Bude chtít západní Evropa udržet bezpečnost na východě?

Může nás zachránit ten, kdo neexistuje?

Bude chtít západní Evropa udržet bezpečnost na východě?
Může nás zachránit ten, kdo neexistuje?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před několika dny proběhla na Twitteru diskuse několika českých novinářů nad otázkou, do jaké míry je u nás zabezpečena budoucnost demokracie. Kolega z Hospodářských novin Petr Honzejk vyjádřil názor, který nenarazil na protiargument: „Bohužel si myslím, že střední Evropa bude demokratická, jen pokud bude Západu stát za to, aby taková byla.“ Je to pravda?

Určitě lze takové tvrzení opřít o historické zkušenosti, a to ze zcela nedávné doby. Neznám do hloubky politické pozadí rozšiřování EU, ale jestliže jsme ochotni přijmout členství v NATO jako případ zajišťování demokracie, pak lze říci, že se uskutečnilo jen a jen díky tomu, že dvěma zemím, USA a Německu, stálo za to, abychom v NATO byli. Ostatní byli buď pro, nebo proti, ale v zásadě neměli ani dost moci, ani dost zájmu na to, aby toto rozhodnutí ovlivnili.

Ale komu na Západě stojíme za něco takového dnes? To by asi bylo potřeba začít od toho, co je Západ. Nejen od toho, že je mimořádně špatně vybaven čelit bezpečnostní hrozbě z Ruska. Nejméně šest členských zemí NATO letos sníží výdaje na obranu, mezi nimi Británie, Německo, Kanada a Itálie. Široké (ale stále ne dost) publicity se dostalo tomu, že němečtí vojáci nastoupili loni na cvičení sil rychlé reakce NATO vyzbrojeni násadami od košťat. V Rusku letos výdaje na obranu a bezpečnostní složky tvoří 40 procent rozpočtu. Diskutujeme o tom, zda sankce fungují, nebo ne a že je jim třeba dát čas, ale v tom případě si všimněme, že daleko energičtější sankce uvalené na Írán zejména od roku 2011 vedly k tomu, že se režim nejen nezhroutil, ale dostal se na dohled k podpisu smlouvy, jež mu fakticky zaručí vlastnictví jaderných zbraní. Anebo si dopřejme toto srovnání, jak jsou Západ a Rusko odhodláni prosazovat své bezpečnostní zájmy. Na jaře se plánuje cvičení leteckých sil USA, Švédska a Finska, jehož cílem je obrana baltských zemí NATO. Ruský velvyslanec ve Stockholmu se objednal ke státní tajemnici švédského ministerstva zahraničí a požadoval vysvětlení, jak to, že si neutrální Švédsko dovoluje cvičit se zeměmi NATO. Srovnejme to s případem jiné neutrální země v blízkosti NATO, Kypru: když 25. února podepsal kyperský prezident v Moskvě dohodu umožňující ruským válečným lodím používat kyperské přístavy, nikdo ani nehlesl.

Deďáblizace. Strany, které chytře sílí

Ale možná bude lepší se podívat na politické základy toho demokratického Západu, jaký ho dnes vůbec máme. Víte, kdo vede průzkumy ve Francii? Národní fronta. A v průzkumu kandidátů na prezidenta vede Marine Le Penová. Ve volbách v roce 2002 už se stalo, že kandidát Národní fronty, její otec Jean-Marie Le Pen postoupil do druhého kola, ale tehdy byl druhý a voliči ostatních stran si zacpali nos a šli hodit hlasy Jacquesovi Chiracovi. A Marina je jiná politička než její otec. Ten by se stylem svého politického projevu dal přirovnat k Miloši Zemanovi – dělal podobné vtipy a měl podobný vztah k médiím. Jeho strana byla partička reakcionářů. Marine je jiná. Média využívá obratně a pilně pracuje na profesionalizaci své strany. Její kandidáti a aktivisté se připravují v kurzech jak na vedení kampaně, tak na vládnutí na radnicích. Mnoho z nich je mladých, Fronta jim zjevně nabízí novost a energii, jakou dnes v tradičních stranách nenajdou. V minulých komunálních volbách získali třináct starostů a ne všude se znemožnili. Strana pod vedením Marine prodělala pozoruhodný obrat image (sama mu říká de-diabolisation), jehož výsledkem je například to, že pro některé společenské vrstvy přestává být nepřijatelná. Antisemitismus a zlehčování holocaustu je věcí minulosti. Členové vyjadřující agresivní názory jsou vylučováni. Podle jednoho průzkumu má Le Penová například v Paříži podporu 26 % gayských voličů. Není to náhoda, Le Penová má mezi svými blízkými spolupracovníky dva homosexuály (jednoho z nich přetáhla Sarkozyho UMP), byla za to straníky kritizována, ale obhájila si to.

Druhý nepopulárnější italský politik je nyní Matteo Salvini, nový předseda Ligy Severu. Snaží se rozšířit přijatelnost strany jak geograficky, tj. i na italském jihu, tak společensky. Jeho postoj k homosexuálům je dnes asi takový jako naší ODS – je proti sňatkům a adopcím dětí, ale s jejich rovnoprávností je srozuměn. Na tyto strany zkrátka už prostoduché vykřikování, „fuj, krajní pravice“, nebude stačit.

Nejbližším politickým příbuzným Syrizy, nové řecké radikálně levicové vládní strany, je španělské hnutí Podemos. I ve Španělsku se hroutí hegemonie dvou nejsilnějších stran tradiční levice a pravice, Podemos je dnes silnější než španělští socialisté a v některých průzkumech je nejsilnější stranou vůbec.

Co mají společného Syriza a Podemos, Národní fronta a britský UKIP, Liga severu a Pětihvězdičkové hnutí Beppeho Grilla? Víc, než by se na první pohled zdálo, Le Penová například triumf Syrizy přivítala. Na to se dá říci, že extrémy se přitahují nebo že jde o věc taktiky ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Ale jednu věc mají všechny vyjmenované strany opravdu společnou hlouběji, takříkajíc předpoliticky: postkomunistická východní Evropa je pro ně nezajímavá, neviditelná, nemá místo v jejich světě. A mají nápadnou empatii pro Rusko Vladimira Putina.

To se to žilo, bez sovětské zkušenosti

Všechny tyto země měly to historické štěstí, že se po konci druhé světové války neocitly v sovětské zóně vlivu. Většinou jsou od Ruska geograficky vzdálené, Rusko pro ně historicky, v dobách carů, znamenalo velmocenského spoluhráče, později z něj poznaly na jedné straně bílou emigraci, na druhou stranu je bolševické Rusko lákalo jako představitel společenské a umělecké avantgardy. I západní elity nakonec zaregistrovaly stalinismus. Ale tak jako u nás do druhé světové války zůstával historický účet stále otevřený – souběžně existovali odpadlíci i pravověrní stalinisté. Teprve komunistický puč a následujících čtyřicet let nám pomohlo vykrystalizovat definitivní zhodnocení. Západní Evropa tímhle nikdy neprošla, existovali vedle sebe liberálové, sociální demokraté a nerekonstruovaní stalinisté, a všichni zůstávali společensky přijatelní. (Mezi dodnes obdivované modernistické stavby v Evropě patří centrála francouzské komunistické strany v Paříži od Oscara Niemeyera. Stavěla se v době invaze armád Varšavské smlouvy do Československa, kterou tato komunistická strana schválila.)

Po válce byly komunistické strany silné a zastavit je mohl jen promyšlený a rozhodný postup ostatních stran – takový, jakého české „buržoazní“ strany nebyly schopny. Francouzští, italští a jiní demokraté v politice, odborech i jiných společenských organizacích v tom měli taky finanční a jinou pomoc amerických tajných služeb. Zvláštním případem bylo Řecko, kulturně bližší Rusku, kde proběhla mezi komunisty a Západem podporovanými antikomunisty občanská válka. Američané toto dělali zcela vědomě, lidé, kteří se o to zasadili, jsou známi. Skutečně můžeme říct, že západní Evropa zůstala demokratická proto, že někomu – Spojeným státům – záleželo na tom, aby taková byla.

V poválečných letech pak díky dobrodiní demokracie a svobody projevu mohli lidé v těchto společnostech svobodně hodnotit, jakými metodami k tomuto zabezpečení demokracie došlo, mohli sledovat a komentovat všechny kroky, které Západ v čele se Spojenými státy v rámci své geopolitické strategie zadržování komunismu podnikal, a kritizovat všechny jeho chyby. Tajné fondy, excesy agentů, kompromisy s exponenty nacismu v západním Německu – o tom všem se vědělo, nemluvě o vietnamské válce či CIA organizovaných pučích v rozvojovém světě. Viditelné bylo třeba i zmrzačení italského politického systému, kde mocenská karanténa komunistů vedla k ustavení dlouhodobé opoziční smlouvy non plus ultra se všemi korumpujícími důsledky. O Francouzích se jedovatě říká, že Američanům nikdy neodpustí, že je osvobodili. Generál de Gaulle se ostentativně vymanil z blokového pojetí, opustil NATO a blouznil o Evropě od Atlantiku po Ural, samozřejmě aniž by řešil, jak jinak by taková Evropa mohla fungovat než tak, že i on by podléhal rozhodnutím moskevského politbyra. A v Řecku a Španělsku samozřejmě po většinu té doby nebyla demokracie.

To všechno bylo možné oprávněně kritizovat. Nikdo ovšem nebyl na Západě nucen vyrovnat se s alternativním scénářem: jak by se nám dnes vedlo, jak by naše západní země vypadala, kdyby u nás ve 40. letech zvítězili moskevští komunisté? A nikdo s ním není nucen se konfrontovat dodnes, nic v převládající kultuře ho k tomu nenutí. Příběh východní Evropy je pro ně nezajímavý, nedůležitý, odvozený. Lidé, kterým tenkrát, ve 40. a 50. letech, záleželo na přežití demokracie v Evropě, jsou víceméně zapomenuti. Jejich kritici a následovníci těchto kritiků mají své místo v centru západní kultury. Pověst Edwarda Snowdena v očích jeho příznivců nijak nepoškozuje, že přijímá ochranu a pohostinství od režimu, který umožnil zavraždění Borise Němcova.

Kam se řítíme?

Za garanci politické demokracie a svobodné ekonomiky u nás bývá mnohými lidmi považováno členství v EU. Připusťme teď ve jménu argumentace, že EU skutečně představuje svobodu a demokracii. Pak se ovšem naskýtá se otázka, jak dlouho ji může představovat, budou-li se drát k moci politické síly popsané na začátku. Národní fronta, jak známo, vyhrála ve Francii poslední volby do Evropského parlamentu. Ten je zatím naštěstí dosti bezvýznamný, byť systém „spitzenkandidátů“ a následné sestavování Evropské komise přispělo k nárůstu jeho moci a pseudolegitimity. A co až ty různé Národní fronty (a Podemosy a nacionalistické strany v severoevropských zemích) zvítězí řekněme v polovině zemí Unie? Co pak? Demokracie je mrcha. Najednou budou mandaríni Evropského parlamentu zděšeně pobíhat a vymýšlet různé triky, jako třeba že jen „proevropské“ strany smějí mít kluby a funkce v europarlamentu – a kdo je proevropský, určí velitel. Ale to nepůjde.

A to nebude všechno. Unie koneckonců nestojí v první instanci na europoslancích. Stojí na smlouvách. Ty smlouvy ustavují instituce a ty instituce si budují pravidla, aparát a étos. Jejich úředníci rozhodují (nominálně) podle pravidel, padni komu padni. Ale co když nová většina změní ta pravidla? Jak pak bude aparát rozhodovat? V intencích étosu, v jakém byl vychován, anebo podle platných pravidel?

V realitě by vývoj samozřejmě probíhal mnohem komplikovaněji. Nové suverenistické strany by třeba spíš nechávaly Unii zhynout na úbytě a prakticky vycouvávat z jednotlivých oblastí její působnosti, než aby aktivně předělávaly její pravidla. Chci tím jen naznačit, že Evropská unie nemá žádnou vlastní politickou moc, která by měla nějaký permanentní základ. Všechny postuláty se mohou snadno a rychle rozplynout. Představa, že se něco neblahého nemůže stát, protože „Unie to nedopustí“, je prostě chybná. Je velké zjednodušení říkat, že Unie je dnes zárukou demokracie a nové strany, jež krize v západní Evropě přivádí k moci, představují nedemokracii. Zaprvé ovšem platí, že poslední politický vývoj na unijní úrovni je pro ni holým neštěstím – nahoru se dostali přesně ti lidé, jako třeba Jean-Claude Juncker, kteří celý život reprezentovali to, co dnes evropští občané nechtějí, jak lze zjistit nahlédnutím do kteréhokoli průzkumu. A zadruhé platí, že nevíme, jestli nástup nových politických sil bude znamenat nedemokracii. Le Penová ve Francii asi nezřídí plynové komory. A kdoví, třeba v Řecku a Španělsku vynaleznou socialismus, který bude fungovat. Když si myslí, že to, že nefungoval ani v Rusku, ani u nás, ani ve Venezuele, bylo vždy způsobeno nějakými specifickými chybami, které oni teď odstraní, popřejme jim hodně štěstí. Ovšem i ten, kdo s těmito vývody zásadně nesouhlasí, těžko může ignorovat jeden důsledek: zájem západoevropského centra na zachování demokracie a bezpečnosti naší periferie asi neporoste.