Esej Lenky Zlámalové o nedůvěře

Přidušeni nedůvěrou. Lidé nevěří státu, informacím i sobě blízkým

Esej Lenky Zlámalové o nedůvěře
Přidušeni nedůvěrou. Lidé nevěří státu, informacím i sobě blízkým

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Současná krize se v různých částech světa projevuje různou formou ventilace frustrace, úzkosti a nespokojenosti. U nás má tvář Andreje Babiše, v Americe Donalda Trumpa, ve Francii Marine Le Penové. V celé západní civilizaci má ale jeden společný, hluboký důvod: prudký nárůst nedůvěry. A to všude, kam se podíváte. Lidí mezi sebou navzájem. K institucím, elitám, médiím a zdrojům informací. Z té nedůvěry, ne z virtuálního prostoru ani sociálních sítí, se rodí nejrůznější konspirační, až paranoidní teorie. Z ní se rodí nedůvěra ke všemu, co vidíte a slyšíte.

Z ní se rodí relativizace všeho, co se kolem vás děje. Proto se v poslední době pořád všude mluví o propagandě. Právě propagandě se daří tam, kde je velmi nízká důvěra. Tam, kde jsou zdravé vztahy a lidé si věří, nemají propagandistické kousky šanci nikoho přesvědčit. V nedůvěřivých společnostech se nabízejí masy ovlivnitelných obětí. Babiš, Trump nebo Le Penová se tu všudypřítomnou nedůvěru naučili využívat ve svůj prospěch. Kdyby ve společnosti panovala důvěra, nikdy by se nedostali tam, kde dnes jsou.

Nevěřím vůbec nikomu

Právě míra důvěry a sociálního kapitálu vždycky dělila svět na prosperující a chudý. S pojmem „společenský kapitál“ přišel v roce 1980 francouzský sociolog Pierre Bourdieu. Označil za něj vztahy a kontakty ve společnosti. Skládá se ze tří pilířů. Prvním jsou sítě kontaktů a známostí (skutečných, nikoliv virtuálních). Druhým důvěra. Ve své blízké, lidi, které neznáte, pravidla i instituce ve společnosti. Třetím pilířem jsou hodnoty a normy chování. Americký sociolog Robert Putnam pak ve své knize The Prosperous Community (Prosperující společenství) tvrdí, že jedině harmonické spojení těchto tří věcí zajišťuje spolupráci a vede ke společnému prospěchu.

Míra důvěry a sociálního kapitálu vždycky dělila svět na prosperující a chudý. - Ilustrační foto: Adam Václav

Všechny tři pilíře sociálního kapitálu, přinejmenším důvěra a hodnoty, se v poslední době rozpadly. To je pravá příčina krize Západu. Všechno ostatní jsou její projevy. Ta krize se neobrátí v nějakou novou renesanci dřív, než dokážeme odpovědět na dvě zásadní otázky. Proč se to stalo? A co se musí udělat, aby se ztracená důvěra vrátila? Než se vrátí, bude Západ upadat. Nemusí to být vůbec žádný nepřerušovaný, kontinuální proces. Nejspíš to bude pomalé. Budou se střídat lepší a horší období. Než ale začne důvěra opět stoupat na vyšší úroveň, úpadek bude pokračovat.

Americký politolog Francis Fukuyama napsal v roce 1995 důležitou knihu Trust (Důvěra). Obsáhle v ní rozebírá, jak je kultura důvěry nezbytná pro prosperitu. Země dělí na ty s vysokou a nízkou mírou důvěry ve společnosti. Do první skupiny řadí anglosaský svět či Německo. Do druhé Itálii, Francii, ale také Jižní Koreu. Od chvíle, kdy Fukuyamova kniha vyšla, se stala dost zásadní věc. Míra důvěry začala prudce klesat i v zemích, kde byla dosud vysoko. Děje se to v Americe i v Německu a postupuje to napříč společností.

Jeden z dost drsných důkazů o poklesu důvěry přišel pár dní předtím, než se Britové v referendu rozhodli pro odchod z Evropské unie. Agentura YouGov se v průzkumu ptala zastánců brexitu i stoupenců setrvání v Unii, komu věří. V žebříčku byli britští politici, evropští politici, novináři, představitelé mezinárodních institucí, duchovní, herci, sportovci, think-tanky, centrální banka, byznysmeni, ekonomové, akademici a lidé z charity. Míra důvěry a nedůvěry se vyjadřovala na stupnici do sta procent.

Zastánci brexitu nevěřili vůbec nikomu. Nejmenší nedůvěru měli paradoxně k akademikům a lidem z byznysu. Největší k evropským politikům. Hned za nimi ale v nedůvěryhodnosti následovali ti britští a s malým odstupem novináři.

Zastánci setrvání věřili – i když nijak závratně silně – lidem z mezinárodních institucí, akademikům, byznysmenům, centrální bance, ekonomům, lidem z charity a think-tankům. Jejich nedůvěra k britským politikům byla větší než k těm evropským. Vůbec největší nedůvěru ale měli k novinářům. Byla skoro stejně silná jako u zastánců brexitu.

Urážky a ohnutá realita

Při vzpomínce na to, jak vypadalo referování většiny britských médií hlavního proudu těsně před referendem, je ta nedůvěra pochopitelná. Odchod z Unie byl vydáván za apokalypsu, po níž se Spojené království propadne do ekonomické katastrofy, izolace, a ještě se rozpadne. Manipulovalo se s daty a katastrofickými prognózami. Ty stály úplně na vodě, protože se nedalo spočítat, jak na tom Británie bude, když nikdo neví, jak budou její příští vztahy s Evropou vypadat.

Velké investiční banky vyhrožovaly, že odstěhují desítky výborně placených míst z londýnské City. Do varování se zapojoval i guvernér centrální banky nebo francouzská předsedkyně Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Stoupenci brexitu byli líčeni jako stárnoucí nevzdělaní hlupáci, kteří chtějí své vzdělanější a kosmopolitnější spoluobčany připravit o prosperitu. Realita byla přitom úplně jiná. Příznivci brexitu se samozřejmě našli i mezi mladšími, vzdělanými a bohatými.

Ten tón mediálního referování byl ale velmi urážlivý vůči části společnosti a šířil nedůvěru. Při tom sbírání všech katastrofických studií a prognóz se účelově zapomínalo na ty, které naznačovaly, že odchod žádnou katastrofou nebude. Například podle studie poradenské firmy Ernst & Young považují finančníci členství Londýna v Evropské unii až za desátou nejdůležitější věc v řadě, podle níž se rozhodují pro City. Na prvních místech je samozřejmě kvalita a vyzpytatelnost britského právního prostředí, výhodné daňové podmínky, angličtina, vzdělaní lidé. Prostě kultura, v níž se daří obchodu a zdravě se v ní riskuje. V tom všem se odráží vysoká míra společenské důvěry, jíž se Británie dlouhodobě těšila.

Na hodnocení toho, jak dopadne brexit a jak zasáhnou ostrovní ekonomiku nové vztahy s Unií, je ještě brzy. V každém případě už ale víme, že žádná katastrofa ze šoku se nekoná. Libra prudce oslabila, mluví se dokonce o její další krizi. Zatím to však spíš pomáhá britským obchodníkům. Mezinárodní měnový fond zveřejnil čerstvou prognózu, podle níž v nejbližší době britská ekonomika poroste nejrychleji ze všech zemí G7.

Podobně prudce poklesla důvěra v média v Německu po začátku migrační krize loni na podzim. Většina médií hlavního proudu nekriticky podpořila politiku otevřených hranic, které nelze chránit, s níž přišla kancléřka Angela Merkelová. A zprávy se upravovaly přesně podle této ideové linie. Takže se zamlčovaly všechny nepříjemné věci, které by mohly ukazovat migranty v nepříznivém světle.

Když bylo po loňském teroru v Paříži zřejmé, že téměř polovina atentátníků se do Francie dostala mezi migranty balkánskou cestou, v německých médiích se ta informace přinejmenším upozaďovala. Podobně jako se dlouho drželo embargo na masové sexuální útoky v silvestrovském Kolíně nad Rýnem, které se po pár dnech stalo neúnosným a silně poškodilo důvěru v média. Německým novinám už se dnes říká ulhaný tisk. I tady je podobně jako v Británii zvykem ty, kdo nezastávají stejný názor třeba právě na migraci, karikovat jako zabedněné, ustrašené radikály, až xenofoby.

Důvěru v média ale asi nejvíc snižuje to, že lidé mají pocit, že žijí v úplně jiné realitě, než jaká je jim servírována kdysi velmi důvěryhodnými a ceněnými deníky a televizemi. Tuto situaci do absurdna dotahuje francouzský spisovatel Michel Houellebecq v románu Podvolení. Popisuje, jak se lidé vrací domů noční Paříží a slyší střelbu. Pouští televizi. Přepínají jeden program za druhým, ale nikde o tom není ani zmínka. Média se totiž rozhodla o vzrůstajícím násilí nereferovat, aby tím nenahrávala Národní frontě Marine Le Penové.

Amerika na dně podezíravosti

Británie i Německo tradičně bývaly zeměmi s vysokou důvěrou. Stejně jako Amerika. Tam se v éře Baracka Obamy dostala důvěra ve federální vládu ve Washingtonu na historické minimum. Podle průzkumu společnosti Pew Research jí věřilo jen 15 procent lidí. Ta ztráta důvěry je nejlépe vidět na velkém grafu, který znázorňuje období od roku 1958 do současnosti.

Za prezidentů Dwighta Eisenhowera a Johna Fitzeralda Kennedyho si navzdory všem těžkostem, které jejich doba přinášela, vláda držela vysokou důvěryhodnost blížící se 80 procentům. Za Roberta Nixona přišlo dno 40 procent. Pod něj to spadlo za Gerarda Forda i za Jimmyho Cartera.

V éře Ronalda Reagana si administrativa téměř po celou dobu držela důvěru nad 40 procenty. Jen pro srovnání: této laťce se za celých osm let Baracka Obamy v úřadě ani nepřiblížila – dostala se jen na 24 procent. Ke dvaceti procentům padala důvěra ve vládu jen tehdy, když George Bush starší končil svůj mandát a Bill Clinton začínal. Za George W. Bushe po 11. září 2001 jí věřilo přes 60 procent, což bylo naposledy za Lyndona Johnsona. I v nejhorším bodě při konci Bushe juniora na tom ale vláda byla lépe než za Obamy v tom nejlepším čase těsně po jeho nástupu.

Mezi důvěrou v jednotlivých generacích není úplně zásadní rozdíl. Ti nejmladší ve věku 18 až 24 let věří vládě ve Washingtonu nejvíc. Podobné to ale bývalo ve většině období. Po důvěře v mládí s věkem sílila skepse. Důvěra ovšem klesá skoro stejně u všech etnických skupin, za Obamy je historicky nejnižší u bělochů, černochů i Hispánců.

Vládou nedůvěra jen začíná. Američané jsou podobně jako Němci čím dál méně důvěřiví vůči médiím. Pew v červenci zjišťoval, jak důvěřují různým zdrojům informací. Lokálním médiím zcela věřilo 22 procent lidí. Dalších 60 procent v ně mělo částečnou důvěru. Velkým celostátním médiím už úplně věří jen 18 procent lidí. Dalších 59 procent v ně má částečnou důvěru. Tomu, co lidem řeknou příbuzní a známí, zcela důvěřuje pouze 14 procent, částečně dalších 63 procent lidí.

Sociální sítě mají sice čím dál větší vliv, lidé si ale rozhodně nemyslí, že jsou to místa, odkud čerpat důvěryhodný pohled na svět. Tomu, co tam čte, zcela věří jen čtyři procenta, částečně dalších 30 procent lidí. To vyvolává úplně přirozenou otázku, proč si tam vůbec něco (s výjimkou zážitků nejbližších přátel a známých) číst.

V Americe také dlouhodobě dramaticky klesá důvěra mezi lidmi navzájem. Čím jsou lidé mladší, méně vzdělaní a mají nižší příjem, tím je ta nedůvěra větší. Roste také s anonymitou velkého města. Na otázku, jestli věří svým sousedům, odpovědělo podle Pew Research letos v březnu kladně 52 procent Američanů. Ve věku nad 65 let to bylo 73, ale mezi generací 18 až 29 let už jen 39 procent lidí.

Neschopnost jednat a domluvit se

A tady se přímo dostáváme mezi společnosti s tradičně nízkou důvěrou, která navíc stejně jako v těch s vysokou výrazně klesá. Francouzští ekonomové Yann Algan a Pierre Cahuc vydali v roce 2007 důležitou knihu La Societé de Défiance (Společnost nedůvěry). Popisují v ní, jak francouzský sociální model rozložil důvěru ve společnosti. Ze studie hodnot World Value Survey srovnávají poměry v různých zemích. A vychází jim několik s podobně silnou nedůvěrou ke všemu a ke všem. Francie, Česká republika, Řecko.

Lidé tam nemají důvěru k sobě navzájem ani ke spolkům a institucím. K tomu, že justice rozhoduje spravedlivě, má nulovou důvěru 78 procent Čechů i Francouzů. V Belgii je to dokonce 93 procent. Jen nepatrně lépe jsou na tom Italové. V Polsku nebo v Maďarsku je ona nedůvěra podstatně menší. Tady přesně je to podhoubí pro úspěch Babišova sloganu „všetci kradnú“. Na to naskočí jen ten, kdo je opravdu přesvědčen, že spravedlnost nefunguje. V Německu je nedůvěřivých jen 25 procent lidí. V Dánsku 2,2 procenta. O něco víc ve Finsku, Švédsku či Švýcarsku.

Druhým lidem věří jen 22 procent Francouzů a 27 procent Čechů. V Řecku je to 24 a v Maďarsku 22 procent. Ve Velké Británii 38 procent – stejně jako v Německu. Ve Skandinávii je to téměř 70 procent. Ale velmi vysoká důvěra k druhým panuje tradičně v Číně, což jí dává obrovskou šanci na vzestup. Právě tady je i odpověď na otázku, proč muslimské země z velké části neprosperují. Klíčovou slabinou je právě klanová struktura. Lidé věří své rodině, případně klanu, ale jsou velmi nedůvěřiví k ostatním. To mimochodem dlouhá léta brzdí v rychlejším vzestupu třeba také Itálii.

Jedna ze studií Pew ukazuje, jak po roce 1989 důvěra v postkomunistických společnostech postupně rostla, ale všude začala v určité chvíli znovu padat, bez ohledu na její celkovou úroveň. U nás ten zlom přichází někdy kolem roku 2004.

Francouzští ekonomové Algan s Cahucem docházejí k závěru, že důvěru destruuje všudypřítomný sociální a poručnický stát, jenž udělal z velké části lidí málo svéprávné jedince, kteří se mají o sebe sami starat. Na to potřebujete navazovat vztahy a dávat lidem, s nimiž do nich jdete, jistou míru důvěry. Když na všechno máte prostředníky, kteří vám stále víc věcí diktují různými nařízeními a návody, jak správně se chovat, vaše důvěra v lidi velmi rychle padá.

Ke stejnému závěru dochází Francis Fukuyama, když zkoumá důvody nízké společenské důvěry ve Francii. „Je tady obrovská nechuť k neformálním vztahům tváří v tvář, které potřebujete v současné společnosti a ekonomice, a velmi silná preference autority, která je přísně centralizovaná, hierarchická a právně definovaná. Francouzi srovnatelného postavení a statusu považují za obtížné vyřešit si mezi sebou problémy bez vyšší autority,“ píše Fukuyama.

Je to velmi výstižné i pro poměry u nás. Stále hledáme autoritu, silného vůdce. „Ta francouzská nechuť k jednání tváří v tvář je vidět skoro všude v ekonomice. Francouzi odmítají spontánně vytvářet týmy. Čekají, až jim manažeři nadiktují, co mají dělat podle formálních pravidel.“ To vede k silně byrokratickému systému mnoha pravidel, jemuž ale zároveň nevěří a kvůli nízké důvěře se ho snaží obejít a korumpovat.

Ve všech zemích, kde je nízká důvěra, je zároveň vyšší korupce a kriminalita. Odpověď na otázku, odkud se ta nedůvěra bere, není úplně složitá. Lidé mají pocit, že se rozhodování o důležitých věcech posunula příliš daleko od nich. Že rozhodují ti, kteří se vydávají za elity, ale zastávají menšinové názory, v nichž je většina společnosti není ochotna následovat. Nutí jim rozhodnutí proti jejich vůli a oni jim úplně přirozeně nevěří. Typicky je to vidět u Evropské unie, jež se dlouhodobě posouvá směrem, s nímž nesouhlasí drtivá většina jejích obyvatel. Podobným příkladem je tlačení do těch jediných správných názorů, které přitom jdou proti zájmům většiny společnosti. A když je nesdílí, budou okřiknuti jako přihlouplí zpátečníci.

Důvěra se vrátí jen s nasloucháním a respektem. A se zastavením nesmyslných sociálně inženýrských projektů, které chtějí předělávat lidi proti jejich přirozenosti a zájmům. Zdravá společnost potřebuje kombinaci vysoké důvěry a otevřeného kritického myšlení. Západ upadá do nedůvěry a vytlačování ostré kritiky ve stylu hate free, aby se náhodou někoho nedotkla.