Při četbě historie člověk často kroutí hlavou nad tím, jak různé země a společnosti mířily k nárazu do zdi. Šly slepě, jako by si neuvědomovaly, co si samy svým chováním působí. Jak rychle se přibližují nárazu do zdi. Z luxusu časového odstupu je to často vidět až krutě. Ve víru atmosféry doby a nálad to naopak velmi často vůbec vidět nebývá. Žije se každodenností a důsledky rozhodnutí, které jsou často ovlivněny tím, že se člověk prostě jen nechce namáhat, nechce jít do konfliktu, a tak se raději podvolí, bývají osudové.

Poválečná evropská historie je takových příběhů plná. Začíná to nedostatkem lidí v ekonomickém boomu, který se řeší pozváním cizinců z jiných civilizačních okruhů. V přesvědčení, že hostující pracovníci přijdou, vydělají si částky, na které by doma nedosáhli, a vydají se zpět za svými rodinami. Jenže oni navzdory prvotním předpokladům zůstali. Rodiny přišly za nimi. Odmítaly svůj životní styl podle kultury a pravidel hostitelské země. A tak postupem času změnily hostitelskou zemi. Především ve Francii jsou už dnes čtvrti, kde je evropská kultura v menšině. Většině lidí se to nelíbí. Ale je příliš pozdě. Proměna evropské společnosti je už nevratná.

Další příběhy přišly později. Některé země Evropy v čele s Německem začaly v rámci boje proti změně klimatu investovat do obnovitelných zdrojů. Byly ale tak drahé a těm ostatním nekonkurenceschopné, že je firmy a lidé museli začít povinně dotovat přirážkou u svých účtů za elektřinu. Když do toho z druhé strany přišla revoluce ropy a plynu z břidlice, kterou Evropa na rozdíl od Spojených států odmítla, platily její firmy během pár let za energie o 40 procent víc než jejich američtí a další konkurenti. Na průmyslu závislí Němci věděli, že si to nemůžou dovolit. Tak osvobodili velké firmy a celé obnovitelné účty hodili na rodiny a menší podniky.

Z umělého oplodnění, které mělo být po svém objevu pomocí párům, jež přirozeně mít děti nemohou, se stala výroba dětí přes náhradní matky na zakázku. Podle některých odhadů už dnes není nejtypičtějším klientem oplodňovacích klinik nešťastný manželský pár neschopný přirozeně počít dítě, ale osamělé ženy a páry stejného pohlaví, pokoušející se za každou cenu zplodit vlastního potomka. Došlo to až tak daleko, že Rada Evropy zvažuje, jestli by nebylo správné, aby stát měl povinnost po dovršení plnoletosti uměle počatým dětem úředně sdělit, kdo jsou jejich skuteční biologičtí rodiče. Podle úmluv o právech dítěte na to totiž mají ty děti právo. Chaos a úzkost, které by zasáhly už tak křehkou psychiku dětí ze složitých svazků, by byla bezbřehá.

Teď přichází další příběh. Řada evropských zemí včetně Německa a Británie se ocitla na hraně recese. Jedním z hlavních důvodů je kromě obchodní války mezi Amerikou a Čínou prudký pokles zájmu o auta se spalovacími motory. Především s těmi na naftu. Ve většině zemí je to pád dvojciferný. V řadě případů nejhlubší za dvacet let. Zájem o auta neklesá, protože by na ně lidé neměli. Padá proto, že se auto při všudypřítomné debatě o různých daních z uhlíku a zákazu vjezdů do měst stává bezperspektivní investicí. Člověk si přirozeně řekne: teď to kupovat nebudu, vydržím s tím, co mám, a podívám se, kam to půjde. Ekonomika stojí na psychologii. Strach a obavy bývají nejspolehlivější cestou do těžkých hospodářských krizí. Tady je našlápnuto na velkou automobilovou recesi.

Následky jsou zřejmé. Automobilový průmysl a vše, co je na něj navázané, zaměstnává miliony lidí. Mnoho z nich přijde o práci. Přechod na elektroauta není uskutečnitelný tak rychle, jak jeho avantgarda tvrdí. Prudký pokles u klasických aut elektromobily ani náhodou nevyrovnávají. A hned tak vyrovnávat nebudou. Technologicky nejsou dotažené a pro většinu lidí jsou a budou příliš drahé. Nezaměstnanost je pro většinu lidí stále jednou z nejvíce stresových situací. Hned po ztrátě blízkého člověka. Tady se navíc dá velmi snadno ukázat, kdo a jak Evropu do automobilové recese stahuje. Pro nás jako zemi na autech bohužel závislou je to obzvlášť nepříjemná vize.