Výstavní pitomost je zaujmout názor v nějaké konkrétní věci nikoliv podle věcné podstaty, ale s ohledem na to, proti komu se tím vymezíme nebo s kým bychom se mohli ocitnout v jedné řadě. Myslím, že touto výstavní pitomostí je od začátku zatížena sága vracení mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí.

Podívejme se na aktuální dění. Ve čtvrtek po dlouhé rozpravě zastupitelstvo hlavního města výraznou většinou (36:7) hlasovalo proti vztyčení sloupu. Repliku barokního sloupu strženého protihabsburským davem před 99 lety po vyhlášení Československa léta vytvářel na své náklady jeden soukromník, za tím úmyslem se shromáždilo několik občanských skupin, v této městské radě inicioval vztyčení radní za lidovce Wolf. Frontu, která sloup odmítla, naopak tvoří samé nevábné subjekty: ANO, ČSSD, Zelení, jejichž šéf Matěj Stropnický byl zvlášť aktivní, zřejmě ve stopách anarchisty Franty Sauera, a ovšem komunisté. Na druhé straně stáli kromě lidovců zastupitelé stran tzv. občanské pravice, tedy ODS a TOP 09, Nezávislí. Načež se objevila řada reakcí, jako že se komunisté všech barev spojili proti Panně Marii (takto doslova šéfredaktor serveru Forum24 Pavel Šafr, ale v umírněnějších variantách i další.)

Zdání, že tu jde o historické vyrovnání s komunisty a jejich předvojem, se kolem snah sloup znovu vztyčit vytvářelo od začátku, tedy od 90. let. Devadesátky byly v různých ohledech lepší než dnešek, například ještě panoval veřejný konsensus, že všechno komunistické si zaslouží odmítnout nebo aspoň kriticky přezkoumat. Jenže přitom spousta lidí mechanicky předpokládala, že když něco potírali nesnášenliví komunisti, muselo to potírané být logicky snášenlivost sama. Mechanické uvažování vede obvykle do pasti, tak i v tomto případě.

Sloup vztyčený v roce 1652, opakují dnes jeho stoupenci, je pouhým díkem Panně Marii za to, že se (protestantským) Švédům čtyři roky předtím nepodařilo dobýt (mezitím rekatolizovanou) Prahu. V 21. století by replika sloupu byla výrazem usmíření a tolerance, notabene když by stál na dohled od Husova sousoší. Jenže kromě díku za pomoc při švédském obléhání, jehož neúspěchem v Čechách válka vrcholila a jehož neúspěchem byl definitivně vyloučen návrat majetkových, právních a náboženských poměrů do roku 1618, byl sloup katolickou tečkou za třicetiletou válkou, jejíž výsledky znamenaly pro české země všechno jiné než toleranci. Kdyby se na České království před třicetiletou válkou a po ní uplatnila hra „Najdi jeden rozdíl“, byl by tím rozdílem prostý fakt, že před rokem 1618 tu panovala náboženská tolerance a svoboda vyznání, zatímco po válce byla zakotvena vynucovaná náboženská monokultura. Zatímco ve zbytku Svaté říše římské platila zásada Cuius regio, eiuis religio, tedy že se vyznání poddaných řídilo vyznáním panovníka, české země před rokem 1618 praktikovaly svobodu vyznání nejen pro panovníka, ale i pro poddané, kteří se výraznou většinou od katolické církve odklonili. Na svou dobu to bylo mimořádně svobodomyslné uspořádání.

Když už tedy dnes má někdo potřebu hledat příklady vzestupu, tolerance a snášenlivosti v českých dějinách, měl by sáhnout k předbělohorské době a ne se pořád utíkat k následné katolické periodě, která samozřejmě znamenala úpadek politický i hospodářský – a nic na tom nezmění fakt, že tohoto výkladu se přidržel i Zdeněk Nejedlý. Montovat do výkladů 17. století okolnost, že zase komunisté o dalších tři sta let později katolíky utlačovali, je ahistorismus. Téměř osmadvacet let už žijeme ve svobodě – čas dospět i v pohledu na historii.