KOMENTÁŘ Lenky Zlámalové

Vysoká cena zelených turbulencí

KOMENTÁŘ Lenky Zlámalové
Vysoká cena zelených turbulencí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Poslední dva roky nám v ostrém světle ukazují, že svět je velmi nejisté místo a je potřeba počítat se vším. Výhledy do budoucna jsou najednou výrazně obtížnější než v klidných desetiletích, která máme za sebou. Horší je, že k té nejistotě a nevyzpytatelnosti stále víc přispívají politici. Metodou neustále se měnících plánů a pohyblivých cílů. Nejostřeji je to vidět v tažení za bezuhlíkovou ekonomiku, známém jako Green Deal.

Když přišla energetická krize, tímto umělým zdražováním vyvolaná, a do toho válka na Ukrajině, následovaná částečnou ekonomickou izolací surovinové farmy v Rusku, rozjela se velká zelená nejistota. V prvním šoku začali evropští politici včetně šéfa německých zelených a tamního ministra hospodářství Roberta Habecka mluvit o tom, že spalovat je potřeba všechno, co se dá, aby se nahradil ruský plyn. Vypadalo to, že Green Deal jde k ledu. Cena emisních povolenek, která je dobrým indikátorem důvěry v tento projekt, začala po měsících prudkého růstu a spekulací padat.

Pak zase přišly jiné výroky, které naopak hlásaly, že je to pobídka ještě k rychlejšímu úprku k obnovitelným zdrojům. V nich trochu chybí odpověď na otázku, z čeho se ta elektřina bude brát, když zrovna nesvítí a nefouká. Co bude tou zálohou, když to nebude plyn.

Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš v podcastu Insider před pár dny trefně popsal, jak je fakticky v energetice složité investovat, protože evropská regulace a cíle se mění dřív, než se jich firmám vůbec podaří dosáhnout. Dělat v takto turbulentně zelených časech manažerská rozhodnutí o investicích do energetiky je docela harakiri. Zvlášť u tak dlouhodobých projektů, jako jsou atomové elektrárny za stovky miliard korun.

Jen pár týdnů před začátkem války se nám spolu s Francouzi podařilo dostat jádro mezi zelené zdroje v evropské taxonomii, která kádruje energii na čistou a špinavou a rozhoduje tím o její ceně. Bylo to proti vůli Němců a Rakušanů, kteří na evropskou většinu nestihli reagovat. Pak zkoprněle v Berlíně a Vídni koukali, co jim to ten agresivní Putin invazí způsobil rozbořil – jim jejich představy o plynové energetice budoucnosti.

Vsadit v této chvíli na to, jestli jde Green Deal k ledu, nebo naopak energetická krize znamená víc Green Dealu, je čistá loterie. Rozhodovat o ní budou v zásadě každé volby, v každé důležité zemi. Ve Francii, kde se příští neděli s největší pravděpodobností znovu stane prezidentem Emmanuel Macron, je teď bezuhlíková agenda na okraji zájmu. Francouzi jsou masivní většinou přes 80 procent spokojeni s tím, že budou pokračovat investice do jádra, a ještě se mu bude říkat zelené. Trochu může mást to, že poslední dny kampaně Macron, známý rychlými názorovými obraty, překvapivě jede zelenou kartu. Potřebuje sebrat hlasy voličů, kteří dali v prvním kole hlas nazelenalým levicovým kandidátům. Teď dávají přirozeně před Le Penovou přednost Macronovi, ale nechce se jim jít k volbám. Takže kampaň teď znovu vypadá tak, že se vrátil Macron dekarbonista. Ano, do příští neděle, než získá druhou éru v Elysejském paláci.

Zelenou budoucnost Evropy je čím dál těžší odhadnout. Asi nejlepším lakmusovým papírkem jsou ceny emisních povolenek. Aktuálně je cena o pětinu nižší, než byla před Putinovou invazí. Takže to zatím nevypadá, že by válka ozeleňování urychlovala. Šoková terapie různých politických výroků ale bude pro energetiku investice mimořádně nákladná.