Pochod smrti, který se opakuje stále znovu

Pochod smrti, který se opakuje stále znovu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Česká společnost zapomněla, co se stalo před sty, padesáti nebo třeba deseti lety. A když už se pokusí na něco si vzpomenout, otevírají se nepříjemné otázky, se kterými si neví rady. Dalším krokem bývají emotivní spory a všechno končí tím, že se znovu spustí milosrdná opona zapomnění. Naposled se minulost připomněla před několika dny, když brněnské zastupitelstvo odhlasovalo deklaraci. Lituje v ní, že na přelomu května a června 1945 došlo k pochodu smrti, při němž přišlo o život na dva tisíce Němců.

Brněnský pochod smrti je podle historiků největším masakrem českých Němců, ke kterému na konci druhé světové války došlo. Brněnský národní výbor odeslal dne 31. května 1945 po silnici do Pohořelic směrem k rakouským hranicím 27 tisíc žen, dětí a starých lidí. Hlavním organizátorem byl šéf Národní bezpečnostní stráže, komunista Bedřich Pokorný, dohledem nad pochodem byl pověřen bývalý legionář Vilém Pistorius. Ten dostal k ruce dělníky ze Zbrojovky a členy revolučních gard.

K dispozici jsou podrobná svědectví očitých svědků. „Bylo hrozné horko, více než třicet stupňů. Neměli jsme žádné jídlo ani vodu a neustále nás hnali dál ranami bičem a pažbami pušek. Křičeli: Rychleji, rychleji! Ti, co omdleli a nemohli dál, byli buď zastřeleni, nebo je bili pažbami. V příkopech na okraji cesty bylo vidět mnoho mrtvých těl. A stále jsme pochodovali dál a dál, kilometr za kilometrem,“ uvedla jedna z účastnic pochodu smrti Ingeborg Neumayerová. Potvrzuje to svědectví bratří Josefa a Antonína Kratochvílů, kteří večer následovali pochod na motorce. Ve škarpách u silnice viděli mrtvé starce, ženy a děti, setkali se s mnoha znásilněnými ženami. Josef Kratochvíl v uniformě exilové armády údajně některým násilnostem revolučních gard zabránil, významněji však zasáhnout nemohl. Také v Pohořelicích byla situace katastrofální. Němci byli nahnáni do betonových sil, k dispozici nebyly toalety, jídlo, voda, lidé umírali na tyfus a úplavici. Nejnižší odhady dosahují sedmnácti set mrtvých.

Prosíme za odpuštění

Vypořádat se s traumatickou historickou událostí je tedy na místě. To bylo účelem deklarace, kterou minulé pondělí schválilo brněnské zastupitelstvo hlasy hnutí ANO, Žít Brno, lidovců, zelených a TOP 09. „Město Brno upřímně lituje událostí z 30. května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu z města tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka.“

Deklarace nepřekračuje dosavadní „omluvy“ za poválečný protiněmecký teror, které jsou ve skutečnosti jen vyjádřením lítosti. Vzorovou formulaci vytvořili experti ministerstva zahraničních věcí v roce 1997: „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny,“ stojí v tehdejší slavné Česko-německé deklaraci. Doslova stejnou formulaci použil premiér Petr Nečas v únoru 2013 při projevu v bavorském zemském sněmu a místní média ji zhodnotila jako mezník česko-bavorských vztahů.

Stejně jako bavorská média po Nečasově projevu se brněnská deklarace dočkala pochvaly z německy mluvících zemí, tentokrát ovšem převážně z Rakouska. „Je to milník při zpracování poválečných dějin Česka a toho, jak se zacházelo s obyvatelstvem německého původu,“ napsal například vídeňský Der Kurier. Z významnějších německých novin se Brnu věnoval pouze Süddeutsche Zeitung, který sídlí v Bavorsku, kam se po válce odstěhovala největší část sudetských Němců. Bavoři uvedli, že primátor moravské metropole Petr Vokřál (ANO) v rozhovoru s novináři „prosil o odpuštění minulého bezpráví“. Brněnský magistrát nepovažuje takovou interpretaci za přehnanou.

Podle všeobecného očekávání se deklarace dočkala kritiky komunistů a některých sociálních demokratů. „Politika nemá hodnotit a interpretovat historii, bohužel k tomu dnes v Brně došlo,“ ohradil se jihomoravský hejtman Michal Hašek. Tím rozjel vlnu stížností proti odhlasované lítosti. Poukazovaly, že sudetští Němci každé vstřícnosti z české strany hned využijí k revizi dějin, žádostem o odškodnění apod. Nejdále zašel místopředseda Senátu Zdeněk Škromach, který napsal na Twitter: „Vypráskat tyto kolaboranty.“ Záhy však svůj vzkaz sám smazal. Haška za jeho výpad odsoudil deník Mf DNES. Hejtmanova nechuť ke smíření s Němci má podle novinářů svůj důvod. Hašek sympatizuje s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, což osvědčil mimo jiné tím, že s ruským konzulem v posledních týdnech obcházel pomníky rudoarmějců padlých při osvobození jižní Moravy.

Hromadný hrob v Medlánkách

Haškova reakce má ovšem také srozumitelnou logiku. „Kdo se omluvil za vyhnání Čechů na podzim 1938 z jižní Moravy, za popravené odbojáře v Kounicových kolejích, za transportované a zavražděné Židy a Romy z Brna, za arizovaný majetek?“ ptá se hejtman. Upozornil na nezpochybnitelnou skutečnost, že české obyvatelstvo Brna trpělo pod mimořádně brutální okupační správou. Nejde jen o to, že ve věznici v Kounicových kolejích bylo během šesti let popraveno 800 Čechů odsouzených převážně stannými soudy, tedy bez možnosti obhajoby. Popravy civilistů pokračovaly ještě na jaře roku 1945 a poslední proběhly čtyři dny před obsazením Brna Rudou armádou, 22. dubna. Popravy desítek brněnských Čechů těsně před osvobozením jsou nepochopitelné a brutální jako pozdější pochod smrti. Také o nich se dlouho nemluvilo, protože historici dlouho věřili tvrzení nacistických soudů, že Češi byli zastřeleni kvůli rabování.

Podrobný popis, o jaké „rabování“ šlo, poskytl Vladimír Černý z Masarykovy univerzity. Připomněl, že nejtragičtější případ z dvacátého dubna začal tím, že si obyvatelé Brna začali se souhlasem maďarských a německých vojáků rozebírat cukr z vlaku poškozeného sovětskými nálety. Zasáhla však domobrana brněnských Němců. Odnášení cukru začali bránit, patnáct Čechů zadrželi a předali gestapu. Druhý den rozhodl stanný soud o jejich popravě na střelnici v Medlánkách. „Po přikrytí prvních zastřelených slabou vrstvou hlíny byla přivedena druhá polovina odsouzených, kteří se museli položiti stejným způsobem tak, že hlavami leželi na nohou prvních popravených. Po vykonané exekuci byli opět zakryti slabou vrstvou země a naposledy byla přivedena žena, která se musela položiti do hrobu již zmíněným způsobem na levý okraj hrobu,“ popisoval exekuci po válce jeden z jejích účastníků Hans Trittner.

Při rekonstrukci pochodu smrti udivilo historiky, že se nejhorších násilností účastnili obyčejní dělníci z továrny, kteří fakticky týrali své sousedy. Stejně nepochopitelně se chovali brněnští Němci, kteří vydali své české sousedy na smrt. „Viděl jsem, jak moje žena zastavila dva lidi nesoucí cukr a pobízela je do domu na Křídlovské ulici č. 55, kde byli domobranou zatčeni. Já sám jsem vyšel rovněž před tento dům a z vlastní iniciativy jsem pak také zadržel asi 4 osoby nesoucí cukr, které jsem poslal do domu, kde byli lidobranou zatčeni. Kromě toho zadržela moje žena ještě další dvě osoby, takže celkem jsme já a moje žena zadrželi osm osob. Co se však s těmito osobami stalo, nevím,“ popsal události při „rabování“ cukru bývalý průvodčí Ignaz Greger.

Proč právě Brno

Připomínka konce války v moravském hlavním městě tedy není důkazem vyspělosti politické reprezentace, která podává ruku ke smíření odvěkým nepřátelům. Spíše otevírá otázku, proč právě v Brně došlo z obou stran konfliktu k takovým násilnostem. Existuje obecná odpověď, podle níž jsou brněnské události ilustrací toho, jak se mohou slušní lidé změnit vlivem krutého totalitního režimu. Čeští Němci byli využíváni nacisty jako součást aparátu k ovládání většinových Čechů. Také tím na sebe přivolali mnohdy strašlivou odplatu, která postihla především nevinné. Vykonavatelé českého teroru se v každém případě odvolávali na spolupráci německých civilistů s nacistickou správou, stojí však za pozornost, že nejvíce se trýznění a vraždění Němců účastnili zaměstnanci Zbrojovky. Brutalitou proti civilistům prokázali, že jejich dobře placená práce pro německou válečnou mašinerii nebyla v žádném případě zradou ani kolaborací. Stejnou motivaci mohl mít iniciátor pochodu smrti Pokorný, který byl během války finančním úředníkem a podle německých zdrojů sloužil gestapu jako špicl.

Mimořádnou věrností totalitnímu režimu se vyznačovali příslušníci brněnského gestapa v čele s Hugo Römerem. Museli počítat s tím, že vraždy civilistů těsně před osvobozením mohou vyvolat stejně krutou odezvu z české strany, zvláště v situaci, kde bude po odchodu Němců jakákoli veřejná správa v troskách. Chovali se přesně podle úmyslu vůdce Adolfa Hitlera, který přál po porážce zánik celému německému národu.

Tím však není vysvětlena otázka, proč k mimořádným násilnostem docházelo právě v Brně, kde dříve vládlo mezi Čechy a Němci vzorové soužití. Za nedostatečnou lze považovat i odpověď, že moravská metropole měla smůlu na protagonisty znesvářených stran. Kdyby nedali Hugo Römer a Bedřich Pokorný rozkazy k popravám, respektive k organizaci pochodu, nemuselo k většině tragédií dojít. K příběhu patří, že oba hlavní viníci světské spravedlnosti unikli. Hugo Römer nebyl po válce dopaden, Bedřich Pokorný se stal prominentem komunistického režimu. Vytvořením sítě agentů v demokratických stranách významně přispěl ke státnímu převratu v únoru 1948, později strávil během politických procesů dva roky ve vězení. V březnu 1968 se oběsil v lese poblíž Brna.

Byla to genocida?

Deklarace brněnského zastupitelstva nepřispěla k vysvětlení, proč v Brně došlo k mimořádným násilnostem. Úplně od věci však nejsou obavy Haška, Škromacha a dalších, kteří se bojí, že omluvy za české násilí proti civilnímu obyvatelstvu využijí odvěcí „němečtí nepřátelé“, kteří budou chtít přepsat dějiny, a poškodit tím Čechy.

Úvahy o tom, že by bylo dobré si s Čechy vyřídit účty, se skutečně dosud objevují. Pozoruhodný text vyšel k sedmdesátému výročí konce války ve vlivném deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung pod názvem Bijte je, zabíjejte, nikoho nenechte naživu. Jeho autor, Karl-Peter Schwarz, připomíná masakry Němců při Pražském povstání a při brněnském pochodu smrti. Tvrdí přitom, že splňují definici genocidy podle Spojených národů. V Česku došlo po válce z iniciativy a s podporou politické reprezentace k „úplné nebo částečné likvidaci národní, etnické, rasové nebo náboženské skupiny“. Přitom byly splněny všechny doprovodné znaky, konkrétně „zabíjení členů skupiny, způsobení těžkých tělesných nebo duševních škod jejím členům, úmyslná změna životních podmínek, která mohla způsobit fyzickou likvidaci“. Znalci mezinárodního práva Felix Ermacora a Dieter Blumenwitz prý vyhnání Němců z Česka za genocidu označili už před deseti lety. Německá vláda ovšem Čechy z genocidy dosud neobvinila, i když odsoudila Turky za masakry Arménů během první světové války.

Schwarzův text je v německém veřejném prostoru výstřelkem, charakterizuje však postoj Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se pochopitelně s vyhnáním před sedmdesáti lety nesmířil. Když předseda landsmanšaftu Bernd Posselt na víkendovém sjezdu prohlásil, že „vyhnání nebylo vedlejší škodou druhé světové války, byl to chladnokrevně naplánovaný válečný zločin“, mířila jeho slova stejným směrem. Landsmanšaft ocenil brněnskou deklaraci jako doklad toho, že i Češi začínají chápat, co se před sedmdesáti lety stalo. 
Překvapivě se otázka, jestli před sedmdesáti lety nedošlo k pokusu o vyhlazení národa, otevírá mezi českými vzdělanci. Nevládní společnost Paměť národa a agentura NMS Research uspořádaly nedávno průzkum s otázkou, jestli lze označit vyhnání Němců za genocidu. Souhlasilo dvacet procent dotázaných.

Recidivisté lítosti

Brněnská deklarace, která nic nevysvětlila, otevřela i další otázky. Například proč si tuzemští politici a média vybrali pro pietu spojenou s koncem světové války právě pochod smrti z Brna do Pohořelic. Obdobných pochodů smrti proběhla celá řada, obvykle za brutálnějších podmínek. Šestého května 1945 skončil čtyřiadvacetidenní pochod židovských žen z bavorského Helmbrechtsu do Volar, při kterém zemřely skoro všechny z dvanácti set účastnic, několika desítkám zachránil život příchod americké armády. Vzpomínce se letos věnovaly pouze dva regionální deníky a televize Nova.

Repro: archiv

Oslavy sedmdesátého výročí minuly nejstaršího veterána protiněmeckého odboje, stosedmiletého Stanislava Spáčila z Křenovic u Slavkova. Také jeho příběh se odehrál v Brně. Přesvědčený komunista Spáčil sabotoval ve Zbrojovce výrobu a jen zázrakem unikl smrti. „Odpoledne jsem utrpěl úraz a v bezvědomí mě odvezli do úrazovky. Tam mě položili do zadrátované postele. Večer mě sestry vzbudily, že potřebují postel pro opařeného topiče a mě dají mezi ostatní pacienty. Ráno mi řekly, že se po mně ptalo gestapo. Opařený topič mezitím zemřel. A při naší večerní výměně zapomněli přendat ceduli se jménem pacienta. Řekli proto Němcům, že jsem zemřel,“ popsal Spáčil ve Vyškovském deníku záchranu. Válku pak přežil v ilegalitě. Letos mu přišli za hrdinství poděkovat jen komunisté.

Nabízí se otázka, proč se při vzpomínkách na světovou válku stále víc objevují oběti poválečného vyřizování účtů namísto obětí nacismu a účastníků odboje.

Nejpodivnější otázka v souvislosti s brněnskou deklarací ovšem zní: Proč se zastupitelstvo rozhodlo litovat pochodu smrti, když obdobné prohlášení schválila městská rada v roce 2001. „Městu Brnu je velmi líto všech brněnských spoluobčanů, kteří v uvedeném období nespravedlivě trpěli a museli Brno za tragických okolností opustit. … Je nám proto líto i německých spoluobčanů, kteří museli Brno nuceně opustit v roce 1945,“ odhlasovali tehdy politici ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Tehdy se zájem Brna neomezil na deklaraci, ale podnítil celou řadu vědeckých studií.

Letošní připomínka události z doby před sedmdesáti lety předpokládá, že veřejnost zapomněla na událost starou čtrnáct let. Z takového pohledu se zdá být jakákoli snaha o vyrovnání se s minulostí nemožná. Reflexe minulosti může devalvovat na nástroj krátkodobých politických cílů. A i když chce dosáhnout něčeho víc, může být zapomenuta stejně jako minulost sama.