Tento týden došlo k děsivé, ale v podstatě již rutinní události. Šílený střelec na základní škole v Texasu zabil 21 lidí. Je to již bůhvíkolikátá masová střelba v USA. Staly se tak časté, že následný průběh je dobře zavedený. Po prvotním šoku začne být tragédie rychle politizována. Demokraté se budou snažit hodit vinu na republikány jako na stranu podporující právo na zbraň. Zahraniční komentátoři budou pohoršeně psát o americké kultuře zbraní a o tom, že vláda by je měla všechny zabavit.

Na americké levici začne kampaň za zákaz „útočných pušek“. Prezident bude mít srdceryvný projev. Republikáni se budou bránit, že „zbraně nezabíjejí lidi, ale lidé zabíjejí lidi“. Celý cirkus potrvá několik dní až týdnů, než na to všichni zapomenou. A pak se to stane znova.

Logicky to vede k úvaze, že tyto dvě skutečnosti jsou spojené. Následuje tak volání po zákazu vlastnictví zbraní, po přísnější regulaci, omezení zásobníků, žalobě zbrojařských firem a tak dále. Jenže celé je to složitější. Vysoký počet obětí při těchto událostech nejspíše opravdu souvisí s používáním střelných zbraní. Je jednodušší lidi postřílet než ubodat. Ale na mantře zastánců práva nosit zbraň, že „zbraně nezabíjejí lidi, ale lidé zabíjejí lidi“, je leccos pravdivého.

Amerika není jediná země s vysokým počtem zbraní. Mírumilovné Švýcarsko je na evropské poměry po zuby ozbrojené a má jedny z nejlaxnějších zákonů o zbraních na kontinentě. Švýcaři mají tradici lovu a domobrany. Po dokončení povinné vojenské služby mají Švýcaři možnost si svou pušku od armády odkoupit. Výsledkem je, že na tři Švýcary připadá zhruba jedna zbraň. To je sice o dost menší číslo než to americké, ale v reálu podíl Švýcarů vlastnících zbraň nebude o tolik menší než podíl Američanů. Typický Švýcar totiž má jednu pušku, ale Američan několik, počet amerických domácností vlastnících zbraň je 42 %. Přesto se ve Švýcarsku neodehrála žádná masová střelba od roku 2001.

Lze namítnout, že pravidla na vlastnění zbraní jsou ve Švýcarsku stále mnohem přísnější než ta v USA. Zastánci práva na držení zbraní upozorňují, že navrhované regulace by často šíleným střelbám nezabránily. Pár dní před událostmi v Texasu došlo k masakru v Buffalu ve státě New York a v kostele v Laguna Woods v Kalifornii. Tyto státy mají nejpřísnější zbraňové regulace v USA. A masakry v roce 2011 v Norsku nebo v roce 2019 na Novém Zélandu ukazují, že se to může stát i v zemích, které velkou kulturu zbraní nemají.

Ani eliminace střelných zbraní nemusí zabránit zločinnosti. Británie má jednu z nejpřísnějších regulací ohledně zbraní na světě. Výsledkem je problém s noži a bodáním. V roce 2018 Londýn překonal v míře vražd New York. Británie se tak snaží regulovat i vlastnictví nožů. To je zase nejspíše příčinou rostoucího počtu útoků kyselinou.

I masovou vraždu lze vykonat bez střelných zbraní. Ještě před pár lety byl oblíbeným prostředkem islamistických teroristů v Evropě útok autem. V USA zase loni v listopadu ve městě Waukesha útočník najel do slavnostního průvodu a zabil šest lidí.

Posledním argumentem, že vysoký počet masových vražd nebude přímo souviset s počtem zbraní, je samotná Amerika. Kultura zbraní je tam velmi silná a právo na ně je chráněno druhým dodatkem ústavy. Poměr domácností vlastnících zbraň se dlouhodobě pohybuje kolem 40 %. Za posledních 50 let nejvíce kolísal od 47 % v roce 1990 po 37 % v roce 2019. Přitom epidemie šílených střelců je záležitost až posledních 20 let.

Dobře je to vidět na Wikipedii, která školním střelbám v USA věnuje dva články. Jeden těm před rokem 2000 a druhý po něm. Při pročítání seznamu střeleb na škole před rokem 2000 vyskočí ihned jedna skutečnost. Drtivá většina má jednu oběť. Je to tedy seznam ne masakrů, ale obyčejných vražd.

To vede k smutnému a zarážejícímu závěru. Problémem nejsou zbraně, ale samotní Američané. O hlubokém problému americké společnosti tak mluví stále více lidí. Šéfredaktor magazínu Commentary John Podhoretz ve svém podcastu zmínil „zlý nihilismus“, který zasáhl USA. Komentátorka Bari Weissová napsala, že jednou z příčin amerického násilí je „společenská hniloba, která zachvátila Ameriku, nihilismus a nenávist k sobě navzájem“. Další komentátor, Noam Blum, zase tweetoval, že „hojnost střelných zbraní sice usnadňuje páchání masových střeleb, ale neusnadňuje utváření mladých mužů se sklony k masovému vraždění. Právě tento archetyp je jedinečnou americkou nemocí. Samotné střelby jsou jeho důsledkem.“ Pak dodal, že zákaz zbraní by jen vedl k tomu, že tento „archetyp“ by nalezl jiný způsob, jak vraždit.

Proč jsou masové střelby fenoménem posledních zhruba 20 let? Komentátoři, politici, vědci a další poukazují na mnoho faktorů s různým stupněm pravděpodobnosti. Na vině má být atomizace společnosti, špatný systém péče o psychicky nemocné, násilí ve videohrách, komiksech a televizi, rasismus, mizogynie, sociální sítě a nespočet dalších.

Svůj díl viny ale nepochybně nesou média. Není náhodou, že počet masových střeleb narostl od roku 2000. V dubnu 1999 dvojice žáků na střední škole v Columbine zabila 13 lidí. V té době šlo o nejhorší masakr na střední škole v americké historii. Bohužel od té doby byl několikrát překonán.

Masakry, které následovaly, jsou pokusem je napodobit. Vlastně se jedná opravdu o epidemii, nápad spáchat takovýto hrůzný čin se šíří jako virus.

V roce 2013 Ari Schulman, šéfredaktor magazínu o věde The New Atlantis, napsal pro Wall Street Journal článek s titulkem „Co masoví vrazi chtějí a jak je zastavit“. Článek je stále aktuální. Nejdříve popisuje typického střelce. Ti nebývají blázni, šílenci nebo mentálně nemocní v lékařském smyslu. Spojuje je „velkohubost, zášť, povýšenost, pocit oprávněnosti“ a bývají „sběrači křivd“, kteří si pěstují svůj zraněný narcismus. Aby si zachovali své ego, zveličují minulá ponížení a externalizují svůj hněv, přičemž ze svých frustracích obviňují druhé. Rozvíjejí násilné fantazie o hrdinské pomstě vůči bezcitnému světu.

Často nemají kriminální historii. Masová vražda je jejich prvním hrůzným činem. „Z těchto zjištění vyplývá, že masové střelby jsou svého druhu divadlem. Jejich účelem je v podstatě terorismus – ve většině případů ale bez politické agendy. Veřejná podívaná masového zabíjení většinou náhodných obětí má být vnímána jako útok proti společnosti jako takové. Typické završení činu v podobě sebevraždy popírá spravedlnost a dává střelci konečnou a definitivní kontrolu,“ píše Schulman.

Masové vraždy se nám často zdají nesmyslné. „Zvrácená pravda je, že právě tato nesmyslnost je cílem masových střeleb: Je to prostředek, kterým se v nás pachatel snaží vyvolat pocit nenávisti. Stejně jako teroristy lze i masové střelce v omezeném smyslu považovat za racionální aktéry, kteří vědí, že pokud budou postupovat správně, vyvolá to v povědomí veřejnosti požadovaný efekt. Součástí tohoto kalkulu zla je i soutěživost,“ dodává Schulman.

Jeden útočník, který přežil, se přiznal, že „šel na rekord“, v pozůstalosti dalšího se našla „bodovací listina“ předchozích masakrů. Vrazi často odkazují na předešlé masakry, studují je, kopírují postupy a vyzývají k dalším.

Schulman uvádí, že „nakažlivost“ je prokázána u dalšího typu násilných činů, u sebevražd. Způsob, jakým média o sebevraždách informují, je může přímo ovlivnit. V roce 1984 zachvátila Vídeň série sebevražd v metru. Rakouští psychiatři přesvědčili lokální noviny, aby změnily svůj způsob o jejich informování. Jejich počet následně klesl o 75 %.

Schulman uvádí vlastní doporučení, jak informovat o masových vraždách tak, aby nepovzbuzovaly budoucí útočníky. Zaprvé nezveřejňovat jejich myšlenky a propagandu. Zadruhé nezveřejňovat jejich jména a fotografie. Zatřetí nepsat o jejich životě a nespekulovat o motivu. Začtvrté omezit popis jen na nejnutnější a nepsat o krvavých detailech. Zapáté nezveřejňovat videa a fotografie činu. Zašesté minimalizovat popis a záběry truchlících pozůstalých. Zasedmé snížit saturaci. Psát o incidentu jako o běžném zločinu, ne mimořádné události. A zaosmé snažit se přerámovat debatu. Ve snižování počtu sebevražd se osvědčilo přinášet příběhy těch, kdo si svůj čin rozmysleli.

Tyto rady se mohou zdát bezcitné a přímo protichůdné k novinářskému řemeslu. Mají však za cíl umenšit pokrytí incidentu, známost šílených střelců, sebrat jim, po čem touží, a tak zastavit tuto epidemii.

Otázkou je, jestli ve světě, kde se každá taková událost stane politickým sporem, kde senzacechtivé kabelové televize 24 hodin denně vysílají záběry tragédie a sociální sítě spekulují ve velkém, je něco takového vůbec možné.