se chalífát snažil neustále rozšiřovat své území a se svými sousedy vedl svatou válku. Nedostojí-li chalífa tomuto imperativu, může být legitimně svržen. Z toho důvodu jsou všechny apely na umírněnost směřované na Islámský stát nepochopením. Z tohoto pohledu je až bizarní, když Amnesty International obviní Islámský stát z válečných zločinů. Jak by mohl ISIS uznávat Ženevské konvence, když neuznává dokonce ani legitimní existenci ostatních států? Jeho ideologové vytýkají jako odpadnutí od víry někdejší tálibánské vládě Afghánistánu, že navázala diplomatické vztahy se Saúdskou Arábií, Pákistánem a Spojenými arabskými emiráty. O Muslimském bratrstvu, jež vykonávalo demokraticky konstituovanou vládu v Egyptě, nemluvě. Mají svou představu o konci časů, cesta k němuž je narýsovaná a rozhodující střet s „Římem“ (který lze interpretovat jako Západ se Spojenými státy americkými v čele) ho jen uspíší.

Vybaveni touto (ne)znalostí, mluvčí západního světa, jsou-li nuceni improvizovat, vypouštějí z úst fantaskní nesmysly. Z tohoto zřídla jsou například výroky mluvčí amerického ministerstva zahraničí o tom, že proti islámské radikalizaci je třeba bojovat vytvářením pracovních míst.

Dědictví KGB a naše překvapení

Stejně tvrdošíjné nepochopení provází i uvažování o současném Rusku. Obrat od touhy stát se „normální zemí“ s liberálními zákony k něčemu docela jinému se odehrál po nástupu Vladimira Putina všem na očích. Ale protože tomu prvnímu jsme rozuměli a měli na to myšlenkový mustr, zatímco tomu druhému ne, dávali jsme přednost namlouvání si, že jsme svědky jakési historicky nejspíš krátké objížďky na této cestě k univerzální kapitalistické, demokratické normalitě. Jenže jediné instituce, jež v očích ruské vládnoucí vrstvy obstály, jsou dědicové ruských tajných služeb. Prakticky všichni ti, kteří v současné době vládnou Rusku, byli vyškoleni KGB, absolvovali její kurzy, čerpali z jejích tajných vzdělávacích institutů. Po Putinově nástupu se její uvažování osvěžovalo ze zdrojů pro nás zcela bizarních a hlavně neznámých. Tradice Čeky, to má pro nás ještě familiérní zvuk, ale co kromě toho, že to byl kult násilí ve jménu státu, si o ní ještě pamatujeme? Co víme o tradici Byzance, o ideji „třetího Říma“, o teoriích autoritativního, křesťanského, organického státu ruského emigrantského filozofa Ivana Iljina, jehož si Putin oblíbil? Umíme si maximálně představit, že se něco takového občas připomíná jako symbolické přikývnutí tradici. Něco jako rituály evropských konstitučních monarchií. Ale brát něco takového vážně? Přijde nám to bizarní, nemáme žádný myšlenkový rámec, do kterého bychom to natěsnali.

Západní svět je zaujat představou kola dějin, které se točí nezadržitelně směrem k větší svobodě, rovnosti a prosperitě. Z výšin tohoto velkého kola pak západní představitelé vytýkají Rusku, že svým jednáním škodí vlastním zájmům, protože takto budoucí prosperitu svým občanům nezajistí. Je to nadvakrát nešťastné. Zaprvé to vytváří trapný dojem, že mezinárodní politika je jedna neustále probíhající vysokoškolská zkouška a západní státníci jsou kvalifikováni k tomu, aby známkovali ostatní. Což je diplomaticky iritující a zároveň vytváří falešnou naději, že historie jaksi sama vykoná práci za nás. Zadruhé je díky tomu západní svět zas a znovu zaskakován ruským jednáním. Divíme se, že ochotně lžou, a ruské vojáky na Krymu a východní Ukrajině tvrdošíjně v oficiálních stanoviscích a médiích označujeme za „údajné“ jen proto, že to Rusové popírají. Divíme se, že neusilují o mír, když jsou přitom akce jejich ozbrojených sil v ruských médiích oslavovány způsobem, jaký se na Západě dávno považuje za neslušný a je možný jen ve fantazijních filmech a počítačových hrách. Přitom ruské chování není zas tak těžké předvídat. Stačí se trochu orientovat v tom, jak se státy chovaly prakticky všude před příchodem postmoderní politiky na Západě.

Patrně nejdůležitějším zdrojem strategie USA ve studené válce byl dokument známý jako „dlouhý telegram“, jehož autorem byl diplomat George Kennan. Přepracoval ho do článku s výmluvným názvem „Zdroje sovětského chování“. Co Sověty motivuje? Jak vidí svět? To byly otázky, které se snažil nejdříve zodpovědět, než navrhl strategii zadržování. Nevycházel z toho, že odpovědi na ně jsou samozřejmé a stejné jako ty americké. Počátkem roku 2014 David Remnick v reportáži v časopise New Yorker napsal: „Obama mi řekl, že nepotřebuje žádnou novou velkou strategii – „Vlastně teď nepotřebuju George Kennana“ –, ale správné strategické partnery.“ Zjevně si myslí, že o zdrojích chování ostatních všechno ví. A přitom si stěžuje na to, že nemá ty žádoucí partnery – tedy že s ním zahraničněpolitická realita odmítá spolupracovat. Je to manifest nezájmu o realitu ostatních.

Jsme často zajatci této omezenosti v prostoru i čase. Své historické předchůdce považujeme podobně jako lidi z jiných zemí za mladší sourozence, kteří se ještě nedopracovali tam, kde jsme my. Pak nerozumíme starším knížkám, postmoderní studenti říkají, že jsou sexistické a rasistické. A nerozumíme tomu, že lidé na světě navzdory našim nejlépe míněným radám nechtějí vždy totéž co my. A jsme překvapeni.