Na podzim 2020 plnil stránky zpravodajských rubrik konflikt Arménie a Ázerbájdžánu a ještě předtím se často mluvilo o napětí ve Středomoří. Obě témata ale náleží do téhož rámce, který dokládá platnost klasických pouček o mezinárodní politice. Řecko-turecký spor je však zajisté důležitější z hlediska České republiky, jelikož se přímo týká i dvou mezinárodních organizací, které dnes demonstrují svou principiální slabost.

Soudobá krize ve Středomoří totiž není ničím jiným než ukázkou (logického) selhání NATO a Evropské unie tváří v tvář střetávajícím se národním zájmům členských zemí. Nastala situace, kdy naprosto vážně hrozí regulérní válečný konflikt mezi dvěma státy Aliance, do něhož by se velmi pravděpodobně zapojily také další země. Někteří optimisté říkají, že jde jen o další kolo „ukazování svalů“ mezi Athénami a Ankarou, avšak jiní varují, že současné napětí má odlišnou kvalitu a že tentokrát již nemusí zůstat pouze u gest.

Kořeny animozit mezi Řeckem a Tureckem sahají až do středověkých časů, ale pro pochopení současného napětí stačí jít k následkům první světové války. Poražená osmanská říše měla být podle tzv. smlouvy ze Sèvres rozdělena a měla pozbýt netureckých území, smlouvu však odmítli turečtí nacionalisté a vypukla další válka. Turci zvítězili nad koalicí dohodových zemí (včetně Řecka) a jejím výsledkem se staly dnešní hranice Turecka, které roku 1923 potvrdila smlouva z Lausanne. Nepřátelství ale samozřejmě nevymizelo.

Nemalá část Turků vnímala a dosud vnímá smlouvu jako nespravedlivou, protože podle jejich mínění by Turecko mělo získat některé ostrovy ve Středomoří. Toho ostatně chtěli svého času využít Němci, když lákali Ankaru do řad Osy a chtěli nasměrovat ambice Turecka proti Velké Británii. Následníci Mustafy Kemala Atatürka těmto svodům odolali a země zůstala neutrální, aby si pak ve studené válce jasně zvolila stranu.

Totéž provedlo i Řecko, kde ovšem bylo nejdřív nutno porazit tamní komunisty. V roce 1952 obě země vstoupily do Severoatlantické aliance. Dosud ještě nikdo nevysvětlil, co přesně mají společného se severním Atlantikem, ale strategické kalkulace byly tehdy jasné, jelikož vznikla možnost působit v Černém moři a ohrožovat Sovětský svaz z jihu, což pak dokázaly americké rakety Jupiter umístěné v Turecku. Po kubánské raketové krizi v roce 1962 byly odsunuty, ale Turecko samozřejmě zůstávalo důležitým členem.

Vedle jeho zeměpisné polohy k tomu logicky přispíval i rostoucí lidský potenciál, díky němuž nakonec postavilo druhou nejpočetnější armádu v NATO. Mimo jiné proto se západní země rozhodly tolerovat či ignorovat skutečnost, že mezi Řeckem a Tureckem stále existuje velké napětí, což dosáhlo jednoho z kulminačních bodů v roce 1974. Důvodem byl právě jeden z ostrovů, který by Turecko rádo získalo pod kontrolu, a sice Kypr.

Něco přes tři čtvrtiny jeho obyvatelstva tvoří Řekové, zatímco na Turky připadá necelá pětina. V roce 1974 tam došlo k vojenskému převratu, jehož iniciátoři chtěli ostrov přičlenit k Řecku, na což Turecko reagovalo invazí. Obsadilo severní část ostrova, kde vznikla „Severokyperská turecká republika“, kterou uznala jenom Ankara. Hranici obou entit odděluje tzv. Zelená linie, kterou střeží síly OSN. Na ostrově je rozmístěno asi 17 000 tureckých vojáků, což je mimochodem více než stav ozbrojených sil „řecké“ části Kypru.

Nebylo tedy divu, že tenze mezi Athénami a Ankarou zůstávaly vysoké, ačkoli je samozřejmě tlumilo členství v NATO a vnímání sovětské hrozby. Současně však platilo, že Řekové hleděli na Moskvu přece jen poněkud odlišně, na čemž se podílely hlavně historické vazby a společná pravoslavná víra. Řecko a Kypr tedy v 90. letech začaly kupovat ruské zbraně, ale právě kvůli tomu se dostaly na hranu války s Tureckem. Kypr se totiž v roce 1997 rozhodl koupit moderní ruské protiletadlové raketové komplety S-300.

Možnost, že by se na Kypru objevil systém s dostřelem 150 km, vcelku logicky vzbudila ostré reakce Turecka. Ankara začala vyhrožovat blokádou ostrova či přímo zničením těchto zbraní, pokud by se na Kypru opravdu objevily. Do krize se však vložila i Moskva, která varovala, že by takový krok považovala za útok proti Rusku. Rakety dost znepokojovaly také Izrael, který se v té době řadil mezi nejbližší spojence Turecka.

„Kyperská raketová krize“ (jak se těmto událostem mnohdy říká v parafrázi těch kubánských) se nakonec vyřešila značně podivným kompromisem, v jehož rámci byly kyperské „třístovky“ rozmístěny na Krétě (a později přešly do vlastnictví Řecka). Situace se poněkud uklidnila, což ale trvalo jen do roku 2004, kdy Kypr vstupoval do Evropské unie. V rámci OSN vznikl velmi ambiciózní plán sjednocení ostrova, který byl ovšem v referendu odmítnut, a to paradoxně jen v „řecké“ části, zatímco ta „turecká“ souhlasila.

Z hlediska mezinárodního práva tak nastala absurdní situace, neboť do EU formálně vstoupila celá Kyperská republika, kterou takto svět uznává. Územím EU je proto celý ostrov a kyperští Turci jsou občany EU, jenže na území „Severokyperské turecké republiky“ se evropské právo neuplatňuje. Turečtí vojáci okupují třetinu členské země Unie, ovšem Turecku nadále zůstává status kandidátské země, který získalo v roce 1999.

Každopádně je pravděpodobné, že právě výsledek onoho referenda způsobil, že ve strukturách Unie existují určité skryté animozity vůči Kypru, kdežto dluhová krize Řecka měla pro změnu dopad v podobě nechuti mnoha západních zemí k Athénám. Právě toho zřejmě využívá turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan, jenž postupně smířil dvě dlouho nepřátelské ideologie, a to islamismus a turecký nacionalismus. Svoje „neoosmanské“ ambice nijak neskrývá, a proto už v roce 2016 zpochybnil zmíněnou smlouvu z Lausanne.

Nezůstalo však pouze u onoho dlouhodobého pocitu „historické křivdy“, jelikož spor o pozice ve Středomoří získal další, nesmírně silný impulz. Průzkumné vrty totiž ukazují, že právě u Kypru leží obrovská ložiska ropy, zemního plynu a hydrátu metanu, jež podle některých náznaků vystačí na stovky, ne-li tisíce (!) let. Naneštěstí jde ale o prostor, který si nárokuje též Turecko, které tam proto vyslalo svoje vrtná plavidla.

Většina roku 2020 probíhala ve znamení pandemie čínského koronaviru, a tudíž nemálo médií věnovalo událostem ve Středomoří podstatně menší pozornost, než by si zasloužily. Není však vůbec přehnané říci, že dopady těchto turbulencí mohou velice zásadně ovlivnit politické dění v celé Evropě. Turecko v březnu 2020 zkoušelo (opět) prostřednictvím masové imigrace tlačit na evropské země, což zmařily kroky několika států (včetně členů V4), jež turecké požadavky zablokovaly a poskytly Řecku pomoc při střežení hranic.

Turecké lodě a letadla běžně narušují vzdušný prostor a výsostné vody Řecka a Kypru, což již vedlo i k několika vážným incidentům, při kterých nebylo daleko k ostré střelbě. Ze strany EU ovšem zaznělo jenom „vážné znepokojení“, a dokonce i padly výroky, podle nichž to mají být Řekové a Kypřané, kdo má ustoupit a s Tureckem se o své nerostné bohatství „podělit“. Nelze se tedy divit, že se obě země obrátily o pomoc jinam.

V dubnu 2020 se u Kypru konalo cvičení ruského námořnictva, jež představovalo silný signál nejen vůči Ankaře, ale i vůči Bruselu a Berlínu, neboť je to Německo, jež dnes v NATO a EU vystupuje jako hlavní obhájce Turecka. Naopak za Řecko se (vedle V4 a Rakouska) rozhodně postavila Francie. Prezident Macron se vůči Turecku vyjádřil neobvykle ostře a poslal válečné lodě na velké vojenské cvičení s Řeckem. Napětí pak dospělo až tak daleko, že turecká fregata dokonce zamířila své rakety na francouzskou loď.

Francie také podporuje Libyjskou národní armádu maršála Haftára, na jejíž straně stojí rovněž Rusko, Egypt a Emiráty, kdežto Turecko podporuje islamistickou vládu Libye v Tripolisu. Ve Středomoří se tedy poměrně nenápadně utvořila jakási neformální „koalice proti Erdoğanovi“, kam náleží rovněž Izrael. Ten takříkajíc „změnil strany“, jelikož politika prezidenta Erdoğana představuje vážnou hrozbu pro izraelské bezpečnostní zájmy. Výrazný podíl na postavení této „koalice“ má řecký premiér Kyriakos Mitsotakis.

Ten se nejprve snažil nalézt podporu na půdě NATO a EU, kde ale (zřejmě nikoli překvapivě) zjistil, že jednotlivé státy se řídí pouze svými národními zájmy. Část členů obou organizací se postavila za Řecko, ovšem jiné straní Turecku. Premiér Mitsotakis se proto zcela pragmaticky obrátil jinam. Navázal na tradiční vztahy Athén s Moskvou a využil toho, jak se začalo (také ne příliš překvapivě) kazit sbližování Moskvy s Ankarou.

Symbolem onoho sbližování se stal turecký nákup protiletadlových systémů S-400, paradoxně nástupců typu S-300, který málem vedl k válce o Kypr. Zanedlouho ale na sebe narazily zcela protichůdné zájmy Ruska a Turecka v Sýrii a Libyi, a tak se kooperace začala zadrhávat. Nyní se ovšem opět spekuluje o tom, že Turci projevují zájem o moderní ruské letouny Su-35, čímž reagují na fakt, že Paříž prodá Řecku osmnáct špičkových stíhaček Dassault Rafale, a proto se zdá, že se rozběhne další kolo závodů ve zbrojení.

Zejména pragmatickou povahu má samozřejmě i ruská podpora Řecka a Kypru. Většina médií nějak pominula fakt, že právě tyto dvě země na půdě EU vetovaly sankce proti Bělorusku. To však ještě zdaleka není všechno, jelikož zástupce Řecka opakovaně varoval, že pokud se Unie ve Středomoří zcela jasně nepostaví za Athény (to jest proti Turecku), mohli by Řekové sáhnout dokonce až k vetování unijních sankcí proti Rusku.

Znovu se tak projevuje skutečnost, kterou ignorují snad jen zarytí idealisté, respektive fandové vize liberálního světového řádu. Mezinárodní organizace (ať už OSN, EU, či NATO) mají vždy jen takovou váhu, jakou jim propůjčí národní zájmy států, zvlášť velmocí, jejichž zájmy zákonitě dominují i v krizích, kdežto organizace hrají nanejvýš úlohu debatních klubů. To si uvědomují i skuteční hlavní aktéři nynějších krizí, Rusko a Turecko.

Oním rámcem, do něhož náleží dění ve Středomoří i na Kavkazu, je totiž právě „přetlačování“ Ankary a Moskvy, které pochopitelně mají své zájmy rovněž v konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Prezidenti Turecka a Ruska rozehrávají složitou hru připomínající soupeření velmocí v 19. století. Idealisté doufali (či pořád doufají?), že 21. století může být jiné a NATO a EU mohou ono (údajně zastaralé) mocenské paradigma překonat, jenže se znovu ukazuje, že geopolitické zákony fungují s železnou spolehlivostí.