Krize je šance, říká Jung. Ano, český národ je nemocný, to dnes soudí všichni, ale zároveň se nelze nezeptat: Byl vůbec někdy zdravý? Kam paměť sahá, jsme žili v krizi, nikdy jsme nemohli říci, že je vše v pořádku a že duševně vyrovnaný a citlivý český národ sleduje generaci za generací svou smělou vizi a kráčí vpřed ke slunci.

Současná krize je ale jiná. Před mnoha lety, na přelomu milénia, jsem shodou okolností dlouze hovořil s jedním z nejlepších znalců Junga u nás a dodnes nezapomenu na obavu, kterou mi tehdy svěřil: že atmosféra, chvění, napětí ve společnosti mu svou povahou připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. V roce 1938 se prý lidé také utěšovali, že takových a podobných krizí zažili už mnoho a že nic horšího přijít nemůže. Židovské obyvatelstvo setrvalo – a přišla vichřice, která nebyla jako nic, co bylo před ní. Ten rozhovor proběhl snad před deseti lety. Bylo to v době, kdy tomu, co se děje dnes, nic nenasvědčovalo, kdy vše jaksi poklidně fungovalo a plynulo a nikdo nikoho demonstrativně nevraždil. Ano, bylo zde 11. září, ale to se stalo kdesi daleko za oceánem.

Geny našich předků nevymažeme

Jsem vystudovaný molekulární genetik, a co jsem si odnesl ze školy, bylo vědomí, že nás ovlivňují geny našich rodičů, geny rodičů našich rodičů a geny jejich rodičů – až někam k therapsidním plazům a ještě dál do minulosti. Jsme děti své doby, svého národa, děti zkušeností rodičů a prarodičů a rodičů prarodičů. Jung mluví o kolektivním nevědomí a zdá se mi, že mluví svým jazykem o stejném.

Mluvím o těchto „hlubinných“ věcech i proto, že Západ se nám typicky diví, že nechceme přijímat uprchlíky, že z Unie jen bereme výhody, ale sami nic nedáváme. To všechno je pravda, jenomže nejsme ani Německo, ani Francie, početně velké, sebevědomé národy, které vždy určovaly chod dějin. Jsme Česko. Je nás deset milionů a naše dějinná zkušenost je, že jsme byli vždy svíráni z obou stran, buď od mnohem početnějších Němců, nebo od ještě mocnějších Rusů. Vždy jsme byli „underdog“ a ta zkušenost mnoha set let se nedá vymazat jen tak, lusknutím prstů, jen tím, že jsme vstoupili do Unie (což je skvělé) a vyhlásíme, že od nynějška jsme si všichni rovni a budeme tvořit jednu velkou federaci. Kolektivní paměť, geny našich rodičů a rodičů našich rodičů, si neseme s sebou – a to se nezmění za jednu generaci.

Pokud se tedy Unie rozhodla rozdělovat uprchlíky matematicky, podle počtu občanů v jednotlivých zemích, a stanovila kvóty související s pravoúhlými počitatelnými kritérii, jako je ekonomie, HDP a kdovíco ještě, nemyslím, že by to bylo úplně šťastné. Jednotlivé národy mají za sebou různě komplikované dějiny a různé dějinné zkušenosti, což je cosi těžko měřitelného, ale zároveň velmi reálného. Velké státy se pak diví, proč je u nás, Slováků nebo u Poláků s našimi historickými zkušenostmi taková rezistence vůči čemukoli cizímu.

Hra s ohněm

Atmosféru národa určuje nejen situace, ale i to, jak se o ní píše a jak se o ní vyjadřují politici, a znovu i to, co má národ za sebou. Německo díky hluboké reflexi válečných událostí nemá či donedávna nemělo svou Marine Le Penovou. V mé oblasti, oblasti lékařské etiky, je překvapující i nepřekvapující vidět, že Německo vykazuje, co se týče bioetiky, jednu z nejkonzervativnějších legislativ v Evropě. Stále zde totiž žijí lidé, kteří pamatují Hitlera, a společnost měla po válce dobrou vůli, aby se poučila a vyvodila důsledky. Všichni vědí, čeho je národ schopen, a učí se o tom děti ve škole.

Naši politici, zdá se mi, zacházejí s atmosférou národa mnohem neopatrněji. Je jen těžko představitelné, že by takový Joachim Gauck pronesl na adresu ministerského předsedy bodrý vtípek o kalašnikovu. U nás už to vysloveno bylo – a bylo vysloveno mnoho dalšího, s primitivním cílem získat politické body nebo jen tak. Ale nic není jen tak. Bylo to vysloveno a kdesi v nevědomí všech to přetrvává. Ano, ministerského předsedy se lze zbavit dvěma způsoby.

I náš národ přitom už má za sebou výbuch, spojený s poválečným odsunem, výbuch, který jistě měl své příčiny. O to nyní nejde. Jde jen o to, že i náš národ si to zažil. Podněcování nenávisti našich vrcholných politiků vůči komukoli je hra s ohněm, je to probouzení hlubinných démonů, silnějších, než se zdá. Je to házení granátů do hlubin nevědomí národa, probouzení sil, které by bylo lépe nechat spát.

Dvakrát ročně jezdím se studenty do Auschwitzu. Bylo by hrozné, kdyby Auschwitz provedla horda barbarů odkudsi z východu nebo severu. Daleko hroznější je, že to provedl jeden z nejkulturnějších národů světa. Poučení je zřejmé. Stalo se to Němcům, může se to stát komukoli, může se to stát nám všem. Existuje na světě národ, který by byl vůči násilnému běsnění imunní? Zdá se neuvěřitelné, že Auschwitz není jen zlý sen, že se to opravdu stalo. Stalo se to tehdy, může se to stát zas.

Mezi baráky se příchozí nakloní do závratných propastí vlastní duše. Způsobili to lidé, mohl bych to způsobit také. Jako národ nejsme ani horší než Němci, a nejsme ani lepší.

Současné výbuchy násilí, atentáty, vraždění a vyhazování sebe sama do povětří s pokud možno co nejvíce spoluobčany, zdá se mi, jsou vzájemně spojeny, mnohem hlouběji než jen tak, že jeden je inspirací pro další. Zdá se mi, že se zemská kůra Evropy chvěje a že tu a tam a stále častěji se objevují gejzíry čistého násilí. Již to není zavraždění nenáviděného politika, nyní je to jen vraždění. Ostrov Utøya, kde bylo zastřeleno 69 lidí, osm předtím v Oslu, Bataclan, Charlie, Nice, Mnichov a další a další. Nepochopitelné násilí, které, zdá se, snad ani není z tohoto světa. V Nice zemřely děti, milenci, ženy, všichni, jejichž jedinou vinou bylo, že byli na tom místě, že byli Evropané. Dnes se již málokdo odváží říct, že to všechno jsou osamocené, izolované činy jednotlivců, kteří se inspirovali na internetu, případně činy duševně narušených jedinců, Wertherův efekt a kdovíco ještě. Ano, doba produkuje víc patologií než jindy, ale proč?

Opravdu za všechno může náboženství?

Je na vině náboženství, manipulativní a tmářské, a jediná šance na život v míru je důsledně je vykořenit? Britský rabín Jonathan Sacks uvádí, že čtyřikrát v novodobých dějinách jsme to takto zakusili. Čtyřikrát jsme vyhlásili rovnost, volnost a bratrství, založili jsme fungování státu a společnosti na vládě rozumu, dlouhodobém plánování a nezatíženi náboženskými předsudky jsme zamířili k šťastnější budoucnosti. Byla to francouzská revoluce, nacismus, sovětský komunismus a čínský komunismus. Všechny jsou postaveny na velkomyslných idejích, nadšení a naději na lepší zítřek. A všechny skončily gilotinami, koncentráky, gulagy nebo čínskými gulagy – a miliony a miliony mrtvých. Říci dnes, že za všechno zlo může náboženství, je ignorování historie a zejména historie 20. století.

Místo Boha přiletěli běsi

Touhu po věčnosti, touhu po smyslu máme v sobě všichni, máme ji ve své DNA, a pokud moderní ateisté posměšně mluví o „genu pro religiozitu“, myslím, že je to to nejmoudřejší, co kdy vyslovili. Jung dávno před nimi řekl mnohem laskavěji, že člověk je nevyléčitelně náboženský. Cosi skutečně máme ve své DNA, intuici smyslu, touhu po numinóznu. Když ji ale chceme pojmenovat a vyslovíme to slovo – někteří moderní teologové, aby se mu vyhnuli, používají třeba jen symbol (…) nebo †… či podobně –, hned nám naskočí restituce, kondomy a sňatky homosexuálů a škrtneme církve a ono (…), myšlenku za záclonou věcí, spolu s nimi. Co zůstane, je nejasná silueta onoho nezávazného něčeho nad námi, co asi nějak je, nebo možná ani není, ale v žádném případě nestojí kvůli tomu čemusi bez jasných kontur ani žít, ani zemřít, ostatně i své vlastní životní morální kotrmelce pružně uzpůsobujeme vlastní morálce platné a námi zdůvodňované pro naši dozajista specifickou a zcela unikátní situaci.

Jenomže, ještě jednou Jung, ať zván, či nezván, Bůh je přítomen. Sice byl Bůh ve jménu svobody shozen ze svého piedestalu a tak jako již tolikrát byl očekáván prudký let vzhůru, jenže tak jako vždy: na uprázdněné místo přiletěli běsi.

Běsi mezitím skutečně přiletěli. Jestli na uprázdněné místo postavíme národ, komunismus, sami sebe, tržní ekonomii nebo jakoukoli ideu, je už jedno. Z jídla se stalo nové náboženství se všemi religiózními atributy, možná to není nic objevného, člověka bezděky napadne, že se z něj stala pornografie. Obojí, sex i jídlo, jsou samy o sobě neobyčejné a vyjadřují tryskavou radost z žití. Zdá se mi ale, že současná doba se již jen snaží bušit do buněčných membrán víc a víc, aby salvy akčních potenciálů excitovaly víc a ještě víc nebo aspoň stejně jako v mládí unavené nervové buňky. Jakou chemikálii ještě použít, jakou kombinaci chutí, jakou polohu, jakou drogu, jakou pomůcku nebo jaký zážitek ještě vyzkoušet, co aplikovat, aby byl efekt na neurony co nejsilnější?

Mluvím o tom proto, že, zdá se mi, současná krize českého národa je krizí hodnot, že je spirituální krizí v nejširším slova smyslu. Ano, doba produkuje patologie a my v Evropě tápeme nad nejzákladnějšími otázkami, které chceme vyřešit s nevídaným sebevědomím.

Je pozoruhodné se například dočíst, že po dvou tisících letech zkušeností, případně po deseti tisících letech od začátku neolitu či po čtyřiceti tisících letech od svrchního paleolitu se naše ministryně se svým týmem konečně pokouší definovat, co je to vlastně rodina, jako bychom to do této chvíle nevěděli, jako by Evropa neměla dějiny. Můžeme jen hádat, zda to budou čtyři tatínci, nebo tři maminky a jeden tatínek, nebo dvě maminky, nebo jedna maminka, nebo dva tatínci – nebo jak to dopadne. I to je současná Evropa.

Máme skvělé technologie a vynikající výzkumné ústavy, které umí vše – krom toho, aby nám řekly, jaký to má všechno smysl. Zemi jsme obepjali družicemi, výblesky lidského génia, a družice nám posílají zpět na Zemi telenovely a pornografii.

Pokud se většina z nás zde v Evropě shodne, že naše existence zde ve vesmíru je biologická náhoda, že tělo je jen způsob, jak DNA vytváří víc DNA, že mozek je vlhký počítač, jehož jediným úkolem je co nejvíc namnožit geny, které ho vytvořily, že koneckonců nejsme nic víc než nahé opice nebo jen o trochu inteligentnější šimpanzi, že řešení hádanky světa je co nejvíce užít všech myslitelných příjemností, dokud můžeme, pak nemáme šanci – jako národ ani jako Unie.

Pokud se naopak shodneme, že svět je místo, které stojí za to budovat, že z nějakých důvodů stojí za to tvořit umění, psát básně, budovat díla, která nás přečkají, že má smysl rodit děti a snažit se v rámci vědeckého bádání pochopit tajemství hmoty a života ve vesmíru, pak můžeme přežít.

Civilizace společné myšlenky

Niall Ferguson ve své knize Civilization cituje jednoho z čínských akademiků, který řešil otázku, jak bylo možné, že Evropa, která do 17. století zaostávala za Čínou, ji nakonec předstihla, přestože Číňané byli početnější. Prvním nápadem bylo, že se tak stalo kvůli lepším zbraním. Lepší zbraně zde ale byly, protože existoval lepší politický systém, který umožňoval výkonnější ekonomii. Poslední odpověď ovšem zněla, že za to všechno mohlo založení sociálního a kulturního života založeného na křesťanství. Tolik čínští akademici.

Evropská civilizace totiž skutečně, přes všechny své chyby, byla civilizací, která byla spojena jednou silnou myšlenkou, vizí, pro niž stálo za to žít, myšlenkou, pro kterou stálo za to umřít, a jistě i civilizací, jež byla spojena i jedním silným etickým cítěním. Ukazuje se totiž, že jen taková civilizace dlouhodobě přežije, civilizace, která zastává názor, že dějiny mají smysl, že svět je cenný a že stojí za to budovat díla, z nichž budou vnímat užitek či radost až budoucí generace, že stojí za to rodit děti do nejistého světa. Tato civilizace je schopna budovat katedrály, které se budou stavět mnoho desítek nebo stovek let, či třeba jen vysázet arboretum. Tato civilizace postaví smělé gotické chrámy a vyprodukuje gregoriánský chorál a plátna Fra Angelica. Židovství a křesťanství navíc dalo této civilizaci nevídaný impulz: přesvědčení, že rozum je darem Božím a zároveň že svět je cenný, že stojí za to napnout síly a obojí zušlechťovat. Odtud vznikly jako v jediné známé civilizaci i univerzity – s představou, že žádná otázka není špatně, že je potřeba se stále ptát a stále zkoumat.

Ať je židovství a křesťanství cokoli, není to anestetikum proti bolestem světa, je to spíše protest, že svět není takovým, jakým by měl být, a přináší vizi, že určitá dobrá díla, když nebudou vykonána námi, nebudou vykonána vůbec.

Ovšem zároveň je tato civilizace naprosto nepodobna Islámskému státu, právu šaría či něčemu podobnému.

Neboť, řekněme to krátce, židovsko-křesťanská civilizace ostře odmítla dualismus, tedy představu, že proti sobě válčí děti světla proti dětem temnoty. Pokušení zřídit nebe na zemi je pokušením všech diktátorů, tím, že děti temnoty vymažeme z povrchu zemského. Za Hitlera to byli Židé, dnes to jsou pro Islámský stát Evropané, obecně nemuslimové a konkrétněji všichni, kdo nevyznávají jejich formu náboženství.

Obě části Bible, Starý i Nový zákon, velmi důsledně a pedagogicky nepřehlédnutelně odmítají dualismus a znovu a znovu poukazují na chyby svých hrdinů; nikdo zde není jen bílý a nikdo jen černý. Ano, existuje linie, lidé Smlouvy s Hospodinem, z bratrských dvojic je vždy jeden vybrán, Izák a ne Izmael, Jákob a ne Ezau. Jenomže kdo není vybrán, zároveň není zavržen. Příběhy jsou dokonce napsané tak, aby sympatie čtenáře byly na straně Izmaela a Ezaua.

Podle Talmudu po skvělém přechodu Rákosového moře, když byli Izraelci zachráněni a nejmocnější armáda tehdejšího světa, Egypťané, nalezla smrt, zpívali andělé chvalozpěv, a Bůh je napomíná – jak se můžete radovat, když výtvor mých rukou zahynul? Egypťané, Samaritáni, pohané a cizinci jsou často hrdiny biblických příběhů a sympatUnknown author by Leoš Rousek created August 5, 2016 9:44:07 AM CESTie čtenáře jsou s nimi. Hrdinové Bible naopak mají vždy a důsledně své chyby. Poučení byť i jen z povrchní četby je zřejmé: každý národ, každý člověk má na Zemi svůj úkol, své požehnání, své místo. A i když je někdo zavržen lidmi, nikdy není zavržen Hospodinem. Linie mezi dobrem a zlem roztíná srdce každého z nás. Pro nás to není nic objevného a myšlenka se zdá být triviální. Ne všude na světě tomu ale tak je.

Nejen Švejk, ale i Kubiš

Naše evropská židovsko-křesťanská tradice přináší ještě jeden objev. Dějiny se netočí v cyklech, nýbrž spějí po přímce. Války byly, jsou, ale to neznamená, že budou. Civilizace nemusí vždy jít po svých neměnných drahách, vznik, rozkvět, sestup, zánik. Na rozdíl od názoru věštců budoucnost neexistuje, to my ji tvoříme. My Češi o sobě rádi říkáme, že jsme cyničtí, ale v různých dobročinných sbírkách dáváme víc než ostatní, říkáme, že národním hrdinou je Švejk, ale je zde i Gabčík a Kubiš a mnoho dalších. Jsme schopni neuvěřitelných výkonů, v mnoha rodinách se staráme o nemocné a umírající s péčí, která jde na hranu, v mnoha případech za hranu sebeobětování. V globálním měřítku jsme si poradili s ozonovou dírou, eliminovali ebolu, doufáme, že problém AIDS by mohl být  vyřešen do roku 2030, umíme si představit znovu zalesněný Madagaskar a rozšiřující se pralesy v Amazonii. Snad pochopíme, že stávající krize je současně i šancí.

Autor je přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě UK, římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec a spisovatel