Každá doba má svoje slogany a hesla, dnešek tím spíš. Jedno z často používaných hesel je dnes „věř ve vědu“ (Believe in Science). Pomáhá nějak definovat společenské rozdělení na „věřící“ a „nevěřící“, nejprve ve sporech o klimatickou změnu (na tričku ho mívala napsané Greta Thunbergová), dnes také ve střetu se stoupenci očkování a jeho odmítači. To vymezení vypadá následovně – na jedné straně osvícení, ve vědu věřící lidé, na druhé straně tmáři popírající realitu, náchylní k iracionalitě a konspiračnímu myšlení.

A skutečně to tak může vypadat, myšlenkový svět a výkony soudobých „antivaxerů“ skutečně nebudí důvěru v jejich intelektuální schopnosti a duševní zdraví, mírně řečeno. Jenomže heslo „věřit ve vědu“ je, tentokrát stručně řečeno, pitomost. Rozebírat ho se může zdát malicherné, třeba i je, ale příběhy, které samy sobě a taky o sobě vyprávíme, třeba pomocí různých sloganů, jsou daleko důležitější, než by jednoho někdy napadlo.

A co vlastně ta „víra ve vědu“ znamená? Bezpodmínečný souhlas s momentálním vědeckým konsenzem v tom kterém roce? Příslušná proměna předmětu víry poté, co se i ten konsenzus promění? Vědě vděčíme za hodně a i během pandemie se přes všechny rozpory a protimluvy, jaké se dají čekat, když se situace vyvíjí rychle, ukázala v tom nejlepším světle – vyvinout a vyrobit úspěšnou vakcínu se podařilo velice rychle, šiky lidí, kteří se – často dost bezmyšlenkovitě – šikují pod praporem víry ve vědu, mohou ale působit až hrozivě. Jako kdyby se začínala opakovat historie pokusů o zavedení vlády rozumu, jež – spolu s vědou – přinesla moderní osvícenská doba. Nějak se stává, že se podobné ušlechtilé a propočítané závěry měnívají ve svůj naprostý protiklad. Víra ve vědu by mohla dospět k podobným důsledkům.

A může být lhostejné, že dnešní odpůrci lidí ve vědu věřících často nepůsobí jako inspirativní a intelektuálně pronikavá společnost. A to, že fanoušci vědy na ně mají „žízeň“ a nijak se jim nepříčí představa, že by protivníci dostali nějakým způsobem za uši. Jenomže  principy, na nichž je otevřená (liberální, demokratická) společnost založena, mohou platit buď univerzálně (nanejvýš s nějakými velmi drobnými výjimkami), anebo vůbec. A navíc se blíží, či spíš už nastává doba, kdy další postup ve vztahu k pandemii přestává být doménou vědců a stává se výhradně politickou otázkou, otázkou stanovení míry únosného rizika, která se řeší i v mnoha jiných oblastech.

Za jakou cenu a do jaké míry se chránit? Většinou se v takových debatách ukazuje, že cena úplné ochrany přesahuje její přínos. Kdybychom dali všem dětem lokátory a neustále sledovali jejich polohu, jistě by se tím zabránilo ztrátám na životech, ovšem za cenu vážného narušení vývoje všech dětí. Covid s lidmi bude koexistovat delší dobu, možná se kvůli tomu budou muset upravit pravidla chování mezi lidmi, omezovat riziko ale má význam jenom v míře, kdy důsledky omezení nejsou horší než důsledky pandemie. A stanovení té míry už není jen výsadou vědců, kterým by ti ostatní měli prostě věřit.