Tři příběhy firem, jež poškodila dotace pro konkurenta

Odvrácené tváře dotačního zázraku

Tři příběhy firem, jež poškodila dotace pro konkurenta
Odvrácené tváře dotačního zázraku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Český premiér je v palbě Evropské komise i české opozice a tzv. občanské společnosti za to, že Agrofert čerpá unijní dotace i po jeho odchodu do vysoké politiky a že při žádostech údajně několikrát podváděl. Kritika Andreje Babiše ze strany opozice a pořadatelů demonstrací zřejmě není úspěšnější proto, že v cítění jeho příznivců nejde o „naše peníze“, tedy peníze z českého státního rozpočtu, ale jakoby cizí, unijní. I kdybychom nechali stranou fakt, že na nenárokové dotace Česká republika většinou přispívá, jsou tu pak ještě přímé, konkrétní oběti – podnikatelé, kteří podnikali bez dotací a jejich vpádem na český trh se akorát tak dostali do potíží, často končících úpadkem a exekutory.

Úředníci a politici rozlišují evropské dotační tituly podle unijních fondů a podle operačních programů, nám vystačí binární dělení na 1. dotace do veřejných statků (dálnice, železniční koridory, památky atd.) a 2. dotace soukromým firmám v oborech, kde stát jen vymáhá dodržování pravidel. Právě tady bychom vedle šťastného příjemce dotace často našli i nějakou konkrétní oběť. Poškozené jsou konkurenční firmy, které hospodařily bez dotace a ve chvíli, kdy se objevila nadopovaná konkurence, jim nastaly zlé časy. Přinášíme tři konkrétní příklady, ale vzhledem k tomu, že v České republice se přiděluje v průměru jeden tisíc dotací denně, bude takových případů mnohem víc.

Východočeská tiskárna

Před 25 lety koupil Petr Fryč s dalšími dvěma dědici státní Východočeské tiskárny v Pardubicích. Fryč je pravnukem zakladatele Františka Růžičky, takže dědici mohli státní podnik s lehkým zvýhodněním v roce 1994 koupit – za 24 milionů korun na 21procentní úrok. Tiskařský obor byl ale v 90. letech na takovém vzestupu, že dluh se za čtyři roky podařilo splatit. „Byla to nejlepší doba. Česká polygrafie se vypracovala na evropskou úroveň, z vlastních sil. I evropsky jsme byli konkurenceschopní,“ vzpomíná Fryč. Roku 2004 se Východočeská tiskárna odhodlala k velkému skoku a z původního, historického areálu se stěhovala do nové haly. Stavba a nové stroje se tak jako celých deset let předtím pořizovaly na úvěr.

Téhož roku proběhlo ještě rozšíření Evropské unie na východ a brzy poté už se vyjednávalo o prvním evropském rozpočtu za české účasti. Češi si při jednáních vybojovali nárok na téměř 700 miliard korun a ještě Paroubkova vláda v čerpacím rauši rozhodovala, kolik z té sumy má přitéct do jednotlivých oborů. Polygrafie tak získala 3,7 miliardy korun, z nich skoro polovina byla určena pro archové ofsetové tiskárny střední velikosti – kategorie, do níž spadal Fryčův podnik.

Máme-li věřit Petru Fryčovi, proti dotacím byl od začátku, ze zásady. Nicméně i kdyby nebyl, stejně by neměl nárok. K dotacím totiž neexistoval rovný přístup. Vyloučeny byly bohaté regiony s Prahou v čele a podle dalšího kritéria, hladiny nezaměstnanosti, do bezdotačního území spadlo také Pardubicko. Kromě toho byli znevýhodněni žadatelé s úvěrem (příliš vysoký podíl cizího kapitálu), což byl případ Východočeské tiskárny. V době po vstupu do Unie splácela investici do nové haly.

Fryč neudělal chybu tím, že by špatně odhadl návratnost investice, ale že nedocenil, co unijní dotace provedou s cenami na tiskařském trhu. Čistě díky dotacím vznikaly tiskárny na zelené louce, jiné, už zaběhnuté tiskárny si teď díky dotacím významně polepšily. Možná neobratnější byla tiskárna HRG Litomyšl, ta do roku 2014 jen z Operačního programu podnikání a inovace získala 95 milionů korun.

Následky dotačně-tržního hospodářství se nedostavily hned, ovšem během čtyř pěti let už ceny za tisk klesly v průměru o dvacet až třicet procent. Východočeská tiskárna zatížená úvěrem se propadala do ztráty a v podniku zaměstnávajícím předtím asi sto lidí se propouštělo. Přišla druhotná platební neschopnost, v lednu 2014 Fryčův společník podal k soudu žádost o insolvenci a Fryč, který v poslední, už dosti zoufalé fázi sháněl úvěry na refinancování osobními směnkami, náhle čelil soudům. V první instanci dostal podmínku 12 měsíců, samozřejmě na něho byla uvalena exekuce.

Z toho všeho se dostal, byť jeden soud ještě dobíhá, ale rodinná firma nenávratně zanikla. Fryč dnes pobírá starobní důchod, pro motorkáře vydává průvodce po Evropě a vyvíjí motorkářskou aplikaci. Hodně času mu zabere osobní válka proti dotačnímu systému, který předtím zničil jeho podnikání.

Vyvinul se v jakéhosi Zorra mstitele české polygrafie z předdotační éry. S pomocí šéfa Libertariánského institutu Romana Kříže válčí u Evropské komise i u českých soudů proti systému, čeští úředníci rozdělují dotace mezi konkurenční firmy. Loni na podzim podal na státním zastupitelství v Hradci Králové trestní oznámení na dotaci, z níž si v HRG s pomocí Evropské unie pořídili už opět nový tiskový stroj. Fryč oznámení podával pro důvodné podezření z podvodu (příliš vysoká nákupní cena). Ředitel HRG Leoš Tupec se o dotacích vůbec nechce bavit, říká pouze: „Využíváme všechny možnosti podnikání.“ Fryč, který byl po založení TOP 09 dva roky členem krajského vedení, se dnes registruje jako sympatizant Svobodných, je to projev vděku Křížovi, který se u Svobodných angažuje a neúspěšně za ně kandidoval do europarlamentu.

Silueta

Nejmodernější tiskařské stroje jsou v polygrafii ta nejdůležitější investice. Různé stroje mají různou cenu, ty špičkové od německé firmy Heidelberg Druckmaschinen bývají na trhu za 1,5 milionu eur. Životnost heidelbergů se udává mezi patnácti a dvaceti roky, ale když firma po sedmi nebo deseti letech sežene novou dotaci na nový stroj, výrobce má obrat a příjemce dotace může původní, ještě funkční stroj prodat za nějakých deset milionů korun. I kdyby právně všechno bylo v pořádku, selským rozumem jsou dotace na nákup základního vybavení jasně narušením hospodářské soutěže.

Miroslav Štichauer se společníky si pro malou pardubickou tiskárnu Silueta podobně jako Fryč pořizovali všechny stroje na úvěr. Původně bylo společníků sedm, po celá 90. léta a ještě nějakou dobu potom firma prosperovala. I tady se posléze odvážili k velkému skoku, který se časově potkal s vypuknutím dotačního deště. V roce 2008 přenesli Štichauer a spol. výrobu za město do vesnice, kde předtím koupili a přestavěli kravín. Tou dobou Silueta vlastnila dvě nemovitosti, dva tiskařské stroje a knihařské vybavení. Vyhlídky byly poměrně dobré. Hlavní zákazník se jmenoval Vienna Insurance Group, od Siluety si pravidelně objednával tiskopisy a formuláře. V nejlepších časech firma zaměstnávala 27 lidí. Po přechodu na venkov chtěli ze sedmi původních společníků pokračovat už jen tři. Odcházející čtveřice byla proto vyplacena, což Siluetu krátce před začátkem finanční krize pochopitelně oslabilo.

I podnikání postavené na zdravých základech může být provázeno dočasnými neúspěchy, ve firemní bilanci se střídají vzestupy a poklesy. Tady ale Unie vytvořila pro nedotované firmy nelítostné prostředí, v němž každá vlastní chyba už může být ta poslední. Ani Štichauer a spol. právo na dotace neměli. Roku 2014 Silueta přestala splácet bance. Sice se ještě povedlo vyjednat tříměsíční moratorium na splátky, avšak počátkem následujícího roku firma vyhlásila úpadek. Začal pokus o reorganizaci. Manévr to byl náročný, zřejmě neproveditelný: od firmy v úpadku utíkali zákazníci, uměle vyvolaný pokles cen mezitím pokračoval. Na podzim 2016 konečně přišel konkurz. Z původně osmnáctimilionového úvěru po bankrotu a částečném splácení dnes trojice společníků dluží bance necelé tři miliony. Dohromady jsou povinni splácet 21 tisíc korun měsíčně po dobu čtyři let, dalších pět let 33 tisíc měsíčně.

Miroslavu Štichauerovi je 63 let, a aby se uživil, má tři úvazky na dohodu o provedení práce, z toho dva – jak jinak – v polygrafii. Bere předčasný důchod, z něhož polovina putuje k exekučnímu správci. Splácet bance bude ještě devět let, tedy do svých 72. narozenin. Chystaná novela insolvenčního zákona by se na něj stejně nevztahovala.

I on podobně jako Fryč s Křížovou pomocí podal žalobu proti ministerstvu průmyslu za „nesprávný úřední postup při udělování dotací“ a desítky milionů korun odškodného, na rozdíl od Fryče však soud jeho případ pozastavil, protože žalující je v osobním bankrotu. Štichauer se ocitl uprostřed česko-unijní Hlavy XXII.

Přesto přese všechno není euroskeptik, byť došel k názoru, že unijní dotace do soukromého sektoru postrádají smysl a v konečném důsledku se zpravidla vymstí i příjemcům. Jezdí na demonstrace Milionu chvilek pro demokracii s vlastnoručně vyrobeným plakátem. Na něj namaloval Babišku s dovětkem: „Šťastná to žena na evropské podpoře.“

„Náš život pořád ještě visí na vlásku,“ říká o budoucnosti firmy dib Jan Bičiště. - Foto: Jan Zatorsky

Dřevointeriér Bičiště

Třetí příběh není z polygrafie a neskončil bankrotem ani exekucemi, avšak souvislost mezi štěstím dotované a zkázou nedotované firmy ukáže nejnázorněji.

Dřevointeriér Bičiště, zkratkou dib, vyrábí na pražském Smíchově dýhové hrany. Tak se říká páskám, které výrobci později lepí na hrany stolových desek, obývacích souprav, na dveřní rámy a podobně. Podnikatelská trajektorie dib se podobá prvním dvěma příběhům: nejprve rodinný provoz otce Ivana a syna Jana Bičišťových, v roce 1994 nákup areálu, v němž kdysi vznikaly naftové motory. Firma, která je ve výrobním řetězci někde uprostřed mezi pokáceným dřevem a nábytkem, se tehdy trefila do díry na českém trhu. Nikdo jiný dýhové hrany v České republice v roce 1994 ani dalších dvacet roků nevyráběl. V dobách největšího rozmachu dib zaměstnával 40 lidí, nad továrnou v hale vzniklo moderní patro se zasedačkou a kancelářemi pro obchodníka, účetní a asistentky. Dnes celé patro zeje prázdnotou. Co se stalo?

Část důvodů pro pozdější úpadek byla i v tomto příběhu přirozená. Obliba dýhy už je lehce za zenitem, na trhu ji částečně nahradily umělé materiály (například lamina). Roku 2008 s krizí přišel úbytek zakázek. Jeden velký český odběratel (Interiér Říčany) zkrachoval. K tomu všemu je ale i tady třeba připočítat tlak konkurence, která vznikla uměle, z unijních fondů. A díky úzkému sortimentu jsou ty dotace dohledatelné přímo.

Dib po léta vypravoval zhruba jeden kamion dýhové hrany měsíčně do nábytkářské firma SBA v litevské Klajpedě. Litva je tradičně nábytkářská velmoc a SBA je velkým dodavatelem pro IKEA. Roku 2005 nedaleko SBA vzniká firma na výrobu dýhové hrany Largus, postavená za evropské fondy na zelené louce. Do firmy se dnes nedá dovolat, podle dostupných zpráv nedávno zkrachovala. „Tehdy jsme se o Largusu dozvěděli tak, že od nás SBA v létě 2005 najednou přestal objednávat. Ze dne na den.“ Zakázky za deset milionů korun ročně, o které tak ve Smíchově přišli, tvořily odhadem 15 procent obratu firmy.

Další ránu od EU inkasovali Bičišťové o deset let později. Rodinný podnik Jan Ficek Dřevovýroba (JFD) z Chrudimi se do té doby specializoval na výrobu tzv. dýhové sesazenky (ta se nelepí na hrany, ale na větší plochu, například na desku stolu). Smíchovští a Chrudimští si nekonkurovali, naopak se mohli doplňovat. Dokonce se uvažovalo o bližší spolupráci. Pak se však Ficek rozhodl jít sólo a v roce 2015 získal z programu na podnikání a inovace 15 milionů korun. Dostal je na rozšíření svého sortimentu – o dýhové hrany.

V žádosti o dotační titul se píše: „Cílem projektu je rozšíření výrobní kapacity firmy zejména pro produkci speciálních dýhovaných výrobků v malých sériích a výrobu dýhových hran. (…) Někteří klíčoví zákazníci JFD jsou rovněž zákazníci firem, které vyrábějí dýhové hrany, tito zákazníci JFD znají a mají zájem dýhové hrany kupovat u nás, ale JFD bez potřebné technologie není schopna tyto požadavky vykrývat“ – všimněme si, že v žádosti se bez okolků píše o konkurenci, kterou dotace, to muselo být úředníkům jasné, znevýhodní.

I Smíchovští své stroje samozřejmě pořídili za plnou cenu, na úvěr, který dlouhé roky museli splácet. Poté, co mu část klientely odlákali lacinější Chrudimští, spadl dib do ztráty, platební neschopnosti a stát po něm začal exekucemi tvrdě vymáhat pohledávky na sociálním a zdravotním pojištění. Bičiště starší firmu za korunu prodal synovi, který byl nucen propustit část dělníků, obchodníka a jednoho mistra. Z šestimilionového dluhu, který dib tížil ještě před třemi lety, je prý větší část splacena a znovu se, byť v menší míře, povedlo navázat spolupráci s litevskou SBA. Nicméně, uzavírá Bičiště, „náš život pořád ještě visí na vlásku“. Se zájmem sleduje vznikající Trikolóru Václava Klause mladšího, klid nachází v zen-buddhismu.

2. července 2019