Jednou z kuriozit evropské reakce na zvolení Donalda Trumpa je, že konečně stanul v Bílém domě někdo, kdo naplňuje letitou evropskou karikaturu amerického prezidenta. Primitivní, nevzdělaný, zbraněmi harašící kovboj, hyperkapitalistický křesťanský fundamentalista, který velmi pravděpodobně uvrhne svět do jaderné války – nejevil se tak aspoň části západoevropských elit snad každý americký prezident v živé paměti? My takoví nejsme, dodávali. Evropské hodnoty jsou jiné.

Lze doložit na sociologických datech, že americké a evropské postoje se v některých ohledech, zejména na ose individualismus–kolektivismus, konzistentně liší. Ale často ten rozdíl není úměrný důraznosti, s níž jsou odlišnosti deklarovány. Jde spíš o to, že americký politický systém je víc populistický, popřává většího sluchu názorům většiny, zatímco evropské elity cítily menší nutnost brát je v potaz. Ale když se podíváte na reálná data o postojích, na nichž se ta „hodnotová odlišnost“ ukazuje – například názory na trest smrti nebo potraty –, rozdíly jsou menší, než byste čekali.

Svět teď našel potvrzení svých trumpovských očekávání v jeho „muslimském zákazu“, jak se okamžitě začalo říkat jeho exekutivnímu příkazu dočasně zamezujícímu vstup do USA občanům sedmi blízkovýchodních zemí. Žádný „zákaz muslimů“ to není, ale začalo se mu tak říkat, protože se to hodí jak Trumpovým odpůrcům, tak, skrytě, části jeho příznivců. A hashtag #MuslimBan je krátký a úderný.

Trumpův polarizující příkaz má značnou podporu – v různých průzkumech se pohybuje od 45 do 55 procent.

Rozumí se samo sebou, že opatření, které i řada Američanů označuje za neamerické, je neevropské. Z Evropy zaznívá hlasité odsouzení, jež zatím kulminovalo v Británii kampaní proti Trumpově návštěvě a preventivním zamítnutím vstupu do britského parlamentu.

Jako studená sprcha tedy působí průzkum z deseti evropských zemí, který zveřejnil známý britský think-tank Chatham House. Objednal si ho ještě před vyhlášením Trumpova příkazu a hledal názor na výrok „Veškerá další imigrace z většinově muslimských zemí by měla být zastavena“. Možnosti byly „Souhlasím“, „Nesouhlasím“ a „Ani jedno“.

Jedním ze tří autorů studie je politolog Matthew Goodwin, znalec britské strany UKIP, jeden z mála, který svou analýzou průzkumů správně předvídal výsledek britského referenda o vystoupení z EU.

Citujme ze zprávy:

„Celkově v deseti evropských zemích v průměru 55 procent souhlasilo, že veškerá další imigrace z většinově muslimských zemí by měla být zastavena. 25 procent ani nesouhlasilo, ani neodmítalo a 20 procent nesouhlasilo. Souhlasily většiny ve všech zemích kromě dvou, v míře pohybující se od 71 procent v Polsku, 65 procent v Rakousku, 53 procent v Německu a 51 procent v Itálii po 47 procent v Británii a 41 procent ve Španělsku. V žádné zemi procento nesouhlasících nepřesáhlo 32 procent.“

Demografické rozdíly, které autoři nacházejí, jsou asi ty, které byste čekali. Města versus venkov, mladí versus staří, vzdělaní versus nevzdělaní. Konec muslimské imigrace například chce 58 procent venkovanů, ale i 52 procent obyvatel měst.

Evropané chtějí #MuslimBan, skoro by se dalo říct.

Jedna věc, kterou snad nikdy nevídám zvažovanou při podobných průzkumech, je, že v některých z těch zemí jsou respondenty muslimové – nejsou velkou, ale statisticky už významnou skupinou. Víme, že životní postoje, zvyklosti a názory značné části z nich se od domorodého obyvatelstva liší. V určitém smyslu – v tom, na jakém stojí vtipy typu „přijde Němec, Francouz a Rus do baru...“ – tito lidé prostě nejsou Francouzi, Němci atd. Nejčastějším dětským jménem třeba v Británii nebo ve velkých holandských městech je dnes koneckonců Mohamed. Lidé ze západoevropské politiky vám mimo záznam potvrdí, že jejich muslimské menšiny limitují politiku jejich zemí vůči Izraeli. Tyto menšiny nejsou monolitické a je celkem známý fenomén, že starší přistěhovalci nijak nezbožňují novější přistěhovalce. Nicméně velká část se jich na přistěhovalectví muslimů bude dívat jinak a do průzkumu se to promítne, byť oni vlastně nevyjadřují názor na „cizí“, ale na „své“.

Druhá věc. Člověk si umí živě představit, že nejeden respondent by rád řekl tazateli: „Kdybyste mě to nechali chvíli vysvětlit.“ Ale má pocit, že v momentě, kdy řekne „ano, ale...“, je označkován a zařazen a použit ve veřejném prostoru jako důkaz (v článcích, jako je tento) a nic dalšího, co by chtěl říct, se nepočítá. Přitom by chtěl říct třeba, že proti muslimům, kteří v zemi žijí, v zásadě nic nemá, ale měli by se integrovat, a to při stále rostoucích počtech nepůjde. Anebo by chtěl říct, že země by si měla přistěhovalce líp vybírat, že když si třeba přistěhovalci systematicky dovážejí nevěsty ze země svého původu, tak to není ideální imigrační politika.

Ale nemůže to říct. Má na výběr jen tři jednoduché odpovědi: „Jsem pravicový xenofob“, „Já nejsem žádný pravicový xenofob!“ a „Ne, o jedné z nejdiskutovanějších otázek dneška jsem nikdy nepřemýšlel, myslíte, že bych měl?“.

A tak část z nich odpovídá tak, jak se má, co všude ve slušných kruzích slyší. Odborně se tomu říká „falzifikace preferencí“. Dokud jim nějaká událost či trend nedá svolení říkat, co si myslí. A překvapeni jsou nejen pozorovatelé, ale nezřídka i lidé sami. Tomu se říká zase „kaskáda preferencí“. Málokdy bývají vědecké pojmy – tyhle zavedl ekonom Timur Kuran – tak výmluvné.