Vlna přistěhovalců vykolejila Evropu a nejvíc zřejmě Česko. Vyhlídku, že se v jejich sousedství usídlí Syřané, Afghánci nebo Eritrejci, totiž Češi odmítají nejradikálněji za všech Evropanů. Sociologové přesto tvrdí, že nejsme xenofobním národem, odpor k cizincům však považují za důkaz, jak úspěšně se v polistopadovém Česku reprodukovaly vzorce chování ze socialistického Československa.

Potíže starosty Lomoze

Nové vydání Eurobarometru položilo občanům evropských států otázku: „Jaký pocit to ve vás vyvolá, když se přistěhují lidé ze zemí mimo EU?“ Čtrnáct procent Čechů uvedlo „pozitivní pocit“, jednaosmdesát procent hodnotilo příchod přistěhovalců negativně, zbylých pět neodpovědělo. V celé Evropě jde o extrémní čísla. Kladný postoj k přistěhovalcům má stejně málo Lotyšů, o něco vstřícnější jsou Slováci (17 procent). Obdobné je to při odmítání cizinců, negativní pocit přiznalo 78 procent Lotyšů a 77 procent Slováků. Na opačném pólu jsou Švédi, kde příchod cizinců z neevropských zemí vítá 66 procent dotázaných, Rumuni (48 procent) a Irové (47 procent).

Unikátní ilustraci neobvyklého českého postoje nabídl Českolipský deník popisem obav, které v občanech Bělé pod Bezdězem vyvolávají obyvatelé zadržovacího tábora pro uprchlíky za městem.

„Starosta Milan Lomoz znovu zopakoval, že s ministerstvem vnitra platí dohoda, že budou propuštěné běžence odvážet hromadně na nádraží, aby nehledali marně cestu a nebloumali po městě.“ Lomoz novinářům připomněl, že policisté nemohou uprchlíky prostě sebrat, protože zákon na ně pohlíží jako na svobodné občany, mohou jim odvoz pouze doporučit a nabídnout. Vždy to nefunguje, jak se obyvatelé Bělé přesvědčili předminulý pátek, kdy „areál opustil Syřan Mezin, a také v pondělí, kdy na vlak s platnými doklady odešli tři Pákistánci a jedna Gruzínka“. Starosta doporučil, ať uprchlický tábor zřídí propouštěcí kancelář přímo na nádraží, kam by byli cizinci eskortováni a po propuštění ihned nastoupili do vlaku. Prozatím správu tábora požádal, aby o neřízeném odchodu běženců informovala místní oddělení policie, které pak může jejich pohyb monitorovat. Zároveň vyzval státní úřady, ať dají běžencům peníze na cestu. „Pro mě je důležité, aby běženci nebyli nuceni uchýlit se ke krádežím či trestným činům,“ upozornil Lomoz.

Pokud ilustrace odpovídá poměrům v celé zemi, není za odporem k přistěhovalcům agresivita nebo snad nenávist či xenofobie, ale především strach. Z pohledu cizinců to stejně není komfortní situace. Lov na stovky nelegálních přistěhovalců, kteří se přes Česko snaží dostat do Německa, se stal zásluhou médií v červenci nejviditelnější částí azylové politiky českého státu. Přitom ani nejde o úřední zvůli, neprotestují proti ní ani zkušení zástupci nevládních organizací. Třeba ředitelka Mezinárodní organizace pro migraci Lucie Sládková připouští, že policisté dělají svou práci dobře. Je však možné, že policii k ráznějším zásahům nutí tlak veřejnosti v čele s politiky, jejichž výčet se neomezuje na starostu Lomoze, patří tam i ministr vnitra Milan Chovanec a prezident Miloš Zeman.

Náhradní objekt frustrace

„Nejsme xenofobním národem,“ odporuje kritice převažujícího postoje české společnosti k uprchlíkům sociolog Jan Hartl. Dokazuje to na příkladu vztahu k vietnamské menšině. V průzkumu jeho agentury STEM z letošního března nevadilo 44 procentům dotázaných bydlet vedle vietnamské rodiny. Ještě v roce 1994 to nevadilo jen deseti procentům a vztah k pracovitým Asiatům se průběžně zlepšuje.

Hartl odmítá také výklad antiislámských hnutí, která tvrdí, že Češi chtějí před přívalem muslimů hájit své tradiční hodnoty. „Důvodem je spíše nedostatek hodnot,“ tvrdí sociolog, podle kterého jsou obavy z přistěhovalců projevem tuzemské „krize leadershipu“. Lidé prý pohrdají svými politiky a cítí hluboký despekt k tomu, jak jsou vedeni. „Politika jenom vytlouká klín klínem, pohled do budoucna se vytrácí. A když si ti nahoře obvykle s ničím nevědí rady, jak potom věřit, že si poradí se složitým problémem uprchlíků?“ ptá se Hartl.

V tomto ohledu se poměry od devadesátých let průběžné zhoršují. Před dvaceti lety si dvě třetiny lidí myslely, že politické strany zaručují zdravý demokratický vývoj, před deseti lety to ještě byla polovina, během krize už poklesla důvěra pod 40 procent a jen dočasně se to zlepšilo loni po nástupu Sobotkovy vlády. Společnost navíc zažila v letech 2009 a 2010 vážný šok, zřejmě v souvislosti s úspornou politikou pravicových vlád. Do té doby si vždy více než dvě třetiny Čechů myslely, že „ekonomické a politické změny přinesou dětem lepší budoucnost, než kdyby pokračoval režim socialismu“. Tyto naděje pak udržela sotva polovina populace a důvěra v režim se od té doby zlepšuje jen pozvolna. Odmítání přistěhovalců je proto projevem současné frustrace z politiky.

O tom, že Češi mají nějaký obecný problém a že nejsou zaměřeni pouze proti přistěhovalcům z neevropských zemí, svědčí také Eurobarometr. Zdejší občané třeba odmítají také přistěhovalce z Evropské unie. Plných 64 procent Čechů hodnotí jejich příchod negativně, další na řadě jsou Kypřané (60 procent), Slováci a Italové (55 procent). Záporný vztah ke stěhování od sousedů má naopak jen 18 procent Švédů a 21 procent Lucemburčanů. Češi jsou také hned po Britech druzí v odmítání eura, přálo by si ho jen 22 procent občanů. Přitom i v některých zemích neplatících eurech – konkrétně v Rumunsku, Maďarsku a Chorvatsku – má společná měna většinovou podporu. „Bylo tomu tak i u nás, politici však svým lavírováním mezi přijetím a odmítáním zpochybnili, že to pro nás může mít smysl,“ míní Hartl.

Obdobný výklad, že za protesty proti přistěhovalcům stojí zklamání z politiky, nabídla také Technická univerzita v Drážďanech. Počátkem roku provedla průzkum mezi lidmi, kteří se po desetitisících scházeli při demonstracích hnutí Pegida a vyzývali k obraně proti muslimům, kteří „chtějí zničit náš křesťanský Západ“. Demonstranti v zásadě představovali průřez saskou společností, i když mezi nimi bylo víc starších a lépe vydělávajících mužů. Celkem 54 procent z nich zdůvodňovalo účast nespokojeností s politikou a dvacet procent nespokojeností s fungováním „lživých médií“. Pouze další pětina demonstrantů potvrdila, že je do drážďanských ulic přivedla snaha nějak odmítnout přistěhovalce, případně rozpínavost islámu.

Odmítání přistěhovalců úplně vytlačilo z veřejné sféry tzv. nenávist k Romům, ze které bývají Češi průběžně obviňováni. Hartl tvrdí, že se to dalo čekat. Také konflikty mezi většinovou společností a Romy zakrývají stejný problém neschopnosti politických elit. Vlády neumějí řešit otázky spojené s romskou menšinou a snaží se je zamést pod koberec rozdělováním dávek. Tím zpochybňují celý sociální systém a vyvolávají stížnosti, že Romové „dávky zneužívají“. Uprchlíci dnes ovšem slouží jako lepší ventil.

Národ těsně před zničením

Odmítáním uprchlíků na sebe tuzemská společnost prozrazuje víc než jenom frustraci z politiky. Sociolog Libor Prudký zaměřený na výzkum společenských hodnot tvrdí, že se úspěšně reprodukují předlistopadové poměry. „Nejsme připraveni na různost, a proto se uplatňuje zažitá představa, že jsme v ohrožení. Ale způsobujeme si to sami svou uzavřeností,“ tvrdí Prudký.

Přistěhovalce odmítají podle Eurobarometru ve větší míře všechny postkomunistické země, výjimkou jsou národy bývalé Jugoslávie, tedy Slovinci a Chorvati, a také Rumuni. S uprchlíky nemají zkušenosti a snáze podléhají předsudkům než třeba Švédové a Nizozemci, kteří jsou na přistěhovalce zvyklí. To potvrdily i výzkumy v Německu, podle nichž se cizinců bojí především spolkové země na území bývalého východního Německa.

Vysvětlit, proč největší obavy mají Češi, Lotyši a Slováci, je možné výpravou do historie národního obrození, které jeho vůdcové inzerovali jako boj o existenci národa. Přežít bylo možné jen při zachování jednoty a je pochopitelné, že cizinci jednotu ohrožují. Semknutost národa posílil podle Prudkého v Česku socialismus, který víc než jiné země včetně východního Německa likvidoval soukromé podnikání. Lidé přestali cítit odpovědnost za svůj život i za nejbližší okolí a začali o to více spoléhat na stát, od kterého teď požadují, aby to nějak vyřídil i s uprchlíky.

Historické zkušenosti vytvořily v české společnosti hodnotový systém, který podle dvacetiletých výzkumů Libora Prudkého průběžně posiluje. Sociologové při výzkumu hodnot kladou lidem otázky, například jestli by se měla cizincům zakázat veškerá politická činnost. Kdo souhlasí, ten prokazuje xenofobní postoj. Takových lidí je v Česku mírná většina. Etatista je zase občan, který chce, aby za něho většinu problémů řešil stát, konformista se nechce lišit od svého okolí, uzavřený občan odmítá jakékoli změny. Tyto vlastnosti se obvykle vyskytují najednou a zpravidla se s nimi spojuje přesvědčení, že se každý má starat sám o sebe, i když je to v rozporu s navyklým očekáváním pomoci od státu. „Všechno za mě zařiďte, ale ať mi do toho nikdo nekecá,“ přibližuje zvláštnost národního charakteru sociolog. Příchod cizinců, kteří prchají před nebezpečím, u většiny lidí zaměřených jen na sebe vyvolává paradoxní reakci: „V ohrožení nejsou oni, ale my.“

Prudkého výzkumy potvrzují Hartlovo zjištění, že lidé ztrácejí důvěru v budoucnost. Mezi občany je pětina fatalistů, kteří připouštějí, že život nezáleží na tom, co sami podniknou, ale pouze na vnějších okolnostech. Je to pohodlný postoj, který dnes vyznává dvakrát víc lidí než v devadesátých letech. Na jakékoli ohrožení zvenku, například na hrozbu přílivu cizinců, tito lidé reagují s ještě větší podrážděností než většina. Poměry se příchodem lidí z Asie a Afriky zhorší a sám s tím nemohu vůbec nic dělat.

Řešení seržanta Stiglitze

Pokud mají sociologové pravdu, pak radikální odmítání přistěhovalců může být varováním, že se na křižovatku dostala tuzemská demokracie. Sociolog Prudký tvrdí, že se u nás potvrzuje tzv. Böckenfördeho paradox. Německý ústavní právník Ernst-Wolfgang Böckenförde dospěl k závěru, že politická a ekonomická svoboda jsou sice nejlepšími nástroji na řízení společnosti, nedokážou se však samy reprodukovat a mohou se samovolně zničit jenom tím, jak fungují. Pokud se politika omezí na formální opakování demokratických procedur a pokud se jedinou ekonomickou hodnotou stane vydělávání peněz, postupně se zlikviduje společenský život a práce přestane dávat smysl života.

Důvod k životu se pak hledá někde jinde. Kromě rodiny to často bývají víkendové návštěvy obchodních center, kde při nákupech celotýdenní práce přece jen dostává nějaký smysl. „Jen u nás je možné, aby se lidé kvůli konzumu zadlužili tak, že je to zničí,“ vysvětluje sociolog Prudký. Tak vzniká tzv. anomická společnost, kde přestávají fungovat obvyklé instituce a mezilidské vztahy, jako se například stalo v Německu třicátých let.

Demokratické svobody se proto musí průběžně oživovat. Západní demokracie fungují, pokud mohou spoléhat na hustou síť církví, spolků a aktivních lidí, kteří se starají o zvelebení svého okolí a pomáhají si navzájem. Důvod k životu mohou najít i v práci, pokud při ní nasazují síly pro druhé. Porozumění pro takový přístup k životu se ještě úplně neztratil v Německu. Prokázal to během uprchlické krize případ filmového herce Tila Schweigera, v Česku známého například z filmu Hanebný pancharti, kde v roli seržanta wehrmachtu Hugo Stiglitze zabil třináct důstojníků gestapa a pak se stal členem americké diverzní jednotky. Schweiger s několika známými zakoupil statek ve městě Osterode, který nechal opravit a kde chce od letošního podzimu ubytovat 400 cizinců.

Schweiger tím potíže Německa s přistěhovalci nevyřeší a bývá kritizován mimo jiné i z toho důvodu, že investici údajně hradí bezpečnostní firmy, které vydělávají na blízkovýchodních konfliktech a potřebují nějak vyprat svůj zisk. Svou motivaci ovšem Schweiger vysvětlil bezchybně: „Jen se šklebím před kamerou a ještě za to dostávám peníze. Každý policista, každý voják, každá zdravotní sestra dělají pro společnost víc. Teď konečně dělám něco relevantního,“ řekl filmový seržant Stiglitz německé tiskové agentuře DPA.