Aspoň pětadvacátého února by měl člověk věnovat tichou vzpomínku na komunismus a komunisty, kteří tuto zemi čtyřicet let měli ve svém vlastnictví, takže se z toho nemůže dosud vzpamatovat. 

Patřím ke generaci, která se po listopadu ’89 domnívala, že komunismus zakrátko odejde do věčných lovišť. Zdál se v této zemi natolik znemožněn a to, co ho mělo nahradit, mělo být tak jednoznačně lepší, že ani nebude nutné tu stranu, která se k němu hlásí, zakazovat. Zmizí sama, její členstvo se přirozeně rozplyne, voličstvo nebude přibývat, volit ji bude možná pár nostalgiků, podivínů, magorů – a pak už ani oni ne. Dávno už tu budou strany a hnutí, které důvody, proč se o komunismus nějací lidé snad i z dobrých pohnutek zajímali, nahradí něčím rozumnějším, lidštějším, účinnějším. Sociální solidaritou, soucitem, dobrými zákony na ochranu chudých a potřebných, z jiné strany prosperitou a svobodou. 

V tom jsem se mýlil – stejně jako mnoho dalších: například Václav Havel. Máme tu silnou, životaschopnou a sebevědomou komunistickou stranu, nejsilnější v civilizované části Evropy. Radikální levicové strany jsou i jinde (v Řecku, Itálii, ve Španělsku...), ale nikde nejsou spjaty s režimem, který byl utlačovatelský a násilnický – byť to třeba ne každý pocítil. V tomto smyslu má naše KSČM daleko blíž k nostalgikům frankistickým, mussoliniovským, salazarovským. Naše komunistická strana se více než k Marxovi hlásí ke vzpomínkám na mrtvolný klid posledních dvaceti let „reálného socialismu“, tedy na sešněrovanou společnost televizního biedermeieru s unifikovaným životem, který měl své pevné rituály a pravidla.

Daleko blíž než k představám o revolučních přeměnách světa měl ideál českého komunismu k tesilovému pohodlí vytahaných gatí kotletových fotrů soudruhů a naondulovaných meger soudružek. Nejsilnější ideologií českého komunismu bylo ostražité a načuřené hlídání pohodlí a hrůza z představy, že by ho mohl někdo ohrozit. Komunismus, který většina z nás ještě zažila, byl reakcionářstvím spojeným s českým šovinismem – jediní, koho komunisté snesli a nad něhož se nepovyšovali, byli Rusové. 

Český komunismus byl divný komunismus. Byl ale svými kořeny pevně zachycen v půdě, která byla vždy v této zemi nakypřena a průběžně hnojena, doplňována živinami, které se snad v té líbezné české zemi rodí jako její druhá, temná míza: je jí nenávist ke svobodě, pohrdání odlišnostmi, netolerance do morku kostí. A lenost a závist. 

Je to to, co člověk při vší lásce ke své vlasti a lidem, mezi nimiž žije, cítí jako zdejší strašnou vlastnost: esenciální hrubost a necitlivost ve vztahu k druhým. To byla podstata českého komunismu. 

Český komunismus byl divný komunismus. Něčím nesmírně vyhovoval zdejší povaze.