Není už pravda, že na sever od hranic se pro Čecha nachází terra incognita, nepochopitelná a divná zem polská, zem šišlavých spřežek, bigotních katolíků, úskočných handlířů a směšných romantiků. Klišé nejsou nikdy úplně k zahození, ale vystačit se s nimi nedá. Ono to s tou neznámostí nebyla pravda nikdy, vždy naopak existovala na české straně jistá exkluzivní polonofilie, hledající u „polských bratrů“ to, co právě Čechům (údajně) chybí, tedy právě ten heroismus, spiritualismus, vůli ke vzpouře a sebeobětování. A zase naopak, Poláci, jak dosvědčují i úspěšné knížky Mariuszů Szczygieła a Surosze, už delší dobu objevují jiné Čechy než ty zbabělé švejky a pivaře, jejichž životní styl a (údajnou) pohodu přitom obvykle oceňují jako cosi pro Poláka nedosažitelného. A tak se průběžně a s různými výkyvy a omyly spíš zaostřuje pohled na toho druhého, přičemž vstupují do zorného pole různé zajímavé úkazy, jevy a příběhy. Někdy nečekané a trochu bizarní.

Se dvěma takovými polskými endemity, tedy jevy, většinou rostlinami či živočichy, jež se jinde nevyskytují, je a bylo možno se seznámit jednou na výstavě, podruhé v kině. Jedná se o výstavu Architektura sedmého dne o polských novodobých kostelích, jež se koná v holešovickém DOXu, a o film Poslední rodina, který koluje po artových kinech, přičemž se setkává s mimořádným ohlasem diváckým i kritickým, takže by se dalo již mluvit o filmu kultovním.

Mezi oběma jevy, výstavou fotografií a architektonických plánů a zvláštním životopisným filmem o malíři Zdzisławu Beksińském a jeho rodině, není na první pohled jiná souvislost než jejich „polskost“ posledních čtyřiceti let, přesněji od konce 70. let do začátku tisíciletí. To byla zvláštní doba, i když která doba nebyla v Polsku zvláštní? Možná že její výjimečnost je subjektivně dána prostě tím, že dnešní čtyřicátník či padesátník ji v různé míře prožíval s Poláky. Možná v té době podnikal první cesty do Polska, kde mohl případně narazit na oba jevy, které výstava a film přibližují. V obou případech musel být fascinován a konfrontován s něčím, co z domova nezná a co si doma zas tak úplně představit nedokáže.

Hrdé chrámy – nikoli konzumu

Platí to především pro polské kostely… Zatímco v Čechách (na Moravě to přece jen bylo trochu jiné, ale i tak s Polskem nesrovnatelné) nové kostely přibývaly po druhé světové válce jen sporadicky, neboť klesajícímu počtu praktikujících křesťanů bohatě stačily ty staré, v Polsku tomu bylo zcela jinak. Od roku 1945 do roku 1985 se tam postavilo 3870 nových příbytků Božích, a to zdaleka nikoli v podobě nějakých nenápadných větších kaplí či modliteben, nýbrž v převážné míře coby důstojných, ba pyšných, až bombastických chrámů, jež zvláště na nepřipraveného návštěvníka mohly působit jako vesmírná zjevení. Pozoruhodnost nových polských kostelů nespočívala jen v tom, že o ně byl zájem a každou neděli se spolehlivě naplnily.

Dechberoucí byla právě jejich forma. Jsou to úžasné, údiv, možná někdy i úlek budící stavby! Poláci jim dávali podobu, která má daleko k představě tiché, skromné či meditativní spirituality. Naopak to jsou okázalé, divoce se do rozličných forem pnoucí chrámy, jež mají demonstrovat sílu, smělost a hrdost polského katolicismu. Stavbě kostelů nemohl zabránit ani komunistický režim a požadavky na stavbu chrámů patřily k tomu prvnímu, co si stávkující dělníci v letech polských revolt (1956, 1970, 1980) přáli a vybojovali. Obrovský boom pak nastal po roce 1990, kdy jednak stavbám nic nebránilo, jednak nová situace, provázená přece jen určitou sekularizací, vyvolala touhu dát najevo, že Polák věřit nepřestane a polská existence bez víry je nemyslitelná.

Nové polské kostely velmi často vznikaly na sídlištích, kde se s nimi původně vůbec nepočítalo. Nejznámější je případ statisícového sídliště Nova Huta u Krakova, kde měl vyrůst Nový Polák-budovatel, ale zrodil se Nový Polák-katolík, který pak svou nově získanou identitu, vytvořenou právě z odporů vůči komunistické utopii, vložil do ideje hnutí Solidarita – Nová huť se stala jedním z center tohoto hnutí. Kostely, které na takových sídlištích, často doslova na polích, oraništích a lukách, rostly, byly dílem svépomocné činnosti – od architektonických projektů, na nichž pracovali architekti po pracovní době, až po stavby, na nichž se podíleli dobrovolně farníci: obvykle po sobotní ranní mši nastoupili na stavbu, jako se u nás chodilo na brigádu.

Pro architekty, kteří byli spoutáni pravidly socialistické unifikace, to byla příležitost, jak pracovat na něčem osobitém, na něčem, co neslo rysy tvůrčí svobody, často dosti divoké: kostel v Tarnově má například podobu pyramidy, na jejímž vrcholu se otáčí železobetonová trnová koruna. Kostel v Gdaňsku-Oliwě si v National Geographic spletli s mešitou – a nebylo ani divu: zvonice à la minaret je dokonalá. Zdroj této „divokosti“ lze opět hledat v reakci na ponurý a monotónní ráz dobové sídlištní architektury, pro jejichž obyvatele byla práce na svém vlastním kostele zdrojem hrdosti, vzdoru – a samozřejmě též zbožnosti, jež dle vědeckých teorií měla už dávno pominout. V Polsku se stal opak.

Stát se choval polovičatě a vlastně bezmocně, ku pomoci nehnul ani prstem, ale přitom nebyl schopný stavbám zabránit. Ani výjimečný stav na začátku 80. let stavební nadšení nezkrotil, právě naopak. Samozřejmě se zbožní stavitelé a stavebníci potýkali s nedostatkem materiálu, který obstarávali, kde se dalo, a postupně, takže i tu a tam rostly svatostánky, na nichž to pak bylo znát. Často se podobaly vlaštovčím hnízdům, která jsou také slepována z toho, co je k dispozici.

Taková normální šílená rodina

Jak se však ke kostelům má film Poslední rodina třiatřicetiletého polského zázraku, režiséra Jana P. Matuszynského? Dosti krkolomně, ale je též o polských endemitech. Tentokrát lidských, i když jistě by se nedalo říct, že by se nemohly vyskytnout někde jinde než v Polsku. I když přece…

Trochu pozorný návštěvník Polska – nebo prostě ten, kdo se o Polsko před dvaceti třiceti lety zajímal – si mohl lehce všimnout mnohem větší přítomnosti fantaskního, jaksi magického, či tedy surrealistického umění ve veřejném prostoru, než bylo zvykem u nás. Vyskytovalo se na plakátech, obalech desek, bylo ve (většinou soukromých) galeriích, ale také na suvenýrech nebo i v hospodách, které byly vždycky vybaveny jaksi ornamentálněji – a také kostelích! „Moderní“ obrazy tam často vypadaly jako z nějaké fantasy nebo halucinačního tripu. Člověk to mohl přisuzovat buď jakési opožděné vlně surrealismu, kterou my, oddáni moderně, abstrakci a funkcionalismu, jsme měli už dávno za sebou. Anebo prostě jaksi divočejšímu, odvážnějšímu či orientálnějšímu vkusu.

Kdo se o tento jev zajímal přece jen trochu hlouběji – nebo měl prostě štěstí a někdo ho k tomu přivedl –, narazil nutně na jméno Zdzisław Beksiński (1929–2005). Jeho fantaskní, nesmírně propracované, bizarní a jaksi apokalypticky výstřední obrazy měly – a mají – v Polsku pozici podobnou světovému úspěchu Švýcara R. H. Gigera, který své příšery globalizoval ve Vetřelci. Beksiński byl oním typem tvůrce, který byl zcela ponořen do svého fantazijního světa a ten okolní ho zajímal jen do té míry, do jaké ho nenechal v klidu. Nebyl to zcela zjevně autista nebo podivín, i když jistý rys asociálnosti nepostrádal. Byl to však solitér, před nímž – a jeho obrazy – standardní modernistická uměnověda nevěděla, co říct, a spíš ho ignorovala, čímž on nejspíš vůbec netrpěl. Žil si svým obyčejným životem obyvatele už od začátku zchátralého varšavského paneláku, kam se s rodinou přistěhoval v roce 1977 z rodného Sanoku v jižním Polsku – má tam dnes muzeum a sochu. Žil svým obyčejným životem – a svými rodinnými běsy.

Tím nastěhováním film začíná. Divák se seznamuje s rodinou Beksińských, tragickou variantou slavné rodiny Smolíkových, postiženou dvojitou genialitou: geniální je otec a geniální je syn, což nelze vydržet a obyčejné, hodné a vlídné matce to musí přinést jen bol a trápení. Syn Tomasz Beksiński je další polskou pozoruhodností – překladatel z angličtiny, který mimo jiné seznámil Poláky s Monty Pythony, rozhlasový dýdžej, který zvláště v 80. letech formoval hudební vkus generace Poláků, když je seznamoval s anglickými novoromantiky. Díky tomu, že se příslušný pořad dal poslouchat i na severní Moravě a Slezsku, se v tamějších oblastech dosud vyskytuje větší počet vyznavačů této sladce ponuré hudby – jedním z nich je ostatně šéfredaktor tohoto časopisu z Oder.

Snímek Poslední rodina je fascinující rekonstrukcí mikroklimatu výstřední – a obyčejné – rodiny. Svérázně filozofující otec, okázalý ateista uprostřed zbožných žen – vedle manželky s ním v bytě žily obě matky –, fanatik tvorby a svého stylu, jenž své obrazy odmítá vykládat, ale též zpeněžit, i když byl od 80. let již slavný. Zajímá ho technika, když získá koncem 80. let ruční videokameru, změní se mu svět, oddává se intelektuálním spekulacím, je posedlý jakýmsi neklidem, zároveň to asi byl hodný a nezáludný člověk, ale zcela necitelný k potřebám své usoužené ženy, pro niž je život mezi dvěma mužskými kreaturami utrpením. Syn pak jeví známky zcela zjevné psychopatie, je to asociální egomaniak, ponořený do světa elektronické popové hudby, podivín, morous a impotent, propadající se do destruktivních záchvatů vzteku, jež odnáší nejvíce jeho matka. Tragický osud rodiny (zemřou všichni, a to smrtmi dosti hroznými, což je ale v řádu věci) je přitom líčen s humorem, který by se dal nazvat „černopolský“, takovou směsí absurdity, krutosti a hloubky, kterou obsahuje ta nejlepší polská existenciální literatura: Gombrowicz, Mrozek…

Film, ale i fenomén rodiny Beksińských se nalézá v jakoby jiném vesmíru než „nové polské kostely“. Ale jen na první pohled. Jsou v jistém smyslu odvrácenou podobou tohoto výrazného jevu, ale spojnice by se tam našly. Oba jsou lokalizovány na sídliště, šedivé a neutěšené, jako stovky dalších v Polsku (a ve východním bloku), přičemž lze předpokládat, že během času, který film zprostředkovává, tam byl nějaký kostel postaven. Z něj neuvidíme však ani záběr, naopak, film je jakoby odsunut od běžných polských témat, jež by měla být v takovém „časosběrném“ filmu závazně přítomna: Solidarita, výjimečný stav, polský papež, pád komunismu. To probíhá kdesi v pozadí, jakoby neúčastně na osudech zvláštní rodiny, která je do polských poměrů zcela ponořena, a přitom žije vlastním dramatem. Takovým polským. To znamená, že nestačíme žasnout.

Architektura VII. Dne. 17. 3. – 22. 5. 2017. Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7

Poslední rodina. Ostatnia Rodzina
Polsko, 2016, 124 min, režie: Jan P. Matuszynski, scénář: Robert Bolesto
Hrají: Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna