Nejen o kvalitní architektuře s Miroslavem Šikem

Babišovy Letňany jsou zastydlá hrůza

Nejen o kvalitní architektuře s Miroslavem Šikem
Babišovy Letňany jsou zastydlá hrůza

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Architekt Miroslav Šik, syn autora komunistické ekonomické reformy Oty Šika, učil třicet let ve švýcarském Curychu na ETH, jedné z nejlepších škol architektury. Věnoval se architektuře bydlení. V rozhovoru popisuje, proč je krize bydlení, která nyní patří v Praze k nejhorším v Evropě, fenoménem všech velkých prosperujících metropolí a jak se jí dá čelit. Vysvětluje na vlastních zkušenostech, jak město ničí stěhování bank, firem a úřadů na periferii.

Praha a částečně také Brno prožívají velkou bytovou krizi. V hlavním městě je bydlení nejméně dostupné ze všech metropolí Evropy. Nájmy už jsou vyšší než v Barceloně, Bruselu nebo Vídni. Staví se rekordně málo bytů. Proč je to v Praze horší než v jiných bohatých evropských městech?

Krize v bydlení není nic nového ani unikátního, co by zažívala jen Praha. Táhne se v různých podobách od chvíle, kdy se lidé začali masově stěhovat do velkých měst. V různých fázích rozvoje se vyhrocuje a zmírňuje. Prosperující města, kam lidé stále přicházejí za příležitostmi, jsou permanentně vystavena bytovým krizím. Krize bydlení trvá v Evropě v různých stadiích už od chvíle, kdy rostou metropole, což je sto padesát let. Zmírňují se na první pohled vždycky jen ve chvíli ekonomického útlumu, kdy už lidé nemají peníze a poptávka a ceny bydlení začnou na chvíli klesat. Rychle se to ale obrátí, když začne město znovu prosperovat. Krize v Praze a velkých českých městech se dala tušit od prvního momentu, kdy se po roce 1989 uvolnil trh s bydlením.

To trvalo hodně dlouho. Až do roku 2000, kdy se privatizovaly banky, tady v zásadě neexistovaly hypotéky. Až do roku 2012 trvala regulace nájemného.

Komunistický režim bydlení hrozně zanedbal. Svobodná demokratická země na start dostala v bydlení obrovský deficit s velmi pokřivenými poměry. Trvalo docela dlouho, než si začali lidé dost vydělávat na to, aby si mohli pořizovat byty. Do toho tady byly velmi nespravedlivé poměry, kdy města privatizovala za velmi nízké ceny byty ne těm, kdo byli skutečně chudí a potřebovali by je, ani těm, kdo za ně nabídli nejvíc, ale těm, kdo se v nich ocitli v roce 1989. Podobné to bylo s regulovanými nájmy. Právo na něj měl ten, kdo už v bytě byl. Ne ten, kdo ho nově získal. To poměry v bydlení výrazně pokřivilo. Pak přišla na pár let euforie, že všechno zvládne trh. Že si lidé budou brát hypotéky a kupovat vlastní byty. V té době, kdy už kolem roku 2000 byly hypotéky dosažitelné, zároveň velmi slušně rostla ekonomika a politické elity měly dojem, že trh bude schopný krizi s byty vyřešit. Že většina společnosti dosáhne na to, aby si na hypotéku koupila vlastní byt. Taky se očekávalo, že se bude ve velkém stavět, takže bude dost nových kvalitních bytů a ceny nepůjdou příliš nahoru. To všechno se do určité doby dělo.  Za rekordní prosperity mezi roky 2000 a 2008 to vypadalo, že to všechno jede a funguje. Nikdo si nevšímal těch vrstev lidí, kteří ani v té době na byty neměli a příjmy jim nerostly dost rychle. Společnost nepochopila, že bytová krize se nedá řešit jen trhem.

A jak se má řešit?

Vezmu příklad Švýcarska, které má velmi kvalitní a relativně dostupné bydlení. V Curychu řeší tak padesát až šedesát procent bydlení trh. Čtyřicet procent trh není schopen řešit. Curych má ve Švýcarsku podobné postavení jako v Česku Praha. Velký konkurenční trh, lidé tam chtějí žít, je tam spousta výborných pracovních příležitostí, škol, vysoká kvalita života. Lidé se sem neustále stěhují. Celá aglomerace Curych se stále zvětšuje. Uvnitř aglomerace se odehrávají další trendy. S příchodem nových lidí musí část těch stávajících chudších opouštět centrum a stěhovat se dál na periferii. Zároveň se stále zvyšují lidské představy o tom, jak vypadá kvalitní bydlení. Metry čtvereční obytné plochy v přepočtu na obyvatele se stále zvětšují. Nezávisle na tom, jestli je potřebujeme. Jestli se chováme ekologicky, nebo ne. Chceme to. Považujeme to za přirozený vývoj. Když si uděláme statistiku za posledních sto padesát let a porovnáme velikosti bytů v přepočtu na obyvatele, jsou čím dál větší. V Curychu se za tu dobu zvětšila potřeba počtu čtverečních metrů pro život na troj- až čtyřnásobek. To máte druhou koupelnu a záchod, větší kuchyně, větší jídelny, nejmenší dětský pokoj už má dnes 12 metrů čtverečních. Za první republiky to bylo v architektonických soutěžích ještě osm metrů. Pak k tomu přijdou větší balkony. Větší sklepy. V módě jsou kola. Ve Švýcarsku už je to v průměru jedno a půl kola na osobu. K tomu se přidává neschopnost starších lidí, kterým odešly děti, přestěhovat se do menších bytů.

Všude v Evropě vyšší střední vrstvy pochopily, že útěk z center měst není řešení. Už si zažily ten život na periferii, kam odešly za zelení, větším bezpečím. Už si to ale odžily a vidí, že jim to nevyhovuje. - Foto: Jan Zatorsky

Jaké jsou příčiny? Mentální? Sentimentální?

Nechtějí opustit ty byty, kde žili předtím s mnohem větší rodinou. Máme nedostatek čtverečních metrů obytné plochy už jen tím, že se rodina časem rozdělí. Dospělé děti si přirozeně hledají vlastní bydlení. To jsou přirozené procesy, které vytvářejí krizi bydlení. Jenže krizi pro koho? Ty vyšší vrstvy, padesát až šedesát procent společnosti, jsou s tím schopné držet krok. Zbývající část společnosti nemůže. Nemá na to. Dva mladí dobře vydělávající lidé, žijící ze dvou slušných platů, si mohou dovolit dobré bydlení. Jenže až se jim narodí děti, na nějaký čas zůstanou s jedním platem a zvýší se jim životní náklady i nároky na velikost bytu, na to často najednou nemají. Pak se musí z Curychu taky odstěhovat na periferii. Tato druhá část společnosti, která na bydlení nemá, tady historicky vždycky byla. Odkázána na to, že tady nebude jen bydlení na tržním principu.

Jakou má trh s byty alternativu?

V Československu to bylo do začátku socialismu stejné jako ve Švýcarsku. Byly tady přinejmenším čtyři instance, které těm chudším čtyřiceti procentům společnosti, která nedosáhla na tržní byty, pomáhaly s bydlením tím, že pro ně stavěly. Zaprvé: československý stát a města stavěly bydlení pro chudší obyvatele. Zapůjčil svůj pozemek, zadlužil se u hypotečních bank. Nebyly to žádné luxusní byty. Architektonické soutěže se tehdy v období mezi první a druhou světovou válkou dělaly na byty mezi 35 a 40 metry čtverečními. Zadruhé: stavěli ti, jimž se sociologicky říká parastát. Církve a různé spolky. Když architekt Pavel Janák stavěl ve Vršovicích kostel, tak k tomu dostavěli deset malých bytů přímo u kostela. Katolická církev měla takzvané kelping domy. To byl z Bavorska přenesený koncept bydlení pro mladé muže a ženy do pětadvaceti let. Byly to organizace jako americká YMCA (křesťanské sdružení mladých). Zatřetí: firmy stavěly byty pro své zaměstnance.

To jsou ty zlínské Baťovy domky nebo známý Skleňák pro bankovní manažery v pražských Dejvicích. Dodnes považované za velmi kvalitní architekturu své doby.

Nebylo to jen pro zaměstnance na vyšších pozicích. Architekt Jan Kotěra postavil v roce 1923 kolonii pro zaměstnance Královédvorských železáren. Tam bylo samozřejmě bydlení vázané na zaměstnání v té firmě. Podniky stavěly byty pro své lidi, kde nájem odpovídal jejich příjmům. Začtvrté: dostupné bydlení staví nadace. To je velmi rozšířené třeba ve Francii, kde osmnáct tisíc kvalitních bytů postavila třeba Rothschildova nadace. Po první světové válce bohatí lidé altruisticky dávali peníze do nadací a ty začaly pro lidi s nižšími příjmy stavět byty. Město Paříž jim nakoupilo výhodné pozemky a oni si je třeba mohli propachtovat na 99 let. Zapáté: družstva. To bylo rozšířené i v předválečném Československu.  V nich nebyli ti nejchudší lidé. Byli to často ti, kdo pracovali pro stát. Úředníci, učitelé. Šlo to až do středních tříd. Ale byli v nich i železničáři, pošťáci nebo policisté. Lidé se dali dohromady, společně si ručili v těch družstvech za úvěry, stavěli svépomocí. Často je trochu podpořilo město tím, že jim odprodalo levné pozemky. Většinou na periferii. To byly ty tehdejší kolonie.

Interiér chrámu svatého Josefa v Horgenu podle návhu Miroslava Šika, dokončeno 2018. - Foto: archiv

Jsou země, kde to funguje dodnes. Třeba americká kondominia, kde žijí i lidé z vyšších středních vrstev.

To bylo pět principů, jak se stavělo. Ani jeden z nich není tržní. Nejsou to přitom žádné sociální byty pro chudé. Nějaké tržní principy tam fungují. Družstvo musí dodržet svoje náklady. V Curychu dodnes funguje všech pět těchto principů netržního bydlení. Tak to před nástupem komunismu bylo i v Praze. V Curychu jen něco přes polovinu lidí bydlí v tržních bytech. Ta druhá polovina využívá různého druhu solidarity.

Z velké části dobrovolné solidarity mezi lidmi navzájem, nikoli státem diktované. Je to úplný opak toho, když stát v Americe donutil banky, aby půjčovaly na bydlení i lidem, kteří by na hypotéky nedosáhli. Neměli práci ani žádný majetek. To jsou ty hypotéky, které spustily finanční krizi roku 2008.

To byla nebezpečná hra na to, že každý může mít vlastní bydlení. To by ve Švýcarsku nešlo. Bydlení není tak flexibilní pro lidi s nižšími příjmy. Pro ty bohatší to tržně velmi dobře funguje. Pro ně je nájem nebo splátka hypotéky nejvýš někde kolem 35 až 40 procent z jejich příjmu. Kdyby si ale na trhu hledali bydlení chudší lidé z nižších vrstev, tak tržní nájem nebo hypotéka přesahuje 50 až 60 procent jejich měsíčních příjmů.

Jaký je únosný podíl nákladů na bydlení v rodinném rozpočtu?

Asi to bude těch 35 až 40 procent, které za to vydává ta střední vrstva.

Když se srovnává, kolik lidí žije ve vlastních bytech, právě ve Švýcarsku je jich proti jiným podobně bohatým, především anglosaským zemím velmi málo. Je to dáno právě tou oblibou družstevního bydlení?

Na to jsou dvě odpovědi. Toto vysvětlení platí pro tu bohatší polovinu společnosti. Můžou si dovolit vybírat, jaký byt si najmou, a nemusí přitom utápět obrovské sumy peněz do nákupu vlastních nemovitostí. Bohatší lidé ve Švýcarsku nemají bytostnou touhu mít své byty v soukromém vlastnictví. Nemají strach. Švýcarsko je dlouhodobě stabilní společnost, kde se vymáhají pravidla. Pro tu chudší polovinu společnosti zase platí, že právě v těch družstvech dokážou i při bytových krizích sehnat dostupné bydlení. Své děti často do družstva zapíšou už v jejich čtrnácti či patnácti letech. A když pak dítě někdy ve čtyřiadvaceti dostuduje a chce zakládat rodinu, tak je mu často už nabídnut nový družstevní byt.

Miroslav Šik: obytný dům na Sportparkweg ve Winterthuru, 2019. - Foto: archiv

Proč se nic takového neresuscitovalo po roce 1989 tady?

Dnes by tento systém už nikde organicky nevznikl. Zrodil se v revolučních dobách, kdy ta vzdělanější část dělnické vrstvy na sebe byla hrdá. Lidé se mezi sebou bez zásahu státu solidarizovali. Byli ochotni si na ty byty v družstvech odkládat peníze. Nebyly to zdaleka jen levičácké projekty. V Curychu bylo hodně křesťansky orientovaných družstev. Církve sehrávaly při starosti o bydlení důležitou roli. Dnes ve společnosti takovou přirozenou důvěru a solidaritu nemáte. Dnes je něco takového nepředstavitelné. Ve Švýcarsku dodnes právě díky družstvům a spolkům vlastníků velmi dobře fungují dvory a vnitrobloky v blokové zástavbě. Jsou tam krásné zahrady, parky, dětská hřiště. Podívejte se, jak ty dvory a vnitrobloky vypadají v Praze. Vždyť by z nich také mohly být krásné zahrady. Jen by se lidé potřebovali domluvit. Kolik takových krásných vnitrobloků v Praze vidíte? Je to obrovská škoda a promarněná příležitost. Lidé by s malým úsilím mohli bydlet mnohem kvalitněji. V Česku se hned po roce 1989 začalo zadělávat na velkou bytovou krizi, kterou teď především v Praze zažíváme.

Čím se na ni zadělalo?

Městské části začaly ve velkém, často za velmi levné peníze privatizovat byty. Nikoli těm, kdo nabídli nejvíc, ani těm, kdo měli nižší příjmy a na komerční bydlení by těžko dosáhli. Prodávaly je těm, kteří v nich prostě po roce 1989 bydleli. Strašně dlouho se také udržovala regulace nájmů. Ta byla také hrozně nespravedlivá. Bez ohledu na příjem a sociální status chránila jen lidi, kteří prostě v té chvíli v těch bytech zrovna žili.

Regulace nájmů definitivně skončila až v roce 2012, přestože ji Ústavní soud opakovaně prohlašoval za protiústavní. Rušil regulační vyhlášky, ale stát je pořád nahrazoval novými zákony. Protahovaná regulace diskriminovala majitele domů i všechny lidi, kteří neměli regulované byty, protože jim zvyšovala ceny bydlení.

Mluvíte jako moje česká manželka. Žijeme v Praze v Hellichově ulici na Malé Straně. My jsme si ten byt za vydělané peníze z mého platu koupili. Ale všechny ty její známé, které s námi bydlí v domě, všichni ti umělci, co tady na Malé Straně žijí, získali za pár desítek tisíc korun byty, které dnes mají hodnotu 25 milionů korun. Zajímavé taky je, kolik bohatých lidí tady vytvořilo různé nadace, které podporují školy nebo zdravotnictví. Moje doktorandka, která píše práci o dostupném bydlení, ale při svém výzkumu nenašla jedinou nadaci nějakého bohatého filantropa, která by podporovala bydlení. Socialismus udělal z lidí šílené egoisty. Stejně jako fašismus. Moje máma, která to tady až do roku 1968 v práci zažívala a viděla, jak flákat se patřilo k životnímu stylu, tvrdila, že lidé se v socialismu, který se je tolik snažil kolektivizovat, výrazně individualizovali. A do toho vám přišla po roce 1989 ta naprosto nahodilá privatizace bytů a regulace nájmů, které vyhrotily mezi lidmi pocit nespravedlnosti. Navíc ty domy chátraly, protože regulované nájmy nezajišťovaly majitelům dost peněz na údržbu. Regulace nájmů nepáchala škody jen tady. V italské Neapoli se křesťanští demokraté dlouhé roky snažili držet regulované činže a velmi se to podepisovalo na chátrání domů.

Proč se ale tak málo kvalitních domů v centrech měst staví i pro vyšší vrstvy? V Praze jsou dodnes nejvíc ceněné čtvrti v širším centru, postavené v meziválečném období. Vinohrady, Bubeneč, Dejvice.

To, že se tyto čtvrti stále zhodnocují, není specifický pražský fenomén. Všude v Evropě vyšší střední vrstvy pochopily, že útěk z center měst není řešení. Už si zažily ten život na periferii, kam odešly za zelení, větším bezpečím. Už si to ale odžily a vidí, že jim to nevyhovuje. Všichni včetně dětí musí dlouho dojíždět do práce, škol, kroužků. Dnes už víme, že modernisty tolik prosazovaný útěk z města do zeleně na periferii lidi neuspokojil. A vracejí se do center zpátky. Už v roce 1990 jsem popsal, že i z Karlína nebo Holešovic se stanou velmi atraktivní čtvrti. Věděl jsem, že to přijde. Znal jsem to z Curychu. Tady ale tehdy všichni utíkali do zeleně. Čas ukázal, že lidé jsou výrazně komplexnější bytosti, než si utilitární architektonická moderna představovala. Proto se tyto čtvrti tak zhodnocují. Ukazuje se, že po rekonstrukcích a modernizacích je to nejkvalitnější bydlení. I ty půdorysy buržoazních domů se velmi snadno předělávají, byty se dají propojovat, zvětšovat. Máte tam velkoryse vysoké stropy, které už dnes v nových domech, kde se tlačí jen na efektivitu, nenajdete. Strašné je, že se ty modernistické vize stále na architektonických školách učí.

Je to převládající proud?

Naprosto. Problém je, že architekt je často umělec naprosto odtržený od lidí. V Curychu už tolik ne. Lidé se tomu začali strašně bránit a vytvořili tlak.

Proč Švýcaři umějí vytvořit na architekty tlak, aby stavěli podle jejich představ, a Češi ne?

Češi si našli kompenzační způsob života. Jejich byty často neodpovídají jejich představám. Hodně jich žije, a dokonce si stále kupuje byty na panelových sídlištích. Přistupují k tomu hodně pohodlně. Jsou rádi, že tam mohou dobře zaparkovat. A v pátek už utíkají z města na chalupy. To nevzniklo za socialismu. Máma vzpomínala, jak se Praha vždycky už v pátek odpoledne vylidňovala i za Hitlera. Nikde v Evropě nenajdete tolik lidí, kteří mají chaty a chalupy. Ve Švýcarsku si druhý dům nebo chatu nemůžou dovolit ani bohatí lidé. Myslím, že Češi patří k těm, pro něž kvalitní bydlení a zařízení bytů není ta nejvyšší životní priorita. Nechci, aby to vyznělo pomlouvačně. Pro Čechy ale není estetika a vůbec rituály životního stylu vysokou prioritou. Je to vidět třeba na vztahu k jídlu. Zajímá je chuť, ale zdaleka nevěnují takovou pozornost celému rituálu jídla včetně servírování jako třeba Italové nebo Francouzi. Češi tu ceremoniálnost nepotřebují. Podobné je to se vztahem k bydlení. Lidé z těch domovů hodně utíkají. Chlapi mají hospodu. To ve Švýcarsku nebo ve Francii takhle rozšířené není. Čechy zajímá praktičnost víc než krása. Chybí tady poptávka po kvalitním bydlení. I u těch vyšších vrstev. Nejdřív lidé toužili bydlet v zeleni v těch individualizovaných rodinných domečcích, které si sami vyberou z katalogu.

Hunziker areál v Curychu, studie Miroslava Šika z roku 2015, mezitím realizovaná. - Foto: archiv

Nezlepšilo se to v posledních letech?

Ten individualismus, aby ten domeček byl hlavně osobitý a úplně jiný, než má soused, tady převládal hrozně dlouho. A nikdo to na periferii esteticky nereguloval. Chybí tam soulad, ty domy jsou často velmi exhibicionistické.

Švýcarsko má spolu s Nizozemskem a Skandinávií jednu z vůbec nejkvalitnějších bytových architektur v Evropě. Měli v sobě Švýcaři touhu po kvalitním bydlení vždycky?

Vůbec ne. Dost dlouho k tomu přistupovali bez ohledu na bohatství podobně jako Češi. Proměna přišla někdy po druhé světové válce. Začal tady sílit středomořský vliv, v němž byla estetika včetně bydlení nebo jídla velmi důležitá. Lidé koukali na ty filmy odehrávající se v Itálii, Řecku, Španělsku, kde byli všichni krásně oblečení, žili v krásných bytech a rituálně jedli vytříbená jídla. Na Švýcary to velmi zapůsobilo a začali to chtít taky. Do té doby působili trochu jako dnes Češi. Oblékali se do tmavých nevýrazných barev. Vypadali upracovaně. Dnes všichni chtějí italská jídla. Švýcarsko má velmi dobrou kuchyni, ale dnes po ní nikdo netouží. Ta italizace je ve všech směrech včetně architektury obrovská. Do té doby byli Švýcaři strašně zdrženlivé, protestanské obyvatelstvo, které si své bohatství neumělo užít. To se zásadně změnilo. Moje maminka tvrdila, že v Česku touha po estetice ještě částečně fungovala za první republiky.

Vyrůstal jste v Praze?

Ano, na Letné. Bydleli jsme ve známém Molochovu. Tatínek byl vysoce postavený straník. To bylo špičkové bydlení. Bylo to postavené ve třicátých letech. Každý byt má velikánskou halu a všechny místnosti jsou prosklené mléčným sklem, takže celé byty jsou velmi světlé. Má to strašně široké místnosti, kolem čtyř metrů. Úplně špičkově zařízené. Mramorová schodiště, krásné kovové detaily.

Líbí se vám něco z toho, co se tady od roku 1989 z bytové architektury postavilo?

Nejvíc se mi libí, jak kvalitně se rekonstruují pro vyšší vrstvy některé domy v Holešovicích nebo Karlíně. Ze současné moderní architektury si ale žádný špičkový dům s byty nevybavuji. Chybějí tady stavby, které by byly pro ostatní inspirativní. Je potřeba, aby si lidé z vyšších středních vrstev pořizovali kvalitní byty, které budou inspirací pro ostatní. To se bohužel moc neděje.

Sledujete přípravy nové bytové čtvrti na pražském Smíchově?

Byl jsem tam v porotě. Ten projekt se mi jako celek velmi líbí. Je to bloková zástavba. Každý dům je jiný. Je dobře, že to není monotónní. Jsou tam některé příliš výrazné modernistické fasády, kdy bych řekl: Kluci, neblbněte. Chce se to trochu zklidnit. Smíchov se celkově už od Anděla daří. Takové projekty jsou potřeba, aby se z center měst nestal fun park pro turisty. Praha je tím hodně ohrožená. Koukněte, jak dopadly Benátky. Tam už se nedá žít.

K tomu  hodně přispívá to, že se z centra stěhují pryč úřady, obchody, banky. Premiér Andrej Babiš chce teď stavět na periferii v Letňanech centralizované úřednické městečko...

Ty centrály firem a kampusy na periferii jsou pro město úplná katastrofa. To, co chce pan premiér v Letňanech, je klasický kampus. Hrůza. Třicet let jsem učil na univerzitním kampusu ETH za Curychem. Katastrofa. Je to stejná konina jako satelitní městečka. Pozdní ozvuky moderny. Z města ven a koncentrace. Nechápu, co pan premiér dělá. Úplně se zbláznil. Děláme stejnou chybu jako mnoho jiných před námi. Asi si myslí, že bude mít všechny lidi pod kontrolou. Že se to zlevní. Ale ti lidé budou izolovaní, nikdo tam za nimi na schůzku nepřijde.