komentář

Zločinec? Uprchlík light

komentář
Zločinec? Uprchlík light

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Přiznejme evropskému soudnímu dvoru, že není zpolitizovaný. Kdyby byl, jistě by našel způsob, jak odložit svůj čerstvý rozsudek týkající se azylové politiky za termín voleb do europarlamentu. Rozsudek sice nepřinesl žádný průlom, potvrdil známý stávající výklad. Politicky uvažující člověk by se snažil nepřipomínat voličům týden před volbami, že ten výklad sponzorovaný evropskými institucemi je šílený.

Evropský soudní dvůr spojil do jednoho rozsudku tři kauzy, v nichž různé tribunály, včetně českého Nejvyššího správního soudu, řešily snahu výkonných orgánů deportovat zločince, kteří v EU požívali statusu uprchlíka. Spory vznikly kvůli starému známému problému, že ti zločinci měli být deportováni do zemí, které negarantují naše evropské standardy práva a slušného zacházení. Národní soudy podaly předběžné dotazy k Evropskému soudnímu dvoru, zda je tato snaha přijatelná ve světle relevantní evropské směrnice. A soudní dvůr rozhodl jako obvykle, že ne.

Tak se stalo, že nám tu péčí evropských orgánů zůstane v Česku pan M z Čečenska, který, citujme z rozsudku, „ještě předtím, než mu byl udělen azyl, spáchal trestný čin loupeže, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Po udělení azylu byl M dále odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let pro trestné činy loupeže a vydírání, které spáchal jako recidivista.“ Dále v Belgii zůstane pan X z Pobřeží slonoviny, kterého belgický soud odsoudil, opět citujme, „k trestu odnětí svobody v délce třiceti měsíců s částečným odkladem výkonu za úmyslné ublížení na zdraví, nedovolené přechovávání bodné zbraně a přechovávání zakázané zbraně. Dne 6. prosince 2011 jej mimoto cour d’appel de Bruxelles (…) odsoudil k trestu odnětí svobody v délce čtyř let za znásilnění nezletilé osoby starší 14 let a mladší 16 let.“ A konečně zůstane v Belgii další uprchlík X, z Konga, kterého belgický soud v roce 2010 „odsoudil k trestu odnětí svobody v délce 25 let za zabití a loupež“.

Čili kdyby chtěl třeba Tomio Okamura nebo někdo takový tvrdit, že Evropská unie poskytuje azyl zločincům, nejsou to žádné fake news, ale holá pravda. A evropští politici, kteří dnes chytili nový vítr a deklarují, že je důležité, aby ten, kdo nezíská uprchlický status, urychleně odjel domů, vědí, že plácají.

Právní rámec předvídatelného rozhodnutí je přibližně takovýto:

Rozhodujícím zdrojem práva je tu Ženevská úmluva o uprchlících. Tu vykládají národní soudy; Unie smluvní stranou není. Ale Unie se k úmluvě hlásí ve své Listině základních práv. Unie taky přinejmenším od roku 1999 podniká své kroky k harmonizaci azylové politiky, takže tu dnes máme směrnici 2011/95. Díky tomu se může dostávat do hry Evropský soudní dvůr.

V úmluvě se mimo jiné uvádí, že „žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení, ale že „výhody tohoto ustanovení však nemohou být požadovány uprchlíkem, který z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, ve které se nachází, nebo který poté, co byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost této země“.

Podobně se v článku 14 evropské směrnice uvádí, že členské státy mohou status uprchlíka odejmout tomu, u koho „existují dostatečné důvody k tomu, aby byl považován za nebezpečí pro členský stát, v němž se nachází“, anebo „kdo jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu“.

Jenže ta slova neznamenají to, co by si laik myslel, že znamenají. Zásada nevracení do „ošklivých“ států stále trvá a je nadřazená. Takže i když je takovému člověku odebrán status uprchlíka, stále zůstává uprchlíkem. Tedy i tak se to dá říct. Rozsudek to formuluje tak, že v takovém případě čl. 14 odst. 6 uvedené směrnice nikterak nebrání tomu, aby uvedený členský stát zaručil dotyčné osobě všechna práva, jež Ženevská úmluva spojuje s tím, že daná osoba je „uprchlíkem“, byť „na jiném právním základě“. Český soud mluví o „statusu light uprchlíka“.

Sveřepá snaha štrasburského Evropského soudu pro lidská práva bránit deportacím vybraných zločinců je už léta živnou půdou britských euroskeptiků. Různí moudří lidé jim s obvyklou nadřazeností připomínali, že Evropský soud pro lidská práva není součástí EU, nýbrž Rady Evropy. Což, jak nyní vidíme, bylo méně chytré, než se tito moudří lidé domnívali. Unie a Rada Evropy jsou v azylu spojené nádoby – pokud by dotyčné evropské soudy nedaly předběžný dotaz do Lucemburku, věc by asi na odvolání nakonec řešil Štrasburk a rozhodoval by stejně.

Tak se třeba britské úřady snažily deportovat salafistického imáma a duchovní autoritu al-Káidy i alžírských islamistů Abu Qatadu přes deset let, než se jim to v roce 2013 podařilo. V Norsku dodnes žije kurdský islamista Mullah Krekar, přestože mu norská vláda odebrala uprchlický status již v roce 2002. Tehdy totiž odcestoval do Iráku, z čehož by vyplývalo, že uprchlickou ochranu nepotřebuje. Později vyzýval k terorismu a vyhrožoval ministryni norské vlády smrtí.

Žádný z těchto případů by se samozřejmě nemusel odehrát přesně takto. Na tom, do jaké míry je každý jednotlivý případ „vyfutrován“ státním orgánem i soudcem, přece jen záleží. Pan M například argumentoval tím, že je z Čečenska. Ale Kadyrovovo rodinné samoděržaví není suverénní stát, tím je Rusko, kam jistě obecně deportovat lze. Ostatně z popisu trestných činů dotyčného lze spekulovat, že pokud mu hrozí nebezpečí, vyplývá spíš z jeho způsobu života, při němž se člověk snadno může dostat do sporu s kolegy z oboru – v Praze, stejně jako v Čečně či Moskvě.

Jenže celý právní a intelektuální profesionální aparát zabývající se těmito problémy je většinově nastaven na obranu stávajícího režimu. Jak uvádí Nejvyšší správní soud, stanoviska proti deportování zločinců vyjádřila například česká ombudsmanka anebo International Association of Refugee and Migration Judges. Z dálky to někdy vypadá, jako by se těchto osob zmocňoval jakýsi pseudonáboženský zápal, když chtějí svou oddanost univerzálním lidským hodnotám osvědčit tím, že na nich budou trvat nejen při případech „snadných“, ale právě i u těch lidí nejodpornějších.

Reforma na záchranu systému tedy musí přijít zvenčí. Tak, aby mohlo být tradiční právo azylu zachováno a přitom systém nešel proti základním politickým zájmům zemí azyl přiznávajících. Krekar byl například spoluzakladatelem skupiny Ansar al-Islam, jednoho ze zárodků pozdějšího Islámského státu, proti němuž byly západní země nuceny krvavě bojovat.

V éře masové migrace pak je třeba reagovat na situaci, kdy se osoby požívající uprchlické ochrany fakticky již nikdy domů nevrátí, byť by se podmínky doma změnily, a nárok na ochranu zanikl. Pak už žádná země ani EU nebude moci mít imigrační politiku, protože tou už se stala politika azylová.

21. května 2019