Velká Británie se ocitla v politickém chaosu

Lid versus Theresa Mayová

Velká Británie se ocitla v politickém chaosu
Lid versus Theresa Mayová

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Autor následujícího textu před dvěma měsíci seděl v restauraci s kolegou ze slovenského webu Postoj.sk a s redaktorem německého listu Frankfurter Allgemeine. Slovák vymlouval Němcovi jeho představu, že Británie nemůže opustit Evropskou unii bez nějaké katastrofy, že odejít z EU je v podstatě nezvládnutelný úkol. „Když se za dva měsíce dokázali na rozdělení státu dohodnout Klaus s impulzivním Mečiarem, proč by to za dva roky nemohly zvládnout Brusel a Londýn.“ Rozdíl navíc není jen v čase, ale i v tom, že tentokrát nejde o dělení tisíci nitkami srostlých polovin jednoho státu, ale o pouhý odchod členského státu z mezinárodní organizace. Přesto britská premiérka Theresa Mayová po dva roky jednání s EU vedla tak mizerně, že tři měsíce před odchodem jsou vyjednané podmínky natolik špatné, že by pro Británii bylo snad lepší v EU zůstat – v současném stavu, z něhož se původně snažila utéct.

Týden na horské dráze

Minulý týden se kolem brexitu staly tři věci. Nejprve premiérka stáhla z parlamentu dohodu s EU, která upravuje vztahy pro dobu po březnu 2019, od kdy se bude vyjednávat definitivní smlouva. Staženou dohodu v Británii svorně odmítají euroskeptici i eurofilové. Británie by podle ní do rozpočtu EU v rozvodovém řízení zaplatila 39 miliard liber, výměnou za to by mohla začít regulovat dosud neregulovaný příliv pracovníků z ostatních zemí EU; byla by osvobozena od společné zemědělské a rybářské politiky. Ale taky by až na další zůstala v jednotném trhu, což by neobnášelo jen bezcelní obchodování, jak si představovala, ale i přejímání regulací a standardů, které EU už přijala a ještě v mezičase přijme. Součástí dohody je i závazek Británie, že oproti evropskému právu se nepokusí o žádnou deregulaci a liberalizaci. Británie by taky zůstala v celní unii, což pro ni znamená zákaz uzavírat vlastní obchodní smlouvy (například s USA, kterou by jinak Donald Trump Britům přednostně poskytl, aspoň to tvrdí). Z britského pohledu nejhorší na této provizorní smlouvě je ustanovení, že nekončí ve chvíli, kdy ji jedna strana bude chtít vypovědět, ale teprve když s tím budou souhlasit obě strany. Britové za desetiletí v EU nasbírali s Bruselem a politiky kontinentálních mocností špatné zkušenosti, volba nenáviděného Jeana-Clauda Junckera předsedou Evropské komise například je v Británii chápána jako porušený slib Angely Merkelové Davidu Cameronovi, důvěra je nabouraná, takže logicky vznikla obava, že EU, která bude po březnu 2019 mít Británii takto na lopatě, ji z té lopaty zadarmo nepustí. Theresa Mayová by každopádně s tímto diplomatickým paskvilem šla v Dolní sněmovně do prohrané bitvy.

Této prohrané bitvě se tedy inteligentně vyhnula. A místo toho vyhrála jinou bitvu, byť utrpěla Pyrrhovo vítězství. Brexitéři v Konzervativní straně vyvolali hlasování o nedůvěře a pohořeli. Z více než 300 konzervativních poslanců bylo pro svržení Mayové 117, tedy třetina. Kdyby nehlasovali členové vlády, ať už na ministerské, nebo náměstkovské úrovni, Mayová by ve své vlastní frakci měla méně než polovinu. Nicméně to se nepočítá, počítá se to, že toryové díky své establishmentovější části projevili strach z bezprostředního zmatku a že ten v jejich úvahách je víc než střednědobá budoucnost. Naopak řadoví členové Konzervativní strany jsou podle průzkumu ze čtyř pětin proti dohodě, považují ji za kapitulaci. Podle jiného průzkumu jen 19 procent všech Britů souhlasí s názorem, že Mayová vyjednala s EU dohodu, která se řídí vůlí lidu z referenda 23. června 2016, kdy mírně nadpoloviční většina (52 : 48) hlasovala pro odchod z Unie. Z toho všeho plyne, že strana, která v takto zásadní věci zklame nebo přímo podvede svou voličskou základnu, směřuje v příštích volbách k vážným ztrátám.

Třetím zážitkem minulého týdne s Mayovou byl ve čtvrtek 13. prosince summit EU. Premiérka předtím hlasování o nedůvěře ustála mimo jiné i s argumentem, že na summitu z ostatních 27 hlav členských států vymámí garanci, že přechodná smlouva bude skutečně přechodná a že EU bezbranného postavení Británie během této doby nebude zneužívat. Dokonce i někteří odpůrci Mayové v čele s bývalým ministrem zahraničí Borisem Johnsonem se nechali slyšet, že mít takovou garanci, zavřeli by oči a všechny své výtky k dohodě spolkli.

Evropští mocnáři – Angela Merkelová, Emmanuel Macron, Jean-Claude Juncker, Donald Tusk a další – dopředu varovali, že si Mayová dělá plané naděje. Taky si z Bruselu odvezla jen další nepříjemný zážitek, kdy se jí údajně na společném jednání představitelé vlád ptali, co vlastně chce, a hlavně kancléřka Merkelová nedala pokoj s otázkami. Ze závěrečného komuniké sedmadvacítky byla vyškrtnuta formulace, z níž by šlo vyvozovat, že režim pro Británii po březnu 2019 všechny strany chápou jako přechodný a nebudou během jeho trvání jednat z pozice síly. Angličané takovému chování říkají: Přidat ke zranění urážku, Češi by řekli: Sypat do rány sůl.

Theresa Mayová a její unijní kolegové. - Foto: Reuters

Referendum II

Co bude dál, se neví. Mayová záhadně opakuje, že garance, kterou jí zbytek EU v Bruselu ostentativně odmítl poskytnout, je na cestě. Jen bude třeba víc trpělivosti. I kdyby garance přišla, nebude právně závazná, je tedy otázka, kolika euroskeptickým poslancům by tak jako Borisi Johnsonovi stačila.

Teoreticky by teď vývoj měl směřovat k rozvodu bez dohody, což by po krátkém zmatku (obchodní partneři musejí upravit smlouvy atp.) nejprve znamenalo, že obchodovat se bude podle pravidel Světové obchodní organizace. Tarify mezi členskými zeměmi WTO se dnes v průměru pohybují pod pěti procenty, nemusí to tedy být ekonomický konec světa, Bruselu a Londýnu by následně asi nikdo nebránil dojednat odbourání cel a vzájemné uznávání certifikátů.

V předvánočním čase se ale s každým dnem víc zdálo, že tábor Remainerů, tedy zastánců dalšího členství v EU, se pokusí využít daného zmatku k tomu, aby brexit úplně zvrátil.

Může se o to pokusit dvěma způsoby. Zaprvé by establishment mohl voličům nějak nově prodat dohodu, k níž dospěla už Mayová, a odejít z EU naoko, tedy už neobesílat Evropské rady a unijní instituce, současně dál fungovat v celní unii, jednotném trhu, pod jurisdikcí Evropského soudního dvora.

Nabízí se i další referendum, které by jaksi napravilo údajně chybný výsledek z prvního hlasování. Nejvíc po opravném referendu volá Tony Blair, který minulý týden náhle začal poskytovat rozhovory jako na běžícím pásu. Stejně jako Blair uvažují i další potentáti minulosti, od Johna Majora po Petera Mandelsona. Mayová Blaira a spol. zpražila. Řekla, že takové návrhy jsou urážkou premiérského úřadu i parlamentu a že oslabují její vyjednávací pozici. Což je pravda a možná i povinnostní řeči, protože současně s tím se ven dostala zpráva, že dvojka kabinetu a její důvěrník David Lidington už u levicové opozice sonduje, jak by se k druhému referendu postavila (Labouristická strana v tomto ohledu mírně řečeno nemá jasno).

Předpokládá se, že v druhém referendu by vyhrála „Evropa“. To však není nic automatického. Zkoumáme-li průzkumy v časové řadě, vidíme, že byť zastánci členství v EU mívají poslední dobou dvě, tři, někdy pět procent náskok, ten náskok není o nic větší, než s jakým tehdejší premiér David Cameron počítal před prvním referendem. Jediné období, kdy se proevropský tábor mohl těšit z jednoznačné převahy, bylo loni na podzim – chvílemi až 60 : 40 –, a mezitím tento výkyv odezněl. Do výsledků se nezapočítávají ti respondenti, kteří momentálně nevědí, jak by hlasovali. Zkušenost z roku 2016 však říká, že z této skupiny se rekrutovalo víc brexitérů.

Je samozřejmě možné, že tentokrát by obecná nálada byla pro další členství v Unii. Konzervativní europoslanec a známý euroskeptik Daniel Hannan prorokuje pro druhé referendum „výsledek známý z rozvojového světa“: účast pod 40 procent, 90 procent hlasů pro setrvání v EU. Hannan ve svých úvahách vychází z toho, že většina brexitérů byla znechucena tím, že první referendum establishment odignoroval, a druhé referendum by prostě bojkotovala.

Setba pro populistickou vzpouru

Pro menší členské státy, jako je Česká republika, které pochopitelně nejsou nadšené z vyhlídky na direktoriát Francie a Německa a Británii budou postrádat, by zrušení brexitu byla krátkodobě dobrá zpráva. Takové vyústění by však mělo podstatné vady na kráse. Vliv poníženého Londýna v Bruselu by se ještě zmenšil. Hlavně by se ale samotná Británie mohla přeměnit na zdroj frustrace a nespokojenosti. Brexitéři červen 2016 rutinně označují za „největší lidové hlasování“, a skutečně – pro brexit šlo hlasovat 17,5 milionu voličů, což je větší množina než 11–14 milionů hlasů, které v Británii stačí vítězi každých voleb do sněmovny. Pokud celá brexitová sága dopadne tak, že žádný brexit nebude, hrozí krize demokracie v zemi, odkud se kdysi vyvážela. Robin Harris, autor životopisu Margaret Thatcherové, před měsícem na stránkách Týdeníku Echo temně prorokoval, že v takovém případě přijde časem nová a prudší vlna protievropských nálad, jejíž obětí se může stát ochota Londýna podílet se na obraně Evropy skrze NATO.

Premiérka Mayová se za dva roky jednání s Bruselem opakovaně a bez nucení sama odzbrojovala – slíbila oněch 39 miliard liber do evropského rozpočtu; přijala domněnku, že Irsko bude mít zájem stavět na hranicích se Severním Irskem kontrolní stanoviště, takže raději nechává celou Británii v celní unii; vyslovila „bezpodmínečnou garanci“ spolupráce na úrovni armád i tajných služeb, přičemž obojí má na evropské poměry excelentní. S takovou bilancí lze ty dva roky jednání o brexitu snadno vykládat jako spiknutí Westminsteru a Bruselu proti britskému lidu.

Před referendem v létě 2016 musel tento lid vydržet katastrofické scénáře, jimiž ho bombardovala vládní kampaň. Ale žádná hospodářská krize se nekonala, naopak. Nezaměstnanost je dnes s 4,1 procenta na čtyřicetiletém minimu, reálné mzdy rostou. Británii neohrožuje hospodářská krize, ohrožuje ji krize politiky. Její hloubku dokresluje i následující příhoda z poloviny listopadu: tehdy přední euroskeptik a ministr životního prostředí Michael Gove, který po demisi Borise Johnsona v kabinetu vedl křídlo oponentů vůči Mayové, ustoupil ze svého názoru, že nedohoda bude lepší než špatná dohoda paní premiérky. Govea podle dostupných zpráv k tomuto obratu přiměla schůzka se zástupci federace výrobců jídel a nápojů. Od nich se dověděl, že dvě z přísad, které jsou nutné k výrobě tyčinek Mars, Británie dováží, a že kdyby 29. března přestaly jezdit kamiony z Calais do Doveru, oblíbené tyčinky by za dva týdny (na chvíli) došly.