Když loni na podzim Německo fakticky vypovědělo smlouvy EU o azylové politice, jezdil zrovna po Evropě čerstvě rezignovavší australský premiér Tony Abbott. Během svých veřejných vystoupení apeloval na západoevropské politiky, ať proboha co nejrychleji zavřou vnější hranice Unie. Jinak se Evropa časem pod náporem přistěhovalecké vlny zhroutí. Za příklad dával politiku, již Austrálie uplatňuje vůči tzv. boat people, kteří na lodích a člunech připlouvali k australskému pobřeží a žádali v zemi o azyl.

Úřady je deportují do sběrných středisek mimo Austrálii, kde teprve se o jejich žádosti rozhoduje. Dnes takto fungují dva tábory, na ostrovech Nauru a Manus (druhý patří Papui – Nové Guineji), dříve i v Kambodži nebo v Indonésii. Canberra hostujícím zemím za jejich ochotu platí.

Politika nulové tolerance vůči ilegálnímu přistěhovalectví – praktikovaná s politicky či soudně způsobenými přestávkami už od začátku 90. let a naposledy zintenzivněná právě po nástupu Abbotta k moci na podzim 2013 (ten rok připlulo do země 13 tisíc ilegálů) – nese plody. Příliv „boat people“ fakticky ustal. Dnes už se po moři do Austrálie prakticky žádní běženci nevydávají. Od ledna 2014 do září 2015, kdy Abbott musel přepustit funkci premiéra svému rivalovi zevnitř pravicové Liberální strany, se u břehů Austrálie podařilo přistát jedinému člunu.

Často se ozývá kritika, že poměry v táborech byly a jsou nedůstojné. Výbor OSN pro lidská práva registruje přinejmenším 19 případů, kdy žadatelé v táborech spáchali sebevraždu. Pod zvláštní drobnohled se dostala politika vynuceného obracení lodí a člunů s běženci zpět do vod států, odkud do Austrálie vypluly. Konkrétní příklady byly na hranici nebo za hranicí humánnosti – především když v červenci 2014 Austrálie vrátila na Srí Lanku skupinu Tamilů, přestože Srí Lanka čelí kritice za porušování lidských práv a vrácení uprchlíci tam čelí riziku mučení. Sama australská vláda ve stejné době Srí Lanku za porušování lidských práv kritizovala.

Abbottovská pravice se tomuto typu kritiky vždycky bránila tím, že když předchozí vláda tvrdou linii zrušila, počet „boat people“ znovu raketově narostl – a s tím i počet těch, kteří se při cestě do Austrálie utopili. Stovky mrtvých ale levicové vládě nikdy nevytýkali. Ozvuk tohoto argumentu jsme mohli vidět loni na proslulé obálce britského týdeníku Spectator, kde byla německá kancléřka Angela Merkelová zobrazena jako vodní víla na mytické skále Loreley, kde hrou na harfu láká imigranty, a ti se pod ní topí ve vodě mezi žraloky.

Abbott přijel o minulém víkendu do Prahy na konferenci Aliance evropských reformistů a konzervativců, jejímž členem je i česká ODS. Při této příležitosti poskytl Týdeníku Echo rozhovor.

Ač Australan, máte evidentně obavy o Evropu. Relativně často sem jezdíte. Proč?

My všichni, kdo tak či onak patříme k západní civilizaci, jsme duchovně Evropany. Já osobně se zcela jistě považuji za část evropské civilizace (Abbott se narodil a do svých tří let žil v Londýně – pozn. red.). A ačkoliv na starém kontinentu jsem nikdy nežil, je to domov 400 milionů Evropanů. Místo přetékající mimořádnou historií. Asi nejde dělat si starosti o budoucnost světa a nezabývat se budoucností Evropy. Když říkám Evropa, mám samozřejmě na mysli zeměpisný termín, nikoliv Evropskou unii.

Co jsou největší rizika, jimž Evropa čelí?

Právě teď před vámi stojí tři mimořádné výzvy. Zaprvé: hospodářská stagnace – Evropě se nedařilo a nedaří rychle se uzdravit z ekonomické krize roku 2009. Zadruhé: riziko islamismu. Některé země Evropy dnes mají rozzlobenou nižší třídu, která se zdá být pařeništěm pro islamismus. Třetí je samozřejmě náš přítel pan Putin a jeho aktivity na hranicích Evropy, evidentní snaha podkopat vývoj na Ukrajině a v Pobaltí.

Zajímavá věc na české veřejné debatě je, že řada těch, kdo formulují obavy z Ruska, současně tvrdí, že Putin je větší riziko než islamisté. Nebo dokonce že obavy z migrační krize se nafukují proto, aby se odvedla pozornost od agresivních plánů Ruska. Kdybyste měl tato dvě rizika srovnat, které je naléhavější?

Předpokládám, že tady v Praze bude citlivější fenomén Ruska než fenomén islamismu. Prostě nemáte stejné vnitřní poměry, jako mají ve Francii, v Německu, v Nizozemsku. Nicméně pokud vezmeme Evropu jako takovou, všechny tři problémy, které jsem vyjmenoval, jsou vážné a ke všem třem bude třeba se nějak postavit.

Loni v létě naplno vypukla krize a vy jste brzy nato jezdil po západní Evropě a západoevropské politiky veřejně vyzýval, aby si vzali příklad z vaší politiky suverénních hranic. Proč si ho většina z nich nevzala?

Ano, nevzala. Musel byste se zeptat jich. Ale stejnou radu jim dávám i dnes. A mám dojem, že dnes jsou jejímu přijetí blíž než před rokem. Zastavit migranty není jednoduchá věc, ale hlavní překážka, kterou musíte zdolat, není logistika, ochrana hranic či způsob, jak zastavit loď. Nejtěžší je přijmout rozhodnutí, které je svou povahou morální: že je důležitější vaše právo kontrolovat, kdo přijde do vaší země, než právo lidí zvenku vymáhat pro sebe vstup. A toto morální rozhodnutí musejí učinit i vlády v EU, než skutečně začnou kontrolovat hranice. Dokud budou Středozemní moře křižovat lodě a čluny do Evropy, budou tisíce lidí v moři umírat. Nejsoucitnější a nejmorálnější je zastavit pašeráky a lodě, aby se na tu cestu vůbec nevydávali. 

A vy si myslíte, že dnešní elity v Evropě jsou schopny tak tvrdé rozhodnutí přijmout?

Takhle: jestli ho nepřijmou, smiřují se nutně s tím, že Evropa může být osídlena kýmkoliv, kdo se rozhodne se tu usadit a vynutí si vstup. Za nějakou dobu to změní charakter Evropy. Nevěřím, že by to byla změna k lepšímu.

Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker nedávno řekl, že národní hranice jsou nejhorší vynález v historii lidstva.

Pro lidi vyznávající tento druh teologie je strašně snadné mávnout rukou nad jinými, kteří mají z otevřených hranic obavy. Ale to znamená, že obyčejným lidem, kteří se už tak musejí vypořádávat s ekonomickými dopady globalizace, nadrobíte ještě sociální dopady masového přistěhovalectví. Pro ty takzvané obyčejné lidi jsou národní hranice velice důležité, a pokud na ně strany rozumného středu nebudou slyšet, zažije Evropa politické otřesy.

Kritici vám vyčítají, že detenční tábory mimo Austrálii jsou nehumánní, že v těch hostitelských zemích je korupce a zvůle. Je to propaganda, nebo v tom je kus pravdy?

Já naprosto uznávám, že lidé eskortovaní na ostrov Manus nebo Nauru nepodnikali nebezpečnou cestu proto, aby se ocitli v Nauru. Jeli do Austrálie. Ale já jsem v obou střediscích byl a viděl jsem, že jsou to otevřené tábory, že lidé v nich mají kde bydlet, dostávají jídlo a jsou tam chráněni. Několik z nich se pokusilo o sebevraždu, ale myslím, že naše vláda by nikdy neměla ustupovat morálnímu vydírání, jakémukoliv. Máme u nás jednoho známého uprchlického advokáta, jmenuje se Paris Aristotle. Nedávno se vrátil z jednoho z těch dvou táborů a řekl zhruba toto: Ano, stanou se tam občas nešťastné incidenty, ale v táboře není žádné systematicky špatné zacházení. Žádný systémový problém.

Vyžadovalo v Austrálii neustoupit tomu, co jste nazval morální vydírání, od premiéra odvahu?

Nepřijel jsem do Prahy, abych tu velebil vlastní zásluhy (spokojeně se usměje).

Tak jinak – potřebuje dnes západní politik odvahu, aby se vzepřel morálnímu vydírání?

Podívejte, tendence k politické korektnosti je velmi silná ve všech západních zemích. Samozřejmě včetně Austrálie. Postavit se tomu tak, jak to svého času dokázali Ronald Reagan, Margaret Thatcherová či můj předchůdce John Howard, je dost těžké. Ale udělat se to musí. Nikdy mi moc nevonělo, když se politici poplácávali po ramenou za to, že udělali cosi, co by vlastně měla být samozřejmost. To, že splníte svou povinnost, vám většinou nezíská žádné stoupence navíc. Ale když svou povinnost nesplníte, přinese vám to zaslouženou kritiku.

Vaše přísnost v imigrační politice se ukázala být vysoce populární.

To ano. Politika suverénních hranic trvá už přes dva roky, nakonec i labouristé ji váhavě převzali. Kdo si dnes ještě stěžuje, jsou aktivisti a advokáti uprchlíků. Ale naše politika přežila i žalobu před soudem. Dnes je z ní, chcete-li, zlatý standard pro ty, kdo se rozhodnou zastavit ilegální přistěhovalectví.

Evropa dnes zažívá vzestup populistických stran a hnutí. Je to špatně, nebo ne?

Kdybych byl v Británii, volil bych Konzervativní stranu. A představuji si, že v Německu bych zřejmě podporoval CDU nebo CSU. V Americe samozřejmě republikány. A chci říct, že rozumné středopravicové strany dnes musejí ukázat sílu a sebevědomí. Protože když to sebevědomí nemají, nutně se na pravici vynoří strany, které už tak rozumné nejsou. A to je vždycky problém. Je potřeba rozumných a silných stran levého i pravého středu.

Není ten vzestup pravicových populistů důkaz, že umírněná pravice dlouho byla defétistická a posouvala se doleva? Alternativa pro Německo stojí na pozicích, které CDU zastávala ještě před dvaceti lety.

Všimněte si ale, že takové problémy nemá jen umírněná pravice, ale i její protějšek na levici. Podívejte se, jak v Americe Bernie Sanders v demokratických primárkách málem porazil Hillary Clintonovou. Že britskou Labour převzal Jeremy Corbyn. A i při srovnání s některými hodně levicovými lídry britských labouristů v minulosti, jako byl například Michael Foot, platí, že takhle nalevo Labour ještě nikdy žádného lídra neměla. Potíže dnes má pravice i levice. Napříč celým západním světem se šíří deziluze z etablovaných stran, uvolňují se jejich pouta s voliči. Přitom i podle nejobjektivnějších standardů se nám dnes materiálně vede výborně. Očekávání lidí ale vždycky mají náskok před realitou. I to přispělo k vytvoření pocitu odcizení normálních voličů vůči politickému establishmentu – ať už sestává z levého, nebo pravého středu – a vůči státu. Lídři celého západního světa dnes stojí před tajemstvím, jak znovu vybudovat důvěru mezi politikou a voliči. Roste totiž počet lidí, kteří mají starosti, ale nemají pro ně praktické řešení.

Zpátky k přistěhovalecké politice. Leckdo namítne, že Austrálie to má vcelku jednoduché. Je to vlastně velký ostrov, zatímco Evropa by musela střežit hranice, které jsou částečně na zemi, částečně na členitém pobřeží blízko Turecka. A že by Evropa musela migranty odhánět s napřaženými zbraněmi.

Ale to je přece jednoduché. Pokud máte tradiční hranici, kde člověk, který ji chce přejít, musí ukázat dokumenty, pas, tak pokud já odmítnu, pas neukážu, a přesto se snažím k vám vniknout, není to vstup do země, ale invaze.

Takže Evropa má na své vnější hranici nasadit armádu?

Včera jsem přistál na letišti v Praze. Kdybych na letišti odmítl vytáhnout pas a pokusil se jen tak projít kontrolou, asi by mě fyzicky omezili v pohybu, že? A kdybych se s nimi pral, oni by vystupňovali svůj zásah. Až do okamžiku, kdy bych byl přemožen. Tak funguje každý seriózní stát. Proč když nikde po Evropě nemůžete prorazit kontroly při výstupu z letiště, smíte to udělat, když do Evropy jdete po souši?

Myslíte si, že brexit s tou demonstrací ztráty kontroly loni v Evropě nějak souvisí?

Ale jistě. Nebyl to sice jediný faktor, ale byl důležitý. Obecně Britové chtěli získat zpět kontrolu nad vlastní zemí a došli k závěru, že zůstat v Unii, kdy musíte uplatňovat evropská pravidla o volném pohybu, rovná se ztrátě kontroly.

Jak změní Evropskou unii odchod Velké Británie?

Myslím, že EU bez Britů na tom bude hůř a Británie bez EU na tom bude líp.