Onoho rána v pondělí 21. června 1621 se prý hned po východu slunce nad Prahou ukázala „velmi pěkná duha“. Takhle to ve svém spise Historie o těžkých protivenstvích církve české píše Jan Amos Komenský, který ovšem u toho nebyl, neboť se skrýval u šlechtických přátel na Moravě v neblahém očekávání věcí příštích. Duhu však viděli očití svědkové. Přitom už tehdy jim to připadalo zvláštní, neboť prý několik dní nikde v okolí Prahy „žádného deště nebylo“ a bylo počasí velmi letní a jasné. Výskyt ranní duhy, pokud tedy nějaká byla a nešlo o kolektivní sugesci, se mohl vykládat dvěma způsoby, jak se to oběma stranám hodilo: jako znamení, že Bůh stojí na straně vítězů, kteří tu vykonávají krutou, ale nutnou spravedlnost, nebo naopak poražených, které milosrdný Otec vítá ve svém nebeském království. Jak to bylo myšleno, věděl s určitostí jen On.

Začalo se v pět hodin ráno, skoro ještě za šera. Začátek ohlásil výstřel z hradního děla, první šel na řadu Jáchym Ondřej Šlik, s modlitební knihou v ruce, se dvěma německými luteránskými kazateli, s osobním sluhou. Pomodlil se, sluha mu rozepnul černý aksamitový kabát a Šlik poklekl na černé sukno. Hlava se skutálela dozadu, proud krve prý vystříkl na kříž postavený na okraji pódia. Pak šel jeden za druhým: nejprve slavná jména, Václav Budovec z Budova, jak napsal Komenský, „muž znamenitě učený a svými vydanými spisy slovutný“, pak cestovatel, hudebník a diplomat Kryštof Harant z Polžic, následoval stařičký Kašpar Kaplíř ze Sulevic, kterému bylo osmdesát šest let a museli ho, když stoupal na lešení, podpírat: „Ve jméno Boží, však jsem se již dlouho načekal!“ zvolal, než upadla šedivá hlava. A pak další a další… V devět bylo hotovo. Tedy ne úplně, protože dodatek se chystal ještě druhý den (šlo o to jednomu úředníkovi, Mikuláši Divišovi, přibít na dvě hodiny jazyk k šibenici a několik jiných mezitím vymrskat z Prahy: Mydlář to s tím jazykem provedl výborně, Diviš dokonce pak mohl i mluvit).

Ale to hlavní se zvládlo v hlavní den za ty čtyři hodiny. Sedmadvacet mrtvol, na každého připadalo asi devět minut. Hlavní zásluhu na tom měl vedle výborné organizace mistr popravčí, pražský kat Jan Mydlář, který ani jednou nezaváhal. Každému, komu měla, padla hlava hned na první švih. Čtyři meče prý na to postupně použil, na ruce, které měly být jako „dodatkový“ trest některým odsouzencům, těm, kteří prý křivě přísahali, uťaty, si vzal sekyru – širočinu: ale za okamžik už letěla i hlava. Všechno šlo rychle, bez zaváhání, skoro by se mohlo napsat bezbolestně. Pomáhalo mu ovšem šest pacholků, kteří se vždy nešťastníka chopili a správně ho podrželi, takže se Mydlář nemusel vlastně popravovaných ani dotknout. Oni sami se, pravda, ani nevzpírali, byli smíření, rezignovaní a věděli, že jediné, co jim může zůstat, je trocha důstojnosti, snad nějaké to poslední vyznání: jenže případné projevy před popravou překrylo bubnování a zvuk trubek. I to měli inscenátoři pojištěné. Mrtvá těla, ovšem většinou bez hlav, které ještě měly splnit svůj účel, pak pacholci hned rovnali do připravených rakví pod pódiem. Nejtěžší práci měl Mydlář asi s doktorem Jesseniem, rektorem Karlovy univerzity, kterého přitom osobně znal: podle romantické tradice mu dodával mrtvoly k pitvám. Tomu měl před setnutím hlavy vyříznout jazyk, na což měl zvláštní úzký nůž, pak hned ale následoval švih, posmrtné čtvrcení těla, k němuž byl doktor Jesenský odsouzen, to byla už řeznická anatomie. Tři odsouzení příslušníci měšťanského stavu byli pověšeni na břevno vytažené z okna radnice, respektive na šibenici na náměstí, kam byl doveden a oběšen primátor Starého Města Nathanaél Vodňanský z Uračova. Během těchto podřadnějších exekucí si Mydlář mohl na chvíli odpočinout. Pak se zas chopil meče. Byla to dobrá práce, však za ni dostal dobře zaplaceno, sumu, za kterou byl v Praze slušný dům. Po staletích se z Mydláře, i díky bestselleru Josefa Svátka, stal sentimentální hrdina, pomalu smutná oběť zkormoucená nutností stát se vykonavatelem krvavého ortelu. Ne každý ten omluvný pohled sdílí. Pro někoho to byl a zůstane odporný pomahač triumfující moci.

Muselo to být hrozné divadlo, ta hromadná poprava tzv. českých pánů, obecně známá jako staroměstská exekuce. Hrozné – a asi také fascinující. Bezchybně seřízená choreografie smrti. Vše bylo dokonale promyšleno a pak skvěle vykonáno. Šlo to všechno jako v mistrovsky zrežírované zvrhlé inscenaci. Nic tak „esteticky“ šíleného se pak už v českých dějinách nekonalo. Ještě teď může být citlivěji založený člověk otřesen, když si představí, co se uprostřed Prahy tehdy stalo. Už sto let je tam těch sedmadvacet, respektive po nedávném doplnění kříže Martina Fruweina, který spáchal sebevraždu dva týdny před exekucí, dvacet osm křížů v dlažbě. Je to pouhých čtyři sta let zpátky, co tam stálo to lešení. A co to je? Pár generací… Když si člověk třeba představí, jda po Karlově mostě, že tam na ochozu Staroměstské věže byly v železných koších zavěšené hlavy popravených: polovina civěla prázdnými očnímu důlky směrem k Hradu, druhá na Staré Město. Několikrát se stalo, že kůl uhnil a hlava spadla dolů. Jistě, raný novověk se s takovými věcmi moc nepáral, šibenice stály všem na očích, veřejné popravy byly oblíbenou kratochvílí, ale tady přece jen šlo o něco jiného: o demonstrativní likvidaci elit, o záměrné a co nejokázalejší utnutí hlav z těla politického národa, jedno, zda česky, nebo německy mluvícího, hlav, které by mohly ještě někdy přijít na to, že se budou protivit moci. Nebylo ani tak důležité, jestli opravdu se ti popravovaní tak moc provinili, jestli jsou opravdu stínáni největší viníci té málo promyšlené a málo profesionálně provedené rebelie: ti hlavní buď uprchli (Jindřich Matyáš Thurn), nebo byli po smrti (Albrecht Jan Smiřický); a dobrá polovina z popravovaných měla hlavně smůlu, že se k dějinám připletla. Ale vítězům nešlo o delikátní posouzení viny a trestu, vítězům šlo o názornou odplatu a výstrahu. Byl to projev despocie, i když ve srovnání s justicí 50. i 70. let si ten tribunál počínal jaksi korektně, ba dokonce zdrženlivě. Kníže Karel z Lichtenštejnu, který byl císařem Ferdinandem pověřen řízením vyšetřování, nebyl ani trochu fanatik typu rudých prokurátorů Urválka nebo Vaše, spíš prostě loajální úředník s velkým apetitem po majetku. Ani vyšetřování se nechopil nijak horlivě, a dokonce se zdá, že nechával podezřelým šanci odejít ze země nebo se nějak vykoupit. Postupně se ale možnosti uzavíraly a v únoru už past sklapla. Bílá věž na Hradě a vězení ve Staroměstské radnici se naplnily obviněnými, těmi, kdo byli buď chyceni, zadrženi, uneseni, vydáni (jako Šlik saským kurfiřtem), nebo se opravdu, v domnění, že se uhájí, sami přihlásili. Do května probíhalo pečlivé vyšetřování a koncem jara odeslala komise své doporučení do Vídně. Tam vše schválili a některé tresty ještě zpřísnili, ale zároveň ustoupili knížeti Lichtenštejnovi, který zastával a prosadil názor, že výkon spravedlnosti by měl být umírněný. Tedy stínání hlav nebo věšení ano, ale čtvrcení zaživa, prosím, pánové, to je zbytečná nechutnost. Když tak až s mrtvolami za městem na mrchovišti. Vkus byl tedy zachován.

Velký historik Josef Pekař ve známém eseji Bílá hora napsal, že staroměstskými popravami šlo o „manifestační vyjádření velkorysé brutálnosti, se kterou vláda císaře Ferdinanda II. trestala rebelii minulou a zároveň měla potlačit jen náznak myšlenky na odpor budoucí“. Pověst z této hrůzy se měla šířit Evropou, „aby jí vtiskla v paměť nedotknutelnost práv králů z boží milosti. Ale zároveň „měla krev tam katem prolitá státi na očích všem Čechům budoucnosti jako výstražný výkřik, jako povel k poslušnosti a odevzdanosti“. To praví konzervativní Pekař, jehož odstíněný pohled přitom nezastírá, že s případným vítězstvím stavovské rebelie, tedy kdyby vyhráli zde popravovaní „čeští páni“, by se pro Čechy jako pro národ rýsovalo možná ještě větší nebezpečí. Vítězný vliv severoněmeckého protestantismu by na jazykové češství měl zřejmě mnohem drtivější dopady než latinská protireformace katolického jihu. To ale neznamená, že to byla lepší alternativa. Rány dopadly na mentalitu, kterou možná neseme stále: mentalitu přizpůsobivosti, tichošlápství, pocitu, že nic se nedá změnit, že vše je v téhle zemi zakleto do jakéhosi teskného a kalného rosolu.

Morbidní atmosféra ovládla město i zemi, nadlouho ji ochromila, a i když už dávno všechno bylo pryč, nejasná vzpomínka na jakési strašné zranění vyvolávala trauma něčeho temně osudového, ba prokletého, co se stále může jednou zase opakovat. V něčem na „velké theatrum“ navázaly akty věrnosti Říši po smrti Reinharda Heydricha, provázené dýmem Lidic a rudými plakáty se jmény popravených, v něčem velké inscenované procesy 50. let, ale ty byly jen a jen hnusné, nelidské a také vylhané.

Tady, na začátku 17. století, ale nelze inscenátorům toho velkého spektáklu upřít jakousi ponurou vznešenost a cit pro majestát smrti. Vše bylo ještě přirozeně vtěleno do náboženského řádu, v němž se krutost přece jen družila s myšlenkou milosrdenství, byť to už nebylo z tohoto světa. Hlavy a údy padaly, krev stříkala a vsakovala se do černého sukna, kterým bylo pokryté vysoké lešení, jež zabralo čtvrt náměstí. Modlitby se střídaly se zvukem, který vydává tělo, jež právě přišlo o hlavu. Sem tam výkřiky děsu a hrůzy. Publikum, které už v noci obsadilo každé místo a mnoho lidí nalezlo i na staroměstské střechy, čtyři hodiny od rozbřesku sledovalo ty ponuré výjevy. Nedošlo přitom k jedinému incidentu, k jedinému zádrhelu, žádné projevy odporu, které by ovšem byly zajisté profesně potlačeny: to měl na starosti Albrecht z Valdštejna a spojenecké saské pluky, které sem byly převeleny, takže pořadatelskou služby vlastně měli luteráni. Jediné přerušení bylo efektně vymyšleno: to když po stětí prvních deseti si jedenáctý odsouzený, byl to staroměstský měšťan Theodor Sixt z Ottersdorfu, už klekal na špalek, když bylo zničehonic oznámeno, že dostává milost. Rafinovaný režisér by to lépe nevymyslel. Do konce se čekalo, jestli pardon přijde ještě jednou. Už nepřišel. Mydlářův meč svištěl až do konce. Od té doby ho má tohle město ve znaku.