Řecko a zbytek eurozóny žijí po referendu v paralelních světech. V Aténách se slaví odmítnutí diktátu mezinárodních věřitelů. Jednašedesát procent Řeků nejspíš uvěřilo příběhu ministerského předsedy Alexise Tsiprase, který jim slíbil, že se silným mandátem z plebiscitu bude schopen vyjednat lepší podmínky další záchrany.

Především odpis dluhů. Taky jim slíbil, že dohoda bude rychle a že se hned po referendu otevřou banky a skončí život se 60 eury na den z bankomatů. Už ve chvíli, kdy v úterý odcházelo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, bylo zřejmé, že dohoda nebude rychle a banky se ještě dlouho neotevřou. Navíc bude nejspíš problém i s bankomaty. Řecké finanční domy už mají peníze jen na několik dní a další eura nejsou na cestě.

Ostatní země eurozóny a ti, komu Řekové dluží, jsou naopak přesvědčeni, že se situace po bankrotu z minulého týdne, kdy Atény nezaplatily jako první civilizovaná země v historii splátku Mezinárodnímu měnovému fondu, ještě více vyhrotila. Evropská centrální banka je zjevně rozhodnuta neposlat přes program ELA (Emergency Liquidity Assistance) do řeckých bank žádné další peníze. Zatím nikdo netuší, co bude, až bankomaty vyschnou. V zemi už ale kolabuje obchod s řadou zboží a služeb.

Připravte se na humanitární pomoc

Kritická je hlavně situace s léky, jejichž dovoz blokují uzavřené platby do zahraničí. Řekové žádné vlastní léky nevyrábějí a jsou na dovozu plně závislí. Lidé už také nemůžou nakupovat na internetu. A třeba si už ani nemůžou aktivovat nový iPhone, protože platba za to odchází do zahraničí, což je při kapitálových kontrolách, jejichž konec je zatím v nedohlednu, nemožné. Německý eurokomisař Günter Oettinger varoval, že řecká vláda už v příštím výplatním termínu nebude schopná zaplatit státním zaměstnancům a důchodcům v eurech, ale bude jim muset vystavit dlužní úpisy. Německý vicekancléř, sociální demokrat Sigmar Gabriel, který dnes patří k nejhlasitějším zastáncům tvrdé linie, už vyzval, aby se země Evropské unie připravily na to, že bude potřeba zaplatit „humanitární pomoc“ Řecku. To je jistý bod zlomu. O humanitární pomoci jsme zatím byli zvyklí uvažovat u rozvojových zemí nebo států zasažených náhlou živelnou katastrofou. Teď se dostává do slovníku pro řešení hospodářské situace v jedné ze zemí evropské měnové unie, která se ráda prezentuje jako elitní klub.

Ale hlavně se podstatně zúžil okruh těch, kdo budou schopni a ochotni příští záchranu platit. Řekové si mohou být jisti, že se zbavili nenáviděné trojky – Evropská komise, Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond. Dva ze tří mezinárodních věřitelů už do nového záchranného programu nepůjdou. Šéfka MMF Christine Lagardeová zdůraznila, že Mezinárodní měnový fond podle svého statutu nemůže poskytnout žádné další peníze zemi, která mu včas neposlala splátku. Řekové jsou dnes jeho největším dlužníkem. MMF minulý týden ve zprávě, kterou se eurozóna pokoušela za každou cenu pozdržet do řeckého referenda, přiznal, že země se nikdy nezvedne bez odpuštění části dluhů a dalších přinejmenším 50 miliard eur nových půjček. Do této chvíle už Řecko dluží 320 miliard eur. To je 177 procent HDP.

Nedá se počítat ani s další účastí Evropské centrální banky. Bankovní rada si uvědomuje, že právě na ní leží odpovědnost za odchod Řecka z eurozóny. Když řekne, že už do bank žádné další peníze nepůjdou, začal tím řecký odchod. Banky budou bez eur, vláda bude muset vydávat zmíněné dlužní úpisy, o nichž mluví komisař Oettinger. Tím začíná, přes souběh dvou měn, cesta k nové vlastní měně. Nejspíš hodně chaotická. Chování ECB v posledních dnech od chvíle, kdy se Řekové rozhodli uspořádat referendum, ukazuje, že neudělá jakýkoliv další krok dřív, než padne nějaké politické rozhodnutí. Ve Frankfurtu už se spekuluje o tom, že jakýkoliv další transfer peněz do řeckých bank si ECB nechá garantovat od Evropské rady. Tím ji fakticky donutí převzít za osud Řecka odpovědnost.

Opatrnost ECB je pochopitelná. Banka se už dostává nebezpečně na hranu svého mandátu. Do terénu mimo evropské právo, protože odchod z eura se při zakládání měnové unie záměrně vyřadil jako nepředstavitelná, katastrofická varianta. „Úkolem programu nouzového financování bank (ELA) je podpora solventních bank, které čelí dočasným problémům s likviditou. Evropská centrální banka proto nemůže poskytnout další finance řeckým bankám za mimořádně štědrých podmínek nebo při nedostatečném krytí,“ vysvětlila ECB v úterý. Podobnou politickou garanci už podle zdrojů agentury Reuters přímo z Frankfurtu zvažovala ECB při financování Řecka v roce 2012. Tehdy nakonec ustoupila.

Světlem v tunelu pro Řecko a Evropu bohužel není ani jeden z návrhů, na nichž nyní jednání uvízla. Věřitelé požadují splacení všech dluhů. I Mezinárodní měnový fond už ale oficiálně říká, že s takovou náloží se Atény nikdy nezvednou. To, co žádají evropské elity, nemá šanci ukončit rozklad a chaos v zemi. Řecká marxistická vláda zase odmítá s odvoláním na důstojnost snížit neudržitelně vysoké penze a řady státních zaměstnanců. Ani bez toho se nemá Řecko šanci probrat k udržitelnému ekonomickému růstu, kdy bude utrácet jen to, co si dokáže vydělat.

Šancí, že v dohledné době bude líp, je pro Atény kombinace obojího plus přátelský odchod z eura. To znamená výrazné odpuštění dluhů, tvrdé reformy a nová vlastní měna. Jednání jsou tak složitá a nikam nevedou, protože je to v rozporu s přáními řeckých i evropských voličů.

Sever proti Jihu

Za frázemi o solidaritě a potřebě udržet Evropu pohromadě se zatím obtížně čtou skutečné ambice jednotlivých členů eurozóny. Před referendem všechny čtyři největší státy eura – Německo, Francie, Itálie i Španělsko – unisono a docela přesvědčivě tvrdily, že Řekové fakticky rozhodují o odchodu z eura. Když řekli NE, názory se najednou začaly štěpit: Sever versus Jih. A postavily proti sobě Francii a Německo.

Francouzi se stali hlavními advokáty udržení Řecka v eurozóně. Prezident Francoise Hollande už nabídl, že se rád ujme role prostředníka kompromisu. V kuloárech už obíhá francouzský návrh na odpis třetiny až poloviny řeckých dluhů a setrvání země v eurozóně. Premiér Manuel Valls v rozhovoru pro RTL prohlásil, že jeho vláda nebude riskovat odchod Řeků. „Existuje prostor pro dohodu. Francouzská vláda udělá všechno pro to, aby Řeky udržela v eurozóně.“

Angela Merkelová se zatím zdržuje jakýchkoliv silnějších výroků a zůstává o obecných klišé. Rozpad eurozóny by osobně považovala za svoji velkou politickou prohru. Zdrženlivý už je ministr financí Wolfgang Schäuble, pro Řeky hlavní symbol nenáviděných „německých škrtů“. V Berlíně už se ale přinejmenším vážně uvažuje o řeckém odchodu. Nejtvrdší linii paradoxně hájí výše zmíněný Sigmar Gabriel, který ještě nedávno kancléřčiny křesťanské demokraty, s nimiž sedí ve velké koalici, za tvrdé úsporné nároky na Atény ostře kritizoval. Dnes mluví úplně jinak „Z dnešní perspektivy byl vstup Řecka do eurozóny velmi naivní,“ řekl v rozhovoru pro týdeník Stern. „Mnohem horší ale je, jak dlouho všichni přihlíželi stále hlubšímu řeckému pádu do krize. Odpis dluhů vůbec nic neřeší. V Řecku se tím nic nezmění,“ dodal s tím, že věří v nalezení řecké cesty z krize. Z Berlína znějí i další podobně silné výroky, takže to vypadá, že vedle Slovenska a Pobaltí jsou Němci nejsilněji pro odchod Řeků z eura. Země, které musely samy projít tvrdou úspornou kúrou, jsou vůbec nejhlasitějšími zastánci politiky, že uvnitř měnové unie se nic odpouštět nesmí. Lotyšský člen bankovní rady ECB Ilmārs Rimšēvičs potvrdil, že odchod Atén se ve Frankfurtu probírá jako velmi pravděpodobná varianta a že měnová unie nejspíš bude pokračovat dál v menším počtu členů. „Řecký národ byl odvážný a zvolil si odchod z eurozóny. Stát, který nedodržuje své sliby a neplní své domácí úkoly, může jednoho dne z eurozóny vypadnout. Celou měnovou unii to může posílit.“

Propast mezi jižním výkladem řeckého odchodu jako „katastrofy“ a severským pojetím „posílení“ je značný a nebude vůbec snadné ho překonat. Motivace obou stran nejsou jednoduše vysvětlitelné jen rozdělením na plátce a příjemce. Největším věřitelem Řecka je Německo, jež přes evropský stabilizační fond půjčilo 68 miliard eur (1,6 bilionu korun). Pro lepší představu: je to částka na úrovni jednoho a čtvrt českého státního rozpočtu. Dvojkou je Francie, hlavní advokát odpouštění dluhů. Paříž má v Aténách 44 miliard eur (1,2 bilionu korun), tedy přesně roční rozpočet ČR.

Kdyby došlo na odpouštění dluhů po francouzsku, přijdou tamní daňoví poplatníci o 400 až 600 miliard korun. Opět pro lepší představivost: je to až polovina našeho ročního státního rozpočtu.

Francouzská nebo německá eurozóna

Proč tedy Francouzi tak plédují za udržení Řecka v eurozóně a zároveň za odpis dluhů? Paříž tradičně uvažuje mnohem víc politicky než ekonomicky. Uvažovala tak, i když si prosadila euro výměnou za sjednocení Německa. Francois Mitterand si představoval, že pouta měnové unie omezí německou dominanci v Evropě. Stal se přesný opak. Euro hospodářskou sílu a politickou dominanci vytáhlo na poválečný vrchol. Francie je na tom naopak hospodářsky i politicky hůř než při vzniku měnové unie.

I teď je její zájem udržet Řecko za každou cenu politický. Vychází z jednoduchého přesvědčení: pokud dnes půjde Řecko, ukáže se, že euro není nevratný projekt, a otevřou se dveře dalším. Těmi dalšími by velmi pravděpodobně byly země jižního křídla měnové unie: Portugalsko, Španělsko, Itálie. Ty sice zdaleka nejsou v takovém společenském a hospodářském rozkladu jako Řecko, ale stejná měna jako Německu jim zjevně nesedí. Všechny se propadaly do velkých obchodních schodků.

Odchod každého člena jižní „agrární unie“ je ale proti francouzským zájmům. Dělá eurozónu více německou a méně francouzskou. Platí to ještě víc od chvíle, kdy vstoupily nové země střední a východní Evropy, které mají mnohem silnější hospodářské a politické vazby na Berlín než na Paříž. Slováci, Slovinci a Baltové si sami prošli tvrdými reformami, takže mají jen velmi malou toleranci k jihoevropskému pojetí sociálního státu. Francie má někde v pozadí jistě zastrčenou i myšlenku, že dřív nebo později by mohlo dojít i na debatu o jejím odchodu, protože má také vážné problémy dodržovat pravidla členství v měnové unii.

Paříž je ale do značné míry ve schizofrenní pozici. Z pohledu evropské politiky má jižanskou mentalitu. Vnitřně jí však hrozí severské potíže v domácí politice. Jak jsou francouzští politici entuziastickými zastánci čím dál hlubší integrace, tak je k ní francouzská společnost skeptická. Francouzi téměř odmítli Maastrichtskou smlouvu zakládající euro (hlasovalo pro ni 50,1 procenta voličů) a natvrdo odmítli v roce 2005 Evropskou ústavu, která měla vést k politické unii.

Odpuštění řeckých dluhů uvnitř eurozóny fakticky znamená založení dluhové a přerozdělovací unie. Francouzští, němečtí, slovenští, estonští a další daňoví poplatníci přispěli Řekům na jejich vysoké důchody. To zcela jistě posílí nacionalistickou Národní frontu Marine Le Penové, která na boji proti dalšímu prohlubování evropské integrace k politické a dluhové unii sbírá body. Francii čekají v roce 2017 prezidentské volby.

Nebezpečná inspirace

Přesně kvůli těmto obavám se severní členové eurozóny přiklánějí k řeckému odchodu z eura a brání se odpisu dluhů uvnitř měnové unie. Nejde o samotné Řecko, ale o příklad morálního hazardu. Když marxisté ze Syrizy prosadí svou a dosáhnout pokračování pomoci, odpisu dluhů a setrvání v eurozóně, stanou se velkou inspirací pro ostatní strany. Jistě to posílí španělský Podemos, jehož šéf Pablo Iglesias Tsiprase veřejně podporuje a čeká na jeho triumf. V Portugalsku, které stejně jako Řecko získalo pomoc výměnou za tvrdý úsporný program, ale všechny dluhy řádně splácelo, sílí před volbami nová socialistická strana, slibující vysvobození z „německého šetření“. Není to sice Syriza, ovšem inspirace je zřejmá.

Nástup levicových vlád na jihu, očekávajících spuštění permanentních penězovodů, vyvolává severní odpověď, jíž je rostoucí podpora silně euroskeptických a nacionalistických stran na severu Evropy. V Nizozemsku se už žertuje, že pokud se Aténám odpustí dluhy a zůstanou v eurozóně, do roka se premiérem stane xenofobní a euroskeptický Geert Wilders. Finsko, které půjčilo Řecku částku na úrovni desetiny svého ročního rozpočtu (pro představu: jako kdybychom mu my poslali 120 miliard korun), je ostře proti jakémukoliv odpisu při setrvání v eurozóně. „Buď dodržujte podmínky, nebo odejděte z eura,“ vzkázal Řekům ministr financí Alexander Stubb.

Situace dnes vypadá jako nečekaný karambol evropské integrace. Otci zakladatelé eura ale při přípravách Maastrichtské smlouvy s krizí počítali. Věděli, že měnová unie tak rozdílných zemí bez politické a přerozdělovací unie nemůže bez karambolů dlouho fungovat. Byli si ale dobře vědomi, že Evropané žádnou politickou a přerozdělovací unii nechtějí. Proto ji odložili na později. Proto se do smlouvy nedostala žádná pravidla pro odchod z eura. Proto byl ten odchod vydáván za katastrofu. Věřili, že přijde krize a ta si vynutí občany nechtěnou politickou integraci. Šéf německého institutu DIW si před časem ve Wall Street Journal pochvaloval, jak to zatím v krizi pěkně s integrací šlo. Vytvořila se bankovní unie, v níž si země eurozóny vzájemně budou ručit za dluhy svých bank. Vytvořily se záchranné valy ESM a EFSF, k nimž se vzhlíželo jako k zárodkům společného evropského dluhopisu. S Řeckem a jeho marxistickou vládou se ale evropské elity dostaly k limitu, kde vidí, že proti vůli svých občanů nemůžou jít v nechtěné integraci dál.