Jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Václava Havla se rozhodl splatit dluh. „Havel byl jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě a dal mi hrozně moc,“ říká v rozhovoru pro Týdeník ECHO někdejší Havlův mluvčí, dnes český velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský. Proto sepsal o Havlovi knihu, kterou v říjnu vydá nakladatelství Argo. A přestože k němu měl nesmírně blízko, tvrdí, že se snažil knihu napsat objektivně. „Deset let jsem pracoval jako klinický psycholog, a tak jsem zvyklý udělat krok zpátky a zaujmout takzvaný klinický postoj. Není to nic příjemného, ale umožňuje vám to lidi vidět jako studijní materiál a abstrahovat od osobního vztahu, který k danému člověku chováte,“ tvrdí Žantovský.

Dá se vaše knížka jednoduše popsat jako vaše paměti a vzpomínky na Václava Havla?

Nejsou to moje vzpomínky, byť některé se tam objevují. Nejsou to ani paměti. Snažil jsem se napsat standardní životopis, a tak hned na začátku jsem si zakázal psát knihu typu Havel a já, protože si nemyslím, že to je to, co na něm bylo nejdůležitější. Chtěl jsem psát knihu hlavně o něm, takže kromě vlastních poznámek a vzpomínek čerpám z celého sortimentu standardních zdrojů, ať už knih, které vyšly předtím, z dokumentů, které jsou převážně uloženy v Knihovně Václava Havla, nebo z rozhovorů s jeho přáteli, pamětníky, politickými souputníky a třeba odpůrci. Ze všech těchto zdrojů jsem se snažil vykreslit obraz o jeho životě tak úplný a nezaujatý, jak jsem byl schopen.

Snažil jste se napsat nezaujatý životopis, celá vaše odpověď vyznívá jako snaha o co největší objektivitu, ale divil bych se, kdyby se do ní vaše dlouholeté přátelství nepromítlo. Ostatně v předmluvě přiznáváte, že jste ji začal psát po jeho úmrtí z osobní pohnutky, ze stesku.

Nějak se tam promítnout muselo, vztah k němu neskrývám. Jenže já jsem deset let pracoval jako klinický psycholog, a tak jsem zvyklý udělat krok zpátky a zaujmout takzvaný klinický postoj. Není to nic příjemného, ale umožňuje vám to lidi vidět jako studijní materiál a abstrahovat od osobního vztahu, který k danému člověku chováte.

Vychází knížka nyní kvůli pětadvacátému výročí sametové revoluce, nebo je to shoda okolností?

Není to stoprocentní shoda okolností, ale není to můj úmysl. Když jsem ji začal psát, byl leden 2012 a nevěděl jsem, jak dlouho mi její tvorba bude trvat ani zda ji dopíšu. Když ale byla na spadnutí a ujali se jí vydavatelé, hledali samozřejmě vhodné datum k publikaci. Podzimní termín bývá nejvhodnější, protože lidé kupují nejvíc knih, a když navíc přijde dohromady s pětadvacátým výročím sametové revoluce, jistě to každému přišlo jako výborný nápad.

Před začátkem našeho rozhovoru jste řekl, že Havla jste považoval za nejkontroverznější postavu českých dějin…

… to jsem si dělal legraci…

… chápu, ale dá se bez větších dohadů tvrdit, že minimálně v české společnosti kontroverze budí. V čem, s odstupem několika let od jeho úmrtí a mnoha let od jeho prezidentství, spočívá?

Havel představoval určitou velmi ambiciózní vizi světa a společnosti jako útvaru, který žije mravně, pravdivě, není mu lhostejný osud jiných lidí na světě, který nejenom žije, ale také reflektuje vlastní žití a přemýšlí o něm. To je náročný cíl, ale měl takový. Řada jiných lidí si myslí, že něco takového není možné, ba dokonce že to není žádoucí. Ti chtějí mít společnost jinou, chtějí se soustřeďovat na materiální život. Někde odtud pramení kritika vůči Havlově představě – stejně jako Havel zas kritizoval tuto představu materialistické společnosti. To je jeden aspekt. Druhý je, že Havel byl aktivní politik, dělal aktivní rozhodnutí, z nichž některá se nesetkala se souhlasem. Je těžké najít na světě politika, který je přijímán jednoznačně, ale obyčejně platí, že čím výrazněji politik prosazuje svou představu, tím je jeho přijetí rozpornější.

Považujete některé z Havlových rozhodnutí za chybu?

Chyby děláme všichni, ale to, jak se díváte na politická rozhodnutí, hodně závisí na úhlu pohledu. Namátkou Havlův postoj k myšlence humanitární intervence a jejím konkrétním aplikacím například v Kosovu narazil v české politice na velmi razantní odpor. Já osobně se v tomto případě stavím na Havlovu stranu. Pokud jde o samotné omyly nebo chyby, každý politik jich udělá desítky. Některé v knize jsou, ale není to na ní to podstatné.

Mám pocit, že především mezi mladší generací nastal ve vnímání Havla velký posun. Zvláště ti, kteří se řadí k tzv. moderní levici, Havla odmítají a nevidí ho jako člověka, k němuž má smysl za jeho porevoluční činnost vzhlížet. Jak to vnímáte?

Jako něco velmi zajímavého. Je přirozené, že každá generace si hledá vlastní duchovní nebo ideové vyjádření a že hrdinové otců jsou málokdy hrdiny pro jejich syny, o tom jako psycholog i otec něco vím. Ale to vidění Havla z různých úhlů české společnosti mi připadá svým způsobem zábavné. Velkou částí českého politického spektra, a ve své době jeho rozhodující částí napravo od politického středu, byl Havel chápán jako levicový politik a kritika z hledání třetích cest a idealismu se proti němu vedla velmi ostře. Na druhou stranu moderní levice, ačkoli nevím, co přesně to je, ho má tendenci vidět jako konzervativce. Setkal jsem se s tím nejenom v České republice. Promítá se v tom daleko důležitější spor, zda budoucnost naší společnosti má být liberálně-demokratická a klást důraz na svobodu jednotlivce a jeho práva, anebo zda, jak někteří tvrdí, se tento společenský náboj vyčerpal a máme se ohlížet po jiném uspořádání společnosti, které tyto hodnoty třeba ani neakcentuje. Tato diskuse je v současnosti patrná ve sporech o problematiku lidských práv či o náš postoj vůči zemím, jako je Rusko. Neshledávám na této diskusi nic pohoršujícího – stejně jako netvrdím, že otcové musejí mít vždycky pravdu.

V předmluvě k havlovské monografii přiznáváte, že je to překlad z anglického originálu, který jste pořizoval sám, a že to bylo náročné počínání. Těžší než knížku napsat. Na totéž často upozorňuje Milan Kundera, když vysvětluje, proč jeho knihy v češtině nejsou dostupné.

Byl jsem tím trošku zaskočen, protože překládám celý život. Přeložil jsem víc než padesát knih, většinou z angličtiny. Moje maminka byla překladatelka, moje dcera je překladatelka. Je to řemeslo, které znám, mám rád a dělal jsem v něm všechno možné, ale nikdy jsem nepřekládal sám sebe. Nanejvýš nějaký kratší text z češtiny do angličtiny, obráceně nikdy. A najednou to dělám, protože když došlo na české vydání, představa, že knížku přeloží někdo jiný, mi přišla nesamozřejmá. Tak jsem se do toho dal a zjistil jsem, že to je těžké, že mě nebaví a že mi někdy dokonce autor leze na nervy. Zaskočilo mě to. U Milana Kundery je ale tento důvod myslím zástupný, bude mít jiné motivy. O tom nakonec svědčí i to, že se k překladu neodhodlá, kdežto já se skřípěním zubů ano.

Vy jste se překladu nikdy nevzdal. Bylo to z nutnosti, z radosti? Znamená pro vás překlad odpočinek od vašeho hlavního povolání? Anebo kondiční trénink?

Asi všechno dohromady, vnímám ho jako svou potřebu. Mimoto, živím se řemeslem, v němž se člověk neustále stýká s velkým množstvím lidí, což po nějakém čase vyvolá v člověku touhu sednout si někde bokem a vychutnat si samotu rozhovoru s textem – čímsi neživým, co ale nějak po svém taky žije.

Když jste moderoval diskusní panel na Fóru 2000, vybízel jste diskutující k odpovědím na otázku, kam jsme došli od listopadu 1989. Takže kam?

Na to je těžké odpovídat jinak než v klišé. Když se podíváte na fyzickou tvář této země, na to, jak vypadají města, vesnice, silnice, jak chodí lidé oblečeni a co nakupují v obchodech, urazili jsme obrovskou cestu. Ten rozdíl je téměř stoletý, byť vlastně žijeme v jiném století. Stejně tak v mezinárodním měřítku tato země nikdy nebyla tak pevně zakotvená politicky, ekonomicky ani bezpečnostně. Na druhé straně se neustále potýkáme s potížemi, procházíme krizemi, zažíváme skandálky a skandály. Někdy je toho tolik najednou, že lidi ovládne pocit, že velký pokrok za sebou nemáme. Figuruji v instituci, která se jmenuje Aspen Institut of Prague. Chce být setkávacím prostorem pro lidi z různých sfér života a různých politických názorů. Mluvím o tom proto, že od příštího roku chceme každoročně svolávat konferenci, která by hodnotila, jak na tom jsme. Vycházela by z ekonomických a sociologických dat, které samostatně nemusejí být přesná, ale jejich srovnání rok od roku mohou ukazovat trajektorii našeho vývoje v různých oblastech života. Považuji takový pohled za potřebný, protože často se zdejší debaty omezují pouze na střetnutí subjektivních vizí. Jenže bez empirických dat představují jenom překřikování.

Působil jste jako velvyslanec ve třech tradičně vlasteneckých zemích, v USA, Izraeli, nyní v Británii. Jejich národní cítění je českému pohledu trochu nesrozumitelné. Posunuli jsme se od listopadu 1989 v tomto směru nějak?

To je docela vážný problém a nemá jednoduché řešení. Je dobrá stránka Čechů, že na rozdíl od jiných národů nejsou tolik náchylní k záchvatům nacionalismu a nepřátelství vůči jiným. Vzhledem k tomu, kolik potoků krve nacionalismus v minulém století v Evropě rozproudil, je to dobrý rys naší povahy. Jenže pojmy patriotismu, vlastenectví a nacionalismu se často směšují, takže bývá obtížné říct, jsem hrdý Čech, aniž by člověk nebyl obviněn, že je nacionalista. Může za to i naše moderní historie, protože mnozí z nás, přinejmenším z mé generace, jsme jako svou vlast vnímali Československo. To byl ten přirozený prostor našeho pohybu, tam žili naši přátelé, ostatně moje žena je z Nitry, naše děti navždy budou československé. Najednou ale vznikla nová země, na niž si mnoho lidí, kteří měli emocionální vztah k předešlému státu, nezvyklo. Cítím to. Jacques Rupnik někde napsal, že Českou republiku vytvořili Slováci. Je to trošku pravda, protože u nás tíhnutí po samostatném státě nebylo výrazné. Možná si pořád teprve zvykáme. Možná až vaše děti si zvyknou, že jejich vlast je Česko. Já se nesmířím už s tím názvem. Když máte problém, jak své zemi říkat, a když jako jediná členská země OSN máte hymnu, která končí otazníkem, tak vám patriotismus nepůjde. Je to škoda, protože kolektivní étos toho, co a kdo jsme a s čím se identifikujeme, nás může hnát dopředu. Kdyby byl stát jenom shluk jednotlivců bez společného pouta, jakou by měl hodnotu?

Však se tento postoj odráží i v jazyce. V češtině funguje sousloví vznik republiky, jímž se myslí vznik Československa, kdežto vzniku České republiky se říká rozpad státu. Jak bychom na takovou prohru mohli být hrdí?

Ano, to je podobná reflexe.

Nemůže absence vlastenectví souviset taky s tím, že jsme jednotřídní společnost? Moderní český národ povstal z venkova a z mešťanstva. S těmito stavy jsou spojeny materiální touhy, duchovní skoro vůbec.

Díky zvláštnímu vývinu naší historie nám skutečně chybějí elity, které často nesly vlastenecký étos: šlechta, duchovenstvo, vojsko. Pobělohorská doba nás o to připravila a nový národ byl veden intelektuály, to je pravda. Jenže v 19. století český národ nejenže byl vlastenecký, byl dokonce nepříjemně nacionalistický. Postupně jsme se nacionalismu zbavovali a otvírali se do světa, ale vypadá to, že s nacionalismem odešlo i vlastenectví.

Český živel opakovaně oživovali učitelé a učenci. K nim patříte vy stejně jako Havel. Jak dnes, s odstupem mnoha let, hodnotíte onu uměleckou éru české politiky? Působení vás dvou, Uhdeho, Křižana, Gruši? Potom už nikdy tolik umělců ve vrcholné politice nebylo.

Snažím se k tomu přistupovat pokorně. Každá generace si myslí, že byla nejlepší a nejušlechtilejší, že kilo salámu v její době bylo skutečně kilo salámu a že už nikdy nebude tak dobře a svět dál kráčí špatným směrem. Nemyslím si to. Nás do politiky přivedla náhoda a shoda okolností. Samozřejmě trošku jsme si zavařili sami, ale v mládí jsem nikdy netoužil být v politice ani velvyslancem. Nejvyšší profesní růst, po němž jsem v deseti letech toužil, bylo stát se popelářem.

Ale na rozdíl od Křižana nebo Uhdeho jste v politice zůstal.

Milan Uhde přicházel a odcházel, ale ve veřejné sféře působil vlastně pořád. Koneckonců i jako radní České televize. A taky je starší než já, i Jirka Křižan byl starší. Navíc myslím, že z týmu, který byl na začátku 90. let na Hradě, to Jirka psychicky a zdravotně odnesl nejvíc, protože se zabýval těmi nejsložitějšími, nejhoršími a nejsmutnějšími stránkami naší nedávné minulosti. Ale k té vaší otázce: nějak se to tehdy sešlo. Jako ostatně v českých moderních dějinách častěji, třeba v polovině 19. století kolem Karla Havlíčka. Nebo za první republiky, to bylo období kulturní a intelektuální renesance, takže v něm najdete i takové zvláštnosti jako básníka Machara, který byl generálním inspektorem československé armády. Asi k takovým shlukům dochází při zásadních změnách poměrů, kdy nám chybí onen rezervoár generálů, právníků a vlasteneckých šlechticů, protože jsme je vyhnali. A když jsou teď někteří zpátky, špatně si na ně zvykáme. Čili ta naše éra se stala, ale vyhýbám se tomu, přikládat jí nějaký zásadní význam, protože když se věci ustálí do běžnějších poměrů, tak zemi zase budou řídit ekonomové, právníci a studenti politických věd.

Myslel jsem, že už máme normální poměry.

Taky to tak myslím. Vždyť takoví lidé jsou v čele této země.

Zjevně dochází ke střídání politických generací. Promítá se to nějak do étosu veřejného sektoru?

Pro mě je to těžko soudit, protože většinu času trávím v jiné zemi, nadto v té, která džentlmenství zrodila. Ale snad se to u nás v něčem zlepšuje. Může to být jen subjektivní postřeh nebo to může být dočasný stav, ale vzpomínám na Vladimíra Mečiara, který říkával, že stupňování v politice funguje na ose přítel – nepřítel – koaliční partner. Podle tohoto bonmotu některé koalice, ať na Slovensku, nebo v Čechách, skutečně vypadaly. Připadá mi, že komunikace uvnitř současné koalice je blíž evropskému standardu, než tomu bylo v některých minulých uskupeních. Ale dovnitř pochopitelně nevidím.

Kdysi jste říkal, že největší úkol, který před námi stojí, je vyrovnat se s evropanstvím a dostát mu. Chtěl jste kandidovat do Evropského parlamentu, nakonec jste se vrátil k diplomacii. Jak si stojíme na evropském poli?

Myslím, že dobře, protože fakt evropské příslušnosti je zažitější, než byl při našem vstupu. Pozoruji, že mluví-li o Evropské unii, dokáže už více lidí říkat „my“ tam, kde říkávali „ta Evropská unie“. To svědčí o nějaké identifikaci. Potíž je, že samotná EU procházela v minulých letech nelehkým obdobím a nemá ho ještě za sebou. Evropský étos a evropský duch, o nichž mluvil Havel a kvůli kterým podporoval náš vstup do EU, jako by se místy vytrácel a místo něj vzniklo společenství zemí, které se zabývá ekonomickými a finančními záležitostmi a má obtíže působit jednotně v mezinárodním prostoru. To další identifikaci stěžuje a vede k debatě, jestli cestou vpřed je další prohloubení integrace a dospění k nějakému federativnímu modelu, anebo naopak rozvolnění integrace a soustředění se na základní věci, které nás spojují. Jaký výsledek tato debata bude mít, nedokážu předvídat, ale myslím, že v příštích pěti letech to bude zásadní debata.

Budete k ní přispívat vlastní účasti?

Snažím se dělat, co můžu. Rozhodně nemám dost času a někdy mám pocit, že nemám ani dost energie, ale v Británii stále hodně veřejně mluvím, přednáším, píšu dopisy editorům, a dokud mě nepohltila knížka o Havlovi, pravidelně jsem blogoval do jednoho amerického časopisu o zahraniční politice. V Aspenském institutu vydáváme čtvrtletník věnovaný převážně evropským otázkám. Takže nečinný nejsem, ale asi bych měl dělat víc.

Jak jsme už zmínili, střídají se politické generace. Vaše odchází a měla by předat zemi mladší, ta následná by měla začít úročit vaši práci – třeba i v konfliktech na Ukrajině, v Gaze... Mám ale dojem, že se nic neděje. Dostáli jsme svobodě, kterou jste nám dali?

Nejsem takový pesimista a vyhýbal bych se zásadnějším soudům. Vídám hodně mladých lidí, kteří nemají hlavu v písku, nemyslí jen na sebe a snaží se něčemu pomoct. Vídám takové v Člověku v tísni, na Fóru 2000, máme takové stážisty v Aspenském institutu. V Británii je několik tisíc českých studentů na prestižních vysokých školách a mě těší, že žijí národním životem. Vytvářejí spolky a studentská sdružení, na nichž je pozoruhodné, že to jsou česko-slovenské spolky. Přitom většina z nich se narodila po rozdělení republiky, tak co mají co takové spolky zakládat? řeklo by se. Když tihle dostudují s diplomem z Oxfordu nebo Cambridge, svět jim otevře dveře a mají možnost jít vysmátí pracovat do londýnské City, tak řada z nich se zajímá o to, jak by se uplatnila tady u nás. Chtějí participovat na zdejším veřejném životě. Jestli jim vždy poskytneme možnost, jakou by si zasloužili, tím si nejsem jist, ale tenhle jejich pohled na svět mě zajímá a těší. Takže nejsem škarohlíd.

Vraťme se k literatuře. Tvrdíte, že literatura asi už nikdy nebude polem velkých individuálních výkonů. Žádný Joyce ani Proust podle vás už nepřijdou. Přitom máme za sebou stoleté výročí narození Julia Cortázara, pořád žije Umberto Eco, pořád jsou autoři, kteří ovlivňují veřejné mínění… Stále jste takový pesimista?

To není pesimismus. To je vědomí, že umění, aby žilo, musí být schopné žánrové, tematické i oborové transformace. Román před čtyřmi stoletími neexistoval, je to relativně nový literární žánr. Naopak epistolární žánr existoval celá dlouhá staletí – a dnes zachází na úbytě, protože nikdo už nepíše dopisy.

Ale chatujeme...

… jenže chat je okamžitý a pomíjivý žánr. Svedu si sice představit, že vydám sborník svých chatů, ale varoval bych před tím. Mám dojem, že v umění dochází k transformačnímu procesu. To, co řeknu, je odvážné, a možná dokonce nesmyslné. Verbální výměna se digitalizuje a lidi čtou jiným způsobem než dřív. Při psaní Havlovy monografie jsem si uvědomil, že jsem celý život pracoval s představou uzavřeného díla, a že nic takového neexistuje. V určitý okamžik zazvoní nakladatel a řekne: Už to potřebuju. Jenže kdyby nezazvonil, vyvíjel by se text dál a dál, klidně donekonečna, protože nic jako definitivní text neexistuje. Kromě toho pojímání epických příběhů, které jsou podstatou prozaické literatury, se velmi vizualizuje. V posledních letech vzniklo několik pozoruhodných amerických televizních seriálů. Vznikly stranou hlavních hollywoodských center a vyprávějí příběh na podobném širokém, epickém plátně, jako to dělají klasické velké romány. Něco, co dvouhodinový film nedokáže, protože na velký příběh je to příliš sevřená forma. A tak možná tyto seriály jsou literatura pro 21. století, protože pozoruhodná je na nich ta úžasná originální a talentovaná scenáristická práce. Na rozdíl od průměrného seriálu má velkou dramatickou stavbu, čili některé postupy, které se používaly při tvorbě románů, se evidentně užívají při tvorbě těchto děl.

Nikdy jste se netajil tím, že byste rád napsal hodně knih, ale že jiné práce přibylo tolik, že knihy psát nestačíte. Je kniha o Havlovi jednou z těch plánovaných? Nebo je to spontánní nápad po Havlově úmrtí?

Předtím jsem se nikdy nezabýval tím, že budu psát o Havlovi, protože myšlenka pamětí je mi protivná. Pořád si myslím, že jsem na ně mlád. Jeho skon mi ale ozřejmil dluh, který jsem měl a se kterým jsem se potřeboval vyrovnat. A toto je způsob, jakým jsem se o to pokusil.

Proč dluh? Z čeho takový pocit pramení?

Ze dvou směrů. Jeden je zcela konkrétní, přízemní, věcný: Havel mě přivedl do pater vysoké politiky, otevřel mi dveře, což samo o sobě je dluh. Mám však na mysli niternější dluh: Havel byl jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě a dal mi hrozně moc…

… takže myslíte, že adekvátní splátkou za tyto dary, a nemyslím to impertinentně, je objektivní životopis? Neudělalo by mu větší radost to subjektivní psaní?

Stejně polovina lidí poví, že to subjektivní je, protože nic jako objektivní psaní neexistuje. Je to můj pohled na Havla, ale je to snaha o pohled, jak se nám a jemu ty dějiny skutečně děly, než že bych zachycoval, jak jsem se při tom cítil já. V tomto směru je to snaha o objektivní pohled. Takže další knížky si teprve musím vymyslet.

Překládat máte co?

Dlouho jsem nic nepřeložil, protože všechen čas spotřeboval Havel. Ale protože překládat potřebuju, udělám občas aspoň nějakou básničku. A navíc v této knize jsem většině kapitol dal moto nebo úvodní citát, který je obvykle vzat z nějaké poezie. Vesměs to byly anglické a americké verše nepřeložené do češtiny, nebo naopak česká poezie nepřeložená do angličtiny, takže jsem si zapřekládal aspoň tak.

Takže abyste si mohl udělat vlastní antologii oblíbené poezie, musel jste napsat životopis o Havlovi?

Kdyby mělo zůstat jen u toho, byla by to velice kusá antologie. Ale vlastně ano, bavilo mě toto zpestření. Když mě redaktorky začaly uhánět s otázkami, kde jsou práva na překlad k této a této básni, potěšeně jsem odpovídal, že žádná nejsou, protože jsem to přeložil sám.

Dovolte ještě intimní dotaz: mám velmi rád Havlovu hru Zahradní slavnost…

… to jsme dva…

… chtěl bych se proto zeptat, jaký máte názor na Havlovu poslední hru Odcházení. – Nikde jsem ho nenašel.

S filmem mám trochu potíž, ale hra i její první inscenace se mi líbily. O hře jsem dlouho věděl, protože Havel ji začal psát v roce 1987. Našli jsme dokonce nějaké rané verze a tehdejší poznámky, vytištěné ještě na stařičké jehličkové tiskárně. Této hry si nesmírně cením. Myslím, že je to seriózní pokus vyrovnat se s onou příšernou vlastností moci pronásledovat svými svody člověka, i když už o ni fakticky přišel. Odcházení jsem četl jinak, než jak ho četla řada lidí, kteří ho pochopili jako pokus srovnat si účty. Bezpečně vím, že to tak není, protože základní kostra Odcházení – a ta se nezměnila – byla zřejmá mnohem dřív, než jakékoli účty mohly vzniknout. Kromě toho v Havlově díle nenajdete nic, co by jako vyřizování účtů vypadalo. On takový nebyl. Bavil jsem se u ní a dojal, protože je to současně hra velmi smutná. Četl jsem ji dřív, než jsem ji viděl. Ale jestli byla dobrou látkou k filmu, to už je jiná otázka.

Jaký tedy podle vás Havel byl?

To je otázka, na kterou je odpověď tak složitá, že kvůli tomu člověk musí napsat knihu. Byl to člověk mnohorozměrný, složitý, plný úžasné energie, kterou dokázal přenášet na jiné, plný intelektuální hravosti a radosti, kterou dokázal sdělovat i druhým. A současně svým způsobem člověk smutný, osamělý, člověk, který do jisté míry trpěl svou vlastní výjimečností. A zbytek je ta kniha.