Předevčírem to bylo pět set let, co si muselo osmnáct vysílených námořníků přetočit hodinky o jeden den, tedy pokud by na těch hodinkách měli ukazatel s datem. Oni však neměli ani ty hodinky, zato měli horečku a úplavici a někteří kurděje, ale hlavně asi měli radost, že to měli zase sebou. Prostě 6. září 1522 do přístavu Sanlúcar v ústí řeky Guadalquivir připlula loď Victoria se skupinkou zubožených námořníků. Byl to zbytek z dvousetosmdesátičlenné výpravy Fernaa Magalhaese, která před skoro třemi lety vyplula se sevillské rejdy, aby otevřela cestu do Indie západním směrem: to se třicet let po Kolumbově objevu ne nevýznamných ostrůvků zatím nepodařilo.

Do Indie nepřiplula, zato poprvé obeplula Zemi. Běžně se říká, že se tím definitivně dokázala její kulatost. To, předpokládejme, bylo těm námořníkům spíše jedno.

Magalhaesova výprava byla slavnější v dobách, kdy se na zámořské cesty Evropanů hledělo jako na úžasné dobrodružství a projev jejich nezdolného ducha, jenž se nezastaví před žádnými překážkami. Tak třeba o něm psal Stefan Zweig ve své knize Muž a jeho čin, ideální četbě pro mladé chlapce i dívky. Již se mi nevybavuje moc detailů, ale zato ten duch, kdy se výprava vydává do naprostého neznáma a neví, zda moře náhle neskončí v bezedné propasti, do níž se propadnou lodě jako skořápky, ten na čtenáře působí i po mnoha desítkách let. To nebylo sci-fi z daleké cesty vesmírem, nýbrž historický čin, který musel být vykonán, protože svět prostě musel být probádán. Magalhaese samozřejmě hnala chamtivost a pýcha a touha po slávě, ale zároveň toužil se dozvědět, co je dál, co je za horizontem, kde moře končí, je-li pustina opravdu jen pustinou a je-li pravda, že tam jsou bájné příšery a lidé, kterým rostou končetiny z hlavy, a lotofágové a kentauři a lvi.

Magalhaes přitom musel být nejen zdatný mořeplavec a voják, což prokazoval tvrdou disciplínou během plavby, ale i hráč, riskér a trochu, vlastně dost, podvodník, protože troufale prohlašoval něco, co nemohl vědět: tvrdil, že ví o průjezdu mezi Atlantikem a tím druhým oceánem, který zatím neměl jméno, ale od jeho dob se mu říká Pacifik čili Tichý. Magalhaes nevěděl nejspíš nic, nebyly žádné tajné mapy ani žádná utajená svědectví, tam, kde si myslel, že je průliv, bylo ve skutečnosti jen ústí veletoku La Plata, mnohem severněji než skutečná cesta, která pak dostane jméno po něm, Magalhaesův průliv. Tím propluli, jako by si vesmírná loď razila cestu ledovým vesmírem: míjeli kry, studený vítr bičoval jejich plachty, mrazivá krajina Ohňové země (taky jejich pojmenování) tvořila kulisu té hladové cesty, o níž nikdo nevěděl, kdy může skončit – a zda vůbec skončí.

Měla to sice být výprava, která měla Španělsku (Magalhaes byl Portugalec ve španělských službách) přinést další území a otevřít cestu k bohatství Indie a Orientu, ale jen o to jít nemohlo. Byla to zároveň expedice objevitelská a výzkumná. Na pěti lodích se sice sešla různá sebranka (byla to podezřelá expedice), ale během cesty se pečlivě vedly záznamy a různá pozorování a díky Pigafettovu deníku jsme velmi realisticky zpraveni o jejím průběhu. Díky němu existuje i detailní popis Magalhaesovy smrti na bezvýznamném ostrůvku Matan na Filipínách. Dosti absurdní smrt velkého dobrodruha, který přecenil síly a podcenil nebezpečí, když se vystavil zbytečné šarvátce s nepřátelsky naladěnými domorodci. Když to řekneme jednoduše, prostě po něm hodili oštěp a trefili se. To se stalo 27. dubna 1521. Svým způsobem měli pravdu: neměl jim tam lézt.

Výprava měla před sebou ještě rok a půl plavby domů. Vrátila se jich hrstka. Ale to, co admirál chtěl, to se splnilo.