Ráno 24. února 2022 znamenalo probuzení do úplně jiného světa. Ruská armáda zahájila útok proti Ukrajině. Média záhy zaplnily záběry explozí, požárů, kouřových stop raket a valících se vojenských vozidel. A nebylo málo těch, kteří prorokovali Ukrajině „rychlý konec“, jelikož se přece nedalo očekávat, že by se tato problémy zmítaná země dokázala efektivně bránit. Zdálo se, že Putin zahájil „Blitzkrieg“, a nikdo nevěděl, kde se Rusové zastaví. Ale už večer prvního dne bylo evidentní, že všechno bude naprosto jinak.

Hořící tanky a obrněné transportéry, sestřelené vrtulníky, stovky padlých a zajatých, zničující sankce. Takhle si Rusové svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině nepředstavovali. Co se vlastně stalo? Jak je možné, že armáda světové velmoci po letech reforem, pořizování nové techniky a sbírání zkušeností na Donbase a v Sýrii zaznamenala na Ukrajině tak těžké ztráty a dosud nedosáhla žádného významného úspěchu?

Nejprve si stručně shrňme situaci, jak se jeví po čtyřech dnech bojů, tedy ráno v pondělí 28. února 2022. Rusové postupují zhruba ve čtyřech základních směrech, a to od severu z Běloruska na Kyjev, od severovýchodu na Charkov, dále od jihu z Krymu směrem k přístavu Oděsa a konečně i od východu z Donbasu. Jejich postup je však od začátku nečekaně pomalý, a přestože si připisují územní zisky, rozhodně nejde o žádnou „bleskovou válku“.

Kyjev se stal opakovaným terčem leteckých i pozemních útoků, došlo dokonce na boje přímo v ulicích, ale hlavnímu městu se dařilo odolávat. Ruská armáda nedokázala do pondělního poledne obsadit ani druhé největší ukrajinské město Charkov, kde se také odehrály pouliční boje. Průlom (zatím) nenastal ani na donbaské frontě, a tak si agresor připsal relativně největší úspěchy na jihu, kde ruské jednotky dobyly Melitopol a ohrožují Mariupol a Oděsu. Hlavní cíl celé ruské operace však nepochybně představuje Kyjev. Tam se má rozhodnout.

Vedle nepříliš rychlého postupu vzbuzují pozornost i značné ztráty útočníků. Samozřejmě lze soudit, že ukrajinské údaje o ruských ztrátách jsou dost nadsazené, avšak záběry na sociálních sítích hovoří jasnou řečí. Za první čtyři dny museli Rusové odepsat nejméně tři desítky tanků, víc než padesát jiných obrněných vozidel, mnoho dělostřeleckých a protivzdušných systémů, sedm letounů a vrtulníků a přes sto automobilů. Skutečnost však nesporně bude ještě vážnější, protože ne všechny případy byly fotograficky zachyceny.

Ztráty ovšem zaznamenává i Ukrajina, poněkud překvapivě jsou však zřetelně menší než ty ruské. Ukrajina dosud pozbyla asi tucet tanků, přes čtyřicet dalších obrněných vozidel, také několik dělostřeleckých a protivzdušných zbraní, asi pět letadel a několik desítek automobilů. Ohledně ztrát na životech u obou stran lze jen spekulovat, ale nepochybně jde přinejmenším o vysoké stovky, možná už dokonce i tisíce vojáků.

Nejde navíc jen o padlé vojáky, protože Ukrajinci už získali i mnoho zajatců. Výpovědi těchto mužů jsou skutečně pozoruhodné, protože se od nich dovídáme mimo jiné to, že nemají palivo nebo munici, dostali zásoby jídla na jeden den, neznají své pozice, nečekali žádný ozbrojený odpor, jelikož byli vysláni na „mírovou operaci“… Co se to vůbec děje? Copak Rusové nechápou ani základní taktické a logistické poučky? Jak se mohlo stát, že celá „speciální vojenská operace“ byla připravena s takovým neuvěřitelným amatérismem? Tím ovšem seznam otázek pouze začíná. Ti, kteří předpovídali ruský útok na Ukrajinu, čekali, že začne mohutnými raketovými a leteckými údery, které rozvrátí ukrajinskou infrastrukturu a způsobí nejen masivní škody, ale také psychologický šok. Rusové během několika hodin zničí ukrajinské letectvo a protivzdušnou obranu a získají totální vzdušnou nadvládu, podobně jako
to při svých intervencích provádějí západní země.

Nic takového se ovšem nekonalo. Rusové sice provedli řadu leteckých a raketových útoků, ale v měřítku mnohem menším, než se dalo čekat. Ani nasazení dělostřelectva vůbec neodpovídalo klasické sovětské a ruské doktríně a Rusové postupovali nečekaně „ohleduplně“, takže civilní ztráty se držely na relativně nízké úrovni. Získali sice vzdušnou převahu, ale rozhodně nikoli totální. Ukrajinské letectvo operovalo dál a záhy poslalo do akce též vysoce účinné a obávané bezpilotní bojové letouny Bayraktar TB2 turecké výroby. Ukrajinské drony začaly útočit na ruské zásobovací konvoje, které se stávaly také terči střelby
ukrajinských děl a raket. Pro Rusy pak nastal velice trapný moment, když Ukrajinci udeřili na ruské letiště u Rostova na Donu a zničili nejméně jednu stíhačku. Některé zdroje tvrdí, že také tam útočily bayraktary, kdežto podle jiných Ukrajina použila balistické rakety, tak či onak ale jde o flagrantní selhání ruské protivzdušné obrany.

Právě zmíněné zásobovací konvoje se ukázaly být hlavní Achillovou patou ruských útočníků. Každý postup tankových a mechanizovaných sil logicky znamená, že vozidla za sebou musejí „táhnout“ pomyslný „logistický ocas“, respektive kolony nákladních automobilů s palivem, municí a dalšími nezbytnostmi. Zranitelné automobily představují ideální terče pro Ukrajince, kterým se takto daří zpomalovat nebo zastavovat ruský postup.

Logistiku operací na Donbase v letech 2014–2015 a v Sýrii zvládli Rusové výtečně, ovšem na Donbase nikdy nebylo současně víc než 10 000 ruských vojáků a v Sýrii nikdy víc než 5000 Rusů. Šlo tedy o operace mnohonásobně menší, navíc lokalizované převážně na území, kde se Rusové mohli opřít o vcelku loajální místní obyvatelstvo, zatímco nynější válka představuje úplně jiný případ. Rusové sice shromáždili u hranic 200 000 vojáků, avšak zjevně nedokážou zajistit jejich podporu v bojových akcích. Obránci se ale neomezují pouze na ničení zásobovacích prostředků. Jako mimořádně efektivní se ukazují protitankové střely Javelin a NLAW, které útočí na cíl shora, kde bývá pancéřování nejslabší. Rusko už kvůli nim zjevně přišlo o řadu obrněnců včetně několika moderních tanků T-90A, kterým nepomohly ani údajně vyspělé ochranné systémy. A když se obrněnce dostaly do ulic měst, nebyly ani nutné sofistikované západní rakety, protože při palbě zblízka či shora postačují i jednoduché pancéřovky ze sovětských časů.

Totálním fiaskem skončila také výsadková operace, která hned první den směřovala na letiště Hostomel nedaleko Kyjeva. Rusové stále neměli zajištěnou převahu ve vzduchu, avšak poslali vrtulníky s výsadkáři, kteří měli letiště obsadit, načež by tam letouny dopravily těžší techniku, která by se vydala na hlavní město. Akce ovšem zkrachovala a Ukrajinci výsadkáře rozprášili, údajně i za pomoci obávaných dronů Bayraktar TB2. Nejdůležitější faktor na ukrajinské straně však představují nikoli zbraně, nýbrž vynikající morálka obránců. Žádný šok nepřišel. Ukrajinci neprchají a nevzdávají se, naopak bojují s výjimečnou odvahou a obětavostí, o jaké si zjevně demoralizovaní Rusové mohou nechat leda zdát. Tvrdá obrana Ukrajinců zcela vyvedla z míry dokonce i otrlé Čečence. Často vysmívaný Volodymyr Zelenskyj se projevil jako skvělý válečný prezident.

Všechny tyto skutečnosti tedy vedou k vlastně velice jednoduchému, ale nesmírně závažnému závěru. Ruská armáda se prostě nepřipravovala na válku. Připravovala se na jakousi „mírovou operaci“, při níž dojde nanejvýš na pacifikaci lokálního odporu „neonacistů“, zatímco většina Ukrajinců bude Rusy vítat. Nejspíš očekávala, že Zelenskyj uprchne, nebo bude zajat a Kyjev záhy kapituluje. Podle neoficiálních zpráv se plánovalo, že celá operace bude hotova za jeden až čtyři dny a Rusko si připíše snadné a „čisté“ vítězství.

Rusové navíc evidentně nepočítali s dalšími aspekty. Prohrávají v kybernetické válce, protože hackeři ze skupiny Anonymous (a možná i západní tajné služby) proti Rusku zahájili naprosto bezprecedentní vlnu útoků. Prohrávají v propagandistické válce, jelikož sdělení zajatých Rusů ukazují „speciální operaci“ spíš jako frašku. Kreml evidentně podcenil rovněž ochotu Západu uvalit takřka likvidační ekonomické sankce a všestranně podporovat Ukrajinu, a to včetně stupňujících se dodávek zbraní a munice.

Obrovský význam pro ukrajinskou obranu má také zpravodajská podpora, neboť nad Polskem (a zřejmě i nad Rumunskem) operují americké radiolokační hlídkové letouny E-3 Sentry a E-8 JSTARS. Ty sledují dění ve vzduchu a na zemi a ihned předávají informace Ukrajincům, kteří tudíž mají perfektní přehled o ruských aktivitách. Někteří experti už soudí, že Ukrajinci vědí o pozicích ruských jednotek víc než ruské štáby.

Frustraci Rusů dokazuje i fakt, že ony počáteční ohledy na civilisty se o víkendu patrně začaly vytrácet. Rusové ve větší míře nasadili dělostřelectvo včetně těžkých raketometů, které působí skutečně plošnou destrukci. Proto lze očekávat, že počty civilních obětí budou narůstat, avšak morálku Ukrajinců to takřka jistě nezlomí, spíš naopak. A pokud pak Rusové skutečně začnou dobývat velká města dům po domu, čeká je peklo.

Řada odborníků mírní nynější optimismus a varuje, že Rusové se poučí ze svých chyb a pořád mají velkou materiální převahu. Podle neoficiálních zpráv je ovšem ona převaha dost sporná, neboť ruská armáda má údajně zdroje snad jen na 10 až 14 dní vedení operací. Možná i proto teď Kreml usiluje o jednání, protože chce prostě získat čas. Každopádně však platí, že Rusové na Ukrajině sice pořád mohou dosáhnout (a asi nakonec dosáhnou) vojenských úspěchů, jenže z celkového strategického pohledu už prakticky prohráli. Hlavní cíle „speciální operace“ se nepodařilo splnit a celý tento nerealistický plán se zhroutil. Naprosté selhání logistiky, chabá morálka, organizační chaos, obrovské podcenění Ukrajinců, kybernetické operace, drtivé západní sankce, to všechno dohromady znamená, že se na Rusko valí jedna katastrofa za druhou. A to v tak strašlivém tempu, že kremelské vedení možná ani pořádně nechápe, co se vlastně děje. Za celým ruským strategickým debaklem možná stojí fakt, že Putin a jeho věrní uvěřili vlastní propagandě.