Před měsícem vyvolal jistý rozruch Salon Echa (Nemáte pravdu, v Německu se píše svobodně – č. 31) o tom, zda v Německu mají veřejnou debatu hodnou toho jména. Velvyslanec v Praze i nový korespondent německého veřejnoprávního rozhlasu zastávali samozřejmě názor, že ano. „Tisk v Německu je svobodný a najdete v něm všechno podstatné,“ řekl nám velvyslanec Arndt Freiherr Freytag von Loringhoven.

Proč tedy u našich sousedů během posledních let v průzkumech polovina až dvě třetiny dotázaných uvádějí, že médiím hlavního proudu nevěří a že se cítí být vystaveni jednostranné propagandě, nebo dokonce manipulaci? Nedůvěra k novinářům jistě byla i předtím, ale v jednom rozsáhlém šetření provedeném loni polovina z oněch skeptiků uvedla, že u nich ta nedůvěra propukla teprve nedávno.

Odpovědi hledá Uwe Krüger působící na Univerzitě v Lipsku, letos o tom napsal novou knihu Mainstream. Warum wir den Medien nich mehr trauen (Mainstream. Proč už nedůvěřujeme médiím). Je to publikace nevelká rozsahem, ale s výpovědní hodnotou, řekl bych, přesahující v mnoha ohledech Německo – spíš tedy západním než východním směrem.

Protiruské tendence

Krüger začíná ostře: nikoliv migrační krizí, ale jí předcházející krizí na ose Rusko–Ukrajina–Západ. Většina západních médií (česká a tento časopis nevyjímaje) zaujímala ostře protiruské stanovisko, což samo o sobě bylo vzhledem k poměru sil Ruska a Ukrajiny logické. Ale je otázka, jestli sympatie k napadenému nutně musí provázet válečná propaganda a lži – notabene v zemích, jež ve válce samy nejsou.

Ve strhujícím úvodu autor vypočítává řadu momentů, kdy a jak přesně velká média v Německu reportovala tendenčně a kdy buď zamlčovala, nebo přímo obracela fakta na bojišti.

Jde od skutečnosti, že právně vzato bylo vítězství „Majdanu“ protiústavním pučem (proruský prezident Janukovyč byl sesazen obyčejnou většinou v parlamentu, dosaženou navíc v atmosféře strachu a hrozeb, ústava nicméně předepisuje mnohem komplikovanější impeachment), přes srdcervoucí incident s rukojmími v Doněcku, z nichž se vyklubali důstojníci bundeswehru (média ale tehdy přes výslovné dementi centrály Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě několik dní trvala na tom, že jsou sice Němci, ale patří k OBSE), až po lehkost, s níž média přešla masakr proruských aktivistů v Oděse 2. května 2014.

O dodnes nevyjasněné záhadě, ke komu patřili snajpeři, kteří 20. února 2014 ze střech kolem Majdanu masakrovali demonstranty i policisty, ani nemluvě. (Krüger připomíná, že většina snajperských pozic byla na střechách domů držených povstaleckým, fašizujícím Pravým sektorem, nekloní se ani k jednomu názoru, jen ho zaráží jistota, s jakou všichni věděli, že to byli střelci Janukovyčova režimu.)

Jak si tu dlouhou řadu jednostranností v daném tématu vysvětlit? Tady nám Krüger dluží odpověď, recenzent si myslí, že pro většinu novinářů kromě pochopitelného dělení agresor/oběť hrál významnou roli i na odiv stavěný konzervativní nátěr Putinova režimu, který proto už dlouho před Majdanem upřímně nesnášeli.

Toho všeho jsme byli svědky i v České republice nebo, řekněme, v USA. Ovšem jen v Německu byl výsledkem dosud nevídaný střet novinářů s publikem. Veřejnoprávní vysílače (především televize ARD a ZDF) byly od jara 2014 zavaleny lavinou stížností a programová rada ARD byla posléze v interním stanovisku nucena konstatovat ve zpravodajství „antiruské tendence“.

Právě na Rusku se ukázalo, jak jsou novináři odtrženi od zbytku společnosti, která je tradičně proruská. A tady si dvě třetiny Němců stěžovaly, že jimi média manipulují. Platí to obecně, tedy u většiny politických témat. Krüger si všímá společenských milieu, z nichž se novináři rekrutují. Tato milieu se dají definovat kombinací objektivních (stáří, příjem, vzdělání) a subjektivních ukazatelů (životní styl, cíle, hodnoty).

V Německu je jich deset, každé se 7 až 15 procenty podílu na obyvatelstvu. Dílčí studie z Bavorska ukazuje, že zatímco „liberálně-intelektuální“ milieu má v celé společnosti desetinu, mezi novináři je to 43 procent. Notoricky podzastoupené jsou takové skupiny jako maloměstsky konzervativní prostředí, o tzv. prekariátu ani nemluvě.

Homogenita uvnitř profese dosáhla v posledních zhruba dvaceti letech takového stupně, že dnes už nejde jen o vlastní zařazení, ale i o společenský původ. Zatímco od konce druhé světové do konce studené války přicházeli do novinařiny adepti z různých prostředí, dnes se tato profese zdá víceméně zapouzdřená. Vedoucí redaktoři si vybírají a kariérně podporují sobě podobné, dovozuje Krüger. A my dodáváme, že je to poznávací znamení systému, který ušel už větší kus cesty k degeneraci.

Spiknutí zodpovědných

To jsou nálezy platné v mnoha západních společnostech, Krüger k tomu přidává ještě několik specificky německých faktorů, vybírám dva spolu související. Zaprvé takzvaní alfa-novináři často zasedají nejen v neformálních společnostech s politiky, kde se třeba navzájem potkávají u večeře vždycky u někoho doma a hostitel vaří, ale i v grémiích polovládních organizací typu Německá společnost pro zahraniční politiku a v nadacích, jako je známá Bertelsmannova.

Tam všude si osvojují dívat se na dění pohledem elit, které si pořád lámou hlavu, jak něco „zprostředkovat“, čili naservírovat plebsu (který už jednou, ve třicátých letech, selhal a volil Hitlera). Od 11. září nejpozději, píše Krüger, se dění ve světě jeví jako série havarijních stavů, kdy politická elita jediným možným způsobem, tedy „bez alternativy“, odvrací katastrofu. Novináři si připadají jako činitelé spoluzodpovědní za úspěch záchranných prací.

Což se – zadruhé – mstí vždycky, když vypukne nějaká velká kontroverze evropského nebo světového rozměru. Velká média u našich sousedů v takové chvíli jsou většinou, jaká náhodička, na stejné linii jako vláda. Například roku 1999 nekriticky podporovala bombardování Jugoslávie, ačkoliv některé tehdy účinné argumenty použité za účelem, aby skeptická veřejnost byla získána pro bombardování, stály na vodě či byly přímo vylhané.

A když to vyšlo najevo, tak jako o rok později s údajným srbským plánem „Podkova“, zveřejněným tehdejším spolkovým ministrem obrany Rudolfem Scharpingem, podle něhož prý probíhají etnické čistky Kosova od Albánců – a o němž Scharping tvrdil, že ho má k dispozici, ačkoliv neměl nic –, nikdo moc netrval na skládání účtů.

Následoval soulad s vládou při invazi do Afghánistánu, v kritice americké invaze do Iráku, totožný pohled na krizi eurozóny (nejde o vadnou konstrukci, ale o nechuť Řeků škrtat) a konečně před rokem nadšené přijetí politiky otevřených hranic pro běžence ze třetího světa.

Často slyšíme, že Německo konečně vyrostlo do role evropské velmoci. Pokud to tak je, máme v Evropě po dlouhé době zase velmoc, jejíž politický establishment z domova prakticky nemá zkušenost s kritickou zpětnou vazbou.

Uwe Krüger: Mainstream. Warum wir den Medien nich mehr trauen. C. H. Beck, 2015, s. 170.