Historici novověku občas navrhovali, že naše doba začala jednou velkou cestou, tedy objevením Ameriky v roce 1492, a skončila další velkou cestou – poslední misí Apolla na Měsíc v roce 1972. Ale také by šlo říct, že novověk se zrodil z velké, vracející se morové rány černé smrti na sklonku 15. století a skončil současným dvaceti- či třicetiletým obdobím, kdy se rozvinul internet, prošli jsme sérií ekonomických krizí a koronavirus se vysmál globalizaci. Možná novověk jednou zarámujeme oběma pandemiemi. Ty totiž, jak ukazuje německý historik Klaus Bergdolt, zvýrazňují a urychlují trendy, které existovaly již před epidemiemi a v překotném tempu rychle proměňovaly společnost.

Velké morové rány se projevují jako kompozitní krize složené z více faktorů. Obvykle chodily v oblíbené trojici – mor, válka a hlad. Nějakou dobu se přelévaly, vracely a pak se změnil svět a došlo k regeneraci. Většina velkých krizí mívá podobný scénář: krize–chaos–regenerace a přitom míváme pocit, že se sice děje hodně věcí najednou, ale ty spolu ani viditelně nemusejí souviset. Svět se mění ve více aspektech najednou – jiné je počasí i výběr daní. Přibývá lesních požárů i proroků.

Historik Prokopios, který pozoroval velký mor Justiniánovy éry, popisuje situaci, kdy se lidé během moru a po něm stávali nejenom hlubšími a zodpovědnějšími, ale také mnohem horšími, protože si ze světa snažili urvat, co ještě šlo. Historik Ernest Renan říkal, že v dějinách známe jen dva skutečné problémy – proč se Řím zvedl ke světové velikosti a proč zanikl. Něco podobného platí pro epidemie, které se objevují skoro z neznáma, nějakou dobu si dělají, co je napadne, a pak zase tajemně kamsi odejdou, aby se po čase opět přihlásily.

Justiniánův mor se objevil v roce 541 a vracel se další dvě století poměrně pravidelně každých dvacet let. Středověká černá smrt se v Anglii a některých částech Evropy projevila pěti až šesti vlnami, které přicházely každé desetiletí. Podobně bývá i období renesance v Itálii a období baroka v Německu považováno za jednu dlouhou, ale přerušovanou epidemii. Historici moru se dokonce domnívají, že nádherné malby italského 16.–17. století a rozvoj harmonické polyfonní hudby, která duši přináší mír a skrz krásu i naději, jsou kulturní reakcí na neustálé městské války a vracející se morové vlny. V každém případě je pravděpodobné, že epidemie koronaviru s námi v nějaké psychologické či kulturní formě zůstane celá další léta a že 21. století může dokonce představovat barokní obdobu opakovaných epidemií, které budou mít různý průběh a různou lokální intenzitu. Jak na takovou situaci reagovali lidé dřívějších dob?

Athénský mor a zrození klasické tragédie

Mor v Athénách, možná epidemii neštovic, v letech 430–426 před Kristem popsal ve svých Dějinách peloponéské války vojevůdce, historik a filozof Thukydides, ale teprve při úpravách města před olympiádou roku 2004 archeologové u Kerameiku odkryli hrob z této doby, ve kterém bylo chaoticky přes sebe naházeno 150 mrtvých těl. Nález tehdy způsobil senzaci, protože staří Řekové byli vždy velice pozorní ke svým zemřelým. Město musela tehdy zachvátit skutečná panika, když dopustilo takovéto bezbožné chování. Klasičtí historici si moru všímali vždy spíš jako politické síly, která zahubila rozvážného Perikla a do popředí vynesla geniálního stratéga, pragmatického a rozporuplného Alkibiada. Sofoklovy či Euripidovy antické tragédie jsou už stovky let většinou posuzovány z literárních hledisek, ale také je možné na ně nahlížet jako na reakci společnosti otřesené nemocí a válkou a hledající způsob očištění-katarze. Svědčí o tom, že krátce po epidemii bylo pod Akropolí v roce 420 před Kristem vybudováno rozsáhlé Dionýsovo divadlo a v jeho horním cípu ozdravující Asklepiova svatyně. Tato situace se opakuje i v některých dalších lokalitách.

Zároveň se objevuje později často citovaná metafora o „nemocném městě“. Antické divadlo mělo řadu funkcí. Představovalo kontakt s vysokým uměním, pročišťovalo zakalené city, předávalo tradiční hodnoty mladší generaci a tím spojovalo obec. Aristofanes v komedii Žáby také říká, že cílem divadla je vytvořit lepší město. Mor byl vždy chápán dvojím způsobem: jako skutečná nemoc, ale i jako metafora nemocné komunity. V divadle i Asklepiově svatyni se hledá pharmakon – lék na sociální neduhy a také na danou nemoc. To je i naše současná situace. Zatím jsme zahlceni množstvím nemocných, ale už také začínáme přemýšlet nad tím, zda náhodou není nemocný celý svět kolem nás. Thukydides zachází ještě dál a ukazuje, že v době třicetileté peloponéské války docházelo k tolika zemětřesením, záplavám a hladomorům jako nikdy předtím. Nerovnováha, která postihla svět, se projevovala tisíci způsoby. Jako by se všechno měnilo a mor byl jenom jedním z příznaků této proměny.

Justiniánův mor a zrod Evropy

Justiniánův mor je považován za jednu ze tří velkých světových pandemií. Druhou byla středověká černá smrt a třetí asijská a zejména čínská epidemie 19. století. V případě moru lékaři nejčastěji opakovali radu antického lékaře Galena: „Uteč brzy, uteč daleko a dlouho se nevracej!“ Popisy Justiniánova moru, kdy v Konstantinopoli-Istanbulu umíralo denně až 5000 lidí, jsou dostatečně děsivé na to, abychom si je zde opakovali, ale zajímavý je jejich civilizační dosah. Mor se dvě stě let vracel a oslabil celý Blízký východ. Řada rozsáhlých regionů byla částečně vylidněná.

To umožnilo hned několik migračních vln. Langobardi se kolem roku 568 posunuli z území dnešní Moravy a Rakouska dál na jih, dobyli severní Itálii a založili Lombardii. Mocenského vakua využili i Slované, kteří napadli hranice byzantského impéria a obsadili značnou část Balkánu. Pak došlo k situaci, která měla nenápadný začátek, ale dalekosáhlý dopad. Je jím vystoupení proroka Mohameda a vítězný postup raného islámu nejprve do částečně vylidněné Sýrie a skoro současně i do okolních států zmítaných vnitřními krizemi a oslabených morem. Muslimové se přes Španělsko a jižní Francii pokusili dobýt Evropu a to mohl být jeden z jejích velkých počátků.

Evropská království se totiž nemohla spoléhat na byzantskou pomoc. Zároveň se musela postavit velkému a mocnému nepříteli, což bylo možné jenom společnými silami. Za velké hráče té doby můžeme považovat Karla Velikého či Haruna el-Rašida, ale hybatelem dějin byla stejně tak krysa nakažená morem a blecha, která jej dál roznášela. Evropa určitě vznikla z mnoha pramínků různých vlivů, ale skoro určitě mezi ně patřila i první světová pandemie – Justiniánův mor. A pokud bychom nechtěli svět nahlížet jenom z evropské perspektivy, tak mor tehdy změnil celou Arábii i organizaci čínské státní moci. I my to možná budeme pozorovat. Účinný boj s epidemií vyžaduje ve jménu vyšších principů – záchrany lidských životů – centralizaci moci a ta se pak vymkne kontrole. Co když současné čínské zásahy zásahy proti Hongkongu urychlil právě koronavirus?

Černá smrt středověku

Mor roku 1348 se Čechám víceméně vyhnul, ale některé části Evropy připravil až o polovinu populace. Několikrát se opakoval a to poznamenalo myšlení lidí neustále ohrožovaných smrtelnými chorobami. Je to jako s povodněmi – když je jedna, bereme ji jako anomálii, na kterou rychle zapomeneme, ale po třetí podobné události už víme, že se stala součástí našeho světa. V židovském a křesťanském pojetí bývá mor považován za ránu boží. Tradice se odvolávala na egyptské rány a židovský exodus. Mor je proto považován za počátek nějaké nové cesty či období. Dokonce i slavný praktický lékař Jacme d’Agramont říkal, že „když naše hříchy zničily vzduch kolem nás, tak lékařské umění má malou cenu, protože jen Ten, kdo svázal vztahy světa, má moc je zase rozvázat“.

Mnohá kacířská hnutí i mystické traktáty té doby jsou reakcí na opakované vlny epidemií. Společenský neklid a nemoci přečasto přicházely spolu. Jedna francouzská studie ukázala, že epidemie a válka se nejméně šestkrát odehrály pohromadě v letech 1348, 1362, 1374, 1388, 1450 a 1465. Ve třech dalších letech válka těsně předcházela morovým ranám. Současníci dobře vnímali praktický aspekt – mnoho nepohřbených těl lidí i koní způsobilo přemnožení much a rozšíření moru. Jenže zároveň vznikaly mystické traktáty jako například Kniha ukázání slavné anglické mystičky Juliany z Norwiche, která přežila dokonce osm morových vln. Lidé byli neklidní a hledali příčinu – kdo udělal chybu? Byla to korumpovaná církev, jak si mysleli husité, anebo bohatší jinověrci, zejména židé, jak předpokládala městská chudina? Reakce na strach a změnu poměrů byly rozmanité a sahaly od odporu k církevním kruhům po kajícné pochody flagelantů až k obzvlášť krutým pogromům v židovských čtvrtích. Ale měnily se i poměry v rodině. Jak později popsal Boccaccio ve svém Dekameronu, lidé unikali na venkov, ale báli se jeden druhého. Muž se stranil své ženy a ta svých dětí. Docházelo k velkému odcizení, ale i k případům sebeobětování jako například mezi mladými českými jezuity, kteří šli dobrovolně ošetřovat nemocné a většina z nich zahynula.

Postavit se smrti?

Po moru se změnila i kultura. Historik John Aberth rozebírá literární a malířská díla konce středověku a je příjemně překvapen, že nejsou o zmaru, ale o naději a často jsou plná chuti k životu. Po koronaviru už obraz třeba oběšené kočky zaujme méně lidí, protože ošklivého jsme si konečně po těch letech rozmarného života užili až dost a teď potřebujeme mír v duši. Je něco jiného o dekadenci snít nebo v ní žít. V krizových dobách lidé potřebují víc kultury, ne méně, jak se obvykle předpokládá, ale tato kultura by měla obsahovat krásu a harmonii jako kdysi v holandských zátiších nebo v renesančním vícehlasu. Dobře to vnímáme u nádherné hudby, kterou zrodila třicetiletá válka. Ošklivé věci nakonec mohou přinést krásné plody. Jeden český hudebník to komentoval slovy: „Umění potřebuje válku nebo jinou pohromu, jinak by dělalo hlouposti.“

Historik umění Arthur White v roce 2014 nově interpretoval nejkrásnější díla italské renesance jako přímý důsledek opakovaných epidemií. Vždyť co lze postavit proti smrti? Snad jedině krásu. Moderní psychologové, ale i antičtí autoři zacházejí ještě dál. Ukazují, že reakce na krizi začíná obranou. Tu bychom mohli popsat jako budování fyzické i psychické odolnosti. Obvykle ji označujeme slovem resilience. Jenže to je situace obleženého města, které má pevné hradby, a přesto postupně slábne. Potřebuje kreativitu nových řešení a ta vytvářejí jinou hmotnou a tím duchovní kulturu. Jedinec či společnost, která je otřesena až k základům bytosti, však k léčbě potřebuje ještě silnější lék a jím je nějaký typ transcendence. Najednou to bez boha nebo nějaké nadosobní či kosmické síly nejde. Často dochází k vnitřnímu obrácení, které se projevuje tak, že většina lidí o něm nemluví, ale dělá něco pro jiné.

V hodně ohrožených regionech či státech bych proto čekal i vývoj nových náboženských forem. Jsou však i bohové zakotvení ve své době, kteří pandemii podlehnou. Další běžný vzorec chování, který pozorujeme u skutečně těžkých krizí, můžeme označit sledem: krize – budování obrany (resilience) – potřeba kreativity – nová kultura – transcendence. Málokdy proběhne celý proces, protože některé komunity či lidé se podle své povahy víc soustředí na obranu a jiné na ideály.

Nová česká renesance

Historie se nikdy neopakuje, vracejí se jen její prvky. Pokud bychom se měli opřít o dřívější zkušenost lidstva, tak nás čeká delší a barvitější cesta životem v krizi, než si dnes umíme uvědomit. Objevuje se totiž hrozba hladu, který už nyní může přinést větší počet mrtvých než pandemie. Ale ani počasí se nijak zvlášť nestabilizovalo a ani nezmizely další hrozby, jako je například nástup nemocí, na které již nebudou zabírat antibiotika. Předběžné výzkumy ukazují, že u mnoha pacientů i s mírnými příznaky covidu dochází k poškození mozku a pravděpodobně i častějším a silnějším infarktům; týká se to i zdánlivě odolných mladých lidí. Kompozitní krize minulosti v sobě navíc obsahovaly i nesourodé prvky jako například sopečné výbuchy, nové zemědělské postupy a změny politických režimů. Nevím to určitě, ale očekával bych několikaleté chaotické a místy až brutální období.

A přesto se přistihnu, že do budoucnosti se dívám s radostí a téměř budovatelským optimismem. Covid ukázal, že český národ jako celek je docela příjemné a odpovědné etnikum a že Česká republika zůstávala i se zbytkem střední Evropy ostrovem normálnosti v rozbouřeném světě. Myslím, že nějakému druhu v podstatě šťastné národní renesance se nakonec podobně jako na konci 15. století prostě nevyhneme.