Dostalo se mi onehdá čtenářského ohlasu. V reálném světě jsem potkal čtenáře této rubriky, který mi se stopou znechuceného údivu v hlase sdělil, že v ní nachází zprávy ze světa, jemuž ani trochu nerozumí. A já ho úplně chápu. Hladina „bizáru“ ve virtuální sféře stoupá, její pochopení navíc někdy vyžaduje znalost „bizáru“ předcházejícího, obeznámenost s „bizárem“ ve všech jeho vrstvách. Prostě to chce tvrdou práci. A taky tu drobnou, každodenní. Pořád nějakou práci. Pobrat bizáry, o nichž budeme referovat dnes, bude možná pracnější než obvykle. No nic.

Jistou pozornost vyvolal článek v časopise The Scientific American, je to magazín s dlouhou tradicí, zaměřený na popularizaci vědy. I v prostředí exaktních věd probíhají ideologické střety, v nichž se angažují stoupenci nastolení nových a lepších pořádků. Programům, které mají podle jejich tvůrců pomoci odstranit nespravedlnosti minulých dob, se ve vědeckém prostředí říká JEDI (zkratka pojmů Justice, Equity, Diversity, Inclusion). A jejich stoupenci se k té zkratce hrdě hlásí, protože připomíná rytíře Jedi z Hvězdných válek. Jenomže se do toho vložil časopis The Scientific American s článkem, jehož autor/autorka byl/a zjevně odhodlán/a kazit legraci nejenom nepřátelům, ale i kulturním válečníkům vlastní strany. Používání termínu Jedi v boji za sociální spravedlnost bylo v textu shledáno znevažujícím a kontraproduktivním hned z několika důvodů. Uvádím některé z nich: „Rytíři Jedi jsou mezigalaktický náboženský řád mnichů-policajtů, kteří mají sklon hrát si na (bílé) spasitele a v jejich přístupu k řešení problémů se projevuje toxická maskulinita (násilné souboje falickými světelnými meči). (...) Jejich talent ovládat Sílu je v příběhu vysvětlován nejenom termíny duchovními, ale také ableistickými a eugenickými. Tyto nadpřirozené schopnosti jsou jejich biologickými a dědičnými atributy. Potenciál Síly je dynastickým vlastnictvím urozených rodin (...) a nerovnost v přístupu k síle vychází z vrozených tělesných charakteristik...“ A čtenář má hned jasněji, já taky. Většinová reakce na tento text vyjadřovala smutek nad tím, že v době, kdy jsou podobné věci publikovány vážně, zbývá satiře jediné – odebrat se do ústraní a tiše tam zemřít.

Dalšího pozoruhodného výkonu se dopustil respektovaný britský lékařský časopis Lancet. Hlavním tématem jeho nového čísla bylo „kulturní hnutí proti zostuzování menstruace“. Text obsahuje i věty typu „V průběhu historie byly anatomie a fyziologie těl s vaginami často zanedbávány“. Připoutalo to jistou pozornost. Svědomití čtenáři jistě vědí, že redakce časopisu použila takzvaný inkluzivní jazyk, který nějak zohledňuje přesvědčení, že vagina není definiční znak ženy, protože vaginu mohou mít i transmuži (a některé transženy zas vaginu nemají). Opět si nemohu pomoct. Ten inkluzivní jazyk má být ohleduplnější, citlivější. Ve skutečnosti je ale nejenom legračně komplikovaný, ale taky byrokratický a vlastně i dehumanizující, tedy protikladný svému deklarovanému účelu. Těžko si představuju, že by si nějaká žena, ať už cis, nebo trans, připadala víc jako člověk, kdyby byla někým označena za „tělo s vaginou“.

V té nejbizarnější příhodě z posledních dní ve virtuálním světě figurují: 1) paní, která se opila a spletla si jednoho psa s jiným psem a na majitele toho jiného psa byla nepříjemná, 2) majitel toho jiného psa, který měl možná oprávněný pocit, že ta paní se dopustila rasistického výroku, nechtěl prý sice dosáhnout jejího vyhození z práce, ale pro jistotu ji pomocí různých internetových nástrojů „ztotožnil“ a poslal stížnost jejímu šéfovi, 3) šéf, který tu paní vyhodil a pak se hlásil jako mediátor, který by mezi těmi dvěma lidmi nastolil stav harmonie. Jo, a na toho pána, co venčil psa, jiného, než byl ten pes, co si o něm ta paní myslela, že je, pak prasklo, že je to týž chlapík, který byl hlavní postavou internetu asi před rokem, když publikoval video, na němž propadal panice z toho, že v Airbnb, kde se ubytoval s rodinou, se uctívá ďábel... Někdy je těch vrstev „bizáru“ prostě trochu moc.