Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“

Slečna není zas tak překvapená. Jednak si ho párkrát všimla v hledišti a zdálo se jí, že se na ni dívá jaksi jinak, to dívky poznají. A tu „podivnou tvář, plnou ohromných očí a dětských úst“ už znala z fotografií, které prošly novinami a časopisy (to už v nich fotografie byly) – a také asi věděla, že je to kolega jejího otce, ostatně také Karla, z novin. Prostě se nechala doprovodit domů, pak se ve vší počestnosti rozloučili a tak to pokračovalo ještě nějaký čas. Jí bylo sedmnáct, jemu třicet.

Vztah Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové je obecně známou záhadou české kulturní společnosti první republiky. Obecně známou proto, že po celou dobu jejího trvání nějak patřili k sobě, byli spolu vídáváni, vědělo se, že k sobě mají nejblíž, Čapek pak „umíral v jejím náručí“ (spíš ho poslední držela za ruku) a nakonec přece Olga Scheinpflugová žila až do své smrti na jaře 1968 v Čapkově vile na Vinohradech, byla tedy strážkyní jeho odkazu proti nepřízni režimu a svého druhu národní vdovou naší demokracie. Ale zároveň byl jejich vztah také nějak záhadný a nejasný, provázený všetečnými (a do určité míry zbytečnými) otázkami, jak to tedy ti dva měli. Žili spolu, nebo ne? Proč se vzali až v roce 1935? A bylo to „normální“ manželství? Nebyl přece Karel Čapek nemocný a „indisponovaný“? Proč neměli děti? A co si o tom myslel bratr Josef Čapek – a sestra Helena a švagrová Jarmila a neteř Helena Koželuhová? Všichni jmenovaní si o tom mysleli „své“, ty ženy to také daly najevo ve svých vzpomínkových knihách, a budiž tu řečeno, že Olga, respektive její vztah k Čapkovi, v nich nedopadá nejlépe. Ne, neměly ji ty kultivované čapkovské vestálky rády, nebo aspoň si s ní vůbec nesedly. Za všechny Helena Koželuhová, která píše, že když se to u Čapků dozvěděli, „zavládlo zděšení“. My „jsme se všichni té zprávy lekli a s pochmurnou starostlivostí pozorovali další vývoj“, napsala tato inteligentní pozorovatelka velkých strýců v knize Čapci očima rodiny, kde také napsala, že Karlovo manželství je kapitolou z jejích vzpomínek „nejchoulostivější“.

Proč nejchoulostivější? Protože lidé kolem Čapka ho chtěli pro sebe, navíc si mysleli, že ti dva se k sobě vůbec nehodí, že jsou naprosto rozdílní, a protože se asi upřímně báli, že temperamentní herečka křehkého Čapka zničí nebo mu aspoň nějak uškodí. V tom se ovšem mýlili a lze říci, že bez Olgy by byl Čapkův život smutnější a prázdnější, ale je pravda, že si to nějakou dobu myslel i on a těch pokusů z jeho strany to skončit bylo několik. A myslela si to nejspíš ve chvílích prozření i Olga Scheinpflugová, která se jako mladá dívka vztahu s „Kačenkou“ po chvilce počátečního váhání oddala se vší odhodlaností a vášnivostí, kterou však bylo tak těžké s ním realizovat v „normálním“ partnerském životě. Tak ji aspoň prožívala a pak transformovala do svého osobního i uměleckého života a po Čapkově smrti ji rozlila do svého literárního vyznání, do pětisetstránkového románu, který je citem a vášní doslova zaplaven. Nazvala ho neskromně – dočteme se, že ji k tomu vlastně vyzval TGM – Český román (scéna před divadlem je z něj) a pro čtenáře, kteří by se rádi dozvěděli, „jak to tedy bylo“, v něm připravila těžkou zkoušku trpělivosti. Když se jím ale prokoušou, zdaleka sice nebudou vědět všechno, ale jakousi představu o té „podivné lásce“ nabudou. Ono vědět „všechno“ opravdu ani není nutné.

Až mě Čáča uvidí

Určitě víme to, že třicetiletý Čapek se do sedmnáctileté herečky zahleděl a ona po nějaké době do něj také. Zprvu to byl z její strany spíš obdiv k jeho duchaplnosti, vtipu a jeho počínající slávě, která toho muže s hůlkou, strnulým tělem a „rty černošského dítěte“ již provázela, potom se přidal skutečný silný cit. Čapek má za sebou první vydané knihy (Boží muka a Trapné povídky) a hru Loupežník, které jsou brány jako manifestace nového literárního pokolení. V hlavě se mu líhnou roboti z RUR, čímž se stane hvězdou nejen v Čechách. Olga je talentovaná herečka, která má před sebou růst, nejen herecký, ale i intelektuální, protože je to případ kypícího talentu různého druhu: zvládne nejen postavy dramatické, ale pustí se i do literárních, napíše za život několik románů, divadelních her, vydá básnické sbírky. Její emocionálně vznětlivá a až exaltovaně hýřivá povaha k Čapkovi přilne a splyne s ním, ať už reálně bude jejich poměr vypadat jakkoli. A Čapek bude u ní nejspíš fascinován právě tím, čeho se mu u sebe samého, a hlavně u svých lidí, tedy v rodině, včetně odtažitého a vážného Josefa, nedostane. Tedy té vřelosti, spontánnosti, zábavnosti, lehkosti, jdoucí do frivolnosti a až třeba k vulgárnosti. Tedy k těm rysům, které jeho slušnou rodinu tak šokovaly a odpuzovaly. Helena Koželuhové píše, jak se u ní Olga nadosmrti shodila, když při zkoušení klobouku u modistky zvolala: „Až mě Čáča v tom klobouku uvidí, tak se…“ Dál už to kultivovaná žena nemohla dopovědět. Ale třeba právě tohle se Čapkovi líbilo! Třeba právě tohle v té ztřeštěné dívce miloval a hledal.

Vztah se tedy klube někdy létě 1920, z té doby jsou první dopisy, ještě spíš zdrženlivé – všechno tehdy trvalo déle. Během podzimu se asi dá začít mluvit o vztahu a koncem ledna 1921 doprovází Olga Karla na pražskou premiéru RUR. Ten večer ji představuje svým rodičům, což byl odvážný čin. Problém nebyl ani tak s otcem Antonínem, ale s matkou Boženou, nárokovou neurotičkou, lpící na svém geniálním synáčkovi, jemuž klade na srdce, že se sice „může oženit, ale nikdy si nesmí vzít cikánku nebo herečku“. A ejhle, je tu herečka!

Jenže Karel právě v té době provozuje ještě něco odvážnějšího, sám to, anglofil, nazve „big games“. Není to ani měsíc a na jednom vánočním večírku poznal jiný objekt touhy. Koncem roku 1920 navazuje vztah s dvacetiletou studentkou Věrou Hrůzovou a z dikce dopisů (vyšly roku 1980 v knize Dopisy ze zásuvky dlouho po smrti všech) to vypadá, že tady to „déle“ netrvalo a je to hned velmi vášnivé. Zdá se, že milenkou v tom pravém slova smyslu je ona, ne Olga. Třicetiletý Čapek tedy má v té době na krku jednu osmnáctku a jednu dvacítku, s jednou, kterou oslovuje „amazonko“ a píše jí, jak si ji představuje „na koni“, se tajně schází, druhou doprovází z divadla, představuje ji rodičům a lne k ní nejspíš poněkud jiným způsobem, řekněme otcovským, než k té, k níž pociťuje tak silnou erotickou vazbu, že trne, jak se z toho dostane. Oběma je schopen v jeden den psát zamilované dopisy, v jednom žasnout nad tím, jak je to krásné, že ho má ráda, ve druhém si domlouvat schůzku a těšit se na „růžový jazýček“. Jak to často bývá, rozhodne to žena, takže Věra to pochopí, zasnoubí se, jejich vztah se načas přeruší, ale v roce 1922 opět naplno propukne a pokračuje ještě v roce 1923, kdy se Věra provdá a zvolí standardní zajištěnou existenci. Z poměru zbude nejerotičtější postava v Čapkově díle, princezna Wille z Krakatitu, a dva roky, kdy nejvíce trápil Olgu, která v té době je k němu již zcela upoutána.

Vztah na distanc

O tom samozřejmě v Českém románě Scheinpflugová nepíše, i když bolesti a zoufání jsou kapitoly z let 1921 a 1922 plny. V těch letech je zřejmě jejich vztah nejbouřlivější a zároveň z Čapkovy strany – nejpodivnější. Jsou spolu nejspíš opravdu intimně, ale zároveň se Čapek chová nepředvídatelně a jako by mu něco zásadního zabraňovalo se vztahu skutečně oddat. V létě 1921 spolu tráví prázdniny v Krkonoších (je u toho jeho sestra a jako Olžina garde spisovatelka Anna Maria Tilschová), vypadá to jako předsvatební cesta, svatbu snad i Karel slibuje, pak odjíždí za rodiči do Trenčianských Teplic (otec tam měl lékařskou praxi), zřejmě i proto, aby získal jejich souhlas: matka ho už předtím varuje, že Olze jen zničí život. Olga čeká v Praze – a je pravděpodobně těhotná a chystá se na potrat. Má k tomu důvod: v polovině srpna napsal Karlův otec list Olžinu otci, kde mu sděluje, že Karel bude manželství neschopen, neboť následkem spály z dětství má ochromenou páteř a bude z něho pravděpodobně mrzák. O tom Karel zřejmě neví, ale o jejím těhotenství a pochybách ano. Místo aby se za ní rozjel, vymlouvá se, že „maminka na něm lne jako nikdy a dosud“, a kdyby teď odjel, „vím, že by Tě dlouho nenáviděla“. Olga se rozhoduje pro potrat a Karel jí pár dní nato píše: „Drahé děvčátko, budiž, stalo se, nyní tě nechci kárat, jak bys snad zasloužila. (…) Nikdy už to nenapravím. I mně tím končí jakési dětství.“

Ani o tom samozřejmě Olga v Českém románě nepíše. Zůstane po tom však v životě zajisté rána, která se už nikdy neodstraní. Zřejmě vinou zákroku nemůže mít Olga děti a Čapek má na dlouho dobrý důvod pro to, aby neuvažoval o rodině a věnoval se tomu, na čem mu nejvíc záleží, tedy na psaní a společenském angažmá. Erós k tomu asi moc nepotřebuje. Věra Hrůzová se mu provdá, ale vztah s Olgou, který bude procházet ještě různými krizemi a peripetiemi, vydrží. Ani jeden se druhého nechtějí vzdát, ale je to vztah na distanc, s přesnými pravidly, která oba dodržují. Spočívají v tom, že se nikdy od sebe příliš nevzdálí, ale oba budou mít svou volnost. Jak to tak bývá, podmínky určuje vždy víc jeden. Tady je to samozřejmě Čapek, který se v roce 1925 nastěhuje s Josefem do dvojvily v Úzké ulici na Vinohradech, ale Olga tam až do roku 1935 nikdy nevkročí! Karel za ní přichází celých deset let skoro každý den do bytu v Kodaňské 22, pobude u ní hodinu, poví jí, co v redakci Lidových novin, ona mu řekne něco z divadla, a rozloučí se. On jde na svou zahrádku a ke svým spisům, ona jde hrát a pak vést svůj volný život, k čemuž má od Karla svolení, takže se v něm objeví několik zajímavých mužů (Jan Masaryk, Hugo Haas, Karel Steinbach). Teprve v roce 1935 se něco změní a Karel dostane nápad. Na výletu v Tyrolích jednou ráno zaťuká na její dveře v penzionu, Olga otevře a Čapek se jí zeptá: „Do you wish to mary me?“ Svatbu mají 26. srpna na vinohradské radnici. Před sebou mají tři roky, kdy bude Čapek nejšťastnější – až do smrti.