Pátého září ráno, chvíli před čtvrtou, dorazily na přechod Hegyeshalom-Nickelsdorf první maďarské autobusy. Uprchlíci vystupují na dálnici ještě v Maďarsku a pěšky začínají proudit do Rakouska. Šéf pohraničníků Manfred Schreiner se je snaží udržet v pruhu pro nákladní auta, aby neblokovali veškerý provoz. Mladí muži se tlačí k přistaveným rakouským autobusům, odstrkují děti a starší příchozí, jako kdyby se chtěli zachránit z potápějící se lodi. Mnozí volají „Germany“. Chtějí se přes Rakousko dostat do zaslíbené země kancléřky Angely Merkelové, která jim podle všeobecného přesvědčení slíbila azyl. Pohraničníci nemají nejmenší šanci, aby někoho kontrolovali nebo registrovali. „Když jsem viděl proud lidí na silnici, okamžitě mě napadlo: teď je historický okamžik,“ svěřil se později reportérům týdeníku Die Zeit pohraničník Schreiner.

Měl pravdu. V těchto dnech je první výročí události, po níž to v Německu ani jinde v Evropě už nikdy nebude stejné jako předtím. Evropské hranice se bez jakékoli zábrany otevřely milionu migrantů z Východu i Jihu. Evropané ztrácejí jistotu a necítí se bezpečně v obcích, kde vyrostli. Rostou obavy z teroru a kriminality. Posilují nacionální a populistická hnutí požadující zrušit Schengen a zavřít národní hranice. Podle rozšířeného názoru je členství v Evropské unii zbytečné a nebezpečné.

Pochod naděje

Události z ranních hodin u Nickelsdorfu měly dlouhou předehru, která objasňuje, co se na maďarsko-rakouské hranici vlastně stalo. Silná uprchlická vlna dorazila na východ Evropské unie počátkem léta a postupovala bez velkých překážek. Její počátky se dají vysledovat v březnu na řecko-makedonské hranici, ještě v červnu však byl ve střední Evropě v zásadě klid. Maďarské úřady zaznamenaly od začátku roku zhruba 60 tisíc cizinců, kteří mířili dál na západ. Pak ale přišel červenec. Evropská pohraniční služba Frontex informovala o 100 tisících migrantech, kteří do Maďarska přišli ilegálně. Proud uprchlíků ze Srbska pokračoval i v srpnu.

Maďarsko je první zemí Evropské unie na balkánské cestě, proto jsou Maďaři podle evropských předpisů povinni registrovat příchozí a přijímat žádosti o azyl. Kdyby je nezaregistrovali, byli by cizinci po přechodu jakékoli vnitřní hranice automaticky odesláni zpět. Uprchlíci měli čekat, jestli si je v Maďarsku nechají, případně jestli se přihlásí jiná země Evropské unie, že část převezme. Migranti očividně zůstat nechtěli a snažili se dostat dál železničními linkami, než byly zrušeny, případně pomocí soukromých dopravců. Žádosti vlády Viktora Orbána, aby se ostatní evropské země a zvláště Němci přihlásili k odpovědnosti za uprchlíky, zůstávaly zpočátku nevyslyšeny. Budapešťská nádraží se plnila, Maďaři se postupně dostávali do kritické situace a Orbán 26. srpna oznámil, že se nedokáže o nepřetržitý proud příchozích postarat.

Dramatický zvrat ovšem nastal už den předtím. Způsobil ho nevinný tweet, který odešel ze Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky. Stálo v něm, že „Dublinské řízení nebude v této chvíli uplatňováno vůči syrským státním příslušníkům“. V překladu z úřední řeči to znamená, že se v Německu budou přijímat žádosti o azyl i od těch syrských uprchlíků, kteří se nezapsali v Maďarsku. Spolkový úřad později vysvětloval, že vlastně šlo jen o interní dokument, který fakticky potvrzoval stávající praxi. Tweet se však podle zjištění týdeníku Der Spiegel rychle rozšířil mezi uprchlíky na Balkáně a důkladně změnil jejich chování. Němečtí diplomaté potvrzovali, že zasáhl i na Blízký východ, kde přesvědčil část populace, že je dobré to v Německu zkusit.

Uprchlíci uvěřili, že mají volný lístek na cestu do Německa a že je tam přijmou. Na internetu se objevily chvály Německa i portréty kancléřky Angely Merkelové s nápisy typu „Milujeme tě“. Kromě toho ovšem běženci odmítali registraci v Maďarsku. Kancléřka přilila olej do ohně výrokem „Dokážeme to“ (Wir schaffen das) z 31. srpna. Orbán operativně reagoval tvrzením, že uprchlická krize není maďarský nebo evropský, ale německý problém.

Z pohledu migrantů zbývalo nějak se do Německa dopravit. Jak se to pak seběhlo, popsal do detailu Die Zeit. Podle jeho výkladu byl klíčovou postavou bývalý syrský voják, pětadvacetiletý Muhammad Zatareih, který s dalšími tisíci uprchlíky uvázl na nádraží Budapešť – Keleti pu (tedy Budapešť – Východní nádraží). V pátek čtvrtého září ráno se dohodl se známým učitelem Ahmedem, že existuje jediná možnost. Shromáždit co nejvíc uprchlíků a zahájit po dálnici stopadesátikilometrový pochod do Rakouska. Zatareih pár takových pochodů jako voják absolvoval, věděl tedy, že to je možné. Stačilo domluvit podporu nevládních sdružení a médií. Tím se zajistí i potřebná publicita, která odradí maďarské úřady, kdyby chtěly proti pochodu zasáhnout. Půl hodiny po poledni se před nádražím v třicetistupňovém horku shromáždily dva tisíce uprchlíků a na radu aktivistů vyrazily v pětistupu k dálnici M1 směrem do Rakouska. Maďarská policie se snažila uprchlíky zastavit jen jednou, na předměstí Budaörs, kde je chtěla přesměrovat na vedlejší silnici. Zatareih a Ahmed ale věděli, že není možné sejít z přímé cesty ani se zastavit. Vytvořili z přední řady lidský řetěz, který se rozběhl proti policejním zábranám. Po krátké potyčce za asistence televizních kamer policisté ustoupili. Sociální sítě zaplavily fotoreportáže z „Pochodu naděje“, v jehož čele rázovali vedle Zatareiha muž s evropskou vlajkou, další s portrétem kancléřky, jiný vezl válečného invalidu na vozíku.

Pochod dvou tisíc uprchlíků svědčí o tom, jak významnou roli při otevření evropských hranic sehrály nevládní humanitární organizace. Aktivisté se nesnažili pouze pomoci osazenstvu řeckých uprchlických táborů, které trpělo v nedůstojných podmínkách. Ukazovali také další cestu směrem do západní Evropy. Výbušný tweet Spolkového úřadu pro migraci vznikl podle týdeníku Der Spiegel jako reakce na dotaz německé humanitární organizace Pro Asyl. Maďarští aktivisté pak zase byli hlavními organizátory „Pochodu naděje“, který změnil Evropu.

Seehofer a džin z lahve

V pátek v půl osmé večer dostal rakouský kancléř Werner Faymann od maďarského velvyslance zprávu, že se k rakouské hranici blíží pochod uprchlíků. Okamžitě telefonuje kancléřce Merkelové. Kancléřka slíbí pomoc a podle Zeitu prohlásí, že není možné před uprchlíky hranice uzavřít, protože by došlo k násilným střetům a humanitární katastrofě.

Ve stejné době rozhodne premiér Orbán, že převeze uprchlíky z dálnice i z budapešťských nádraží autobusem na hranice. I rakouská strana připouští, že chtěl rozhodnutí probrat s Faymannem, kancléři se však nedovolal.

Merkelová chce pomoc uprchlíkům konzultovat s koaličními partnery. Šéfovi sociálních demokratů Sigmaru Gabrielovi vysvětluje, že jde o sedm nebo osm tisíc lidí z budapešťských nádraží, ten s jednorázovou akcí souhlasí. Nedovolá se však předsedovi sesterské CSU Horstu Seehoferovi, který byl nedaleko Ingolstadtu na dovolené a měl vypnutý mobil. Ten se o otevření hranic dozví až v osm ráno. Jeho slova, „Angelo, to je problém, toho džina už zpátky do lahve nedostaneme“, přicházejí pozdě. Fakt, že se ho kancléřka v noci nesnažila aktivněji sehnat, když přece musela vědět, že o dovolené mobil vypíná, se stal hlavním důvodem, proč dnes Seehofer i celá CSU kancléřku tvrdě kritizují.

V devět hodin večer oznámil šéf Orbánovy kanceláře János Lázár novinářům, že uprchlíci budou převezeni na hranice. Zatím prý není jasné, že je Rakušané převezmou. Maďarský premiér využil „Pochodu naděje“, postavil západní země před hotovou věc a Západ reagoval, jak očekával. V jedenáct mu Faymann sdělil, že uprchlíci smějí do Rakouska.

Brzy po půlnoci dorazí autobusy budapešťského dopravního podniku na sedmadvacátý kilometr dálnice do Rakouska, kde uprchlíci kempují. Trvá tři hodiny, než se je podaří přesvědčit, že autobusy opravdu pojedou do Rakouska. Další autobusy nabírají lidi na nádražích. Transport trvá do jedenácti hodin dopoledne.

Hned na začátku se ukázalo, že něco nehraje. Ve Vídni se uprchlíci neshromáždili jen na Západním nádraží, kam je z Nickelsdorfu převezly autobusy rakouských drah ÖBB. Další tisíce se objevily na Hlavním nádraží – zřejmě šlo o migranty, kteří ilegálně hranici překročili už předtím. Už v jedenáct hodin publikovala agentura APA kritické hlasy politiků radikálně pravicové strany FPÖ, kteří varovali, že se v Rakousku nacházejí „tisíce lidí, o kterých nevíme, kdo jsou, odkud přicházejí a proč utíkají“. To byla první předzvěst nespokojenosti s rozhodnutím o otevření hranic. V květnu 2016 kvůli ní kancléř Faymann rezignoval, nahradil ho šéf rakouských státních drah ÖBB Christian Kern, který se v krizi z pátého září naopak osvědčil. Dokázal tisíce uprchlíků bez zdržování a na náklady svého podniku přepravit dál do Německa. Do Mnichova jich ovšem nedorazilo očekávaných sedm až osm tisíc, jen za sobotu a neděli jich bylo 17 500.

Seehofer měl pravdu, stát ztratil otevřením hranic kontrolu na dlouhé měsíce. Zatareih ukázal, že není nutné se při přechodu skrývat, pohraničníci nakonec každého pustí, kam potřebuje. Statisíce migrantů s podporou nevládních organizací si z toho vzaly příklad. Teprve počátkem prosince 2015 se podle sdělení spolkové vlády podařilo obnovit dohled nad tím, kdo překračuje hranice, a příchozí se aspoň začali registrovat. To už bylo v zemi přes milion migrantů.

Kancléřka Merkelová dosud uvažuje o tom, že bude za CDU/CSU kandidovat v parlamentních volbách příští rok. Dočkala se také kritiky a její ostří nemíří ani tak na to, že chtěla pomoci uprchlíkům ztraceným na budapešťských nádražích a že odmítla použít násilí. Při svém rozhodnutí však chybně spoléhala na to, že bude možné předat část uprchlíků do jiných evropských zemí. Záhy po příjezdu prvních vlaků na mnichovské nádraží ji však odmítly všechny evropské země s výjimkou Francie, jejíž prezident François Hollande přislíbil převzít deset tisíc osob.

Dodnes Merkelová nedokázala přesvědčivě vyvrátit, že otevřením hranic překročila pravomoc a porušila německé zákony. Svůj postup zdůvodňovala tím, že „spolková vláda byla ústavou zavázána k otevření hranic, aby chránila lidskou důstojnost“. Tomu oponuje ústavní právník Udo Di Fabio s tím, že žádná ústava nezná subjektivní právo na vstup do země přes bezpečnou třetí zemi. Právník upozornil, že existují dvě právní možnosti, jak vyřešit problém uprchlíků. Na jedné straně je možné přiznat každému právo na azyl, pak je však nutné individuálně přezkoumat, že naplňuje jeho podmínky. Anebo je možné využít definici Spojených národů, podle níž je třeba přijímat každého uprchlíka. Pak je ovšem nutné stanovit „uprchlickou kapacitu“ každé země z daného regionu a vytvořit účinné rozdělovací mechanismy. Německo nedokázalo realizovat ani první, ani druhou variantu. Kancléřka pod tlakem událostí a kolegy Orbána připustila, že uprchlík je každý, s tímto postojem však zůstala v celé Evropě sama.

Di Fabiova analýza byla základem ústavní stížnosti CSU, která ji ale nakonec proti předsedkyni koaliční strany nepoužila.

Kam se poděl ten zbytek?

Příběh uprchlické vlny „Pochodem naděje“ nekončí. Německu se možná povedlo obnovit kontrolu svých hranic, znovu získat přehled nad vlastním obyvatelstvem je ovšem v dohledné době nesplnitelný úkol. Úřady v Mnichově a dalších bavorských městech dokázaly bezchybně přerozdělit uprchlický proud do záchytných středisek v jiných spolkových zemích. Z byrokratického pohledu však nastal úplný chaos. „Člověk se musí opravdu ptát, jaký ďábel to posedl politiky, když nechali bez jakékoli registrace proudit do země tisíce a tisíce lidí,“ napsal do nedávno publikované analýzy významný policejní expert, šéf zvláštní komise pro uprchlíky v Braunschweigu Ulf Küch, který na sebe upozornil, když i po příchodu desítek tisíc cizinců udržel ve městě pořádek.

Přitom nebyl velký problém registraci zařídit a nemuselo se to ani dělat ve stresu na hranicích. Stačilo zajistit, aby se migranti drželi ve skupinách, než by je v nejbližším odbavovacím středisku zapsali. Úřady však připustily, že se migranti ztráceli už ve vlacích od hranic, pak se najednou vynořili někde na druhém konci země a žádali o azyl. „Kolegové ze severního i jižního Německa mi vyprávěli, jak jim byl z uprchlického centra nahlášen příjezd pěti set uprchlíků, skutečně jich ale přišlo jen tři sta. To vzbuzuje otázku, kam se poděl ten zbytek,“ uvádí Küch.

Koncem roku 2015 odhadoval vicepremiér Gabriel, že registrována dosud nebyla polovina z milionu příchozích uprchlíků, a dosud se nikdo neodvažuje tvrdit, že se podařilo problém vyřešit. Příkladem chaosu jsou závěry vyšetřování sexuálních útoků z kolínské silvestrovské noci. Při vyšetřování pěti znásilnění, šestnácti pokusů o znásilnění a pěti set případů sexuálního násilí bylo obviněno 183 osob, z toho šlo téměř ze dvou třetin o Alžířany a Marokánce, zbytek tvořili nejčastěji Iráčané a Syřané. O výpadku v evidenci svědčí další údaje. Čtrnáct útočníků mělo německé státní občanství, jedenáct povolení k pobytu, 73 z nich byli žadatelé o azyl, dalších 36 bylo v zemi ilegálně a u zbylé padesátky se nepodařilo objasnit, kde se vůbec vzali.

Teprve po kolínském útoku začala veřejnost vážně uvažovat, že otevření hranic využily kriminální živly k proniknutí do Německa. Podle policistů z Braunschweigu může být takových kriminálníků až pět procent, v samotné dolnosaské metropoli mají největší zkušenosti s ruskými gangy. Někdy sdružují až tisíc osob, které loupí v obchodech šperky, alkohol, cigarety a kosmetiku a potom dobře organizovanou sítí dopravují zboží na Východ. Řada odhalených profesionálních lupičů byli žadatelé o azyl, kteří využili otevření hranic k legalizaci pobytu.

Během uprchlické vlny přestaly migrační úřady na příkaz shora dodržovat zákon a ověřovat identitu příchozích. V zásadě se spokojovaly s tím, co jim nahlásili. Tím se do určité míry vysvětluje, proč většina cizinců cestou „poztrácela“ osobní doklady. Dříve by to byl problém, dnes tím získali výhodu. Uprchlíci z jiných států se mohli prohlásit za Syřany, kteří přece byli pozváni samotnou kancléřkou, případně za rovněž preferované Iráčany a Afghánce. Také se vyplatilo snížit věk pod osmnáct let, protože nezletilý uprchlík má nárok na rychlejší řízení. Proto je jako sedmnáctiletý Afghánec uváděn útočník, který v červenci napadl sekyrou cestující ve vlaku do Würzburgu. Azylový úřad jeho verzi akceptoval, i když dnes se vyšetřovatelé vražedného útoku kloní k verzi, podle níž šlo o Pákistánce vyššího věku.

Výjimečné nejsou ani podvody s dávkami. Také v Braunschweigu zaznamenali případy uprchlíků, kteří se nechali zaregistrovat dvakrát, a měli tak nárok na dvojí podporu. Ztráta kontroly vede i k tomu, že se příchozí z jedné země neřízeně shromažďují na jednom místě. Z nich vznikají samosprávné klany, které během let vytvářejí z míst svého pobytu ghetta nebo no-go zóny. Tím se dále komplikuje jejich integrace. „Tady nestačí přivést policii a nařídit: nějak to vyřešte,“ obává se budoucího vývoje Küch.