Nedávno jsem byl na Twitteru označen vlivným, politicky napojeným právníkem Radkem Pokorným za dobytek, což je vhodná příležitost na to, jak se ve společnosti udržují normy.

Mezi národněji či populističtěji orientovanými diskutéry na sociálních sítích v posledních dnech koloval seznam předních evropských politiků, kteří jsou bezdětní (je jich překvapivě mnoho). Sestavování seznamů k internetu patří (viz Buzzfeed), stejně jako k českým sociálním sítím patří objevování témat se zpožděním z ciziny – zmíněný seznam koloval v angličtině po internetu před rokem. Teď byl však v češtině a tady a plně k dispozici k tomu, k čemu jsou sociální sítě stavěné: k co nejlepšímu informování o tom nejhorším, co řekli lidé, s nimiž nesouhlasíme.

V tomto případě službu obstarala známá osobnost českého internetu Daniel Dočekal, který exponát okomentoval slovy: „Nemít děti je normální. Být ruský agent na Twitteru a trol normální není. Dodatek k tématu „Voni nemají děti, to je ten důvod.“ Tohle nemůže vymyslet nikdo kdo nemá v hlavě totálně nas**no.“

Není to obyčejné prosté vyjádření osobního názoru. Každý pozná, že to není pouhý takzvaný výrok deskriptivní, který popisuje, co je obvyklé, ale výrok normativní – nastoluje se jím, jaký názor má být normální. Dělá se to tak, že je připojena pohrůžka sankce – držitel jiného názoru je ruský troll, má v hlavě nasráno a vůbec je vyloučen ze slušné společnosti. Jiný výklad se nepřipouští. To je jedna možná podoba normativního výroku. Jindy ho můžeme poznat třeba tak, že je před něj připojena formule typu „Aby bylo jasno“, případně „Opakujte po mně“. Herezi je třeba mýtit, a to autoritativně.

Protože jsem před rokem, když téma nápadné bezdětnosti Evropské rady kolovalo poprvé, k němu napsal článek, zapojil jsem se do debaty. A v ní jsem byl označen Pokorným za dobytek a můj starý článek za hanbu. „Ještě bych prosil seznam, kdo je Žid a kdo homosexuál,“ napsal Pokorný. To je, myslím, srozumitelné vyjádření, že moje smýšlení je nacistické.

Ale to je hloupost. Dojem podobnosti s nějakou praktikou totalitního režimu není to, co činí názor nepřijatelný. Vždy je to tak, že je nejprve názor shledán nepřijatelným, a pak se najde podobnost s nacismem. V cenzurním systému pro sociální sítě, který vybudovalo Německo, podobnost s aparáty totalitních režimů mainstream nevidí, přestože by to nebylo těžké. Nacismus se identifikuje striktně podle potřeby.

Co budí takovou hysterickou snahu vyloučit právě téma bezdětnosti z diskuse? Vždyť je to přece téma naléhavé a vykukuje na nás takřka za každým rohem či za každým aspektem současné krize.

Především je třeba připomenout, že zájem o souhrnné, kolektivní, agregátní důsledky nějakého chování není totéž co morální hodnocení každého jednotlivce, který se tak chová. Je to přece naprosto jasné třeba u životního prostředí. Nikdo se nestane personou non grata proto, že jezdí autem nebo že pije brčkem nebo že porazil strom na své zahradě nebo že jednou odhodil papírek na chodník. Ale kolektivní důsledky takového chování nás logicky a oprávněně zajímají. Nikdo, snad kromě Miloše Zemana, veřejně nekaceřuje lidi, kteří nechodí k volbám – maximálně je přesvědčuje racionálními argumenty. Respektuje ovšem jejich plné právo nevolit. Ale kdyby k volbám přestali chodit všichni, asi by to byl vážný problém, ne?

Vůbec není přiměřené nějak hodnotit, proč ten který konkrétní člověk nemá děti. Tedy kromě lidí, pro něž je to záležitost ideologie a uvádějí argumenty jako nebezpečí přelidnění planety nebo neochotu přivést dítě do toho pokleslého, rozkládajícího se světa. Jsou to sice argumenty pošetilé, ale taky jsou zpravidla jako takové vnímány a těch lidí je málo.

Taky je samozřejmě nesmysl, že všichni bezdětní lidé jsou automaticky „proti dětem“. Je koneckonců věcí základní lidské vlastnosti, empatie a imaginace, že si umějí představit, jaké to je mít děti a k čemu jsou. Nicméně vždy existuje cosi jako nepřevoditelná osobní zkušenost, rozdíl mezi představovaným a osobně zažitým. Bezdětní lidé by v tomto směru měli mít zdravý respekt k názorům lidí, kteří děti mají. Protože ti koneckonců mohou porovnat dvě podoby lidské situace – bez dětí a s dětmi. Pamatují si, jaké to bylo bez dětí, a mají s čím srovnávat.

Někteří možná té empatie schopni nejsou. Když Emmanuel Macron před pár týdny dlouze peskoval teenagera, který si ho dovolil oslovit familiérní přezdívkou, a nikoli pane prezidente, obletělo to video francouzský internet. Proč asi? Jak tak mluvil dál a dál, dávno poté, co řekl vše, co bylo třeba, bylo zjevné, že ten člověk má s dětmi problém.

Stejně tak je pravda, že jsme všichni povinni vnímat veškeré důsledky něčeho, co považujeme za správné a žádoucí – i ty negativní. Což neznamená, že to dobré zavrhneme. Nikdo snad kromě Matěje Stropnického nebude chtít zakazovat lidem létat na dovolenou? Ale že má masová turistika i své negativní důsledky, to si snad je schopen připustit každý. To, že je pro malé děti lepší, když je vychovává matka, neznamená, že zakážeme matkám chodit do práce. To, že těhotenství ve vyšším věku je riskantnější a obtížnější, neznamená, že budeme zakazovat ženám, aby dávaly přednost kariéře. Ale nevědět to? Nechtít vědět? Nesmět vědět?

Demografie je typickým, skoro extrémním příkladem něčeho, kde nenapadnutelná osobní rozhodnutí miliónů jednotlivců mají makrodůsledky. Mluví k tomu citát Ivana Krasteva, která jsem uvedl už v článku před rokem:

„V posledních pětadvaceti letech z Bulharska odešlo žít a pracovat do ciziny okolo deseti procent obyvatel. Podle projekce OSN by počet obyvatel Bulharska měl do roku 2050 poklesnout o 27 procent. Znepokojení z „etnického zániku“ lze zaznamenat v mnoha malých národech Východní Evropy. Příchod migrantů pro ně signalizuje jejich odchod z dějin a oblíbený argument, že stárnoucí Evropa potřebuje migranty, jen zesiluje jejich pocit existenciální melancholie. Když vidíte v televizi staré vesničany protestující proti umístění uprchlíků do jejich vesnic, kde se desítky let nenarodilo žádné dítě, bolí vás z toho srdce za obě strany – za uprchlíka, ale taky za ty staré, opuštěné lidi, jejichž svět se rozplynul. Bude za sto let žít někdo, kdo by četl bulharskou poezii?“

To, že lidé mají méně a méně dětí, přece nelze oddělit od imigrační krize i od problému populismu (Krastevova kniha je z velké části o populismu). Naopak ty krize bez vědomí demografie vůbec nelze pochopit. Ale i obecněji. Jak lze tvrdit, že demografie nemá politické důsledky? A že bezdětnost jako norma a převažující stav nemá důsledky na chování lidí, na jejich názory a postoje? Kdyby chtěl někdo obhajovat takové názory v debatě – ne v lidovém hlasování nebo v televizi u Michaely Jílkové, ale v odborné debatě se sociology a psychology – musel by prohrát.

Z nějakého důvodu lidé, kteří díky svému vzdělání, výmluvnosti a pozicím určují hranice veřejné debaty, právě toto téma nechtějí připustit. Neumím spekulovat, proč. Musí zůstat mimo „åsiktskorridor“, jak zní pěkné švédské slovo pro vyloučení názorů, které správný občan nemá vyjadřovat a ani si je myslet. Když nestačí mlčení, použije se nějaká dehonestující nálepka – ruský troll, nácek… I na tohle prý mají teď ve Švédsku slovo – „brunstämpla“, oznámkovat nežádoucí názor oponenta jako nacistický.

Všimli jste si, jak dobře to ve Švédsku zafungovalo?