Poslední dva roky nám v ostrém světle ukazují, že svět je velmi nejisté místo a je potřeba počítat se vším. Výhledy do budoucna jsou najednou výrazně obtížnější než v klidných desetiletích, která máme za sebou. Horší je, že k té nejistotě a nevyzpytatelnosti stále víc přispívají politici. Metodou neustále se měnících plánů a pohyblivých cílů. Nejostřeji je to vidět v tažení za bezuhlíkovou ekonomiku, známém jako Green Deal.

Když přišla energetická krize, tímto umělým zdražováním vyvolaná, a do toho válka na Ukrajině, následovaná částečnou ekonomickou izolací surovinové farmy v Rusku, rozjela se velká zelená nejistota. V prvním šoku začali evropští politici včetně šéfa německých zelených a tamního ministra hospodářství Roberta Habecka mluvit o tom, že spalovat je potřeba všechno, co se dá, aby se nahradil ruský plyn. Vypadalo to, že Green Deal jde k ledu. Cena emisních povolenek, která je dobrým indikátorem důvěry v tento projekt, začala po měsících prudkého růstu a spekulací padat.

Generální ředitel ČEZ Daniel Beneš v podcastu Insider před pár dny trefně popsal, jak je fakticky v energetice složité investovat, protože evropská regulace a cíle se mění dřív, než se jich firmám vůbec podaří dosáhnout. Dělat v takto turbulentně zelených časech manažerská rozhodnutí o investicích do energetiky je docela harakiri. Zvlášť u tak dlouhodobých projektů, jako jsou atomové elektrárny za stovky miliard korun.

Jen pár týdnů před začátkem války se nám spolu s Francouzi podařilo dostat jádro mezi zelené zdroje v evropské taxonomii, která kádruje energii na čistou a špinavou a rozhoduje tím o její ceně. Bylo to proti vůli Němců a Rakušanů, kteří na evropskou většinu nestihli reagovat. Pak zkoprněle v Berlíně a Vídni koukali, co jim to ten agresivní Putin invazí způsobil rozbořil – jim jejich představy o plynové energetice budoucnosti.

Vsadit v této chvíli na to, jestli jde Green Deal k ledu, nebo naopak energetická krize znamená víc Green Dealu, je čistá loterie. Rozhodovat o ní budou v zásadě každé volby, v každé důležité zemi. Ve Francii, kde se příští neděli s největší pravděpodobností znovu stane prezidentem Emmanuel Macron, je teď bezuhlíková agenda na okraji zájmu. Francouzi jsou masivní většinou přes 80 procent spokojeni s tím, že budou pokračovat investice do jádra, a ještě se mu bude říkat zelené. Trochu může mást to, že poslední dny kampaně Macron, známý rychlými názorovými obraty, překvapivě jede zelenou kartu. Potřebuje sebrat hlasy voličů, kteří dali v prvním kole hlas nazelenalým levicovým kandidátům. Teď dávají přirozeně před Le Penovou přednost Macronovi, ale nechce se jim jít k volbám. Takže kampaň teď znovu vypadá tak, že se vrátil Macron dekarbonista. Ano, do příští neděle, než získá druhou éru v Elysejském paláci.

Zelenou budoucnost Evropy je čím dál těžší odhadnout. Asi nejlepším lakmusovým papírkem jsou ceny emisních povolenek. Aktuálně je cena o pětinu nižší, než byla před Putinovou invazí. Takže to zatím nevypadá, že by válka ozeleňování urychlovala. Šoková terapie různých politických výroků ale bude pro energetiku investice mimořádně nákladná.