Před pěti sty lety skončil středověk. Prozřevší mnich Martin Luther osvobodil člověka od jeho existenciální závislosti na církvi a zásadně přispěl ke vzniku moderního světa. Luterská revoluce však má i svou odvrácenou tvář, paralýza, k níž Západ dospěl, je jejím pozdním plodem.

Ta paralýza Západu není ekonomická ani sociální, vyvěrá z neřešeného pocitu viny. Na prvních stranách knihy Tyranie viny (2004) líčí francouzský filozof a spisovatel Pascal Bruckner scénu z komiksu Tintinova dobrodružství: K Zemi se blíží meteorit, lidé vyjdou do ulic, když tu se objeví samozvaný prorok a volá: „Čiňte pokání!“ Brucknerovi připomíná současnou evropskou intelektuální elitu, která bičuje společnost, aby přijala zodpovědnost prakticky za cokoliv: za otroctví, za bídný stav třetího světa – a nakonec i za islámský terorismus. Výčitky svědomí se stupňují, nenásleduje však rozhřešení, jak by Bruckner čekal, ale ještě hlubší zoufalství. Kde zůstala katarze, proč si místo ní Zápaďané pořád drásají staré rány? Protože mají problém s pojetím spásy. Té samé spásy, která v Lutherově revoluci hrála ústřední roli.

Správci spásy

Tady je nutný krátký exkurz do křesťanské teologie. Apoštol Pavel, hlavní ideolog rané církve, se domníval, že člověk je od základu špatný. Je-li ponechán své přirozenosti, páchá zlo, a pokouší-li se o dobré skutky, je to buď z touhy po odměně, nebo ze strachu, že bude potrestán. Pavel ale věří, že člověk může být vnitřně proměněn. A to v okamžiku, kdy přijme bezpodmínečnou a ničím nezaslouženou boží milost, spásu. Co si pod ní máme představit? Řečeno teologickým jazykem je to fakt, že Bůh člověka i přes jeho nedostatečnost vykoupil a ospravedlnil Kristovou obětí na kříži. Řečeno jazykem dnešní psychoterapie je to pocit bezpodmínečného přijetí, svým způsobem opak pocitu odcizení. Takto osvobozený člověk je člověk zbavený neurózy, člověk přirozeně se chápající dobrého díla. Samozřejmě není ani zdaleka dokonalý, ale spirála zatracení už ho nestahuje dolů.

Taková je ve stručnosti teologie apoštola Pavla, tak hájil ještě na počátku 5. století princip „pouhou milostí“ církevní otec Augustin proti mnichu Pelagiovi a jeho představě, že k Bohu se chodí přes dobré skutky.

Velkorysá nabídka ničím nezasloužené boží milosti, která je tu pro všechny bez rozdílu, však byla časově omezená. Středověká církev se v rámci apoštolské posloupnosti prohlásila za výhradního správce této spásy, čímž k sobě člověka existenciálně připoutala. S krizí církve musela logicky přijít i existenciální krize každého trochu vnímavějšího jednotlivce. Především odpustková praxe, která se rozmohla někdy v 11. století, byla nepřehlédnutelným znamením, že s tímto správcem spásy možná nebude všechno v pořádku.

Svátostné, materiální pojetí milosti bylo přitom pro středověkého člověka středobodem jeho úvah o světě. Bez něj například nikdy nepochopíme zápal Jana Husa a jeho posedlost takovými otázkami, jako zda hříšný kněz může udělit právoplatné rozhřešení. Bez něj neporozumíme ani zuřivosti pozdějšího boje o kalich: český kališník cítil, že mu katolická církev neprávem upírá prostředek ke spáse. Ale bez docenění významu spásy nepochopíme ani utkvělou obavu středověkého člověka, že zemře, aniž by mu kněz udělil rozhřešení. Některé sebemrskačské sekty dokonce věřily, že účast v průvodu po dobu 33 dní zaručí absolutní odpuštění všech hříchů. Tak hluboké mohlo být kvůli otázce boží milosti zoufalství člověka vrcholného a pozdního středověku.

Začalo to už dávno před Husem – a ještě sto let po něm nalézáme ve stavu absolutní beznaděje mladého Martina Luthera (1483–1546) ze saského Eislebenu. Luther byl syn řemeslníka, jenž si pro svého nejstaršího syna vysnil kariéru právníka. Martin tedy studoval na univerzitě v Erfurtu, právnická profese mu ale nedávala odpověď na otázku po smyslu života. Jeho krize vyvrcholila ve chvíli, kdy jako mladý student putoval mezi městy, dostal se do bouřky a těsně vedle něho uhodil blesk.

Lutherova revoluce

Později psal: „Kdo to nezažil, neuvěří. Kdyby ta tíseň trvala snad jen půl hodiny, ale co říkám, jen desetinu toho času, sama hlubina našeho bytí by se propadla a všechny naše kosti zteřely v prach. V takový okamžik se Bůh zjevuje ve svém hrozném hněvu a spolu s ním se i všecko stvoření jeví jako tvůj nepřítel. (…) Trvá to jen chvilku a zas to přejde.“

Jakým způsobem řešil mladý Luther stavy, které moderní psychoanalýza vysvětluje vztahem k brutálnímu otci, je všeobecně známo. Vstoupil do kláštera a podrobil se přísné askezi. Očekávaná úleva se však nedostavila, a tak se mladý augustiniánský mnich, biblista, vrátil k pramenům. Začal studovat Augustina a jeho prostřednictvím dopisy apoštola Pavla. A znovu k němu promluvilo to, co stálo na samém začátku křesťanství: milost jako dar, který je tu pro všechny a lze se ho chopit pouhou vírou. Luther ve své Řeči o dobrých skutcích napsal: „Není to výkon ani jen psychologické rozpoložení, nýbrž bytostné spolehnutí celého člověka na radostnou zprávu, že si ho Bůh v Kristu zamiloval. Dobré je jenom to, co člověk dělá na základě svého vděčného přívratu k boží iniciativě, i kdyby se zdálo, že vlastně jen stojí, jí, pije anebo zvedá stéblo slámy.“

Dnešního člověka možná překvapí mohutný ohlas, jaký tím Luther vyvolal. Řeč o dobrých skutcích se tiskla po tisících, nejprve po Německu a brzy po celé Evropě. Jistě, na Augustina navazoval už Jan Hus. A česká jednota bratrská dospěla už před Lutherem k tomu, že člověk je spasen pouhou milostí. Teprve Luther to však dokázal říct jednoduše a s takovou věrohodností, že jeho výkladu porozumí i dnešní člověk.

To, co Martin Luther více než tisíc let po Augustinovi znovu vyslovil, bylo naprosto zásadní. Bůh podle něj toužil po kontaktu se svobodným člověkem, proto ho osvobodil svou milostí. Revoluce měla dalekosáhlé důsledky, které si třiatřicetiletý mnich v roce 1517, kdy zveřejnil svých 95 tezí, asi nedokázal představit.

Úřední nařízení: přijměte milost

Bezprostřední úspěch Luthera překvapil. Nečekal, že jeho vnitřně vybojovanému zápasu lidé masově porozumí. Ale začala v něm klíčit naděje, že právě on by mohl jednou provždy změnit životy všech křesťanů. Domníval se, že se katolická církev postupně zluteranizuje. Už měl svůj plán. Chápal, že jeho duchovní revoluci nemohou přijmout všichni ze dne na den. A tak po vzoru apoštola Pavla začal rozdělovat křesťany na silné a slabé ve víře. Ti silní, kteří byli schopni přijmout novou, svobodnou situaci křesťana, měli tvořit jádro sborů a trpělivě čekat, až se přidají ti slabí, kteří dosud spoléhají na svátostné prostředky.

Část katolického establishmentu dnes lituje, že Luthera jejich církev nepřijala, že mu nevyčlenila prostor stejně jako řekněme Františkovi z Assisi. Luteránství se mohlo stát jedním z mnoha způsobů, jimiž by se katolický člověku vztahoval k Bohu. Mohla tak být zachována katolická jednota v různosti, ačkoliv na místě je pochybnost, zda by Lutherův až anarchistický příklon ke svobodě církev nerozvrátil.

Luther měl i jinou možnost. Mohl se po vzoru české jednoty bratrské, s níž byl v čilém kontaktu, rozhodnout pro církev menšinovou, ke které se člověk hlásí dobrovolně a již může kdykoliv opustit. Rozhodl se však pro vrchnostenskou cestu. S pomocí saského kurfiřta, který ho předtím ochránil před katolickým císařem Karlem V. a několik rozhodujících měsíců ho ukrýval na svém hradu Wartburg, vytvořil Landeskirche, zemskou církev, do níž se člověk nezávisle na své vůli rodí a v níž umírá. A tady se stala základní chyba. K tomu, aby člověk přijal darem spásu, přece nemůže být nucen z moci úřední.

Tak v čem je problém?

Četné záznamy, které se dochovaly, protože v jeho velkém domě bylo vždy dost ochotných písařů, svědčí o tom, že i pozdní Luther (ten zkorumpovaný mocí a kompromisem) si byl vědom slabin svého projektu. Bylo mu čím dál zřejmější, že se obyčejní věřící potřebují mít čeho chytit. Proto ponechal bohoslužbu v podstatě katolickou, neodstranil ani bohatě zdobené oltáře, začala vznikat duchovní hudba. Těžištěm luteránské bohoslužby se ale stalo kázání, zvěstování boží milosti. Kdo nepobral, vracel se domů s prázdnou. Kde chyběla autentická víra faráře a schopnost ji předat, vraceli se s prázdnou všichni.

Na obhajobu luteránských farářů nutno dodat, že neměli a dosud nemají lehký úkol. Stačí si představit luteránské dítě, které, sotva pobralo rozum, se dozvídá, že je nenapravitelným hříšníkem, ale že to nevadí, protože ho Bůh ospravedlňuje pouhou vírou. Pak samozřejmě místo vděčného příklonu k Bohu napadá obyčejné: Tak v čem je problém?

Už v prvních letech Lutherovy revoluce se to přímo ve Wittenbergu začalo zvrhávat. Česká jednota bratrská, nejprve nadšená, že ve světě konečně prorazila reformní myšlenka, do Wittenbergu okamžitě vyslala první várku bohoslovců. Ti se ale domů vraceli bujaří a příliš světsky orientovaní. Ústředí jednoty bylo zaskočeno, další kontingent na studia už nepustilo. I německý radikální kazatel Tomáš Müntzer, jenž se musel úředně zpovídat ze štvaní proti luteránskému establishmentu (a posléze skončil na popravišti), poukazoval na to, že luteránství se velmi brzy dostalo na scestí. „Co se dnes zvěstuje ve Wittenbergu, je troufalé přivlastnění božích slibů za nesplněné podmínky, bez níž je boží slovo prostě němé. Tou podmínkou je hořké utrpení, jehož prožitkem se člověk teprve včleňuje do řádu, který je Bohu a tvorstvu sourodý.“ To napsal Müntzer už osm let poté, co Luther publikoval 95 tezí.

O mnoho set let později, v dobách, kdy se německý člověk propracovával k nacismu, vytkl totéž své vlastní církvi také Dietrich Bonhoeffer, luteránský teolog popravený na sklonku války za účast v odboji. Milost přece má být začátkem „cesty následování Krista“, ne bianko šekem, který na člověka působí jako morální sedativum. Luteránská církev podle Bonhoeffera milost hodila na chodník a lidi nechala, aby po ní šlapali.

Přes Kierkegaarda k Sartrovi

Dietrich Bonhoeffer byl nadšeným čtenářem dánského filozofa Sørena Kierkegaarda. Nazval ho jediným člověkem 19. století, který pochopil Luthera. Dokonce ho postavil do jedné myšlenkové linie s Lutherem, apoštolem Pavlem a Augustinem.

Kierkegaard, syn úspěšného obchodníka, ale nešťastného člověka, který pohřbil pět ze svých sedmi dětí a jenž byl přesvědčen, že si po právu zaslouží boží trest, byl stejně jako Bonhoeffer znechucený stavem tehdejší luteránské církve. Stála podle něj na omylu. Nepochopila, že Luther jen promluvil do určité historické situace, a vytvořila nové absurdní dogma o nadbytečnosti dobrých skutků, které nakonec vyústilo v morální indiferenci. Nic není horšího než povrchní, náboženskými frázemi vypěchované křesťanství, domníval se Kierkegaard. On sám byl autentický luterán. Před Bohem stál bez uklidňujícího prostřednictví církve jako hříšný, ale svobodný a na všem ostatním nezávislý člověk. Mnohem víc než Luther si však uvědomoval šílenost té situace, která od něj žádala, aby zahodil rozum a absurdním skokem se zmocnil nabízené boží milosti.

Bonhoeffer nebyl jediný, koho podivín z Kodaně zaujal. Kierkegaard je totiž považován i za otce existencialismu, a to včetně jeho ateistického proudu. Jeden z nejvlivnějších Francouzů 20. století Jean-Paul Sartre si z Kierkegaarda vybral motiv svobody a osamocení ve světě. Aby byla emancipace člověka dokonána, bylo podle Sartra zapotřebí udělat ještě poslední velkou věc: zbavit ho poslední berličky, která mu stála v cestě k dokonalé svobodě, zbavit ho samotného Boha. Takto svobodný člověk si mohl zvolit jakoukoliv cestu, jeho vlastní život byl jeho uměleckým dílem. Nic mu nebránilo stát se vraždícím šílencem, ale Sartre pro svého člověka zvolil cestu zodpovědnosti. Absolutní zodpovědnosti, protože kde není Boha, je všechno v rukou člověka.

Kdo jsou ovšem ti, za které je člověk zodpovědný? „Ti druzí“ jsou v Sartrově pojetí dost problematický druh. Chtějí si svobodného jedince přivlastnit, udělat z něj věc, něco statického, co je v rozporu s jeho dynamickým svobodným sebeproměňováním.

Mnohem bezpečnější jsou „ti třetí“, lidé žijící na opačné straně planety. Neútočí na subjektivní svobodu jednotlivce a Sartre za ně cítí zodpovědnost, která nabývá až absurdních rysů. Vinil například celý francouzský národ, každého jeho příslušníka zvlášť, z mnichovské dohody a měl za to, že stejně zodpovědný je člověk i za to, co se v tu chvíli děje v Řecku nebo v Itálii. To, že dnes padá vina na každého jednotlivce za poměry v Africe i za globální oteplování, je v dokonalém souladu se sartrovským uvažováním.

Taková je Sartrova vzpoura proti Bohu. Co si člověk nadrobil, to si taky sní, se vztyčenou hlavou. Sartrův svobodný člověk nestojí o lacinou milost, vmetá ji Bohu zpátky do obličeje. Je příliš hrdý, příliš výjimečný, než aby přijal něco, co se nabízí úplně zadarmo. S takovými závěry Luther rozhodně nepočítal, ale i ty bohužel leží v jeho vývojové linii.

Ještě překvapivější je však to, že se podobným směrem ubírá i Lutherova vlastní Evangelická církev v Německu (EKD). Faráři těžce zápasí s tím, jak věřícím ve velkém měřítku zprostředkovat boží milost. Vědí, že nic není horšího než prázdné floskule, a tak z církevního slovníku postupně mizí významově přetížená slova jako Ježíš nebo Bůh. Nedávno upozornil jeden konzervativní luterán na to, že na internetových stránkách německé evangelické mládeže se po zadání slova „Ježíš“ objeví 392 výrazů, slovo „gender“ je zastoupeno 1358 výrazy, a slovo „uprchlíci“ 1694.

Letos oslavila EKD pětisté výročí opulentní slavnosti Kirchentag, oslav se zúčastnil i Barack Obama. Jeden z pozorovatelů, německý publicista Josefa Kraus nabyl dojmu, že Bůh už z EKD nejspíš vystoupil. Narážel tím zároveň na počty členů, kteří se každoročně odhlašují z německé luteránské církev. Až do loňska činil pravidelný roční odliv nějakých 180 tisíc. Při příležitosti letošního výročí se ústředí EKD dozvědělo, že loni opustilo jejich církev 370 tisíc členů.