Epidemiolog Jiří Beran nejen o mutacích viru a očkování

Stát tu není od toho, aby prodával vakcíny

Epidemiolog Jiří Beran nejen o mutacích viru a očkování
Stát tu není od toho, aby prodával vakcíny

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ani uprostřed léta se svět nezbavil obav z dalších vln čínského koronaviru. Kvůli indické variantě delta omezují vlády cestování, ta česká vrací do hry povinnost prokázat při vstupu do restaurací a obchodů bezinfekčnost, roste nepřímý tlak na očkování zaměstnanců, mládeže, dokonce dětí. Profesor Jiří Beran je s předstihem nejcitovanější český epidemiolog v zahraničí, se svými názory se od loňska často dostával do křížku s dominantním proudem. Jak hodnotí dnešní situaci?

Světová zdravotnická organizace varuje před další vlnou nákaz. Všichni mluví o deltě. Máme se bát?

Nepochybně s námi tento koronavirus bude dál. Teď převažuje delta mutace, o níž absolutně přesně víme, že má devatenáctkrát nižší smrtnost než alfa mutace. A dvaapůlkrát nižší počet hospitalizací.

To víme přesně odkud?

Z britských oficiálních čísel zveřejněných 25. června v Public Health England. Základem je analýza 225 tisíc vzorků, kde byla sekvenována mutace alfa, a 92 tisíc vzorků delty. Masivní čísla, společně s výsledky studie, která se jmenuje SIREN a která sleduje výskyt nových onemocnění mezi osobami, co covid-19 prodělaly. Takže delta rozhodně není žádná tragédie, spíš naopak. Základní problém České republiky vidím dnes v nedotaženém proočkování starší populace. Lidé nad 55 let přispívají k úmrtím s covidem 98 procenty. Když jsem se naposled díval na statistiky, v této věkové skupině chybělo proočkovat ještě 660 tisíc z celkem 2,5 milionu lidí. To je hodně. Pokud by se vrátila například mutace britská, tedy alfa, která měla u odhalených pozitivních případů smrtnost téměř dvě procenta, může v této skupině u nás zemřít až 14 tisíc lidí. Česká republika obecně testovala víc, takže se podařilo zachytit víc pozitivních osob, proto šla smrtnost na 1,8 až 1,9 procenta. Mimochodem, v Německu tehdy zaznamenali smrtnost 2,8 procenta. Každopádně delta mutace má zatím smrtnost 0,1, umře jeden člověk z tisíce pozitivně testovaných. Z tohoto pohledu by to nemusel být problém.

Co byste státu radil teď?

Základní doporučení mám pořád stejná: cílenou kontrolu a cílenou léčbu. Pořád opakuji, jaká je škoda, že jsme to nikdy nezkusili jako v Singapuru. Mluvím o tom od října. V Singapuru si jako zranitelné určili lidi nad 50 let, každého pozitivního z té skupiny umístili na deset dnů od pozitivního testu na stadion, do improvizované izolace. Tam ten člověk každý den absolvoval zdravotní kontrolu. Pokud nevykazoval známky těžkého onemocnění, šel po deseti dnech domů. Komu se zdravotní stav horšil, toho ze stadionu okamžitě převezli do nemocnice. Po zavedení tohoto systému v Singapuru klesla smrtnost dramaticky, k nule. Já jsem pro Českou republiku navrhoval něco, co jsem v roce 2005 sám prováděl ve studiích na chřipku. V jednom městě jsem měl na sledování 6500 lidí, které jsem potřeboval až dvakrát týdně zkontrolovat takzvaným bezpečnostním telefonátem. Loni jsem podobně říkal: Přece není problém lidem pozitivním v PCR testu, starším 60 let třikrát za deset dnů zavolat, zeptat se: Máte horečku? Co váš krevní tlak? Co vaše cukrovka? Vyletělo vám to nahoru, nejde to dolů? Koupil jste si oxymetr? Kolik vám ten oxymetr ukazuje? To jsou nejdůležitější věci pro prognózu covidu. Bohužel se u nás rizikoví pacienti zasažení covidem dostávají do nemocnice pozdě. Znám to sám z debat s příbuznými: Ty už musíš jít do nemocnice. No a co udělám s pejskem? Co s kočičkou? Je potřeba lidem říct, že v tu chvíli jde o život. Já být vládou, hned teď začnu s telefonickou kontrolou těch pozitivně testovaných, kteří by na covid mohli umřít. Už bych si to připravoval na podzim a cvičil si telefonní operátory. Pokud dnes máte denně sto pozitivních, dvanáct bude starších 60 let. Tak proč těm dvanácti nezkusit zavolat a nezeptat se: Jste očkováni? Jste v pohodě, nejste v pohodě?

Dobře, a cílená léčba?

Cílená léčba je založená ne řešení tří základních problémů, jež virus SARS-CoV-2 přináší. Je to počáteční potlačení imunitního systému, žilní tromboembolická nemoc a nakonec druhotný zápal plic způsobený bakterií. Praktici pak pacientům mohou předpisovat lék na posílení imunity, dále aspoň jeden aspirin denně, aby se vám v cévě, kde se množil virus, netvořil trombus, případně jakmile se stav covid pacienta začne kolem sedmého dne horšit, ještě antibiotika proti druhotnému bakteriálnímu zápalu plic. Léčba těchto tří problémů nesmírně pomáhá. Mám několik kolegů praktických lékařů, kteří se pyšní tím, že si tyto tři věci ohlídali, že si pozitivní lidi po pátém dni zvali k sobě do ordinace a sledovali parametry zánětu - a že nikdo z jejich obvodu na covid nezemřel.

V zásadě ta anglická čísla, která citujete, naznačují klasický vývoj infekce: další mutace jsou nakažlivější, ale méně nebezpečné, neboli vplouváme do klidných vod.

Ano. A to je velmi dobře. Samozřejmě je to díky selekčnímu tlaku, který vytvořili lidé, co nemoc prodělali, a lidé vakcinovaní. Těm, kdo se nechali očkovat, patří dík za to, že svým očkováním vytlačili virus do příznivější varianty.

Nasvědčuje vývoj tomu, že by ještě na podzim mělo přijít jedno kolo obav a lockdownů?

Nenasvědčuje. Ale abychom měli absolutní jistotu, že jsme v pohodě, potřebujeme sledovat druhou infekci hned u dvou skupin lidí: s prodělanou nemocí i plně naočkovaných. Jakmile se tyto dvě skupiny nebudou nijak hýbat, tak jsme za vodou. Zatím to ještě není úplně jednoznačné. V Británii se objevil paradoxní efekt očkování u seniorů, na který upozornil i Guardian. U nás o tom nikdo nechce moc mluvit. Z toho posledního anglického reportu z 25. června vyplývá, že při druhé infekci lidé s plným očkováním nad 50 let umírají sedmkrát častěji než lidé nenaočkovaní. Dvě dávky vakcíny v této statistice dostalo 7200 znovu infikovaných lidí, z nich pak zemřelo padesát. Nevakcinovaných ve statistice je 53 tisíc, zemřelo jich 44. Vysvětlení bude patrně v tom, že ti nenaočkovaní jsou povětšinou mladí, a tak jim infekce vůbec nic neudělá, kdežto u těch starších se odhaluje jev, o němž začali svého času mluvit pan ministr Blatný a profesor Černý. To je to slavné umírání s covidem: můžete být nakrásně očkovaný a chráněný, ale i nové onemocnění trošičku změní vaši základní chorobu a vy umřete na ni. Já ve chvíli, kdy je proočkovaná větší část dospělé populace, což je i případ České republiky, protože my dnes máme přes pět milionu lidí s aspoň jednou dávkou, a kdy všichni, kdo se chtějí očkovat, dostanou šanci, navrhuji rozvolnit. Ovšem důležité je přitom pořád sledovat dva parametry: zaprvé jestli nová mutace překoná imunitu, neboli kolik se objevuje druhých infekcí u lidí s vakcínou nebo prodělaným onemocněním. Zadruhé kolik vakcína vyvolá nežádoucích účinků. Zatím o vakcínách proti covidu vůbec nic nevíme. Je dobré mít zdokumentovaný počet druhotných infekcí, a tím pádem i jistotu, že vakcína je kvalitní a můžeme se na ni spolehnout. To se u nás nehlídá, což je obrovská chyba.

Nehlídá se to skoro nikde.

Hlídá, ale jen v Británii. Přitom i my máme úžasnou centrální databázi, kterou spravují ještě úžasnější vojáci a ze které to vysledujete jednoduše. Plukovník Šnajdárek s generálem Procházkou (představitelé Centrálního řídícího týmu COVID-19 – pozn. red.) mají pod palcem databázi, v níž jsou všichni, kdo onemocněli, a všichni vakcinovaní. Dá se z toho jednoduše vytáhnout, kolik je mezi oběma skupinami nově infikovaných. V Británii už přesně na tohle založili velké studie a pravidelně publikují průběžná data. Například lidí, kteří covid prodělali, mají celkem 44 000 a plánují nabrat až 100 tisíc. Ukazuje se, že celkově jsou zatím chráněni spolehlivě. Studie sledující mutaci zase Angličanům ukazuje ten sedminásobný vzestup smrtnosti u očkovaných oproti neočkovaným. Ale i ti umírají skoro dvacetkrát míň než na britskou mutaci, to už jsme si řekli. Zadruhé jim z těch čísel vychází, že člověk s prodělaným onemocněním je po deseti měsících sledování chráněn minimálně stejně jako člověk naočkovaný.

U nás pořád panuje konsenzus, že přítomnost protilátek nemůže nahradit certifikát o vakcíně. Petr Smejkal z MeSES tvrdí, že není vědecký konsenzus v tom, co už je dostatečná hladina protilátek. A že prý různé laboratoře mají různou metodiku.

Začátkem června jsme na výboru Epidemiologické společnosti měli hlavní hygieničku Pavlu Svrčinovou. Říkal jsem jí, že tento argument neobstojí ve chvíli, kdy naprosto přesně víme, jakou metodou jsou měřeny protilátky po vakcinaci, a že průměrný titr protilátek po očkování vyjádřený v mezinárodních jednotkách proti S proteinu je po vakcinaci 200 až 400. Proč, ptal jsem se, neumožnit lidem s prodělanou nemocí, kteří mají titr protilátek stejný nebo vyšší, aby se jim uznal? Paní Svrčinová odpověděla, že to nejde. U nás to samozřejmě nejde.

Zdůvodnila nějak, proč to nejde?

Ne. Ono je to taky úplně absurdní. Máme korelát ochrany, jímž je vakcinovaný člověk. Jeho protilátky měříme ustálenou metodou. O. K. Tak proč by člověk po přirozené infekci, kterému jsme změřili titr protilátek stejnou metodou a jehož titr byl v průměru minimálně stejně vysoký, nemohl být považován za imunního? To je snad naprosto racionální úvaha, namítnout se na ni nedá vůbec nic. Snad jen že chceme za každou cenu prosadit očkování. Což je špatně, i proto, že postvakcinační reakce u lidí s prodělaným onemocněním je vysoká a zvyšuje celkový podíl nežádoucích účinků. Druhá dávka je pro lidi s prodělanou nemocí v podstatě třetí dávka. Jde to proti základním pravidlům vakcinace. Přitom v republice jsou teoreticky až dva miliony lidí s pozitivním titrem, kteří si ho sami nechali udělat. Jen ho nikdy nikomu neukázali. Stát to po nich nechce, on chce jen vědět, jestli byli PCR pozitivní.

Sarkasticky říkáte: U nás to nejde. Vy jste přece jednu dobu na dálku trochu radil premiéru Babišovi. Nemůžete mu to zrovnoprávnění protilátek s potvrzením o vakcíně vnuknout?

Já se mu pořád snažím něco psát. Po telefonu jsem s ním mluvil naposledy tuším v březnu, kdy jsem se mu snažil vysvětlit, proč je úplně špatné, aby se u nás plošně testovaly statisíce dětí a lidí ve firmách. Když má někdo virus v rodině, neexistuje, že by si ho v té rodině nepředali. V rodině se vám virus přenese vždycky. Často to ovšem vůbec nekončí nemocí, řada infikovaných lidí sama ten virus téměř nevylučuje. A tak, říkal jsem Babišovi, bych viděl řešení v tom, že stačí jeden negativní test z rodiny. Rodič chodí do práce, jeho negativní test může použít dítě ve škole. Negativní test by zaručil minimálně to, že i kdyby jiní příslušníci rodiny byli pozitivní, nebudou vylučovat virus. A o to jde. Premiérovi se to líbilo, ale samozřejmě to neprošlo.

Třeba proto, že mezi experty, kterým většinově naslouchá premiér i ministři zdravotnictví, jste považován tu za dezinformátora, tu za člověka, který v jedné neseriózní studii tlačil lék isoprinosine.

S tou studií je pravda samozřejmě úplně někde jinde. Nejsem ve spojení s farmaceutickou skupinou, co ten lék vyrábí. U jiných firem, pro které jsem vyvíjel očkovací látky, by se snad dalo říct, že jsem zaujatý. Vývoj očkovacích látek byl posledních dvacet let můj hlavní příjem. Ale nikoli isoprinosine, ten se mi jen zdál jako výborný lék na tu počáteční imunosupresi, tedy řešení jednoho ze tří problémů covidu.

Vaší studii se hlavně vytýkalo, že byla retrospektivní, že účastníci studie nevěděli, že jsou účastníci.

Ve třech domovech důchodců podali lékaři pacientům, kteří byli pozitivní, uvedený lék. Já jsem s několika dalšími kolegy poté analyzoval data úmrtí. Takže ano, sledování bylo retrospektivní. Mě nachytali na jedné věci, kterou já jsem nepovažoval za důležitou. Když provádíte retrospektivní studii, když vezmete data lidí s předepsaným lékem a ta data zanalyzujete, musíte používat jeden jediný ukazatel: odds, odds ratio, takzvanou převahu zdravých nad nemocnými nebo živých nad mrtvými. My v té naší studii 25krát napsali, že jsme měřili odds ratio a jakou to odds mělo hodnotu. Ovšem než šla studie k vydavateli, poslal jsem ji ještě rodilému mluvčímu, aby prošel anglické znění. On tam změnil určitá slova a na dvou místech přidal slovo prospective. Jak to spěchalo, tak jsem to už nečetl a přeposlal. A na tomhle slově se naši kritici otočili. Je to asi, jako kdybych vám vyprávěl o svém autě, 25krát vám řekl, že jezdí na naftu, a pak vám jednou řekl, že jsem natankoval benzin. A vy byste z toho vyvodil, že vás schválně matu a patřím mezi lidi, kteří chtějí zničit naftový motor nalitím benzinu. Kdo ale zná parametry retrospektivních studií, ví, že parametr odds ratio nemůžete použít u prospektivní studie. Nicméně zásadním závěrem studie byl poznatek, že smrtnost zhruba 200 lidí z tří domovů důchodců, kde na covid podávali isoprinosine, byla statisticky významně nižší než u lidí z jiných domovů důchodců v republice, kde lék nepodávali. Studii jsme zhotovili na základě porovnání dat z ÚZIS, která mi laskavě poskytl profesor Dušek někdy před rokem. Retrospektivní sledování, to jsem vždycky zdůrazňoval, je třeba brát jako signál pro zhotovení prospektivní studie. Ta ovšem byla zakázaná.

Zakázaná?

Ano, to málokdo ví, že na isoprinosine měla proběhnout dvojitě slepá studie. Zadání studie jsme vypracovávali na Úřadu vlády loni na přelomu srpna a září. Profesor Vladimír Černý, Roman Prymula tam byli, Hanka Roháčová a také pracovníci SÚKL, především paní ředitelka Storová a pan ředitel registrační sekce Tomáš Boráň. Všichni tomu věnovali moře úsilí, času a především zkušeností. V noci před schválením to pan premiér odvolal. Pak jsem se v listopadu z Lidových novin dozvěděl, že se tou studií nechtěl špinit poté, co mě někdo označil za člověka, který za studii měl vzít peníze. Nevím, kdo Babišovi tu informaci dal. Psal jsem mu: Proboha, já nemám potřebu se takhle obohacovat. Pravda je, že mě výrobce isoprinosinu v letech 2017 a 2019 požádal, jestli bych nejel se dvěma přednáškami do Pobaltí a na jednu přednášku do Vídně. Byl jsem totiž o pár let dřív jedním z hlavních výzkumníků účinku isoprinosinu na akutní respirační infekce. Za ty přednášky jsem dostal 500 eur… Mám slušné příjmy a 500 eur je pod mou rozlišovací schopnost. Nicméně jsem byl úspěšně pomluven. Myslím, že za tím byly úplně jiné tlaky. Tak jsem v reakci na odvolání té studie později aspoň navrhl: Tak udělejme jednoduchou věc: Vezměte rodná čísla lidí, kterým se ten lék předepsal, protněte je s databází lidí, kteří prodělali covid, a těmi, kteří na něj zemřeli. Pro IT specialisty otázka jednoho dopoledne. Nikdo to nechtěl udělat. Na internetu teď obíhá dokument, jehož pravost se nedaří nijak ověřit a kde tato analýza je provedena. Vychází z ní, že isoprinosine byl u nás předepsaný 180 tisícům lidí, z toho 150 tisíc prodělalo covid a zemřelo 833 z nich. Smrtnost u pozitivně testovaných po isoprinosinu činila 0,5 procenta. Celková smrtnost v České republice je 1,9 procenta. Takže pacient s předepsaným isoprinosinem měl třiapůlkrát větší šanci, že nezemře. Ano, tato analýza je neověřená. Ale stát svou analýzu dělat nebude, prý to nejde kvůli ochraně osobních údajů. A mezitím se vyjádřil doktor Prokeš z Úřadu pro ochranu osobních dat, že ochrana dat nemůže znamenat zásadní problém, neboť taková studie se za epidemie může udělat z emergentních důvodů.

Máte pro tu zdráhavost nějaké vysvětlení?

U mě hraje roli i osobní animozita, o tom jsem přesvědčen. Ležím v žaludku pár lidem, co se u nás snaží tou epidemií hýbat podle svého. Jsou to především někteří biochemici, kteří věci samozřejmě nemohou rozumět.

Myslíte Jana Konvalinku?

Myslím především jeho. Představte si doktora přírodních věd, který sedí v laboratoři a zkoumá laktátdehydrogenázu, čili enzym potřebný k zjištění infarktu myokardu. A tento člověk několikrát týdně poskytuje dlouhé rozhovory o tom, zda toho kterého pacienta léčit a jak, pokud u něho bude infarkt myokardu. A který jde dál a navrhuje celé operace srdce. To se mi zdá úplně zvrácené. Tihle lidé vesměs nemají ani epidemiologické vzdělání, všechny informace mají načtené. Nic si nikdy neozkoušeli. U profesora Konvalinky jsem si nepomohl, když on se mi na začátku epidemie snažil posílat takové umravňující e-maily: abych o tomto nehovořil, abych mu doložil to či ono. Tak jsem mu odepsal: Pane profesore, já vám nejsem vůbec ničím povinován, prosím vás, nekontaktujte mě už. Tím jsem si to asi podělal. Já vím, co mám udělat pro svou rodinu, abych ji ochránil, aby mi doma nikdo neumřel. Z lidí v mém okolí nikdo, kdo využívá moje doporučení, neumřel. A když někdo tu léčbu tří problémů – imunosuprese, žilní tromboembolické nemoci, druhotného zápal plic – nechce použít sám, jeho věc. Jen nechápu, proč má potřebu zabraňovat v té léčbě dalším, jemu neznámým lidem.

To by byla osobní rovina. Ale kromě isoprinosinu tu máme ještě příběh ivermektinu, nejen u nás, napříč celým světem. A priori nechuť hlavního proudu, aby se u nové infekce experimentovalo s léčbou. Oni sázejí jen na prevenci nákazy vakcínou. To praští do očí i laika.

Kladou překážky tomu, aby se provedly studie, a pak se odvolávají na to, že nejsou studie. Česká republika mohla být štikou, kdyby předložila kvalitní studii o jednom léku, samozřejmě i kdyby studie došla k závěru, že ten lék je na nic. Jak už jsem říkal, na přípravě studie o isoprinosinu se nadřeli lidi z SÚKL. Měla by vysoký standard. Takhle je to práce vyhozená z okna. Totéž s ivermektinem. Česká republika mohla vyhlásit: Dobrá, tady vznikaly různé pokoutní studie, tak my uděláme standardní studii a zjistíme, jak to s tím ivermektinem je. Zase: i kdyby byl výsledek kvalitní studie negativní, pro spoustu zemí ve světě by to bylo přínosné. Ale opět nic.

Tak ona se nakonec studie na ivermektin spustila.

Ano, v Brně. Ale povolena byla tuším v květnu, přitom teď už nenajdete dost nemocných lidí, které byste do ní mohl zařadit. To ještě bude trvat, než vůbec uvidíme, jestli pacientů bude dostatek.

Zmýlil jste se za ten rok a půl v něčem vážně vy?

Špatně jsem odhadoval počet lidí, kteří onemocnění prodělali. Nakonec jsem zjistil, že získat ho, tedy infikovat se, není tak jednoduché. Myslel jsem si, že to loni v létě proběhlo u víc lidí. Ale na druhou stranu mě tahle korekce vede k přesvědčení, že aby lidé nemoc prodělali, musí tomu předcházet opravdu intenzivnější kontakt s nakaženými.

Takže jste si původně myslel, že už jsme dál na cestě ke kolektivní imunitě?

Ano. Jinak já jsem nikdy nedělal příkré soudy. Loni v létě jsem se snažil ukázat, že covid nemá tak dramatickou smrtnost. Další důraz jsem kladl na cílenou péči a práci se starými lidmi. Lidí starších 60 let bylo mezi nově pozitivními skoro pořád kolem dvanácti procent. Při největším boomu epidemie bylo denně deset tisíc pozitivních testů, z nich bylo 1200 lidí starších 60 let. Za týden to dělá deset tisíc lidí, kteří by se měli obvolávat. Když já jsem dokázal s jedním telefonním centrem v Praze při studii na chřipku před 18 lety obvolat dvakrát týdně 6,5 tisíce lidí, proč by stát nemohl deseti tisícům lidí zavolat třikrát během deseti dnů? Pokud by měli zájem, rád jim ukážu, jak zpracovat telefonní rozhovor, jak instruovat operátory, na co se ptát. My se ptali těch lidí dokola na příznaky, a když nějaké měli, dohodli jsme příjezd zdravotní sestry, aby jim doma udělala stěr. Věděli jsme, že když je člověku špatně, nepůjde na stěr hned, ale až když se mu udělá trochu líp. Podle tohoto vzoru se dnes dělají jedny z největších studií na světě. Víceméně díky těmto studiím jsem ve světě citovaný.

Jak na tom vlastně s tím vědeckým renomé jste? Například matematik a spolutvůrce PES Jan Kulveit vás nazval lokální bizarností a kuriozitou.

Podívejte, já to nikdy nedával k lepšímu, ale když už se ptáte na pana magistra Kulveita, dělal, pokud vím, Ph.D. devět nebo kolik roků. V medicíně jakmile to děláte déle než tři roky, tak vás chtějí vyrazit. Déle než pět let to ani studovat nemůžete. On poté odjel na Oxford, kde byl zapsaný jako associate, což třeba v Institutu Lorda Nuffielda (jedna z oxfordských fakult – pozn. red.) mají takových associates čtyři tisíce. Oni chtějí, aby něco dělali, tak jim poskytnou jméno instituce, ti lidé potom sedí třeba v garsonce v Praze, okusují rohlík se salámem a snaží se něco vymyslet. Pan Kulveit měl první vědeckou publikaci v prosinci loňského roku, poté, co se dostal k datům ÚZIS. A takový člověk o mně, který jsem vydal šest knížek o očkování, o chřipce a podobně, napsal přes sto zahraničních publikací, který mám citace v řádu tisíců, tvrdí, že jsem nula? On ani docent Maďar nemají druhou atestaci z epidemiologie, nemá ji ani Petr Smejkal. Těmto lidem chybí specializovaná způsobilost, vůbec by podle platného zdravotního zákona neměli v České republice provádět epidemiologii. Jejich názor jim neberu, ale já jsem za dvacet let očkoval 45 tisíc lidí. Mně stačí říct: Máme vakcínu s takovým a takovým antigenem – a já už dokážu odhadnout, co s konkrétním člověkem udělá. Jak se mu bude vyvíjet imunitní odpověď za měsíc, za rok. Některé lidi mám na pozorování dvacet let. Takže mě spíš překvapuje, když tito odborníci nechtějí slyšet můj názor. Mrzí mě to, ale nic s tím nenadělám. A moje žena říká, abych už nic nedělal, ať se věnuji sobě a rodině. Že mě uživí. Mně to ovšem nedá.

Kdybyste byl předsedou vlády a chtěl se vyhnout dalšímu zavírání škol na podzim, co byste teď udělal?

Já bych školy především nechal otevřené, vůbec bych se toho nebál. Měl jsem možnost vidět data ze Zlínského kraje za duben nebo za květen, kde provedli na žácích 90 tisíc testů, z nich bylo 200 pozitivních, po ověření PCR testem jich zůstalo 100 pozitivních. Těchto 100 pozitivních nakazilo 40 dalších. Což je reprodukční číslo 0,4. Stát chce, aby se nám pohybovalo okolo 0,7. To testování ukázalo, že kdo je nemocný, tak do školy nechodí. Zachytilo v podstatě jen bezpříznakové, kteří skoro nikoho nenakazili. Ono veškeré testování zachycuje hlavně to, čemu nikdo z pánů expertů nechce věřit, totiž že lidi jsou úplně normální, a když mají příznaky, tak nikam nejdou.

Poroste tlak na očkování dětí, co o něm soudíte?

Vždycky jsem byl proti očkování těhotných a dětí, protože děti mají přirozenou imunitu mnohem lépe stimulovanou a jsou schopné si s virem mnohem lépe poradit. V tuto chvíli je lepší, aby si děti tu infekci prodělaly. Pohybuji se ve vývoji nových vakcín a vím, že je vždycky lepší nechat vakcíny působit u dospělých, kde jsme dlouhodobě schopni líp se vyrovnat s nežádoucími účinky. Posloužím dvěma příběhy. Vakcína proti horečce dengue byla považována za velmi dobrou vakcínu a nejdřív se začala aplikovat školní mládeži na Filipínách. Byla to registrovaná běžná vakcína. Bohužel děti senzibilizovala, takže ty, co po očkování onemocněly horečkou dengue, mívaly daleko těžší, krvácivý průběh. Šest set dětí tam zemřelo. Druhý příběh je původní vakcína proti rotaviru, proti průjmovému onemocnění dětí. Ta u dětí často vedla k náhlé příhodě břišní. Musely se vyvinout nové verze vakcíny, založené na jiných kmenech. Dva příběhy, které mě vedou k opatrnosti. U tohoto typu vakcíny, která tu nikdy nebyla, u které neznáme dlouhodobé následky, bych se očkování dětí snažil vyhnout. Stát je tu od toho, aby sledoval nežádoucí účinky a hlavně celkovou efektivitu vakcín. Stát není od toho, aby prodával vakcíny.