O mozkově mrtvém NATO v podání Emmanuela Macrona se možná tolik psalo proto, aby se nemuselo psát o jiných jeho výrocích, které jsou možná ještě explozivnější. Proto se taky ve světě dostalo jeho rozhovoru pro The Economist pozornosti, jakou by si zasloužil už jeho projev k francouzským velvyslancům letos v srpnu. Od „mozkově mrtvého“ NATO se koneckonců dá převést řeč na Trumpa. Ale těžko spojit s Trumpem, když Macron řekne:

„Projekt evropské civilizace nemůže razit katolické Maďarsko nebo pravoslavné Rusko, a přesto jsme to těmto dvěma lídrům přenechali. Říkám s veškerou úctou: Naslouchejte diskurzu v Maďarsku nebo Rusku. Mezi těmito dvěma projekty jsou rozdíly, ale mají kulturní, civilizační vitalitu, která je inspirující, i když já sám je považuji za chybné. Právě náš evropský projekt – který, jak jsem hluboce přesvědčen, je také francouzský projekt – musí dokázat inspirovat náš lid.“

Můžeme servírovat více třaskaviny. „Jsem přesvědčen, že jsme dlouho chybovali v tom, že jsme slovo suverenita přenechávali nacionalistům,“ řekl velvyslancům. Publikum, jemuž je léta vštěpováno, že suverenita je přežitek, musí lapat po dechu.

Ta slova určitě neznamenají, že z politika pasovaného na spasitele západního liberalismu se vyklubal exponent alt-right. Macron se jistě mýlí v mnoha věcech, ale rozumí jedné věci, kvůli které myslím i jeho oponenti cítí, že mu musejí naslouchat a vyrovnávat se s ním. A to, že Evropa a Evropská unie v posledních desetiletích strašně ustrnula. Že se stala dobrovolným zajatcem systému pravidel, který ji vleče jako po kolejích, a ona se odmítá dívat, kam.

Macron vidí Evropu jako civilizaci. Tedy ne jako soubor pravidel a úkolů. A pokud půjde všechno dál jako dřív, Evropa se stane pouhým divákem neschopným cokoli ovlivnit. V srpnovém projevu k velvyslancům k tomu dodal: „Pokud budeme pokračovat tak jako dosud, rozhodně ztratíme kontrolu. A to by znamenalo vyhlazení. Mohu vám s jistotou říct toto: Víme, že civilizace mizí. S vymazáním této západní epochy Evropa zmizí a svět bude orientován kolem dvou hlavních ohnisek, Spojených států a Číny. A my si budeme muset vybrat mezi těmito dvěma mocnostmi. Můžeme předstírat, že jsme toto zapomněli. To můžeme udělat velmi snadno. Už jsme to udělali v tolika věcech.“

K unijní diskusi o rozšiřování EU Macron v Economistu vzpomínal:

„Řekl jsem: ,Máme problém. Nedaří se nám, aby Unie fungovala ve dvaceti sedmi. (…) Myslíte, že bude fungovat lépe, když nás bude třicet nebo třicet dva?‘ A oni mi odpovědí: ,Když začneme rozhovory teď, budou trvat deset nebo patnáct let.‘“

K jeho pohledu na rozšiřování Unie se ještě dostaneme, teď si ale všimněme, co mu vadí stejně jako samo rozšiřování: strkání hlavy do písku jako metoda. Macron odmítá být prezidentem dekadence. To člověk cítí a musí respektovat.

Jeho analýza je ovšem přesvědčivější než řešení.

NATO je v problémech, Amerika se od Evropy odvrací. V tom má Macron pravdu stejně jako v tom – což bylo citováno méně –, že to nezačalo za Trumpa, ale už za Obamy. Ale žádné strategické uvažování nemůže pracovat s bezchybnou abstraktní logikou a ignorovat různé nepravidelnosti skutečného světa. Například Turecko, jehož problematické spojenectví Macron připomíná. Ale Turecko bylo možné považovat za problém pro NATO vždy – islámská, ne tak docela demokratická země s napjatými vztahy s dalším členem Aliance Řeckem. Jenže není v evropském zájmu mít zemi ovládající přístup do Černého moře na své straně raději než ji nechat úplně odejít k Rusku a Íránu?

To by se dalo zobecnit na celou Macronovu analýzu. Chce evropskou strategickou autonomii bez Ameriky. „Evropa má kapacitu se bránit. Evropské země mají silné armády, zejména Francie,“ říká Macron. To je při vší úctě k francouzské armádě k smíchu. Francie vydává na obranu přes 40 miliard dolarů ročně. Americké výdaje na obranu Evropy počítané tím nejstriktnějším způsobem činily v roce 2018 36 miliard dolarů, tedy ne o moc méně. Ale to jsou čistě jen „provozní výdaje“, investice nutné v případě amerického odchodu by samozřejmě byly mnohonásobně vyšší. Jedna studie je odhaduje na 347 miliard dolarů a potřebnou dobu na dvacet let. Evropskou unii opouští země s nejsilnější armádou, Británie. Macron sice mluví o tom, že nadále počítá s Británií v obraně, ale při tom, jak zároveň slibuje, jak jí bude jinak všemožně znepříjemňovat život, se na to nelze spolehnout. Ne, Evropa nemá a za Macronova vládnutí nebude mít kapacitu se bránit.

A to je jen čistě materiální stránka věci. Macron v Economistu shrnuje, jakými způsoby Donald Trump dává najevo, že evropská obrana není jeho problém, a říká: „I když to nechceme slyšet, nemůžeme z toho s veškerou odpovědností nevyvodit důsledky anebo o nich aspoň nezačít uvažovat. Bude ochoten aktivovat solidaritu? Když se něco stane na našich hranicích? To je reálná otázka.“ A teď si místo amerického prezidenta dosaďte Evropskou unii vedenou Macronem a přečtěte si to znovu. Protože to je pro nás, pro Česko, reálná otázka. A odpověď na ni může znít, že ne.

Takže odepíšeme Ameriku, která vysílá konfliktní signály. I při změněné strategické doktríně přitom mohou příští prezidenti přikládat větší smysl spojencům než Trump, jehož zahraničněpolitické uvažování bylo extrémní odjakživa. A místo toho přijmeme jaký strategický leadership? Leadership Francie, která v roce 1960 NATO vykopla z Paříže a do vojenských struktur Aliance se vrátila až v roce 2009, takže je v NATO vlastně nováčkem? Tohoto notorického černého pasažéra, který se nechal chránit americkým deštníkem a své vlastní ozbrojené síly využíval nejčastěji na pacifikaci domorodců ve svém někdejším koloniálním impériu? Máme-li bez obalu hodnotit Trumpa, pak i Francouze.

Macronova strategická vize je ale pro nás nepřijatelná hlavně proto, že my pro něj do Evropy vůbec nepatříme.

On by to samozřejmě takto neřekl. Ale čtěte si jeho projevy a rozhovory, zní to tam jasně. „Evropa zapomněla, že je společenstvím, a to tak, že o sobě čím dál tím víc uvažovala jako o trhu a o rozšiřování jako jeho konečném cíli. To je základní chyba, protože tak byl redukován politický rozměr projektu, a to v podstatě od 90. let.“ Jak to číst jinak? Antagonismus s Ruskem se vyvinul „v 90. letech a po roce 2000, kdy došlo k sérii nedorozumění, Evropa nepraktikovala svou vlastní strategii a vytvořila dojem, že je trojským koněm Západu, jehož konečným cílem je zničení Ruska“. Jak to číst jinak?

Macron opakuje francouzské klišé, že Unie o tolika členech v dosavadní struktuře nefunguje. Ale četné studie ukazují, že Unie chrlí směrnice tempem, jež rozšíření nijak nezbrzdilo. To je letitý problém Francie: je pro hlubší evropskou integraci, ale jen když Unie bude taková větší Francie. Jakmile se ukáže, že není, tak evropský proces selhal. Ale tady by měl Macron adresovat své stížnosti primárně Němcům a nesvádět to na nové členské země. Ty nemohou za to, že Mitterrandova sázka na euro jako nástroj udržení rovnováhy Francie s Německem naprosto selhala. Nemohou za to, že francouzská diplomacie ani byznys se nesnažily v nových členských zemích prosadit a přenechaly vedení Německu.

Problém je širší než Francie a hlubší než dědictví komunismu, hospodářství nebo navyklá bruselská optika. Jmenuje se přetrvávání železné opony.

Ta je starší, než si vůbec připouštíme. Její nejstarší inkarnaci lze spatřovat v tzv. Hajnalově linii. Je pojmenovaná po statistikovi Johnu Hajnalovi, který v 60. letech minulého století popsal odlišné vzorce sňatečnosti převládající v Evropě od středověku: na západě ve vyšším věku a s relativně menší plodností, na východě naopak. To se všemi důsledky mělo vliv na charakter společností a rozvoj kapitalismu. Dělicí čáru Hajnal nakreslil od Petrohradu po Terst – nápadně stejně, jako popsal Winston Churchill železnou oponu.

Kulturně se železná opona etablovala v éře osvícenství. Tehdy poprvé Západoevropané začali mluvit o evropském Východě (předtím převládalo spíš dělení na Sever a Jih). Východ se pro ně vyznačoval zaostalostí a byl půdou pro západoevropskou osvícenskou civilizační misi. Už tehdy hrálo v západoevropské imaginaci specifickou roli Rusko, jehož samovládci se jevili jako obzvlášť slibní partneři pro osvícenské civilizační poradenství. Už tehdy se Rusové učili západní Evropu manipulovat způsobem, na jaký malé východoevropské národy nemohly dosáhnout. Kateřina Veliká třeba koupila od Denise Diderota celou jeho knihovnu, přičemž mu ji nechala k doživotnímu užívání. Byla to, řečeno dnešní terminologií, sofistikovaná forma korupce, jíž si z věhlasného osvícence udělala věrného lobbistu.

Středoevropské země byly stranou hlavních oblastí západoevropského rozvoje, jejichž konceptualizace je mezi geografy známá jako „modrý banán“ táhnoucí se od jižní Anglie přes Benelux a Porýní po severní Itálii. Nepatřily ani do obnovené Evropy Karla Velikého, jejíž obrysy byly podstatné pro formativní dekády Evropských společenství. Samozřejmá, nereflektovaná cizorodost a druhořadost východní Evropy je v Bruselu patrná stále. Třeba když se předseda Komise Juncker loni potřeboval omluvit za kritiku italské populistické vlády z úst eurokomisaře Oettingera, učinil to prohlášením, jež začínalo: „Bez ohledu na to, která politická strana je u moci, Itálie je zakládající zemí Evropské unie, jež nesmírně přispěla k evropské integraci.“ Což je ohled, který by k Polsku či Maďarsku určitě neprojevil.

Ale nemusíte v tom věřit euroskeptikům z Echa. Slovenský expert Tomáš Valášek vypracoval pro Carnegie Europe studii o zkušenostech Východoevropanů v bruselských strukturách. Vedl strukturované rozhovory s dvacítkou profesionálů s alespoň čtyřletou zkušeností v Bruselu. „Zhruba polovina subjektů uváděla příklady z vlastní zkušenosti v profesionálním kontextu, kdy jejich návrhy nebyly vyslechnuty a námitky přehlíženy primárně kvůli jejich původu,“ píše Valášek. Podle některých se situace postupem času zlepšuje, podle jiných naopak.

Je jistou ironií, že přitom asi jde o přesvědčené příznivce evropské integrace, lidi, kteří se programově snaží přijímat západoevropské pohledy za své a od svých domácích společností pociťují distanci. Ale, jak vidíme, nepomůže jim to, nebo ne dost. Když Brusel neakceptuje ani naše eurohujery, co teprve reálné východoevropské společnosti v celé jejich pestrosti?

Toto západovýchodní rozdělení má závažné důsledky právě a zejména pro obranu. Vyjednávání o předpisech v nejrůznějších oblastech ekonomiky či státní správy se vždy dá vést případ od případu, dají se budovat ad hoc koalice, dá se i tzv. salámovat. Společnosti to nějak přežijí, dopady bývají otázkou míry, nikoli buď, anebo. Solidarita tady zpravidla znamená jen peníze. Ale brát napadení nějaké země, jako bychom byli napadeni sami? To je otázka jiného řádu, to je opravdu buď, anebo. Budete riskovat mezinárodní konfrontaci kvůli zemi, o níž si vskrytu myslíte, že do vašeho společenství nepatří? Bude-li Unie společenstvím rozdělaným na země považující samy sebe za jeho majitele a nově příchozí za trpěné podnájemníky, které někdo pustil dovnitř omylem, tak evropská obrana fungovat nebude. A taková je Macronova Evropa.