KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE

Uprchlíci ve východní Evropě – anomálie, nebo ne?

KOMENTÁŘ MARTINA WEISSE
Uprchlíci ve východní Evropě – anomálie, nebo ne?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Influencery západního světa teď hodně zaměstnává problém ukrajinských uprchlíků. Konkrétně problém jejich přijetí v Polsku. Jak to, že je Poláci a ostatní země střední a východní Evropy přijímají? Na jedné straně to sice vítají, ale na druhé straně jim to přináší jistou kognitivní disonanci a mentální nepohodlí. Svět byl jednoduše rozdělený, ve východní Evropě převládali ti špatní, kteří uprchlíky odmítají. To bylo poučení z migrační krize v roce 2015. Teď přišlo z Ukrajiny během tří týdnů víc uprchlíků než za celou migrační krizi v roce 2015. Co s tím?

V uplynulých týdnech bylo možné sledovat snahu západních novinářů nějaké případy potvrzující starý narativ za každou cenu najít. A někdy takové našli, protože v tom ohromném množství je samozřejmě najdete. Ale je to špatná novinařina, která nevidí pro pár keříků les největší migrační vlny od konce druhé světové války – od odsunu Němců z jejich starých sídel na východě, asi by se slušelo říct. A vedlo to i k neblahým důsledkům. Například mezi Indy se v jisté chvíli na sociálních sítích šířila dezinformace, že Polsko odmítá vstup indickým studentům prchajícím z Ukrajiny. To nebylo zcela nepodstatné v situaci, kdy je tento ohromný národ politicky na vážkách, jak se má k válce na Ukrajině stavět – instinkty získané desítkami let politiky nezúčastněné země, což v praxi znamenalo politiky blízké Moskvě, se obtížně odnaučují.

Západní komentátoři samozřejmě nejdou tak daleko, že by ty otevřené hranice kritizovali. Ale v dobré zprávě si hledají to špatné. Je to definitivní potvrzení východoevropského rasismu. Hnědé, muslimské uprchlíky nechtěli, bílé přijímají.

Nelze tvrdit, že na tom nic není. Samozřejmě že zde existují rasistické předsudky, xenofobie a sobectví. To nemá cenu popírat. Ale než ho někdo vyhlásí za jediné a postačující vysvětlení té změny přístupu, je myslím povinen vzít v úvahu několik dalších okolností.

Zaprvé, uprchlíci přicházejí z bezprostřední blízkosti. V Polsku kdosi na sociálních sítích chtěl sarkasticky připomenout premiéru Morawieckému, kam se podělo jeho zdůrazňování, že Polsko dává přednost „pomoci na místě“. To byla a je ostatně i rétorika naší vlády, že před přijímáním uprchlíků dáváme přednost pomoci na místě, aby uprchlíci nemuseli až k nám, a leckdo ji považoval za pokryteckou. Ale Morawiecki ho ze svého účtu utřel: „Pomoc na místě znamená pomoc v nejbližší bezpečné zemi. A tou je v tomto případě Polsko.“ V roce 2015 uprchlíci překračovali na cestě do Evropy několikery hranice, zatímco některé z nejbohatších blízkovýchodních zemí nepřijaly nikoho.

Zadruhé, jen slepý si nevšimne rozdílu v tom, kdo přichází. „80 procent příchozích v dospělé populaci jsou ženy, z celkového počtu příchozích je 55 procent dětí. Mezi muži jasně dominují pánové nad 60,“ potvrdil na číslech za Česko ministr vnitra Rakušan to, co čteme a vidíme ve zpravodajství. Muži v produktivním věku se naopak vraceli na Ukrajinu bránit svou zemi.

Srovnejme to s předchozí vlnou. Studie z časopisu Population and Development Revue uvádí:

„Žadatelé o azyl jsou převážně ve věku 18–34 let. V roce 2015 bylo 71 procento žadatelů mladších 30 let a 31 procent mladších 18 let. Méně než jedno procento žadatelů o azyl je starších než 54 let. Přes dvě třetiny (69,2 procenta) žadatelů o azyl v Německu z hlavních zemí původu v roce 2015 jsou muži. (…) Do věku 11 let je sice distribuce mužského a ženského pohlaví celkem rovnoměrná, ale muži tvoří většinu ve všech ostatních věkových skupinách až do 65 let. Jen ve věkové skupině 65 let a starší převyšuje podíl žadatelek (53,4 procenta) podíl žadatelů.“

A ani tato čísla ještě nezachycují plnou nerovnováhu patrnou z grafu demografického „stromu“, který studie obsahuje. Ve věkové kategorii 18–24 let vidíme odhadem 90 tisíc mužů a 20 tisíc žen. V následující kategorii 25–29 je převaha mužů „jen“ asi poloviční.

Zatřetí, jde i o to, jakým způsobem uprchlíci do země přicházejí. Víme o frontách na polské východní hranici, ale taky víme o tom, že ta evidence umožňuje poskytovat uprchlíkům v rámci možností velmi organizovanou pomoc. A nemáme pochybnosti o jejich situaci a záměrech. Srovnejte to s těmito záběry. A není žádný předsudek poukazovat na to, že velká kvanta mladých mužů, společensky nezakotvených a neusměrňovaných žádnými zavedenými autoritami a vzory, mohou vytvářet dost nebezpečnou sociální dynamiku.

Začtvrté, většina popisů a diskusí v západních médiích nezaznamenávala, že ve východoevropských zemích už mnoho Ukrajinců žije. Lidé vědí, co od nich mohou čekat a že s nimi mohou vycházet. Přijímat takové lidi je přirozenější než lidi neznámé. A samozřejmě většina tehdejších migrantů mířila do Německa a dalších zemí západní Evropy – protože tam mají lidi, které znají. I ta jedna naše vypiplaná rodina iráckých křesťanských uprchlíků ihned odešla do Německa.

Na to může přijít odpověď, že si máme na „jiné“ přistěhovalce zvyknout, že takový je moderní trend. Na to je třeba ve vší zdvořilosti, ale pevně odpovědět, že si nejsme jistí, že imigrace z odlišných kultur v takových kvantech a tempu, v jakých je v posledních dekádách přijaly některé západní země, je tak úplně dobrá. A trvat na tom, že o imigraci má a musí přijímací země rozhodovat, ne ji nechat běžet samospádem.

Plné důsledky dnešní migrační vlny ještě vůbec necítíme. Není pochyb o tom, že budou i problémy. Ne všichni Ukrajinci budou naplňovat naše představy o pokorných lidech, kteří s vděčným výrazem přijímají naši pomoc – lidská povaha a statistické rozdělení jsou nemilosrdné. Neumíme si představit, jak to dopadne. I když je tu nějaká vágní naděje, že válka jednou musí skončit a že mnoho Ukrajinců se bude chtít vrátit domů. Ale v každém případě není namístě mluvit ani o potvrzení východoevropského rasismu, ani o nějakém napravování reputace nebo něčem podobném. Ta reakce je mnohem přirozenější a očekávatelnější, než by se podle pokrokové západní optiky zdálo.