„V berlínské věznici Plötzensee upadla krásná hlava Fučíkova.“ Tuhle větu jsem jako pionýr asi dvanáctiletý pronášel ve školním recitačním pásmu, se kterým jsme několikrát vystoupili před publikem v několika malých městech u hranic. Byl konec 70. let a to pásmo byla tendenční, ideologií naprosto deformovaná propagandistická kašpařina o hrdinské roli komunistů za války a my děti v ní měly roli cvičených opic. Zároveň to bylo plné patosu a svým způsobem krásné (recitovaly se básně Halasovy, Seifertovy, Nezvalovy…), takže si aspoň zčásti dovedu představit recitační mánii, které propadla svazácká generace 50. let.

Normalizace byla slabý odvar, ale přece jen v ní komunistické panoptikum aspoň trochu ožilo – a kult Fučíka patřil v tomto cirkuse k těm několika číslům relativně atraktivním. I když již samozřejmě i on skomíral a naletět na něj mohli už spíš jen děti nebo lidé zvláštních sklonů. Ostatně asi ne náhodou tehdy přišlo na řadu Fučíkovo dětství: Filip Renč si zahrál malého Julka (ve filmu Julek z roku 1975) a ustrašený Ladislav Fuks sepsal odiozní novelu o „malém princi“ Juliovi Křišťálový pantoflíček… Těžko říct, zda to zabralo. U mně možná na chvíli.

Ještě teď si vzpomínám na ono pohnutí, které jsem při pronášení té poněkud morbidní věty o padající hlavě do přednesu vkládal. Krásná hlava Fučíkova… A upadla. Tedy byla setnuta sekerou německých katanů. V „plécnzé“, jak jsem se naučil vyslovovat. Ta krásná, krví zalitá hlava, která pak znovu za pár let oživne v brilantní kresbě starého mistra Maxe Švabinského, jenž podle legendy ani moc nevěděl, podle čí fotografie onu krásnou tvář kreslí, ale byl pak spokojený, když mu Gusta Fučíková poslala krabici francouzského vína. Za tu božskou hlavu hrdiny.

Fučík žije v Bolívii

Ve skutečnosti hlava neupadla, ale byla zardoušena: v Plötzensee zničilo spojenecké bombardování trakt s gilotinou, takže se zabíjelo poněkud improvizovaně. Na háky se přivázala oprátka, kterou spoutaný odsouzenec dostal na krk, pak se pod ním podkopla stolička, a protože to nebyla pořádná šibenice, smrt nastala většinou udušením. Popravovalo se po osmi, během tří dnů (7. až 9. září 1943) přišlo na řadu 360 lidí, mezi nimi Julius Fučík. Mrtví viseli na háku dvacet minut, pak se sundali, doktor si poslechl, jestli ještě náhodou nebije srdce, a byl konec. V tom měl autor Reportáže pravdu, psal ji na oprátce, ke které celý jeho případ směřoval.

Srdce… V Reportáži je krátký dialog, na nějž žádný, kdo tu knížku četl, nezapomene: Fučík, zbitý po sérii úvodních výslechů, se na chvíli probírá z mdlob, a když se ho „jakási žena“, ošetřovatelka na gestapu, ptá, co ho bolí, zdá se mu, že „všecka má bolest je v srdci“. – „Ty nemáš srdce,“ říká esesák. – „Ó, přece!“ odpoví Fučík a je „hrd, že má ještě dost síly zastat se svého srdce“.

Zastat se Fučíkova srdce, to myslím musela být silná motivace mnoha lidí, kteří ani nemuseli být stalinisté nebo skalní komunisté, ale prostě cítili, že se „Fučíkovu srdci“ křivdí. A zastat se bylo opravdu proti čemu. Vedle fučíkovského kultu, za nějž ovšem on nemohl, i když mu svou Reportáží věnoval „nejsvětější svátost“, existoval také silný protikult, antifučíkovská legenda, která měla několik vrstev, od těch velmi lidových po argumentovanou kritiku a nedůvěru, jež byla relevantní a vycházela z rozporů, kterých je v Reportáži a v případu Fučík nad hlavu.

Vlastně jsem byl i já rozerván. A to už v dětství. Na jedné straně jsem se dojímal jako recitující pionýr i jako čtenář (vzpomínám si, jak jsem asi v jedenácti Reportáž přečetl a žasl, že to vůbec není nuda, jak jsem předpokládal, ba že je to od první stránky i napínavé), ale zároveň jsem se s chutí účastnil her na Fučíka, spočívajících v tom, že nějaký chlapec chvíli tvrdí, že je doktor Horák, pak padne jedna rána, a on už je Fučík… A také si vybavuju, že se cyklicky vracela zaručená zpráva, že Fučík žil po válce někde v Latinské Americe, kam se mohl díky spolupráci s gestapem ztratit: prý v 80. letech opravdu jakási jihoamerická země vzkázala do Československa, že tam zemřel nějaký Čech s neznámou identitou. To musel být Fučík…

Další zaručená zpráva se pak týkala samotného jádra kultu, tedy Reportáže, která měla být podvrhem – buď částečným, nebo úplným. Lidová představivost vybájila, že ji snad měli sepsat Rusové, údajně autor Mladé gardy Alexandr Fadějev, jemuž měl pomáhat nějaký Čech, snad se mluvilo o Ivanu Olbrachtovi, ale fantazie tam mohla dosazovat další persony.

Pocit, že nejen Fučíkův kult, ale i sám Fučík a jeho chování po zatčení a pak jeho literární odkaz, tedy Reportáž, je součástí jednoho velkého komunistického podvodu a lži, měl ovšem svou racionalitu. Nedůvěra pramenila z mnoha nesrovnalostí a také z prosakujících svědectví nebo „svědectví“, jež se objevila hned, jak jen to bylo trochu možné. Na podzim 1967 vyšly první články v Mladém světě (autorky Miroslavy Filípkové), které se dožadovaly „pravdy“ o Fučíkovi: tento krotký požadavek byl pak jedním z velkých zločinů kontrarevoluce 1968.

O dvacet jedna let později, 8. prosince 1989, se na shromáždění u Lennonovy (!) zdi u Kampy četlo „tajné svědectví“ Marie Zápotocké, zaznamenané v roce 1971 historikem Miroslavem Krylem, podle níž byl Fučík prominentní vězeň, spolupracoval s gestapem, identifikoval Jana Ziku, asistoval při mučení a tak dále, takže i Reportáž je od začátku do konce lež, jak se na tom Marie od první chvíle shodla s manželem Antonínem, který říkal, že to je dílo Václava Kopeckého, ale disciplinovaně držel linii. Tuto kuriózní scénu u Lennonovy zdi (jeden idol nahrazoval druhý) mi nyní připomenul historik Petr Koura, který se okupací a odbojem zabývá, a já si vzpomněl, že jsem na Kampě tehdy byl a spornou výpověď prezidentovy choti vnímal jako součást svátku osvobození od „lží a nenávisti“.

Vymítání Fučíka

Takže když se pak po roce 1989 fučíkovský kult zcela sesypal, bral to člověk, že se tak děje po právu. Bylo to skoro ritualizované vymítání Fučíka, který, pravda, nejspíš zahynul krutou smrtí, ale zaprvé nebyl žádným hrdinou, spíš zbabělcem, který řekl, co mohl, a zadruhé kdyby přežil, připravoval by jako přesvědčený stalinista podobné krutosti, jakým byl sám vystaven, jiným, nevinným lidem a skutečným demokratům. Tím on nebyl ani náhodou, což je jistě pravda, kterou by nepopíral ani on – on byl přece revolucionář, propagandista a entuziastický opěvovatel totalitního Sovětského svazu. Po ničem tak netoužil jako po svržení nenáviděné buržoazní demokracie. V tom se zas tak nelišil od nacistů, jen na to šel z jiné strany. Jenže když se toto napíše, hned se zase ozve vzpomínka na to Julkovo srdce.

Na Reportáži něco zásadně nehrálo. Už v 60. letech sepsal Václav Černý ve svých Pamětech z doby okupace, které samozřejmě nemohly vyjít, fundované pochybnosti. Napsal, že pokud je Reportáž pravá a pokud opravdu vznikla na Pankráci, pak se „tam musel odehrát zázrak“. Ještě předtím, už v roce 1953, vznesl o Fučíkově osobnosti velké otazníky (dobře ho znal) z amerického exilu Egon Hostovský a poprvé pojmenoval fučíkovský kult jako svého druhu pseudonáboženství. Ferdinand Peroutka, který byl na Pankráci vězněn skoro rok, pak v roce 1960 napsal, že snad tam mohl být v rychlosti „napsán několikařádkový dopis tuhou, která bývala skrývána ve škvíře v podlaze, ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha. Z desetitisíců vězňů, kteří prošli pankráckými vězeními, ani jediný nepřipouští, že to bylo možno.“

A byli tu další oponenti, tentokrát jaksi z vnitřních kruhů, tedy z levicového prostředí. Ti, kteří byli – nebo se cítili – Fučíkem osočeni, respektive osočeni byli jejich rodinní příslušníci. Nejmarkantněji se to týkalo Milady Pixové, kterou Fučík mylně v Reportáži obvinil „z nedisciplinovanosti“, vinou níž byl prozrazen Jan Zika, který se u Pixů skrýval. Pixová byla v říjnu 1944 v Terezíně popravena a dle všeho nenesla na zatčení Ziky ani dalších osob žádnou vinu. Fučíkovo obvinění se objevilo v prvních dvou vydáních Reportáže, ale už v roce 1947 dosáhl syn Kamil Pixa, že jméno jeho matky bylo z textu vyškrtnuto.

Kamil Pixa (1923–2008) byl jedním z nejbarvitějších figur českého policejně-uměleckého světa. Pracoval pro StB, po roce 1968 byl ředitelem Krátkého filmu: byl to přesvědčený bolševik a zároveň nemohl Fučíkovi odpustit, jak se zachoval k jeho matce. Byl to asi jediný kovaný bolševik, jehož brala za bernou minci konzervativní revue Střední Evropa, která v polovině 90. let otiskovala sérii výpovědí na fučíkovské téma. Většinou silně polemických k pravosti textu, ale především k Fučíkově roli v odboji (nebyla významná), k okolnostem zatčení (naprosté fiasko a porušení všech zásad konspirace) a k jeho výpovědím na gestapu (řekl vše, co věděl, kvůli němu byly zatčeny desítky osob, byl to on, nikoli „Mirek“ Klecan, kdo mluvil a na něhož to v Reportáži hodil.)

K této linii ostrých kritiků Fučíka patřila i jediná osoba, která z onoho zatýkání u Jelínků večer 24. dubna 1942 přežila válku: Riva Friedová, po válce žena jednoho z režimem nejproklínanějších lidí normalizace, Františka Kriegela (zemřela 2001). Ta Fučíkovi nikdy neodpustila, že nepoužil zbraně, jak mu předpisy odboje velely. Měl přitom dvě, a místo aby střílel, schoval je pod peřiny… Kdyby je však použil, není jisté, jestli by i ona nezemřela hned ten dubnový večer.

Vysoká hra s číšníkem Böhmem

Hostovský, Peroutka a Černý byli neobyčejně bystrými muži, ale nemohli vědět, co nyní víme my. Po analýzách a expertních zkouškách, které se prováděly začátkem 90. let, je jisté, že rukopis Reportáže je pravý a Fučík ji opravdu napsal. V tom smyslu mohl obhájcům Fučíkova srdce spadnout kámen z jejich vlastních srdcí. A za druhé, ti, kteří měli pochybnosti, měli také pravdu, když jim cosi v Reportáži nehrálo a hodně jim toho připadalo zvláštního a podezřelého.

Aniž to mohli vědět, souviselo to především s tím, že Reportáž od prvního vydání až do konce komunismu vycházela neúplná a zkomolená, zbavená sice jen několika odstavců, ale podstatných odstavců! To byl také důvod, proč nikdy nevyšla faksimile celého rukopisu, což oprávněně vzbuzovalo otázky a halilo text do dýmu dohadů, z nichž vyplývalo, že je tam cosi, co je nutné tajit.

Ona „zcenzurovaná“ pasáž na samém konci textu vyšla poprvé v roce 1995 v komentovaném vydání Reportáže, již připravil historik František Janáček (1930–1995) – nyní vyšla znovu, doplněná a přehlédnutá jeho synem Pavlem. Hostovský, Peroutka ani Černý, jenž se přitom domníval, že historickou pravdu o Reportáži „zná do poslední nitky“, nemohli znát Fučíkovo přiznání, které čtení Reportáže posouvalo do značně jiné perspektivy.

Na základní otázku, jestli Fučík na gestapu mluvil, odpovídá sám v oné „zcenzurované“ pasáži, že ano, ale jinak, než by si to jeho kritik představoval. Fučík přiznává, vlastně se téměř chlubí, že mluvit začal, ovšem toto mluvení bylo součástí jeho boje, jeho „vysoké hry“, kterou po nějaké době mlčení s gestapem rozehrál. Používá tam kryptická slova: „Očekávali ode mne senzaci. Dal jsem jim ji tedy.“

Je snad i pochopitelné, že tato pasáž se vůbec nehodila k vybudování kultu, jehož potenciál mazaní komunističtí stratégové Václav Kopecký a Rudolf Slánský okamžitě vycítili, když se jim motáky v létě 1945 dostaly do ruky. Též Gustě Fučíkové, dědičce odkazu a doživotní vdově „národního hrdiny“, nezbylo než to respektovat, i když se prý už v 60. letech přimlouvala za úplné vydání. Po roce 1968 už to i ona nechala spát a i ona by nejspíš hájila svou lež o Fučíkovi se senilní urputností.

Tou „senzací“ byla Fučíkova výpověď, že se v protektorátu nachází Jan Šverma, jeden z nejvýše postavených českých komunistů, který v té době byl ovšem v Moskvě, jak Fučík věděl. Toto přiznání dává teprve smysl některým tajemným místům, jež budily dohady a údiv. Jak je možné, že se Fučík mohl, samozřejmě v doprovodu komisaře Josefa Böhma, procházet po Praze? Jak to, že dokonce mohli zajet do Braníku posedět v zahradní restauraci? A jak je možné, že byl Fučík vyšetřován a držen na Pankráci tak dlouho, když jeho případ byl vlastně rychle uzavřen a on mohl být poslán do Berlína před soud, po němž ho už těžko mohlo čekat něco jiného než smrt?

Prostě, Fučík taktizoval a hrál „vysokou hru“. Snažil se co nejvíce protáhnout vyšetřování, získat každý týden, měsíc, které se nakonec poskládaly do více než roku: zatčen byl 24. dubna 1942, do Berlína před soud je poslán až v červnu 1943. A jistě by onu „vysokou hru“ nemohl tak protahovat, kdyby mezi ním a Böhmem nevznikl „zvláštní vztah“, jemuž Fučík věnuje kapitolu „Můj komisař“. Je v ní naznačena jakási stopová sympatie k muži, jehož osud byl zajímavý, barvitý – a skončil v dubnu 1947 na šibenici pankrácké věznice.

Böhm byl sudetský Němec z Chomutova, před válkou byl číšníkem a to byla profese, ve které nebylo zas tak výjimečné narazit na homosexuály – Böhm byl snad ve 30. letech vyšetřován pro mravnostní delikt: homosexualita byla trestná. Byl sice ženatý (za Češku), ale při troše fantazie si lze představit, že se mu mohl Fučík líbit (Peroutka píše, že „na jeho kráse bylo až něco cikánského“) a že Fučík mohl sehrát i v tomto směru jistou sebezáchovnou partii. Mimochodem, ve spíše průměrném zfilmování Reportáže (1961, režie Jaroslav Balík) hraje Böhma Rudolf Hrušínský s takovou kopfrkiglovskou stylizací, že divákovi se tato úvaha možná jaksi vybaví.

Böhm v květnu 1945 utekl do Německa, ale už po několika měsících se dobrovolně (!) vrací do Československa. Nejdřív ho nechtějí pustit, pak se vydává orgánům a zřejmě v domnění, že mu bude jeho „zvláštní vztah“ k Fučíkovi přičten k dobru – přitom o existenci Reportáže nejspíš nevěděl a těžko si mohl také představit, jak důležitou roli bude Fučík záhy ve společnosti hrát, respektive jak důležitý bude pro české komunisty. V každém případě se ve svých nadějích zmýlil. Možná to bylo právě naopak a on musel být zlikvidován.

Z jeho výslechů nicméně vyplývá, jak píše Janáček, že otázka, nakolik Fučík mluvil, má být zodpovězena spíš v jeho prospěch. Stopa, která vedla k zatýkání, jež proběhlo mezi 25. a 29. dubnem 1942 (ba i později), nepocházela ze stop od Fučíka, nýbrž od Klecana, případně jiných osob.

Zázrak ve sklenici od okurek

Václav Černý nemohl vědět, co vědí čtenáři kompletního vydání knihy a různých svědectví uveřejňovaných od začátku 90. let. Měl však pravdu, že na Pankráci se „udál zázrak“, který umožnil Fučíkovi na jaře 1943, před jeho deportací do Berlína, Reportáž napsat. Základní roli sehrál dozorce Adolf Kolínský, který Fučíkovi onu šanci nabídl, obstaral mu tužku a spolu s jiným dozorcem, Jaroslavem Horou, pak 167 motáků na papíře, který byl určen pro velmi jiný účel, vynesli ven. „Drobným písmem“ popsaný „toaletní papír“ (nebyl to ovšem toaletní papír, jak jej známe dnes, nýbrž papírové odřezky) pak předal známým, kteří ho dali do sklenice od okurek a zakopali na zahradě v Humpolci.

Kolínský zbytek války prožil v Kolíně (!), kam byl z trestu přeložen, a nakonec v terezínské Malé pevnosti, kde byl napůl vězněn. Z ní v říjnu 1944 uprchl a zbytek války se skrýval u Čelákovic. V květnu 1945 se zapojil do povstání.

Lze si snadno představit, že se konce války nemusel dočkat a že se mu leccos špatného mohlo stát i v prvních měsících po jejím konci – byl to Němec (přihlásil se v roce 1939 k německé národnosti), gestapák, který sloužil jako dozorce v německých věznicích. Kdyby se stal obětí pomsty nebo rychlého „soudu“, nešlo by se divit. Možná by pak ona sklenice s Fučíkovými motáky, kterou v létě přijel s dovolením a pod ochranou ÚV KSČ (jako Němec nesměl cestovat, ale soudruzi mu vystavili glejt) do Humpolce vykopat, zůstala pod zemí…

Naštěstí nezůstala, Kolínský ji vykopal a předal na ÚV soudruhům. Ti záhy pochopili, jaký poklad se jim dostal do rukou. Reportáž, psaná na oprátce se stala nejposvátnějším textem vítězného komunismu, svatým evangeliem cílevědomě budovaného kultu. Nebýt tohoto finálního zázraku, nevznikly by desítky básní, nevznikla by fučíkovská mytologie, ale ani její odvrácená strana, v níž bylo ono Fučíkovo srdce také vysmíváno a bylo mu nedůvěřováno. A jeden blbý pionýr by dojatě nerecitoval sentenci o krásné hlavě Fučíkově.

O Fučíkovi by se mluvilo bez emocí jako o jednom docela důležitém skalním komunistovi a radikálním levicovém intelektuálovi, který se stal řadovou obětí nacistického teroru. Takže naštěstí?

Julius Fučík. Reportáž, psaná na oprátce. Reedice prvního úplného, kritického a komentovaného vydání. 390 stran. Vydal Torst, Praha 2016.