Boris Johnson táhne do totální války

Bitva o Británii

Boris Johnson táhne do totální války
Bitva o Británii

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Poznáte zemi? Parlament schválil dobře míněné, ale nepromyšlené změny ústavy, které následně zcela rozhodily rovnováhu mezi legislativou, exekutivou a hlavou státu. Řeč není o České republice, ale o Spojeném království. Legislativní změny, které tam proběhly od roku 2011, jsou klíčové k pochopení dnešního naprostého zablokování britské politické scény a zuřící politické totální války.

Je známo, že Británie nemá psanou ústavu, ale řídí se zvyklostmi, precedenty, prastarými zákony a tradicemi. Nejdůležitějším bodem britského ústavního pořádku je ale takzvaná suverenita parlamentu. To znamená, že parlament je teoreticky všemocný. Může schválit či zrušit jakýkoli zákon, zbavit kohokoli jeho práv, a dokonce odsoudit k smrti. V historii se tak mnohokrát stalo. Králové se skrze parlament zbavovali lidí, kteří neporušili žádné zákony, ale stali se politicky nepohodlnými. Je samozřejmě nemyslitelné, že by něco takového parlament schválil v dnešní době, poslední zákon nařizující popravu byl přijat v roce 1798, ale ilustruje to jeho teoretickou sílu. Otázka suverenity parlamentu hrála i roli v brexitovém referendu, někteří brexitáři tvrdili, že členství v EU je samo o sobě neústavní, neboť nemůže existovat instituce, která je právně nad parlamentem.

Problém s tímto systémem nastává ve chvíli, kdy se do něj vloží referenda. Britská politika institut referend vůbec neznala až do roku 1975, kdy voliči potvrdili britské členství v tehdejším Evropském společenství. I tak ale referenda zůstávala velmi omezenou událostí, a to až do vlády Davida Camerona, který uspořádal rovnou tři napjatě sledované plebiscity: o skotské nezávislosti, o změně volebního systému a o vystoupení z EU. Dokud referenda dopadala tak, jak si přál parlament, vše šlo podle plánu. Celá brexitová krize se spustila kvůli tomu, že lidé rozhodli jinak, než jaká je převažující nálada v parlamentu. Brexitáře obzvlášť frustruje skutečnost, že lidé hlasovali pro brexit již dvakrát, jednou v referendu a podruhé ve volbách v roce 2017, kdy drtivá většina poslanců byla zvolena se slibem respektovat výsledky referenda. S tím, jak se ale brexit komplikuje a referendum vzdaluje, mnoho poslanců se již necítí vázáno tímto slibem. Přestože oficiálně se parlament staví pouze proti brexitu bez dohody, je jasné, že opozici a rebelujícím konzervativním poslancům jde o úplné zastavení odchodu z EU.

Jenže referendum také posílilo pozici Borise Johnsona. Ten jako hlavní tvář kampaně za odchod si vzal za úkol splnit požadavek referenda za každou cenu. Cítí, že má za sebou 17,4 milionu hlasů pro odchod z EU, největší mandát v historii Británie, jak neopomene připomenout žádný brexitář. Díky tomu se cítí, že se může chovat spíš jako přímo volený prezident než jako premiér odpovědný parlamentu. Z toho plynou některé Johnsonovy kroky, které se pohybují na hraně či za hranou britských ústavních zvyklostí. Sem spadá Johnsonovo rozhodnutí odročit jednání parlamentu na pět týdnů, vyhrožování, že doporučí královně, aby vetovala zákon o zákazu „no deal“ brexitu, a prohlášení, že „by raději umřel v příkopě, než dovolil odklad brexitu“. Všeobecně se předpokládá, že Johnson povede volební kampaň, ať již bude kdykoli, ve stylu „lid proti parlamentu“, kdy se on bude zastávat lidu.

Druhou změnou, která může za nynější blokaci parlamentu, je Fixed-term Parliaments Act 2011 (zákon o fixních termínech parlamentu z roku 2011). Do schválení tohoto zákona neexistovalo pevně dané parlamentní období, vyhlášení nových voleb bylo čistě na premiérovi. Jediné pravidlo bylo, že musí být nejpozději do pěti let od těch posledních. Premiéři toho privilegia využívali hojně ve svůj prospěch a pořádali hlasování na vrcholech popularity. Margaret Thatcherová takto vypsala volby po čtyřech letech, aby využila vojenského vítězství ve válce o Falklandy, Harold Wilson vyvolal volby již po dvou letech, aby využil nadšení z vítězství na fotbalovém mistrovství světa. Také to byl šikovný mechanismus, jak premiér mohl řešit krize, sněmovní paty nebo žádat nový mandát, pokud cítil, že ho potřebuje. V roce 1974 Edward Heath vyhlásil volby, aby získal podporu pro svou politiku proti stávkujícím horníkům. Výhoda také byla, že premiér mohl spojovat klíčová hlasování s důvěrou vládě a tím procpat nejedno nepopulární rozhodnutí. Obě hlavní strany, konzervativci a labouristé, byly s tímto systémem spokojeny. Věděly, že pokud se dostanou k moci, bude to hrát v jejich prospěch. Systém ale štval věčně třetího vzadu, liberální demokraty. Prosazení zákona o fixních termínech byla jejich cena za vstup do koalice s konzervativci po volbách v roce 2010. Nyní je možné vyhlásit předčasné volby pouze v případě, že pro ně hlasují dvě třetiny poslanců, nebo pokud parlament vysloví nedůvěru vládě. V případě nedůvěry následuje dvoutýdenní období hledání nové vlády; pokud selže, teprve potom dojde k předčasným volbám. To znamená, že v případě vleklé politické krize, kterou lze vyřešit jen volbami, je vláda rukojmím opozice.

Aliance rebelů, jak se začalo říkat spojené opozici, musela však ohnout několik pravidel, aby dospěla do tohoto bodu. Nejdůležitější zvyklost, která se přestala dodržovat, je, že vláda určuje agendu parlamentu. Pro menšinovou administrativu Mayové se to stalo klíčovým privilegiem, neboť zákony, u nichž mohla prohrát, jednoduše nepustila do parlamentu. Poslední slovo má však předseda sněmovny John Bercow, v zahraničí oblíbený pro své volání „Order, order“, mezi anglickými euroskeptiky však zuřivě nenáviděný. Je to zarytý antibrexitář, který nepokrytě straní opozici, a to přesto, že u předsedy se přísně hlídá jeho neutralita. Každý nový „speaker“ musí formálně zpřetrhat všechny vztahy se svou starou stranou. Bercow však připustil, aby se opozice zmocnila parlamentní agendy – i přes varování jeho úředníků, že něco takového je vysoce nestandardní. Konzervativci vyhrožovali, že ho v příštích volbách svrhnou. Bercow raději v pondělí ohlásil, že sám odstoupí.

Bercowových postojů využili rebelové k prosazení zákona zakazujícího brexit bez dohody. Následně zablokovali předčasné volby a zdá se, že hodlají udržovat vládu téměř dva měsíce na kapačkách, přestože předtím signalizovali, že jakmile zákon projde, budou pro volby. Johnson nejspíš kvůli tomu odvolal obstrukce ve Sněmovně lordů. Opozice poté otočila a prohlásila, že největší přednost má nedopuštění „no deal“ brexitu. Volby tak budou až po prodloužení vyjednávání. Pohled na volební průzkumy ukazuje proč. Pokud Johnson nesplní svůj slib odejít z EU 31. října za každou cenu, voliči od konzervativců utečou k Brexit Party. Štěpení hlasů ve většinovém systému je smrtelné a může zajistit výhru labouristů, nebo volební plichtu.

Pro Johnsona je tak existenční, aby zajistil brexit 31. října. Proto odročil parlament. Proto vyhrožoval, že doporučí královně, aby zákon vetovala. Místo zablokování parlamentu docílil urychleného sjednocení opozice a počátkem „pekelného týdne“, kdy prohrál všechna hlasování, přišel o většinu, byl nucen vyhodit ze strany 21 zasloužilých poslanců, které dobrovolně následoval jeho vlastní bratr Jo a ministryně práce Amber Ruddová. Komentátoři věštili Johnsonův brzký konec. Místo toho ve volebních průzkumech posílil, v některých činí náskok toryů před labouristy až 14 %. Taktika brexitu za každou cenu nejspíš funguje.

Po druhém zablokování předčasných voleb v pondělí večer se však Johnsonův manévrovací prostor nutně zúžil. V podstatě má čtyři možnosti, jak se ze závazku podepsat žádost o prodloužení vykroutit. První je, že Johnson se zákonu vzepře a jednoduše žádost nepošle. Prý je připraven jít kvůli tomu i do vězení. Druhá možnost je, že pošle dopisy dva. V jednom splní zákonnou povinnost, ve druhém bude informovat EU, že se tak děje proti přání vlády a že doporučuje prodloužení vetovat. Třetí varianta je, že Johnson raději rezignuje, než aby podepsal, a hodí to opozici na hlavu. Čtvrtá, že do 19. října, kdy má žádost odeslat, se mu podaří vyjednat novou dohodu. Jisté kroky v tomto směru byly vidět při pondělní návštěvě Borise Johnsona v Dublinu, kde před jednáním s irským premiérem prohlásil, že „odchod bez dohody by byl státnickým selháním“.

Poté je tu ještě možnost, že Johnsonovi přispěchá na pomoc EU. Prodloužení vyjednávání potřebuje souhlas všech 27 členů. Nicméně francouzský ministr zahraničí již prohlásil, že pokud budou pokračovat stávající podmínky, Francie bude prodloužení blokovat.

Po pondělním dalším prohraném hlasování Johnson podle plánu odročil parlament, čímž si koupil pět týdnů klidu, kdy ho nebudou grilovat poslanci. Čas bude věnovat vyjednávání s Bruselem a přípravě voleb. Co se týče negociací, Johnsonovi kritici tvrdí, že se v reálu žádná nevedou a cílem vlády je odchod bez dohody. Britové však představili první obrysy náhrady irské pojistky. Spočívá v jednotném irském trhu pro zemědělské produkty a potraviny – s tím, že severoirský parlament by měl právo veta. Irská republika je však z návrhu rozpačitá.

Pokud vyjednávání selžou, bude příprava na volby o to důležitější. Johnson musí přesvědčit veřejnost, že za selhání jeho snažení může opozice, a neutralizovat nebezpečí od Brexit Party. I pokud se to podaří, bude to jedna z nejtěžších volební kampaní v historii. Nikdo si neodvažuje odhadnout, jak to celé skončí. Interní výzkum konzervativců, který unikl do televize Sky, odhadoval, že ve volbách získají méně křesel než Mayová. Porážka toryů ve volbách by nejspíš znamenala nejen konec brexitu, ale i příchod Jeremyho Corbyna do Downing Street, čehož se mnozí konzervativci bojí víc než čehokoli jiného. Znamenalo by to krajně levicovou ekonomiku, nové referendum o nezávislosti Skotska (za podporu menšinové vládě labouristů od skotských nacionalistů), změnu volebního systému (za podporu od liberálních demokratů). Chaos, politikaření a podrazy minulého týdne jsou nejspíš jen slabý odvar toho, co se bude dít v nadcházejících měsících. Boris Johnson hraje o všechno. Jeho protivníci také.