Maďarsko a Maďaři se stále vnucují do tématu. Správná Evropa se na ně nyní zlobí, protože přijali zákon, že se dětem nemá ve škole ukazovat něco, co si většinou lidé prohlížejí soukromě u počítače. To je samozřejmě nadsázka a hrubé zjednodušení oné věci, ale stejně je podivné, že se tolik států a jejich elit spojí kvůli tomu, že v jedné zemi mají trochu jiný názor na sexuální výchovu mládeže.

Přitom je zajímavé, že právě Maďarsko by mělo být tím nejpuritánštějším státem v Evropě, neboť zkušenost člověka, který tam od mládí jezdí, je úplně jiná a třeba takové sešítky pro adolescenty s edukativními obrázky (byly umělecky rozmlžené, ale to důležité se tam rozeznat dalo) si pubertální hoch koupil v budapešťské trafice a potom léta pod matrací schovával už za temného socialismu, který v Maďarsku zas tak temný nebyl.

K maďarským dějinám patří významné slovo „malkontence“, což znamená „nespokojenost“, k níž většinou měli důvod. Uherská „malkontentní“ šlechta byla nejodbojnější, stále se vzpouzející banda v raném evropském novověku – a něco z toho zůstalo dodnes.

Už tehdy se vzbouření uherští magnáti byli schopni pro obranu svých práv spojit i s ďáblem, tehdy třeba i s machometány – jako kurucký velitel a maďarský národní hrdina, kníže František Rákóczi, který nakonec umřel u sultána v exilu, což je jeden z těch maďarských paradoxů: tak dlouho Maďaři Evropu před Turky bránili, až je museli žádat o pomoc proti vlastním. Kdyby se ve „velké“ Evropě lépe, nebo aspoň trochu znala historie menších a malých národů, hodně by se tím Evropě jako celku pomohlo. Ale to je utopie.

Není vůbec divu, že mnozí Maďaři se cítí jako nejopuštěnější národ Evropy. Je to lid, který přišel do Evropy relativně pozdě, když už tam ostatní byli jakž takž usazeni, a dosud proto mají teskný pocit, že se s nimi až tak nepočítalo. Stali se sice součástí Evropy, ale často v ní hrál roli potížistů, rebelů a revolucionářů – a také ohnivých tanečníků, znalců koní, žen a teskného popíjení pálinky.

Bouřili se a povstávali aspoň jednou za dvacet let, ať už bylo proti komu, nebo jim to jen nedala ohnivá povaha. Byli obávaní, ale zároveň také obdivovaní: třeba romanticky založenou císařovnou Sissi, která je přímo milovala. Škoda že někoho takové dneska v Evropě nemají. Snad s výjimkou Poláků, kteří mají podobný sklon k fatalismu a hrdosti, z čehož plyne přesvědčení, že dějinami je třeba se prosekat šavlí. Také jejich vlastností byla bojovnost, spojená s hlubokým prožitkem častých porážek, které však stály za to. Díky své zeměpisné poloze byli oba na ráně expanzivním tlakům ještě divočejších (z východu a jihu) nebo agresivnějších (ze západu) pranárodů, jimž čelili většinou bez naděje, že to někdo ocení. Tuto křivdu se naučili snášet jako osud, kterým jim byl přiřčen jaksi shůry, od jejich maďarského Boha s povislými kníry umazanými od perkeltu. Ten je naučil, že stejně budou muset udělat to, co se nikomu jinému nebude chtít.

Maďar je tu prostě od toho, aby to vydržel: bude při tom vypadat jako Orbán v Evropském parlamentu, ale to už je holt maďarský úděl. Maďaři vždycky věděli, že se nemůžou spolehnout na nikdo jiného než na sebe, neboť, jak již bylo řečeno, Maďarovi stejně nikdo neporozumí. To, co by jiné národy, třeba Čechy, zlomilo a donutilo hledat nějaké pragmatické finty a výmluvy, Maďary spíše vždy utvrdilo, že jednali správně. I když třeba špatně.