Proč klesá inteligence?

Blbí a blbější

Proč klesá inteligence?
Blbí a blbější

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Bylo najednou méně významných mužů? Vůbec ne! Uvázl veškerý život? Nikoli, zmohutněl! Nedály se dříve zvrácenosti? Dály se jich spousty!“ Navzdory tomu je Ulrich, protagonista Muže bez vlastností od Roberta Musila, přesvědčen, že něco je ve vzduchu. Šíří se tajemná nemoc – blbost. Jenže Musil, který intelektuální nesmělosti věnoval skvostnou přednášku O hlouposti, pořádně nevěděl, o čem mluví. Proslov přednesl roku 1937, v době, kdy inteligence stoupala. To naše doba je na tom hůře. Hloupneme, a ještě na to máme data.

Po větší část dvacátého století tomu tak nebylo. Morální filozof a psycholog James Flynn si všiml, že mezi lety 1932 a 1978 se zvýšilo IQ v průměru o 14 bodů. Tento masivní nárůst započal mnohem dřív, nejspíš v posledním desetiletí devatenáctého století, a inteligence rostla zvlášť ve dvou skupinách, mezi nevzdělanými lidmi a ženami.

Ale položme si nejprve základnější otázku: Co je to inteligence? Jednoznačná odpověď neexistuje, zvlášť ne mezi těmi, kteří výzkumu inteligence zasvětili profesní život. Vyjděme tedy z definice, kterou formuloval James Flynn, novozélandský nestor tohoto výzkumu. Inteligence je souborem dovedností, mezi něž patří abstraktní a logické myšlení, dále představivost, a tedy rovněž schopnost uvažovat o hypotetických možnostech, a konečně jazykový cit.

Prudký nárůst inteligence v průběhu dvacátého století získal i své jméno: říká se mu Flynnův efekt. Je poněkud paradoxní, že pojem vznikl v roce 1984. Tou dobou se již rodili lidé, jejichž inteligenční kvocient bude svědectvím toho, že nárůst není nezvratný. V průběhu osmdesátých let nastává totiž pád. Nejlépe tento vývoj zdokumentovali norští vědci. Ti vyhodnotili data z vojenských odvodů, přičemž sledovali mladé muže mezi lety 1962 a 1991. Podařilo se jim systematicky ukázat to, co se postupně začalo vyjevovat i v dalších zemích, v Británii, Francii nebo Estonsku. Inteligence stoupala po celá šedesátá léta, v sedmdesátých letech stagnovala a v osmdesátých začala padat. Průměrné tempo poklesu se pohybuje kolem tří bodů za desetiletí, což znamená, že mezi lety 1975 a 2020 se průměrný inteligenční kvocient snížil o 13,5 bodu.

Lze sice namítat, že IQ není vše – a to je jistě pravda. Ale zcela nepodstatné také nebude. Existují studie dokládající, že lidé s vyšší inteligencí žijí v průměru déle, lépe se vypořádají s psychickými nemocemi i stresem, mají vyšší platy a celkově vykazují větší spokojenost. Nastává-li pokles, patrně se to projeví i na kvalitě života, ale pominout bychom rovněž neměli okolnost, že dovednosti, které měří inteligenční testy, jsou stěžejní pro prospívání demokracie.

Sám James Flynn se k datům vrátil roku 2020, krátce před svou smrtí. Čím si on vysvětluje nárůst? Zvýšení inteligenčního kvocientu v poválečných letech není překvapivé. Zlepšila se strava, zdravotní péče a školství. Rozhodující roli měla podle Flynna i „přiměřená“ velikost rodin. Rodiny nebyly velké, takže se rodiče mohli věnovat každému dítěti zvlášť, ale nebyly ani příliš malé. Nutnost vyjednat si pozici mezi sourozenci je nezanedbatelný životní vklad.

Ale skutečně rozhodující roli sehrálo něco jiného. V západním světě se od roku 1890 soustavně zvyšovaly nároky na obyvatelstvo. Do té doby pracovala jeho větší část manuálně. I vzdělaní lidé, třeba lékaři, si navíc vystačili s relativně stabilním souborem znalostí a dovedností. Během dvacátého století se masy zapojily do intelektuálně náročnějších povolání. Lidé se navíc naučili být stále ve střehu: pracovní náplň se vyvíjela, zaměstnanci byli nuceni neustále se zdokonalovat.

Lze sice namítat, že IQ není vše – a to je jistě pravda. Ale zcela nepodstatné také nebude. Existují studie dokládající, že lidé s vyšší inteligencí žijí v průměru déle, lépe se vypořádají s psychickými nemocemi i stresem, mají vyšší platy a celkově vykazují větší spokojenost. - Ilustrační foto: Jan Zatorsky

Vtělená mysl

Ale jak mohlo dojít ke zmíněnému poklesu? Nejprve je důležité zmínit, co pokles pravděpodobně nezpůsobilo. Protože IQ padá i v rámci rodin, a mladší sourozenci tak dosahují nižších hodnot než starší, nelze z poklesu vinit větší reprodukční aktivitu méně inteligentních lidí. Pokles se navíc zdá příliš strmý na to, abychom jej mohli přičíst evolučně adaptační strategii. James Flynn, ale třeba i norští vědci Bernt Bratsberg a Ole Rogeberg proto odpovědnost přičítají „návykům mysli“, které jsou otiskem společnosti. Zatímco industrializace zapůsobila jako intelektuální stimul, automatizace má opačný efekt. Intelektuální náročnost četných zaměstnání se výrazně snížila. Navíc nelze podceňovat fakt, že mysl je vtělená. Chátrá-li tělo, protože se málo hýbeme, chátrá i mysl.

Neslavnou úlohu hraje školství. Bídný stav vzdělávacích institucí dokládá podle Flynna fakt, že ve společnosti se sice zvyšuje podíl vysokoškoláků, zároveň se však snižuje počet lidí, kteří pravidelně čtou. Mezi lety 1982 a 2015 vzrostl podíl Američanů s vysokoškolským vzděláním z 18 % na 32,5 %, ale ve stejném období klesl počet čtenářů. Za čtenáře přitom výzkumníci – velkoryse – označili osobu, která stráví aspoň hodinu týdně s knihou. Podíl takto definovaných čtenářů v předmětném období klesl z 57 % na 43 %. Zle si vedou muži: jen 36 % Američanů otevře knihu aspoň jednou týdně.

Flynnovy úvahy jsou přesvědčivé, ale něco nesedí. Je pravda, že v západním světě roste podíl těch, kteří pracují ve službách, zároveň se však zvyšuje podíl tzv. kvartérního sektoru. Ten tvoří vysoce kvalifikovaní zaměstnanci v IT nebo vědě, dále lidé působící na vysokých pozicích v bankovnictví, médiích či v právním poradenství. Jejich hlavní pracovní náplní je analyzovat data, psát a komunikovat. Proč by i v této skupině měla klesat inteligence?

Důvodem může být to, na co roky poukazují badatelé jako Manfred Spitzer. Digitální svět neskýtá vhodné prostředí pro přemýšlení a pozornost. I velmi intelektuálně náročná zaměstnání se zrychlila natolik, že vyžadují postřeh, povrchní pozornost a mělké myšlení spíš než hlubokou analýzu.

Jestliže upadá pozornost, nejinak je tomu s představivostí. Když čteme román, mnoho souvislostí si domýšlíme, autor dále spoléhá na naši paměť a schopnost již vylíčené děje rekonstruovat v různých kontextech. Tyto dovednosti naopak nepotřebujeme, anebo jsou dokonce nežádoucí, když jen klikáme na posty či scrollujeme. Na jedné stránce se souběžně objeví informace o Ukrajině, epidemii, nových dietách i kuriozity ze zvířecího světa. Vytvářet souvislosti je přímo nežádoucí, s většinou informací navíc dále nepracujeme, a tak je pouštíme z hlavy. Ostatně paměť, již jsme externalizovali do techniky, je další zranitelné místo západního člověka. Přitom se ukazuje, že lidé s lepší pamětí dosahují vyšších výsledků při všech disciplínách, které se v IQ testech měří.

Flynn sám je přesvědčen, že společnost ve svých členech pěstuje právě ty kognitivní schopnosti, které zrovna potřebuje. „Pokud ekonomické trendy upřednostní masovou nezaměstnanost a nenáročnou práci ve službách na úkor kognitivně náročné práce, pokud univerzity vzdělávají méně a stávají se hřištěm hédonistické mládeže, pokud lidé méně čtou, zato víc zabíjejí Marťany v počítačových hrách, není divu, že IQ klesá.“

Vraťme se k Musilovi. Poukázal na pozoruhodnou věc, možná na myšlenku, která se čtenáři vnucuje od samého začátku tohoto článku. Vždyť nejde jen o IQ! Copak není spíš zarážející, jak hloupí dokážou být chytří lidé? A právě v tomto problému se Musil vyzná: sám odlišuje prostou hloupost člověka, kterému ledacos nedochází, od hlouposti druhého řádu. Tato druhá hloupost je vlastností inteligence. Zatímco prostý člověk není schopen rozpoznat souvislosti, vidí „hloupý chytrák“ souvislosti tam, kde žádné nejsou. Anebo spíš: nachází problémy tam, kde nejsou, a naopak je nevidí tam, kde jsou. Že je tato hloupost zvlášť zákeřná, vědí i současní badatelé. Americký psycholog a neurovědec Robert Sternberg, jeden z mála výzkumníků na hloupost, poznamenává: „Ti, kteří nám v současnosti svou hloupostí způsobují největší problémy, mívají vysoké IQ.“ Nezřídka jde totiž o příslušníky elit.

Rakouský prozaik, dramatik a esejista Robert Musil (1880–1942) - Foto: Profimedia

Škola bez memorování

Ilustrujme to na problému s uvadající pamětí. Roky, možná desetiletí slýcháme od reformátorů, že ve škole jednadvacátého století se nesmí memorovat. Je nemístné, abychom děti trýznili informacemi, které v reálném životě neuplatní. Možná je právě toto příklad chytré hlouposti. Argument působí přesvědčivě – až na to, že člověk, který se o něj opírá, pokládá těžiště na to, co není podstatné. Že něco není podstatné, neznamená, že to není pravdivé. Jistěže děti mnoho informací nikdy neuplatní. Jenže co když se tyto informace neučí proto, aby je někdy v budoucnosti uplatnily? Co když tkví hlavní smysl memorování nikoli v tom, že dokážeme vyjmenovat nejvyšší hory, ale v kultivaci pamatování samého? Jak jinak vycvičit paměť než tím, že se učíme zpaměti?

Možná to platí obecněji. Míváme za to, že stěžejní jsou informace, jejich zpracování, vyhodnocení, katalogizování. Nejspíš se v tom mýlíme stejně jako lidé brojící proti memorování. Ve skutečnosti nejde o data, aspoň ne výlučně o ně. Mnohem spíš jde o otázky, které nám data generují. Jsou správně položené? Jsou podstatné? Neexistují podstatnější?

Snad je toto důvod, proč může být společnost, kterou nazýváme „informační“, relativně hloupá. Ocitáme se ve vleku informací, aniž rozumíme jejich zdroji, tedy otázkám, které stojí v pozadí těchto informací. Svobodný a znalý je ten, kdo zná nejen informaci, ale rozumí i otázce, na niž je odpovědí – a mocný ten, kdo otázku umí změnit.