Zralost a usazenost některých společenských témat se pozná podle toho, že z rubrik zpravodajských a názorových se přesunou do rubrik kulturních. To je i případ uprchlické krize, která kromě jiných potíží stvořila jednu zdánlivě drobnou a nenápadnou, o to ovšem záludnější: angažovanou poezii českých básníků. Zní to příšerně, ale je to problém skutečně barvitý a paradoxní. První paradox je takový: uprchlíky v létě řešil každý. Společnost proto toto právo přiznala i básníkům. 

A tak básně s uprchlickou tematikou se objevovaly dokonce v hlavních médiích – třeba v České televizi. Ta vyzvala básníka, režiséra a scenáristu Bohdana Bláhovce, aby ve zprávách přednesl verše, jimiž na Facebooku reagoval na případ desítek udušených uprchlíků v kamionu:

„71 lidí/ vařených/ v mrazicím boxu/ Cesta/ za životem/ končící v paradoxu/ Srdce/ chce brečet/ Mozek/ se stydí/ Nejen/ pro těch/ 71 lidí“

Obraz básníka, žalujícího lid do čočky zpravodajské kamery, je druhá mocnina a překvapení pochodu uprchlíků Evropou. S jejich příchodem se verše vracejí do míst, která zdánlivě už dávno cudně vyklidily. Paradox nastalé situace je v tom, že s „atakem“ „cizí kultury“, kterému se většina české společnosti vzpírá v obavách, že „původní tuzemská kultura“ by mu nedokázala čelit a přežít ho (ačkoli vztahuje svůj původ k romantické verzi bezohledné imigrace praotce Čecha, takže je sama cizácká), se do zpravodajství vrátilo cosi, co mu kdysi bylo vlastní. Poezie měla jakživa kromě jiných funkcí a postavení taky postavení výlučné publicistiky, která rychle a v případě dobrých autorů duchaplně reaguje na aktuální dění. Jenže ryzost této apelativní funkce byla ztrhána službou minulým režimům; nejen komunistickému, ale třeba i republikovému před sto lety. A tak ji nelze brát vážně.

Sbírka kolem plotu

Především stojí-li za ní ideové hnutí. Aktuální úspěchy angažovaných veršů jsou dobové novum a splněný sen, což je další paradox. V posledních několika letech se v kulturních a především literárních časopisech o angažovanosti hodně diskutovalo. Bylo a je to téma částečně generační a částečně názorové, ale částečně také módní. Navázalo na předešlé téma vzpoury proti věčnému diktátu antikomunismu, respektive je rozvinulo (i když se nikdy nic takového nestalo), zplanělo do prohlášení, jaké předvedl třeba předseda zjara slavné Asociace spisovatelů Jan Němec, když na jejím sjezdu pronesl, že „spisovatelé výrazněji neprotestovali ani proti pravicovému extremismu, ani proti tomu (…), když na lavičce umrzl první opilý bezdomovec, propadnuvší sociální sítí na tvrdé dno lhostejnosti“. Stejně jako facka udělená básníku Jaromíru Typltovi na jednom z jeho čtení měla být výsledkem boje proti antikomunismu, Němcovo prohlášení bylo až do léta dokladem, kam dospěla několikaletá debata o vhodnosti a potřebě angažovanosti v literatuře. Společná oběma projevům je duchaplnost uštědřeného políčku, který má básníka a spisovatele vůbec vychovat ke slušnému chování.

Nakonec k němu došlo až letos. Ale až v okamžiku, kdy se objevilo téma, které pálilo skutečně všechny. Ačkoli protiromské shluky v Duchcově a Českých Budějovicích před pár lety anebo válka na Ukrajině a anexe Krymu byly události zrovna tak znepokojující jako uprchlická krize, až ta dokázala vyvolat dostatečnou paniku, aby si jí básníci houfněji všimli, prožili ji a reflektovali. Pravda, válka na Ukrajině zvýšila zájem o ukrajinskou literaturu, ale nestvořila originální literární reakci. Zjevně ani básníci nejsou imunní vůči médiím, která se jich běžně straní, a podléhají jim. Tím nemyslíme pouze dopad atmosféry v novinách či televizi, ale taky na sociálních sítích, zahlcených jednak rasistickými výkřiky a kolážemi, jednak fotografiemi a příběhy dobrovolníků, kteří se přes půl Evropy vydali proti proudu prchajících lidí pomoct jim na východních hranicích EU dostat se dovnitř. Emoce hýbou světem a poezií. Jindy by těžko bylo tak snadné uspořádat webovou čítanku Až dneska večer usneš, oplotím tě drátem, která na uprchlickou krizi reaguje (chybělo by dost textů), a jindy by těžko měla takový relativní úspěch, jaký měla (referovaly o ní noviny a webové portály umírněné i rasistické).

Společné básním čítanky je především to, že jsou kvalitativně velmi rozkolísané. Ty povedenější zastupuje třeba Tomáš Čada, s nímž díky ironii a pochybám projeveným v názvu jeho básně aspoň lze polemizovat, zda toto psaní má smysl, anebo ne: Rizika básně
(všem, kteří hledají své doma). „Text je příliš slabý i když/ Zase čeří vody S sebou/ prakticky nic a obrovské břímě/ co nechali tam… Někde/ Doma? – Také dva strachy/ Jeden dobře znají/ Mával jim na cestu/ když se drolil svět/ Druhý?/ Je zatím spíš literární/ Nějaká fabule, syžet/ případná katastrofa – A aby toho nebylo málo/ na pár řádek nespočet otázek/ Bude-li voda mírná/ Znamená to i mírné přijetí/ Přijdou si jako lidé i mimo tento text/ Vždyť já o nich tak uvažuji/ A proč když jsou jen shluk písmen – Musí se všichni tak neskutečně mačkat.“

A nebe nad ním jasné

Nepodarky zastoupila třeba rovněž v ČT předvedená Textová dílna písničkáře Slávka Janouška s parodickou písní Tutti frutti ramadán, v níž se zpívalo o dobrém bílém Čechovi, který po návratu z práce domů našel ve skleníku černocha, jenž mu tam „ožíral papriky“ a vypadal jako Obama, na což český dobrodinec reaguje velice logicky tím, že černocha uváže k psí boudě a nechá ho dům hlídat na střídačku právě se svým psem.

Zároveň by se nemělo zapomínat, že hysterie uplynulého léta nenechávala tvořit pouze básníky „oficiální“, kteří co pár let vydávají nové sbírky a myslí to se světem dobře. Síla společného zážitku – nic jiného nakonec toto léto nepředstavuje, třebaže názory na evropskou imigrační politiku má každý své – nechala tvořit i názorové odpůrce. Třeba tento slovenský anonym ve své básni Vlastizrada: „Neznížim sa k tomu, aby som vám vykal/ Vy ste totiž tejto spoločnosti výkal/ Hrdo a bez hanby za jud(e)ášsky groš/ Hlásate čistú pravdu (vlastným menom lož) – S US ambasádou cítite sa v presile/ Aj keď vás je cirka tisícina promile/ Ste šíritelia cudzej (verejnej) mienky/ Herr Goebbels nesiahá vám ani po členky.“

Pokračuje to ještě dál, ale jako obraz určité autorovy rozervanosti, která tváří v tváří přílivu Syřanů zjevně lavíruje a ztrácí jistotu i ve svém nacionálněsocialistickém přesvědčení, to stačí. Vybrán byl proto, že docela dovedně zachází s jazykem i rytmikou, což je této tvůrčí skupině obvykle cizí. I to by nakonec šlo doložit úryvkem, třeba z již dva roky staré písně Daniela Landy Nad Afghánistánem, která jako by letošní nadílku předjímala: „Nad Afghánistánem,/ nad vyprahlou plání,/ bývá nebe jasnější./ Luna splývá s ránem,/ k obzoru se klání./ A je ještě krásnější. – To je mák, to není hrách!/ Po horách tu běhá strach./ V tomto domě bydlí válka, to poznáš podle kostí./ Možná je to polohou,/ že zem to pálí do nohou/ každýho, kdo není psanej na seznamu hostí.“

Hrůza současného stavu této poezie je v jejím tichém smíru s nastalou situací, které se vlastně nevymezuje, ale splývá s ní. Autorům tato krize konvenuje, svým vyjádřením, které zapadne v moři jiných, nic neriskují. Právě proto, že k uprchlické krizi je dovoleno vyjadřovat se všem, ať říkají sebevětší pitomost. Angažovaná poezie je tak náhle vnímána jako žádoucí kuriozita, což ale současně znamená, že poezie v těchto konturách je rehabilitována, přijata a nejspíš bude sílit. Jenže o angažovanost nakonec vůbec nejde, ta otázka je důležitější: svede téma, které zplanělo, stvořit dobrou báseň? Úvodní strofa básně Všehomír Radka Malého dává aspoň naději: „V Paříži palba. Selekce. Jsi Žid?/ Pražan trápí pijatyky Dánů./ Babička letí pařit do Ománu./ A já? Co já s tím?/ Učím se tu žít.“