Nakladatelství Paseka vydává druhý díl politického životopisu Václava Havla z pera redaktora Týdeníku ECHO Daniela Kaisera. Po Disidentovi (2009), který končil prezidentskou volbou v prosinci 1989, se druhý díl jmenuje Prezident. Autor v něm mapuje třináct let, jež Václav Havel strávil na na Pražském hradě. Tato ukázka pochází z úvodní kapitoly Moc mocných o prvních šesti měsících svobody až do parlamentních voleb v červnu 1990.

Porady u sousedů. Pro jistotu

(…) Prudkým skokem, během jednoho měsíce, se Václav Havel vyšvihl z kategorie „nepřátelská osoba“ do čela státu. Jemu samému činilo potíže si na nový status zvyknout. Ještě na Štědrý večer, kdy zbývalo pouhých pět dní do volby prezidenta, předpokládal, že ho tajná policie stále odposlouchává, a tak jednání s lidmi, které chtěl získat pro práci v prezidentské kanceláři (že bude zvolen, o tom už nebylo pochyb), raději přesouval ze svého bytu o patro níž k sousedům. Prezidentův zvyk svolávat strategické porady do hradní restaurace Vikárka, v pozdějších dobách karikovaný, měl svůj původ v revolučních dnech – Havel předpokládal, že ve středověkých klenbách, na rozdíl od místností v prezidentské kanceláři, nebudou nainstalované štěnice. Týden po nástupu do funkce, když přijel do Lán na obhlídku prezidentského zámku, v důvěrném zápise o svých dojmech píše, že členové doprovodu objevili v Lánech jakousi gigantickou vysílačku: „Vše je nepochybně stále odposloucháváno, včetně parku. Ale to nám je jedno.“

Zatímco jedna část jeho osoby se musela zbavovat návyků štvance, druhá se učila žít s nesmírnou popularitou. Studentský průzkum z počátku prosince, podle něhož si ho za prezidenta přálo zanedbatelné jedno procento Pražanů a jímž se v revolučním Občanském fóru (OF) oháněli protivníci jeho kandidatury, do tří týdnů úplně přestal platit. Pomocí soustředěné kampaně zahrnující vystoupení v televizi, rozhovory do novin a šňůru „spanilých jízd“ po republice (zvláštní důraz kladl jejich organizátor Ladislav Kantor na města spjatá s dělnickou třídou, jako byly Ostrava, Košice nebo Kladno; takovou starost měli v OF o to, jak intelektuála Havla přijmou dělníci), se podařilo zhoupnout preference tak, že týden před prezidentskou volbou už si Václava Havla na Hradě přálo 73 procent obyvatel Čech a Moravy. Stalo se tedy přesně to, co počátkem prosince na poradě v KC OF předpovídal divadelník Petr Oslzlý – lidé byli tvární a miláčka opozičně naladěných intelektuálů si rychle zamilovali také. Ale stalo se ještě víc: vypukla havlománie.

Nepřirozená očekávání, která nový prezident v mnoha lidech budil, se zachovala v korespondenci proudící na Hrad, do Občanského fóra i k Havlovi domů na Engelsovo nábřeží. Jenom během ledna 1990 obdržela prezidentská kancelář 30 tisíc dopisů. Za celý rok 1990 došlo 91 tisíc dopisů adresovaných Havlovi jak na Hrad, tak k němu domů.

V zájmu zdraví kardinála

Typické pro hradní poštu prvních měsíců byly žádosti o prezidentovu intervenci ve prospěch pisatelů, někdy explicitní prosba, aby prezident odstranil jejich nadřízeného. Například přednosta jedné kliniky nemocnice na Karlově náměstí v Praze se v dopise Havlovi na úvod představil jako osobní lékař českého primase Tomáška. Pan kardinál je vážně nemocný a pouze pisatel v Jeho Eminenci ještě dokáže vykřesat radost ze života. V nemocnici bohužel po panu doktorovi jdou staré komunistické struktury, které v revolučních dnech na chvíli sklonily hlavy, a teď je opět zdvihají. Jediný, kdo může zachránit přednostovu kariéru, a tedy i Tomáškův život, je prezident Havel: „Vážený pane president, v zájmu zdravotního stavu pana kardinála Tomáška se na Vás obracím, zda můžete ovlivnit uvedenou situaci. Rozhodnete-li se, je-li to možné, učiňte prosím co nejrychleji, ona mafie pracuje tajně, ďábelsky rafinovaně a rychle. Snad by pomohla i jedna ‚kádrová změna‘.“

Podobně žádaly od Havla i různé pracovní kolektivy, aby z jejich továrny vymetl nemilované komunistické bosse: „Vážený pane prezidente Václave Havle, nejprve Vám za všechny dělníky Českých závodů Strakonice blahopřejeme ke zvolení, (...) podporujeme Váš novoroční projev, no prostě jsme stále s Vámi. Zároveň Vás tímto prosíme, abyste na naši žádost vyzval zkompromitované vedení našeho neprosperujícího podniku Českých závodů Strakonice, aby zkompromitovaní členové vedení uvolnili své funkce lepším, chytřejším a vzdělanějším. (...) Aby nebylo zapotřebí přistupovat k násilí, jak jsme tomu byli sami svědky v Rumunsku, které odsuzujeme,“ psal mu pracovní kolektiv ČZ Strakonice.

Kromě žádostí o mocenský zásah proti starým strukturám přicházely někdy paradoxně i prosby oněch starých strukturu o zásah na jejich ochranu, tak univerzální byl tehdy Havlův vliv: „Vážený pane prezidente, dne 4. 1. 1990 navštívil okolo 12.00 hodin náš MNV Vojkovice, okres Mělník, občan naší obce..., který se vrátil z nápravného zařízení. (...) Překvapilo mě, jako předsedu MNV Vojkovice, že vystupoval z Vašeho pověření s tím, že musí na celý náš obvod pěti obcí /1000 obyvatel/ a jiné obce, včetně města Kralupy nad Vltavou, dohlédnout.“

Prezidentův čas byl omezený a prezidentská kancelář byla samozřejmě nastavena tak, aby se drtivá většina žádostí k Havlovým očím vůbec nedostala. Větší námahu dalo odfiltrovat prosebníky, kteří osobně docházeli do KPR. Ti nejvytrvalejší se probojovali až ke kancléři Schwarzenbergovi: do Švýcarska provdaná zpěvačka Naďa Urbánková, která chtěla privatizovat nějaké sanatorium; čechoamerický ekonom Jan Vaňous, jenž se přes Hrad snažil získat místo vládního konzultanta pro privatizaci; legendární komik a poúnorový emigrant Jára Kohout, který od prezidenta žádal pomoc při restituci svých znárodněných podniků – vinárny, divadla a vily.

Tady StB. Vám se nelíbí Havlova Audience?

Přestože prezident ani jeho nejbližší spolupracovníci cestičky v zásadě nikomu neprošlapávali, neustálý příliv lidí, kteří přicházeli s nadějí, že se jim tu dostane pomoci, se na náladě v prezidentské kanceláři musel nějak podepsat. Byl to vlastně jen komplikovanější projev zájmu a pozornosti, s nimiž se Václav Havel setkával na každém kroku. Vzdorovat roztouženému zájmu a často až komickému zbožštění nebylo lehké a občas se mu to nedařilo. Asi nejlépe havlománii vystihl Vladimír Renčín v karikatuře otištěné v Lidových novinách krátce po televizní inscenaci jedné jeho hry: dva přísní muži v kožených pláštích zvoní u dveří a na pána, který otevře, spustí: „Státní bezpečnost. Že prý se vám nelíbí Havlova Audience?“

V rádiu se hrál vlezlý, horkou jehlou šitý rokenrol „Ať žije Havel, ať žije pan Havel, ať žije náš prezident“. Během audience představených katolických řádů skandovali mniši shromáždění na třetím hradním nádvoří: „Slunce ať svítí, kde jsi ty.“

Na jaře 1990 stávaly na chodníku pod Havlovým bytem na nábřeží vytrvale tři slečny, přezdívané Havlem a jeho lidmi tři grácie. Když si konečně po jednom z prezidentových pozdních příjezdů domů dodaly odvahy a svůj idol oslovily, ukázalo se, že by rády na Hradě získaly práci, aby Havlovi mohly být co nejblíže. Prezident neváhal, na lístek v bločku napsal vzkaz vicekancléři Pavlu Kučerovi: „3 gracie jsou jediné mně věrné osoby v ČSFR. Prosím, zkuste je nějak zaměstnat na Hradě. Havel.“ – A tři místa v hradním aparátu se okamžitě našla.

Ještě neuvěřitelnějším případem revoluční vykolejenosti byl tzv. dětský fotograf, dvanáctiletý chlapec, jehož si prezident jednou všiml, jak ho se zápalem fotografuje, což se mu zalíbilo, a tak jej spontánně začlenil do své družiny. Chlapec po vyučování docházel na Hrad, několikrát se účastnil prezidentových výjezdů a cest a především se svým amatérským fotoaparátem dostal možnost fotit oficiální body programu hlavy státu, což Havlovy protějšky čas od času zaskočilo. V tak výjimečnou dobu a pod tak výjimečným prezidentem však nikdo striktně nevymáhal ani protokolární, ani bezpečnostní pravidla.

Média v okouzlení

Veřejná kritika prezidenta zakázaná nebyla a vulgárnější tiskoviny se tím směrem brzy vydaly, v lepších médiích se ale téměř nevyskytovala. Československá televize byla k Hradu velmi vstřícná, přestože si prezident příležitostně stěžoval u jejího vedení, například když redaktoři z jeho inspekční cesty po západních Čechách sestříhali, jak se mu zdálo, „diletantský nesmysl“. Znejistělé Rudé právo, donedávna tiskový orgán ÚV KSČ, se bálo mít silnější názor, natož na svůj nedávný prominentní terč. Lidové noviny se vědomě profilovaly jako hradní deník. Mladá fronta zkoušela kritičtější polohu, sama si ale stanovila nízký strop. Když například na jaře přetiskla jeden hrubiánský čtenářský dopis, v němž pisatelka prezidenta nazvala blbečkem, redakce si druhý den za „nešťastně zvolený příklad“ posypala hlavu popelem a omluvila se. Tolika dobrovolných, nevynucených ohledů se žádnému dalšímu českému politikovi už nikdy nedostalo. Zvláštní režim pro Havla platil listopadem 1989 počínaje vždycky a v první polovině roku 1990 hraničil s neschopností aplikovat na něho zásady kritického myšlení.

Avšak média v tomto bodě spíš než aby utvářela, jen předjímala názor svých zákazníků. Je samozřejmě otázka, jak to, že zrovna Havel, člověk s elitním původem, elitářskými sklony a výjimečným životním osudem posloužil Čechům jako mentální kotva pro náročné období transformace, a jak to, že zrovna jeho Češi ve své většině tak hladce akceptovali.

Nějaký čas by zřejmě akceptovali leckoho. Jak ukazuje strmá a prchavá popularita Valtra Komárka nebo Alexandera Dubčeka, česko-slovenská veřejnost byla v této převratné době ochotna zamilovat se v podstatě do kohokoliv, kdo bude jiný než zkostnatělé Jakešovo ÚV. V té chvíli záleželo hlavně na tom, koho se bývalá opozice rozhodne veřejnosti naservírovat. Od jistého bodu byl ale Havel pánem své politické dráhy on sám.

Tento ráčkující, mile nešikovný muž měl ze všech nových politiků nejpodivuhodnější životní příběh, a proto nejvíc odpovídal přirozené lidské potřebě po happy endech. Reprezentanti nové garnitury (Dienstbier, Pithart a další) na náhlé zvraty ve svých životních osudech upozorňovali opakovaně a s chutí. V Havlových projevech z té doby najdeme údiv nad osudem, který si s ním takhle zahrává, v prvním roce tak často, až to působí nestřídmě. Důležité ale bylo, že sebestřednost u něho nebyla doprovázena potřebou lidi méně pozoruhodné trápit, že Havel byl mírný člověk – a touto svou mírností, touhou dosáhnout konsensu, se přesně hodil pro začátek nové éry.

Z velké oblíbenkyně „zlá komunistická drbna“

Opozice před listopadem byla všechno, jen ne masové hnutí. Pro hrstku osvědčených hrdinů s Havlem v čele by nebylo nic lehčího než ve svých spoluobčanech vyvolávat pocit hanby. Kupodivu se k této figuře uchýlili pouze nemnozí, navíc až za dva roky po volebním krachu Občanského hnutí (jeden z nástupců Občanského fóra, druhým byla ODS – pozn. red.), který někteří jeho předáci nepřipisovali svým matným politickým výkonům, ale tomu, že voličům pohled na disidenty připomněl jejich vlastní zbabělost.

Prezidentovi ani jeho spolupracovníkům se taková chyba nikdy nestala. Raným znamením, že Havlova skupina nepůjde cestou drásání, nýbrž hojení ran, byl už v listopadu 1989 incident se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem, jehož nepustili k mikrofonu na balkoně Melantrichu především z obavy, že by davům na náměstí mohl začít ironicky předhazovat, co je zdrželo. Havel svůj sklon nikomu nic nevyčítat občas dováděl ad absurdum – především teorií, že s režimem jsme si v nějaké míře zadali všichni. Při projevu z balkonu Staroměstské radnice 25. února vyzval k odstraňování hrůz, „které jsme zdědili po předchozím režimu a za něž jsme koneckonců všichni do jisté míry také zodpovědní, byť jen tím, že jsme o nich tak dlouho mlčeli, ačkoliv jsme o nich dobře věděli“. Kromě toho, že rozprostřít vinu na všechny bylo věcně nesmyslné a škodilo to raným snahám vypořádat se s konkrétními komunisty a konkrétními zločiny, lze také pochybovat, jak upřímně mohl takovou nivelizaci zásluh a provinění v komunistické éře myslet člověk, který se v ní choval vzorově.

Příležitostně se i Havel nad minulostí některých svých protivníků ušklíbal, zpravidla když se s nimi ocitl v nějakém sporu ze současnosti. Příkladem může být pozoruhodná symbióza Hradu s Rudým právem. Už v první polovině devadesátých let navázal Havel dobré vztahy s několika redaktorkami RP, což mu umožnilo používat tento list k pohodlnému šíření svých názorů ve velmi vstřícných rozhovorech či zpravodajství. Když například koncem roku 1994 vrátil sněmovně návrhy dvou zákonů a vyvstala potřeba vyjádřit se veřejně v souvislostech, okamžitě se mezi jeho favorizovanými kanály ocitla hradní zpravodajka RP Jitka Götzová. „Já jsem si celý takový interview sám napsal... Jednou z možností je, že bychom se pokusili domluvit s paní Götzovou tak, že by si moje otázky osvojila...“ O šest roků později tatáž Götzová, teď už do Práva, napsala zprávu, že z Hradu odchází Havlův dlouholetý přítel a šéf ochranky Antonín Maněna a že se to děje na přání první dámy Dagmar, což byla všechno pravda – a z Götzové se v prezidentových pokynech pro spolupracovníky rázem stala „zlá komunistická drbna“, s níž on při služební cestě „odmítá vstoupit do letadla“.

Michael Jackson – pokleslost moderní doby?

Podobně když se v roce 1996 několik tuzemských intelektuálů, novinářů a umělců pohoršovalo nad tím, že prezident navštívil pražský koncert Michaela Jacksona, Havel o nich v úvaze nahrané pro privátní účely mluví jako o lidech, „kteří desítky let mlčeli ke všemu a chodili na komunistický manifestace a mávali tam mávátky, tak ti lidi najednou si hrajou na moudrý a říkají, že Michael Jackson je pokleslost moderní doby. Oni jsou pokleslost moderní doby. Oni do toho kanalizují své špatné svědomí.“

A konečně když mu v roce 1998 sociální demokrat František Ringo Čech a předseda lidovců Josef Lux vyčetli nezájem o politické vězně padesátých let (místo na sjezd Konfederace politických vězňů šel uvítat hokejisty, kteří přiváželi zlaté olympijské medaile z Nagana), nazve toho prvního „pořadatelem sexuálních mejdanů pro normalizační papaláše“ a k druhému jízlivě podotkne, že on, Havel, „za ně (politické vězně – pozn. aut.) veřejně bojoval už před čtyřiceti lety, tedy v době, kdy pan Lux buď nebyl na světě, anebo agitoval jménem Národní fronty pro účast ve volbách“.

Takovou upřímnost si ale prezident dovoloval pouze v tajných pokynech spolupracovníkům, respektive před blízkými přáteli. Dokud byl prezidentem, zásadně je neventiloval na veřejnosti. Veřejnosti naopak v už zmíněném novoročním projevu 1. ledna 1990 přednesl fantastický výklad, který vlastně každému jedinci dával možnost cítit se platnou součástkou probíhajících změn: humanistické a demokratické tradice „kdesi v nevědomí našich národů a národních menšin dřímaly“ tak, „aby je v pravou chvíli každý z nás v sobě objevil a proměnil je ve skutek“.

První kritici začali Havlovi mírnost v hodnocení minulosti vytýkat už v průběhu roku 1990, ta mírnost ale vedle vyviňování konkrétních nositelů komunistického režimu měla i svou blahodárnou stránku. Tezí, že s komunistickým režimem si zadali všichni, nabídl prezident společenské většině, která byla pasivní a na režimu se přímo nepodílela, rozhřešení a hodinu nula.