V uplynulých dnech se připomínalo deset let od vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), v rámci toho připomínání vystoupil v České televizi náměstek ředitele Ondřej Matějka. Vystoupení bylo příznačné pro všechno, čím se ÚSTR odchýlil od intencí, které byly u jeho vzniku.

Jestli to vystoupení mělo nějaký leitmotiv, byla to jakási polemika se zakladatelskou generací. Je fakt, že ústav vznikl s mohutnou porodní asistencí ministra vnitra za ODS Ivana Langera a že první ředitel Pavel Žáček momentálně za občanské demokraty kandiduje na pražské kandidátce do voleb. To však nezakládá právo považovat ÚSTR za kladivo tehdejší pravice na levici a hlavně jednat s těmi zakladateli takhle nespravedlivě.

Matějka říkal, že ÚSTR ve své první fázi v podstatě skandalizoval některé lidi, které kdysi Státní bezpečnost skřípla a přiměla ke spolupráci. Ústav to podle Matějky dělal proto, že se rodil v obtížích a ti lidé prý měli zvyk veřejně svou existenci ospravedlňovat. Věcně vzato je to hrozné obvinění. Říká se jím, že lidé v dnešní bezstarostné době jen kvůli dobrému místu skandalizují lidi, kteří se v mnohem těžší době o cosi snažili a při tom nakonec podlehli svým trapičům. Jenže takové osočení by Ondřej Matějka těžko dokazoval. 

Pro kritiku žáčkovského ÚSTR se obvykle uvádějí tři příklady bulvární historie a předhazování jmen agentů nebo udavačů české veřejnosti: Milan Kundera, bratři Mašíni versus Klement Gottwald, Joska Skalník. Věcná podstata je následující: Kundera skutečně na policii udal člověka – shodou okolností západního agenta, který udání odnesl dlouholetým vězením a podlomeným zdravím. Vedení ÚSTR zazlívalo badateli, jenž s informací přišel na veřejnost, údajnou zbrklost.

Ve druhém případě ředitel Žáček u příležitosti setkání tehdejšího premiéra Topolánka v USA s Josefem Mašínem mluvil o tom, že Mašíni plánovali atentát na Klementa Gottwalda. Věcná podstata je ta, že o takových, byť vágních plánech se skutečně píše v protokolech z výslechů strýce Mašínů Ctibora Nováka na StB. Možná tu Žáček podlehl slavnostnosti chvíle – Mašín, tento idol českých antikomunistů, od Topolánka dostal medaili –, ale nikoho tu neskandalizoval ani nelhal.

Skandalizoval prý naopak přítele Václava Havla, výtvarníka Josku Skalníka. O rozsahu Skalníkovy spolupráce s StB mohou být pochybnosti – tajná policie nevěděla o některých důležitých aktivitách disentu, na nichž se Skalník podílel –, ale v kontextu zakládání OF, při kteréžto příležitosti tato aférka vznikla, šlo přece o to, že ve Skalníkově ateliéru se po oznámení o kandidatuře na prezidenta zašil Václav Havel, vedl tu důležitá politická jednání s Alexanderem Dubčekem a je zajímavá otázka, nakolik o nich StB věděla.

Náměstek Matějka v televizi řekl klíčovou větu, že lepší je určitá zdrženlivost, tedy nechodit se vším do médií. A to je ve zkratce smysl proměny, kterou s ÚSTR nastartovala levice, když obsadila Senát, obsadila nově radu ústavu a ta přivedla nové vedení. Řeči o tom, jak za komunismu „mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání“ (poradkyně ředitele Muriel Blaive), jež Matějka v televizi rozšířil o avízo studií, které prý už brzy ukáží, „jak různorodá škála vztahů mezi ovládanými a ovládajícími byla“, jsou částečně banalita a částečně pseudovědecký balast.

Důležitá by byla jiná otázka: Proč levice nenašla odvahu ústav, který jí vždycky vadil, rovnou zrušit? A proč lidé, kteří mají takový problém se slovem totalita a s údajným zužováním výkladu komunistické diktatury na represi, nastoupili do ústavu, jenž má tohle zkoumat ze zákona? Že by taky neustálý proces vyjednávání o svém materiálním zabezpečení?