Do studia dlouhověkosti a stárnutí proudí miliardy z kapes technologických miliardářů. Podělí se o to, co jimi placení vědci najdou? Pojem „heterochronická parabióza“ zní neškodně, aspoň dokud nezačneme zkoumat jeho skutečný význam. Ten totiž připomíná spíš činnost Alžběty Báthoryové, zvané též čachtická paní.

Jde o operaci, při které vědci vezmou dvě živé laboratorní myši různého věku a sešijí je tak, že od té chvíle sdílejí společný oběhový systém. Vznikne cosi jako siamská dvojmyš. S lidmi by se něco takového udělat nedalo, protože naše imunitní systémy by proti sobě zaútočily. Laboratorní myši stejného typu jsou ale natolik geneticky podobné, že jejich imunitní systémy spolu neválčí. Výsledná dvojmyš se se svým novým stavem brzy smíří a dokáže vést celkem funkční život, aspoň na poměry laboratoře.

Když manželé Michael a Irina Conboyovi tento bizarní pokus poprvé uskutečnili, zjistili, že pozorovatelný věk obou myší se „srovná“. Mladší z obou myší se začne chovat tak trochu jako starší. Pomaleji se jí hojí rány, zešediví, snáz onemocní a tak dále. Naopak ta starší začne působit mladším dojmem: její kognitivní schopnosti se vrátí do lepšího stavu, rány se hojí rychleji, srst zhoustne a začne se lesknout jako zamlada. V podstatě všechny parametry, kterými se staré myši liší od mladých, se u mladší myši z dvojice zhorší a u starší myši naopak zlepší. Jako by zevnitř omládla.

Pokus, který poprvé proběhl na Stanfordu, je důkazem toho, že minimálně u myší se s jejich „biologickým věkem“ dá hýbat. Zatím není jisté, jestli v krvi mladších myší je nějaký ochranný faktor, který starou myš omladí, nebo jestli v krvi starých myší je nějaký nepořádek (dejme tomu špatně složené proteiny), který mladou myš posune k předčasnému stáří a jehož zředění mladší krví zase pomůže myši starší. Možné je dokonce oboje naráz.

Co nás ovšem zajím nejvíce, je otázka, zda něco podobného lze udělat i s člověkem. Koneckonců jsme také savci, i když podstatně víc dlouhověcí než laboratorní myši. A naše stárnutí vypadá navenek hodně podobně jako stárnutí jejich: zborcená páteř, šedivějící chlupy, slábnoucí svaly, šedý zákal, ztráta duševních schopností a prudce rostoucí riziko vzniku rakoviny. Myši k tomuto stavu dospějí během dvou let, kdežto nám to trvá tři čtvrtě století, ale zdá se, že jde o stejný, jen mnohonásobně zrychlený proces.

Nové vědecké iniciativy teď budou mít za úkol prozkoumat, jestli se tikající hodiny nedají pozdržet nebo pootočit zpět i u lidí. To ovšem – pro začátek – znamená stárnutí pokud možno měřit. Protože jen s tím, co umíme změřit, můžeme něco podnikat.

Horvathův molekulární budík

Z každodenního života intuitivně tušíme, že dva stejně staří lidé ve skutečnosti nemusejí stárnout stejným tempem. Velmi zřetelné je například to, že chroničtí kuřáci stárnou rychleji, a to jak vzhledově, tak z hlediska zdravotního stavu – daleko dřív je postihují typické nemoci stáří. Jinými slovy: pouhý údaj v rodném listu ještě nevypovídá spolehlivě o tom, jak starý zevnitř člověk je. Chronologický věk není totéž co biologický. Ale jak ten biologický spolehlivě změřit?

Už delší dobu víme, že některé tělesné charakteristiky velmi dobře odpovídají vnitřnímu stavu savců včetně člověka. Jde například o sílu stisku ruky (nebo tlapy), rychlost chůze nebo hladinu takzvaného C-reaktivního proteinu v krvi, jejíž zvýšení indikuje systémový zánět. Všechny tyto markery, zhoršují-li se, ukazují na vyšší pravděpodobnost smrti. Ani jeden ale není natolik přesný, aby nám mohl s rozumnou přesností říci, že určitému člověku je zevnitř 37,5 roku.

Tato situace se změnila před deseti lety. Kalifornský profesor biostatistiky Steve Horvath klopýtl roku 2011 při zkoumání zcela jiného problému o zajímavou skutečnost: takzvaná metylace vzorků lidské DNA, čili rozložení metylových skupin přilepených na dvojité šroubovici, výborně korespondovala s věkem a zdravotním stavem daného člověka. A odlišit se daly i věkové charakteristiky jednotlivých tkání. Například vzorky odebrané z okolí rakovinných nádorů ukazovaly na mimořádně starou tkáň.

Postupným zpřesňováním této metody vznikly epigenetické hodiny, což je měřidlo stárnutí, které velmi dobře funguje nejen u lidí, ale i u savců obecně. Jejich současná podoba, GrimAge, umí určit biologický věk natolik dobře, že předpoví okamžik vaší smrti lépe než statistické tabulky pojišťoven – a dokáže s jistou mírou spolehlivosti spočítat i takové „lahůdky“, jako je například čas, který vás dělí od pravděpodobného propuknutí rakoviny. Co si přesně s takovou informací počnete, je jen na vás.

Ale z hlediska miliardářů, kteří založili velké firmy v Silicon Valley a nyní přicházejí do let, jsou nástroje jako GrimAge jednou velkou provokací. Jedna věc je smířit se s tím, že jednoho dne zemřete, druhá mít v ruce papír, který vědecky odhaduje, že se tak stane dejme tomu v letech 2039 až 2040. A jelikož správný technologický podnikatel řeší problémy tím, že založí „start-up“, tak se i stalo.

Altos, laboratoře dlouhého života

V oboru zvaném anglicky „longevity“ poslední dobou razantně přibývá jak vědců a firem, tak i kapitálu. Pomyslnou korunu nyní přebírají Altos Labs, podnik financovaný dvěma význačnými podnikateli. Jedním z nich je Jurij Milner, fyzik s dvojím občanstvím (izraelské a ruské), který stál u vzniku firem jako Facebook a Mail.ru; v listopadu bude slavit šedesátku a jeho jmění se odhaduje na pět miliard dolarů. Ten druhý nepotřebuje žádné představování: je to Jeff Bezos, o dva roky mladší než Milner. Patrně ale nejsou sami, bohatých partnerů bude v Altos Labs nejspíš víc, jenom o sobě nechtějí dát vědět.

Cílem Altos Labs je dát dohromady nejlepší světové mozky, které se nyní zabývají studiem stárnutí, a vytvořit biologický ekvivalent laboratoří v Los Alamos, kde kdysi lidé jako Oppenheimer, Feynman a Teller během čtyř hektických let zkonstruovali atomovou bombu. Základní plat profesorů má být milion dolarů ročně, doprovázen bude také kapitálovým podílem na firmě (akciemi) a dostanou k tomu ještě navíc volnou ruku ve výběru témat, kterými se chtějí zabývat. Nebudou svazováni byrokracií grantových systémů ani hierarchií univerzit a ústavů, ve kterých dosud působí. Historická zkušenost říká, že přivést talentované lidi na jedno pracoviště a dát jim tvůrčí svobodu je dobrá cesta k velkým objevům. Bude to stát peníze (současná „kasa“ Altos Labs se odhaduje na 270 milionů dolarů), ale lidé jako Bezos nebo Milner mají peněz dost. To, co jim začíná pomalu docházet, je čas.

Seznam jmen, která padají v souvislosti se založením Altos Labs, je úctyhodný. Mezi konzultanty má být už zmíněný objevitel epigenetických hodin Steve Horvath. Další velkou osobností je laureát Nobelovy ceny Šinja Jamanaka, japonský vědec, který objevil takzvané Jamanakovy faktory – bílkoviny, jejichž působením se i stará buňka dokáže „vrátit“ do svého mládí a stát se buňkou zárodečnou. Další člověk na seznamu, Španěl Juan Carlos Izpisúa Belmonte, se proslavil tím, že při své práci v Salkově institutu dokázal poprvé aplikovat Jamanakovy faktory na živé myši, a omladit tak některé jejich tkáně. Druhou nobelistkou v týmu Altos Labs má být Jennifer Doudnaová, kterou roku 2020 odměnili Nobelovou cenou za objev technologie CRISPR pro manipulaci genomu v živých tkáních. Vypadá to tedy, že minimálně v oblasti manipulace živých buněk budou Altos Labs disponovat špičkovým týmem. A právě manipulace živých buněk je něčím, bez čeho se boj proti stárnutí asi neobejde.

Je pravděpodobné, že takto kvalifikovaný tým, který bude mít k dispozici štědrý rozpočet, dřív nebo později s něčím reálným skutečně přijde. (Paradoxně by zrovna Bezosova účast v podniku mohla být spíš na škodu. Bezos je notorický mikromanažer, což v Amazonu fungovalo, ale ve vědeckotechnických firmách je to nežádoucí mentalita.) Patrně to nebude žádný spektakulární úspěch, při kterém do laboratoře vejde osmdesátiletý stařec nad hrobem a vyjde z ní dvacetiletý mladík. Spíš půjde o nesmělý krůček podobný tomu, když bratři Wrightové roku 1903 uletěli prvních 37 metrů letadlem těžším než vzduch. V tomto případě by mohlo jít o člověka, jehož vnitřní věk se po experimentální terapii posune ze sedmdesáti třeba na pětašedesát. Malý rozdíl, na tváři možná ani nebude znát, avšak začátek revoluce.

Současné stárnoucí lidstvo by tento druh regenerativní technologie potřebovalo jako sůl. Poprvé za celou historii lidského rodu žije ve vyspělých zemích víc starých lidí než mladých. Veřejné rozpočty úpí pod tíhou zdravotnických a sociálních výdajů, které toto velké stárnutí způsobuje. Důchodové účty jednotlivých států pomalu, ale jistě upadají do červených čísel a nedostatkem pracovních sil trpí i firmy. Přidat tedy k lidskému životu další zdravé a produktivní roky začíná být spíš naprostou nezbytností než krásným snem.