Komentář Lenky Zlámalové

Macronův evropský superstát

Komentář Lenky Zlámalové
Macronův evropský superstát

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Emmanuel Macron má rád teatrální silná slova, velká gesta a aranžmá. Už ve vítězné předvolební kampani zdůrazňoval, že Francouzům u stávajících politiků nechybí ani tolik nápady na konkrétní řešení jejich problémů a především dvou těžkých krizí se stagnující ekonomikou a nezvládnutou migrací a integrací, spíš postrádají směr a nějakou silnou vizi. Něco, co jim dává smysl a sílu. Nešetřil ani slovy, že hledají něco hlubšího, ontologického. Což jim on, Macron, se svou vizí, mládím, jiskrou a energií je připraven nabídnout. Že bude tím vůdcem ze současného úpadku do éry nové, silné, mocné Francie. Neváhal se přirovnávat k Ludvíkovi XIV. Když se pak po vítězství v prezidentských i parlamentních volbách začal arogantně uzavírat na piedestalu v Elysejském paláci, vysloužil si kritiku za to, že si vsugeroval, že je něco mezi Ludvíkem a Jupiterem. Následoval razantní pád popularity až k 36 procentům a po něm první velmi rozumné konkrétní návrhy na reformu pracovního trhu, které v prvním kole ustál před odborářským atakem v ulicích.

Macronova silná Francie už v kampani v jeho pojetí rezonovala jako základ silné, integrované Evropy, kdy se do Bruselu přesouvá celá řada pravomocí především v hospodářské oblasti. Sliboval, že prosadí transformaci eurozóny ke společnému rozpočtu, spravovanému společným ministrem financí. Nikdy to nevyslovil, protože ví, jak moc to dráždí Němce, ale fakticky navrhoval dluhovou přerozdělovací unii se sjednocenými daněmi. Jejím finálním stadiem je nutně společný evropský dluhopis. Všichni si navzájem ručí za dluhy. Nejsou už francouzské, španělské, italské nebo německé. Jsou evropské, společné.

Minulé úterý vystoupil Emmanuel Macron se zásadním projevem o budoucnosti evropské integrace na pařížské Sorbonně. Byl to po všech stránkách mimořádný projev. Obsahem i formou. Délka kontinuálního proslovu dvě hodiny byla evropským ekvivalentem slavných řečnických maratonů kubánského revolucionáře Fidela Castra.

Na rozdíl od řečí různých evropských mandarínů plných vznosných, patetických, obecných a prázdných frází byl Macronův proslov nejen dynamický a teatrální, ale hlavně doslova našlapaný konkrétními návrhy. Nabízel řešení a měl už po ruce i konkrétní jména nových institucí. Německá kancléřka Angela Merkelová, kterou macronovská Sorbonna zastihla krátce po čtvrtém, ne moc přesvědčivém volebním vítězství, projev označila za vášnivý.

Emmanuel Macron plédoval pro prohloubení evropské integrace fakticky ve všem, co si lze představit. Takhle daleko ještě v konkrétních návrzích nikdo nezašel. Zároveň řekl, že je potřeba vydat se cestou vícerychlostní Evropy. Integraci nabídnout všem členům Evropské unie. Ale nikoho do ní nenutit. Rychlí (rozuměj integračně) by se podle francouzského prezidenta neměli nechat zdržovat pomalými, kteří se na odevzdávání pravomocí necítí.

Kromě rozpočtové, dluhové a daňové integrace, kterou od Macrona známe z prezidentské kampaně, zazněly velmi konkrétní návrhy na společnou evropskou armádu. Francouzský prezident žádá společnou obrannou doktrínu, společný obranný rozpočet a společné intervenční síly. Tady začíná zásadní kolize se závazky, které mají země, jež jsou zároveň členy Evropské unie a Severoatlantické aliance. Většina z nich (v posledních letech včetně Francie) ty finanční závazky k NATO neplní.

Emmanuel Macron navrhuje také společnou bezpečnostní, migrační a azylovou politiky. Experty do evropských antiteroristických rozvědek by měla dodávat nová evropská akademie. Teroristické útoky by měla vyšetřovat evropská prokuratura.

Francouzský prezident chce ale hlavně vykřesat to, čeho se v Evropě nedostává, a sice evropský politický národ, integrovaného evropského člověka. K tomu by měly podle něj pomoci společné panevropské kandidátky ve volbách do Evropského parlamentu. A založení dvaceti společných evropských univerzit, vychovávajících integrované Evropany.

Je to lepší než obecné fráze, jaké známe od eurokratů typu Jeana-Claudea Junckera. Je to konkrétní. Je to na stole. Máme čas udělat si názor a sebrat sílu ho prosazovat.

4. října 2017