Je div, že uplynulá vlna veder nakonec nevedla k žádné vraždě. Zatím tu máme „jen“ takovou hysterii z imigrační vlny, že zpanikaření lidé hlásí policii domnělý výskyt migrantů, a člověk, který na Facebooku mluvil o koncentračních táborech pro muslimy, ohlásil kroky k vytvoření politické strany a záměr vyhrát volby. Národovci poklekávají na Vyšehradě, prezidentovi, který říká migrantům, že je sem nikdo nezval, je spíláno, že hraje na nízké pudy. Jeden extrémní postoj je přebíjen druhým. Vědci píší petici o tom, že společnost je nemocná.

Koho by napadlo, že takto bude vypadat léto v zemi čtyřprocentního ekonomického růstu? „Čím méně pasivních a frustrovaných lidí máme, tím je společnost zdravější,“ napsala v komentáři k nejnovějším vynikajícím ekonomickým údajům kolegyně Lenka Zlámalová. Zdá se, že na to nejrychlejší růst a druhá nejnižší nezaměstnanost v EU nestačí.

Utržení ze řetězů je reálné. Jakkoli se odehrává převážně ve virtuálním světě internetu, má přelivy do reálného života – jestliže policie vyráží do lesa za partou lesních dělníků, protože občan si byl naprosto jist, že jde o ilegální migranty („Žil jsem v Anglii a bezpečně je poznám“); jestliže žena na Facebooku rozšíří zprávu, že u Starého Města pod Landštejnem tlupa devadesáti (!) běženců podřezává hospodářská zvířata („Jen kůň přežil“), máme už co do činění s reálnými dopady (a laikovi připadá, že počínání ženy vzorově naplňuje skutkovou podstatu trestného činu šíření poplašné zprávy – ne že by za to hned měla jít do vězení).

Stejně reálné jsou potíže s utečeneckými tábory, byť můžeme říci, že rvačky a vzpoury, ke kterým zatím došlo, nejsou až tak vážné a mají své lidsky pochopitelné vysvětlení. Politikům je vytýkán populistický, nevlídný a nerovný přístup: běžence „sem nikdo nezval“, musí „dodržovat naše pravidla“; policie na demonstraci neshledá zásahu hodnými šibenice v rukou pravicových radikálů, transparent zmiňující penis v rukou protidemonstrantů však ano.

„Jaké máte vy řešení?“

Vzedmutá nálada se chystá vydat politický plod – vůdce iniciativy Islám v ČR nechceme Martin Konvička ji přeměnil v Blok proti islámu a činí kroky ke vstupu do politiky. Nerad bych se mýlil, ale Konvička podle mě v politice nemá šanci. U člověka léta vedoucího kontroverzní, donkichotské společenské tažení se dají očekávat zvláštní osobnostní rysy – a ty byly při jeho nedávném rozhovoru na DVTV na první pohled patrné. Obtížně definovatelný nepříjemný pocit, který budily, by stál za profesionální psychologickou analýzu – ale například jsem jistě nebyl sám, komu přišlo nápadné, jak umanutě se Konvička v rozhovoru o islámu a politice vracel k hezkým holkám.

Člověka pak nepřekvapí, když v textu Lukáše Lhoťana, exmuslima, který se s konvičkovskými kruhy dostal do sporu, narazí na věty: „Přijde mi to fakt vtipné, Martin Konvička se svou skupinou na jednu stranu tvrdí, jak jsou exmuslimky, jako je Bea, v ohrožení života a jak po nich muslimové pátrají, aby jim ublížili. Přitom Bea se veřejně se svou fotografií nabízí na českých erotických seznamkách s uvedením adresy a telefonů.“ Napovídá nám to, jaký druh překvapení a sporů můžeme v Konvičkově politickém působení očekávat. A v neposlední řadě má Konvička špatné zuby. Komu tento argument přijde povrchní, nemá ponětí o povaze politiky v televizním věku.

Zároveň si myslím, že jeho rozhovor nebyl takovou demolicí, jak se liberálně založení spoluobčané domnívali. Moderátor Martin Veselovský na něj měl nachystané jeho silácké, fašizující výroky o koncentrácích, plynu, zbavování občanských práv, odsunu, militarizaci společnosti a podobně. Řekl bych, že pro lidi vnímavé vůči jeho sdělení bylo jeho vykrucování se méně nepřesvědčivé, než se liberálům zdá. Oni vědí, že to, co Konvička říkal, se nemá říkat. Ale jeho ochota jít za hranu jim imponuje. Stejně tak jsou jim blízké silácké diskuse o taktice boje proti Islámskému státu – o co méně kdy budou moci tuto taktiku ovlivnit, o co méně se jich reálně týká, o to uspokojivější je moci říct co nejvíc nahlas to svoje do sporu, zda použít atomovku, či plyn.

Veselovský použil metodu, jaká se v rozhovorech s podobnými postavami používá: připravil si výroky, které má Konvička na kontě, jak zní oblíbené klišé, a nastoloval je jeden po druhém, aby se ukázalo, zda bude subjekt neobhajitelné obhajovat, popírat, anebo se vykrucovat. Rozhovor držel striktně v tomto rámci. Přihoďme obligátní, „Jaké máte vy řešení?“, a máme tu klasický úspěšný odrovnávací rozhovor – Konvička je nadále nezpůsobilý k veřejné činnosti.

Jenže v očích jeho (potenciálních) příznivců není důležité, co řekl Konvička špatně – slovní policie na vás vždy něco najde –, ale co řekl správně. A pak je tu kontext. Když Konvička řekne kontext, Veselovský opáčí, že je to vytáčka. Pro jiného je neuvěřitelné, že rozhovor o islámu a přistěhovalcích se natáčí ve dnech, kdy odmítnutý eritrejský azylant ve švédské Uppsale vzal v IKEA kuchyňský nůž a uřízl jím náhodnému Švédovi hlavu, a dle moderátora tento kontext do rozhovoru nepatří.

Hlavně vytáčet establishment

Ukazuje se nikoli nový poznatek, že standardní metody politické diskuse a žurnalistiky na populisty a extremisty v očích jejich publika neúčinkují. Favorit na předsedu britských labouristů Jeremy Corbyn, americký podnikatel a momentální jednička v boji o republikánskou prezidentskou nominaci Donald Trump anebo třeba Miloš Zeman – ti všichni jako by byli tím silnější, čím víc se proti nim všichni správně myslící lidé semknou a poukazují na jejich nepřijatelné postoje. Ne všichni jsou příznivci Hizballáhu, Hamásu a vystoupení z NATO jako Corbyn; ne všichni věří, že všechny ilegální imigranty lze deportovat a Mexiko přinutit, aby zaplatilo stavbu plotu na hranici, jak tvrdí Trump. Ale dělá jim dobře, že jejich favorit se nebojí vytáčet establishment. A ten ochotně spolupracuje.

K tomu establishmentu – toto slovo je samozřejmě nepřesné. Ale náš současný spor se vyznačuje zajímavou zrcadlovou asymetrií. Obě strany – „sluníčkáři“ i „obyčejní lidé“ – žijí pocitem, že oni jsou ti bezmocní, potlačovaní, jimž se nedostává sluchu, a druhá strana ve společnosti dominuje. Z toho pak vyplývá odlišné hodnocení toho, jak se věci mají. Pro někoho nebude zpráv o zvěrstev islamistů nikdy dost; jiný soudí, že to s nimi není třeba přehánět, protože jde beztak jen o bulvární manipulaci s lidským strachem. Někdo je iritován tím, kolik se toho nadělá z řečí v novodobé hospodě jménem Facebook, jinému připadá, že nedostatečné pohoršení nad nimi je znakem nastupujícího fašismu. Pro někoho vláda nedělá pro uprchlíky dost, pro jiného je příliš měkká.

Jak může tahle zrcadlová asymetrie přetrvávat v nespokojené rovnováze v situaci, kdy „lid“ je o tolik početnější než establishment? Jednoduše – ti druzí mají média, jazyk, pravidla a instituce. Když před pár dny redaktorka německé televize ARD Anja Reschke pronesla ve vysílání komentář na toto téma, vzbudila jím obdivný rozruch. „Když teď veřejně prohlásím, že si myslím, že by Německo mělo přijmout i ekonomické uprchlíky, co myslíte, že by následovalo? Je to přece jen názor, ten smíte vyslovit. Bylo by tedy hezké, kdybychom o něm mohli věcně diskutovat. Ale to se nestane. Obdržela bych záplavu nenávistných komentářů,“ začíná Reschke a na konci svého dvouminutového vstupu už se dostane k tomu, jak je dobře, že jsou lidé stíháni a pokutováni za to, co říkají na Facebooku, a vyzvala k „povstání slušných“.

Ano, asi by obdržela záplavu nenávistných komentářů. Spousta dalších lidí by se ovšem neobtěžovala – proč se zapojovat do diskuse o přijímání uprchlíků, v níž je jediným vítaným a přijatelným příspěvkem názor, že je třeba přijmout víc uprchlíků? Medium is the message – a médiem v tomto případě je samotný výběr zpráv, zpovídaných aktérů a expertů a použitá terminologie.

Jsou ty nepočetné čety aktivistů tak docela bezmocné? Běženci se například nyní mohou dostat z detenčních táborů na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, proti kterému se cizinecká policie odvolala k Nejvyššímu správnímu soudu. A to proto, že „nebezpečí útěku“, jež jako důvod zadržení připouští tzv. Dublinská úmluva, není v českém právním řádu definováno. To laikovi přijde jako typická právnická klička nemající nic společného s účelem zákonné úpravy a konáním státních orgánů.

Uprchlíci zpravidla chtějí do Německa, my bychom je zpravidla chtěli vrátit tam, odkud přišli, ale to se obtížně dokazuje a Maďarsko nepřijímá – nezvládá. Musíme tedy vymyslet, co s nimi. Jejich propuštění je vítězství práva, ale na svobodě budou podnikat neznámo co a žít neznámo z čeho. A ty žaloby na cizineckou policii pochopitelně nepíšou sami – pomáhají jim je psát pracovníci neziskových organizací financovaných EU. Ti si teď stěžují, že jim unijní peníze došly, a žádají, aby je nahradilo české ministerstvo vnitra. Je opravdu tak těžké vžít se do pohledu člověka, kterému připadá, že ti aktivisté nejednají rozumně a v našem zájmu?

Německá zkušenost

Německo zažilo podobnou vlnu anti- a propřistěhovalecké hysterie v roce 1992. Počet azylantů tehdy dosáhl podobného počtu jako dnes, k půl milionu. Začaly se objevovat žhářské útoky. Konaly se masivní, stotisícové demonstrace proti xenofobii a na podporu uprchlíků. Důležitější bylo, že počet lidí ochotných volit extremistické strany stoupl v prvním pololetí roku podle průzkumů z 12 procent na 19. Republikáni, nacionalistická strana v čele s bývalým příslušníkem Waffen-SS, pronikli v dubnu do zemského sněmu v Bádensku-Württembersku s 10,9 procenta hlasů. I v samotné vládní CDU vznikla nacionalistická frakce. Vláda rozpustila tři neonacistické organizace a zakázala symboly podobající se nacistickým, ale kancléř Helmut Kohl byl kritizován, že neodsuzuje xenofobní nálady vehementněji.

Jenže ten udělal něco jiného: vstoupil do jednání s opozicí o úpravě dosud neomezeného práva na azyl zakotveného v ústavě. Sociální demokracie to nejdříve odmítala: „Komu slouží otevírání azylové otázky? Je to voda na mlýn radikální pravice!“ prohlásil lídr SPD. Když se nakonec nejvyšší představitelé státu účastnili v listopadu manifestace, levicoví demonstranti napadli Kohla a prezidenta Weizsäckera vejci za pokrytectví, s nímž jsou ochotni obětovat ústavu pravicovému extremismu.

Výsledkem byla ústavní novela, jež právo na azyl modifikovala podmínkami běžnými v jiných zemích, jako je princip bezpečných třetích zemí atd. Rovněž byly zpřísněny finanční a jiné podmínky pro uprchlíky. Demonstrovalo proti tomu tři sta tisíc lidí. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass to označil na nové barbarství a vládu za „skinheady v kravatách“. Ale během dvou let, poté, co počet žadatelů o azyl poklesl na třetinu, extremistické strany upadly do bezvýznamnosti. Otázku, zda spolková republika propadla novému barbarství, a pokud ne, zda na tom měly větší podíl manifestace aktivistů proti xenofobii, anebo korekce azylové politiky, si dnes může zodpovědět každý sám.

Má tato historie relevanci pro nás? Asi jen částečnou, vzhledem k tomu, že reálná migrační krize srovnatelná s německou u nás neexistuje. Kulturní elity osvojující si pokrytecký přístup současné západní levice k islámu jsou sice reálným, ale jen jedním faktorem. Roli tu hraje i beztvará antiestablishmentová naštvanost, která si hledá nová témata a formy. Ony totiž některé projevy, které dnes budí takovou úzkost, nejsou úplně nové. Šibenice pro členy vlády byly v Praze k vidění už v dubnu 2012 na odborářské demonstraci proti vládním reformám, o rok později představitelé Holešovské výzvy rituálně popravili figuríny Nečase, Kalouska a „kmotra-úplatkáře“.

Tehdy šibenice byly jaksi pochopitelné – bojovalo se proti pravicové vládě a proti korupci, Holešovská výzva byla i součástí iniciativy Vraťte nám stát. Dnes je pravicová vláda svržena, kmotři (nebo aspoň Jana Nagyová-Nečasová) pochytáni a protikorupční iniciativy nám vrátily stát do rukou Agrofertu. Všechno by mělo být na dobré cestě. Tak jak to, že není?