V energetice zavládl v Evropě v posledních letech chaos kvůli zbrklým rozhodnutím Evropské unie o obnovitelných zdrojích nebo emisních povolenkách. Nikdo není schopen odhadnout, kam energetika zamíří a do čeho má smysl investovat. To přináší obrovskou nejistotu a nestabilitu. V tom tuší velkou příležitost dravější typy investorů, kteří sázejí na to, že naivní evropská politika selže. V Salonu se sešli ti, kdo se v praktické energetice každý den pohybují. Velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, expremiér Mirek Topolánek, dnes jeden z manažerů Energetického průmyslového holdingu, a Michal Šnobr, energetický poradce skupiny J&T.

Co se děje s evropskou energetikou?

Bartuška: Myslím, že evropská energetika stojí v očekávání toho, nakolik se budou realizovat poměrně radikální plány. V tuto chvíli vidíme, že ti opatrnější investoři prodávají své zdroje. A naopak ti více riskující investoři je od nich s velkou chutí kupují, protože, podle mě velmi správně, očekávají, že řada vlád nesplní své cíle v obnovitelných zdrojích a raději ve finále prodlouží životnost některých starších klasických elektráren, než by riskovala výpadek dodávek v síti.

Z čeho vychází ta skepse, že se smělé evropské plány o velkém podílu energie z obnovitelných zdrojů nenaplní?

Topolánek: V momentě, kdy se dostala spotová cena silové elektřiny (bez daní a nejrůznějších příplatků za obnovitelné zdroje – pozn. red.) někam pod 30 eur za megawatthodinu, a pořád klesá, bylo evidentní, že investice do konvenčních zdrojů energie se nemohou vrátit. Vůbec bych polemizoval s tím, že v Evropě existuje nějaký energetický trh. Trh charakterizuje nějaká nabídka a poptávka a cena odráží vzácnost statku, s nímž obchoduji. To v Evropě v energetice ani náhodou neplatí. Je to dáno několika faktory. Prvním je přístup největších hráčů: Německa a Francie. Trh úplně rozhodilo kvazi tržní zavedení emisních povolenek, které nefungovalo, nefunguje a nikdy fungovat nebude, tak aby odráželo externality a napomáhalo výstavbě nových zdrojů. Nejenže dnes nemůžete žádné nové zdroje stavět, ani nemůžete některé provozovat.

Co se kvůli chaosu v evropské energetice nedá provozovat?

Topolánek: Nedá se provozovat většina klasických konvenčních zdrojů. Velké evropské firmy, speciálně ty německé, se dostaly do minusu kvůli naprosto negativním očekáváním. Kvůli tomu, že německá vláda zastavila jádro. Dnes už se mluví o tom, že za odškodnění těch velkých energetik bude muset stát zaplatit 23 miliard eur (621 miliard korun). Odstavování bude zjevně výborný byznys, lepší než pořizování nových zdrojů. Bude se víc bourat než stavět. Je to taky tím, že v Evropě je velký přetlak kapacit na výrobu elektřiny. Dnes se vyplatí stavět jenom dotované věci. Když získáte státem garantovanou výkupní cenu energie, jako mají Britové, jste schopni postavit novou jadernou elektrárnu. Země, které se rozhodnou postavit svou energetickou politiku na jádru a obnovitelných zdrojích s tím, že budou pořád držet nějakou kapacitu v plynu nebo uhlí, které mají levné doma, na tom budou v budoucnu, až přijde vystřízlivění ze všech těch klimatických hrátek, dobře. Šanci na to má stále i Česká republika.

Vy pracujete pro EPH, který patří k lídrům riskantního proudu a masivně nakupuje, co jiní levně prodávají.

Topolánek: Platí, že když ostatní prodávají, je třeba kupovat. Já tady zastupuji strukturu EPH. Naše filozofie stojí jednak na zdravém a vybalancovaném mixu různých energetických zdrojů. Tím, že jsme koupili Slovenské elektrárny, budeme mít v budoucnu i jadernou elektrárnu v Mochovcích. Hodně se orientujeme na uhlí. Máme část investic v plynu i bezemisních zdrojích. Takhle se snažíme naše energetické portfolio vystavět za velmi nízkých investičních nároků. Jak správně řekl Václav Bartuška, kalkulujeme s tím, že všechny ty plány pološílených plánovačů, jak všechno budeme vyrábět z větru a ze slunce, nepůjdou tak rychle a hlavně nebudou uskutečnitelné bez nějakých klasických záložních zdrojů. Proto nakupujeme klasické zdroje v Itálii, Británii, Německu, v Maďarsku. Jsme přesvědčeni, že klasické zdroje se nakonec ukážou jako naprosto nezbytné pro udržení celé té energetické soustavy.

Je reálné, že EU skutečně procitne z energetického šílenství? Energetické politice dominuje Německo a tam to na mentální obrat nevypadá, přestože vůbec neplní závazky, kolik by mělo vyrábět z obnovitelných zdrojů.

Topolánek: No rozhodně nesplní cíle do roku 2020. Nesplní ani do roku 2050. Kdyby si uložili, že do roku 2150 sníží emise oxidu uhličitého o 150 %, byla by to teprve taková ta legrace, které rozumím. Tohle je mimo moje chápání.

Šnobr: Já bych šel ještě dál. Energetika se v Evropě zatím nedostala úplně do úzkých. Všechny firmy stále žijí z vysokých cen energií z minulých let. Třeba ČEZ prodává elektřinu za výrazně vyšší ceny, než aktuálně vidíme na burzách. To nejhorší se tlačí před námi. Evropa v této chvíli stojí v energetice na starých odepsaných zdrojích. Jak v uhlí, tak v jádru. Není důvod stavět, protože kapacit máme dost. Čeká nás energetický souboj mezi nejmocnějšími zeměmi unie, Německem a Francií.

Jak bude vypadat?

Šnobr: My rozhodně nejsme země, která by ovlivňovala energetickou politiku Evropy. Všechno se rozhodne mezi Německem na jedné a Francií a Británií na straně druhé. První pokusy už vidíme. Zatím se ukazuje, že místo toho, aby EU ty jednotlivé energetické trhy spojovala, dělá svými zásahy a rozhodnutími přesný opak. Trhy rozděluje. A není se čemu divit. Když se začalo snít o společné evropské energetice, někdo si měl všimnout, že energetiky jednotlivých zemí jsou tak jiné, že je prostě nejde spojit. Mají jinou historii, jiné základy, jiné náklady na výrobu a jinou budoucnost. A kdo rozhoduje v EU? Na jedné straně je to Německo, které se vydalo úplně individuální cestou. Přestože celá Evropa plánovala bezemisní zdroje a vysokou cenu emisních povolenek, Němci se hned od počátku na emisní trh vykašlali a vsadili na masivní rozvoj obnovitelných zdrojů, placený přímo spotřebiteli. Hodili ho přes palubu, aniž by to s Evropskou komisí konzultovali. Aniž by to konzultovali se svými sousedy. Dokonce aniž by to řešili s vlastními energetickými firmami. Ty investovaly do bezemisních zdrojů a dnes pláčou, protože prodělaly obrovské peníze. Na druhé straně máte politiku Francie. Ta dnes vyrábí méně než deset procent z fosilních zdrojů a začíná si uvědomovat, že si donekonečna nemůže nechat od Němců všechno líbit. Němci zničili trh s elektřinou v regionu a považují to za úspěch své Energiewende. Francouzi a další země mají jinou představu o budoucnosti. V posledních letech přicházejí Francouzi s návrhy, které by ještě před dvěma lety byly nemožné.

Co průlomového navrhují?

Šnobr: Chtějí zavést minimální cenu povolenky CO2 na svém trhu. Je to srandovní, protože to dělá země, která téměř nemá emise. Ale je to cesta, jak podporovat jadernou energetiku, kterou sousední Německo odmítá. Vysoká cena povolenky, a tím pádem i vysoká cena silové elektřiny jsou pro Francouze řešením. Mají a díky jádru stále budou mít vysoký podíl bezemisních zdrojů. Navíc budou muset obnovovat staré jaderné elektrárny, protože spousta jich doslouží. V opačné situaci je Německo. V této fázi jejich Energiewende nejsou schopni přijmout vysokou cenu povolenky. Německá energetika stojí a ještě dlouho bude stát na uhlí. Drahou podporu obnovitelných zdrojů platí přímo bohatý německý spotřebitel. Zelená ideologie je mocná. Německý politik si dobře uvědomuje, že ceny elektřiny pro zákazníky jsou už dnes extrémně vysoké. A nechce dopustit, aby je ještě zvedly drahé povolenky. To je pro Němce nepřijatelné. Francouzi si to uvědomují a chtějí dostat Německo pod tlak. Proto vyzývají i další země, aby se připojily.

Jakou mají šanci?

Šnobr: Líbí se to Holanďanům, Belgičanům a dalším. Zatímco ještě před rokem to vypadalo, že v energetice Francouzi s Němci spolupracují, teď se začínají v tom základním rozcházet.

Kdo podporuje Němce?

Šnobr: Oni jedou individuálně a v jejich směru tlačí i Brusel. V Evropě není jiný tak bohatý národ s tak extrémní energetickou politikou. Podporují je jen Rakušané.

Topolánek: My máme problém. Na jedné straně jsme pořád asi z šedesáti procent závislí na uhlí – a i přes ostrakizaci uhlí tomu tak ještě nějakou dobu bude. Takže bychom měli mít spíš blíž k německému modelu, který dnes stojí na uhlí a obnovitelných zdrojích. Dlouhodobě je to samozřejmě neudržitelné, protože to boří náš energetický model, který lidem zajišťoval cenově dostupnou elektřinu. Na druhé straně ten francouzský přístup, který počítal s 30 % výroby z jádra a 30 z obnovitelných zdrojů, pro nás taky není výhodný. Dokonce si myslím, že emisní povolenky, které tlačí k tomuto stylu energetické politiky, musel původně vymyslet Francouz. Pak do toho bohužel přišla Fukušima a Němci úplně zlikvidovali jádro. Povolenky jsou tak neuvěřitelně výhodné pro Francii. A Francouzi jsou známi tím, že dělají pouze to, co je pro ně výhodné. Stejně jako Němci. My jsme ve dvojím ohni, kdy bychom se logicky měli přidat k tomu francouzskému trendu, ale na druhé straně máme i německou potřebu vyrábět z uhlí. A s francouzskou představou o emisích by cena energie z uhlí byla naprosto nepřijatelná.

Bartuška: Všichni mluví o evropském trhu, ale přitom je naprosto evidentní, že všichni velcí hráči přemýšlejí především o své vlastní budoucnosti. Starat se v první řadě sám o sebe je logický zájem každého z nás. Je zřejmé, že kompatibilita evropských ekonomik i energetik je poměrně nízká.

Šnobr: Problémem nejsou obnovitelné zdroje samy o sobě. Hlavní problém je, že se dělají naprosto nahodilé a nekoordinované zásahy do energetiky z EU. Všichni už opustili myšlenku, že se vytvoří společný evropský energetický trh. Opustili ji už i ti, kdo stáli u jejího zrodu. Všichni teď mají prioritu chránit svůj národní trh, aby ho vůbec byli schopni udržet ve funkčním stavu. Pokud jde o energetiku, tou nejvíce exponovanou hranicí je hranice mezi Německem, Rakouskem, Českem, Slovenskem a Polskem. Němci začali dělat politiku, která je mimořádně expanzivní. České ceny energie se proto v podstatě řídí německým trhem. Český politik ztratil jakýkoliv vliv na tvoření energetické politiky. Ceny vyráběné elektřiny v Německu, a tím pádem i v Česku jsou jedny z nejnižších v Evropě. Český politik zatím nevnímá, jak k nám Němci svou energetickou politiku vyvážejí. Naši budoucnost to ovlivní. Ať si kdo chce co chce říká, já si myslím, že Němci od své energetické politiky neustoupí.

I když je bude samotné ohrožovat? Je to stejná neschopnost přiznat chybu jako u migrace nebo u eura?

Topolánek: Ekonomicky, a energeticky to platí dvojnásob, jsme sedmnáctou spolkovou zemí Německa. S tím nic nenaděláme, ať se nám to líbí, nebo ne. Ekonomicky je to svým způsobem dobře, protože nám to zajišťuje propojení s nejvyspělejším evropským trhem. Energeticky to začíná být tragédie. Je nesmysl s tím bojovat. My se na to musíme adaptovat. Asi jako na ty klimatické změny, na něž je lepší se adaptovat, než s nimi bojovat. S nadsázkou už dlouho říkám, že nejlepším řešením v rámci edukace by byl několikahodinový, opakující se rolling black-out v Mnichově. Typickým dopadem je dnes česká přenosová soustava, na niž od nikoho nedostáváme ani korunu, do níž investujeme desítky miliard, aby udržela a absorbovala šoky, když začne nebo přestane v Severním moři foukat. A přenášíme tu elektřinu do Rakouska a Bavorska. Je nepochopitelné, proč alespoň razantně nebojujeme, aby nám to někdo zaplatil. Nicméně bude hůř. A nikdo to nevnímá jako velký problém. Poslední výroky německých politiků jasně ukazují, že vědí, že nesplní evropské závazky. Evropská komise je dávno přestala zajímat a nikomu se nezodpovídají. Oni ale ty své plány zrealizují. Dokonce si myslím, že nemusejí být úplně neúspěšní, ale zničí tím energetiky všech zemí okolo. Pokud na to nebudou připravené.

Jak se na to připravit?

Topolánek: Musíme vybojovat za každou cenu, i za cenu vystoupení z EU, modernizaci Dukovan a výstavbu nových menších zdrojů v Temelíně ve chvíli, kdy to budeme potřebovat. Za každou cenu. Pokud se nám nepodaří udržet nějaký podíl jádra, budeme totálně v rukou okolí. A nesmíme si nechat zničit teplárenství.

Šnobr: Je potřeba říct na rovinu, že jestli má v Česku v budoucnu vzniknout jaderný zdroj, pak za těch podmínek, které v Evropě panují, není jiná alternativa, než že jadernou elektrárnu bude stavět stoprocentně státní firma.

Topolánek: S tím absolutně souhlasím.

Šnobr: Pokud by se vláda pokoušela o jakoukoliv jinou formu, dopadne to stejně jako u posledního tendru na Temelín. Jakýkoliv jaderný projekt bude mít obrovské problémy, i když to bude státní firma. Bude mít problém projít přes Německo, Rakousko a Evropskou komisi, aby si uhájil ceny. To znamená státem garantované výkupní ceny, jaké si prosadila Británie. Pro politiky bude zároveň nesmírně těžké obhájit jaderný projekt před voliči jako spotřebiteli elektřiny. Jim nevysvětlíte, že cena elektřiny pro zákazníky bude v budoucnu vysoká v každém případě. Akorát nebude vysoká kvůli té části tržní elektřiny, ale právě kvůli všem těm dotacím, příplatkům a povolenkám. Financování je dnes obrovský problém. Britové mají na novou jadernou elektrárnu Hinkley Point C nastavenou státem garantovanou cenu 115 eur za megawatthodinu (víc než trojnásobek současné tržní ceny – pozn. red.), garanci úvěrů do 65 % celého projektu. Ani toto nestačí. Aktuálně francouzská vláda jedná o garancích z druhé strany (dodavatelem elektrárny je francouzská státní společnost Electricité de France – pozn. red.). A to mluvíme o dvou nejsilnějších zemích v Evropě. Za těchto okolností si nedokážu představit, jak tohle budeme řešit v Česku. Mně v té debatě hrozně vadí, že se nemluví o alternativách jádra. Všechno se přizpůsobuje dostavbě jádra, což likviduje všechny další možnosti vývoje české energetiky.

Topolánek: Už jsme to jednou zažili po tom solárním boomu, když se za to musely platit těžké miliardy, a vyčerpali jsme tím celou energetiku. Protože se musely dotovat tyhle nasmlouvané tunely. Všechna pravidla, která v energetice ještě donedávna platila, jsou překonaná. Negativní revoluce poslední doby všechna ta pravidla buď nivelizuje, nebo úplně ruší. Míra nevyzpytatelnosti vede investory k obrovské opatrnosti, o níž mluví Václav Bartuška. Nikdo vám dnes není schopen spočítat návratnost investice.

Bartuška: Tu proměnu vidíte v celé Evropě v jednom krásném detailu. Jedinou zárukou, kterou investoři požadují, je státem garantovaná výkupní cena, jakou mají Britové. Ještě před dvaceti lety byste řekli, že investor bude chtít hlavně nějakou mezivládní dohodu, usnesení parlamentu nebo zákon. Dnes jsme v situaci, že zákon, usnesení parlamentu nebo mezivládní dohoda jsou k ničemu. Jediné, co každý chce, je smlouva, protože ta je soudně vymahatelná. V téhle jednoduché větě máte celou současnou situaci v energetice.

Topolánek: Vracíme se k centrálně řízené energetice. A to tak, že evropsky.