Frustrace z rozpadu impéria sovětského Ruska se proměnila v ničím neospravedlnitelnou válku proti Ukrajině. Ruský prezident Vladimír Putin se rozhodl změnit vývoj dějin v Evropě a jeho armáda zaútočila na Ukrajinu, která se tak stává Blízkým východem Evropy. Revanšistické ambice Ruska se proměnily ve válku, jakou Evropa nezažila od porážky Německa ve druhé světové válce. Válka na Balkáně v 90. letech vznikla jako lokální konflikt, do které světové velmoci vstoupily ex post, velmi omezeně s cílem situaci pacifikovat. Válku na Ukrajině ale rozpoutala světová velmoc, putinovské Rusko, které se navzdory své slábnoucí ekonomické síle rozhodlo posílit svůj mocenský vliv.

Rusko nikdo neohrožoval, jen se cítilo ohroženo, že její někdejší država se stává autonomním, demokratickým, svobodně se rozhodujícím státem. Napětí v ukrajinské oblasti bylo citelné od tzv. Majdanu, který přivodil pán proruského ukrajinského prezidenta Viktora Jankukovyče. Přinesl krizi na východě Ukrajiny, ta vyústila v ustanovení dvou separastických území v Luhansku a Doněcku. Vojenská aktivita Ruska v posledních měsících spíš ukazovala, že Rusko má jen ambici začlenit tato území do svých držav. Je možné, že s tím byli smířeni Ukrajinci i euroamerický svět.

Ukrajinci za posledních osm let udělali velký krok dopředu od oligarchy zplundrované země, kterou plně ovládali, ke státu, který se ujal své role. Postupně se snižovala míra korupce a vracelo se právo, zvyšovala se životní úroveň a země dostávala řád a strukturu. Ukrajina se začínala emancipovat jako fungující demokratický stát. O tom existují mnohá svědectví například českých podnikatelů, kteří na Ukrajině působí. Dokládá to také fakt, že Rusko ve spolupráci s Běloruskem připravilo velkou vojenskou sílu, se kterou na Ukrajinu vstoupilo - a narazilo na statečný a účinný odpor Ukrajinců a jejich armády, jaký by byl před osmi lety nemyslitelný. Ukázalo se také, že v čele jejich země nestojí jako prezident kašpar či herec, ale skutečný vůdce. Neutekl z Kyjeva do exilu, jak to každá zkorumpovaná loutka dělá, ale postavil se na odpor proti agresorovi a dodával obrovskou morální sílu a odvahu svému národu. S tím Putin nepočítal. Nečekali to ani jeho vojáci, kteří byli vysláni na „speciální mírovou misi“.

Statečně a odvážně se chovají i ukrajinští muži, kteří se snaží poslat své rodiny do bezpečí a sami se vracejí na obranu své země proti nepříteli. Neutíkají z Ukrajiny, svoji vlast chtějí bránit, aby v ní mohli zase žít. To je obrovský a zásadní rozdíl ve srovnání s obrazy, které jsme v nedávné minulosti viděli u lidí prchajících před nebezpečím. Odhodlání a statečnost Ukrajinců ohromila Evropu. Ta východní věděla, co znamená ruské jho, tu přesvědčovat nemuseli. Klíčovou roli sehrálo Polsko, které má geneticky zakódovanou ostražitost vůči Rusku a na rozdíl od jiných zemí nezůstalo u slov, systematicky se vyzbrojovalo, pěstovalo spojenectví s USA a sehrálo v posledním víkendu zásadní roli v diplomatických jednáních především s Německem, které dosud praktikovalo vstřícnou politiku k Rusku. Statečnost Ukrajinců, které dojalo evropské veřejné mínění, a účinná diplomacie Polska stály za změnou postoje Evropské unie, která zpočátku velmi vlažně reagovala na ruskou agresi. Je ke cti české vlády pod vedením Petra Fialy, že nehrála žádnou vyčkávací hru a od počátku se stavěla k rázné odpovědi a navzdory naší menší ekonomické a mizerné vojenské síle jsme zastávali tvrdou linii jako Polsko.

Evropa se nakonec spojila k ráznému odporu vůči Rusku a vypadá to, že k razantním ekonomickým sankcím se přidá i neutrální Švýcarsko. Ukrajině se dostává zasloužené podpory, protože za svoji existenci bojuje. Čekají ji však ještě krušné časy, válka může trvat dlouho, je těžké předpovídat, jaký bude mít vývoj. Klíčový je ale jednotný postoj Evropy včetně Británie a nekompromisní postoj vůči Rusku. Rusku se nesmí ustupovat. Je důležité se mu rozhodně postavit, ale také myslet na to, že cílem není zničení Ruska, ale to, abychom mohli vedle sebe aspoň existovat.