Včera se v Bruselu sešlo 16 evropských státníků, aby zachraňovali politickou kariéru Angely Merkelové (tedy spíš to byl formát 15 + 1). Ne že by všem z nich na osudu kancléřky tak záleželo, ale tento minisummit, to bylo všem účastníkům nepochybně jasné, jiný velký cíl neměl. Kancléřka doma v Německu bojuje o přežití. Prvního července vyprší ultimátum stanovené jejím ministrem vnitra, volně by se dalo převyprávět jako: Když do 1. na evropské úrovni něco neuděláš s propustností vnitroschengenských hranic pro běžence, zavřu německé hranice bez ohledu na sousední státy sám. Do onoho 1. července teď proto bude den po dni Evropskou unií probíjet jedna diplomatická iniciativa Berlína za druhou.

Visegrádská čtyřka chyběla, stejně jako se nezúčastnily: pobaltská trojka, Británie, Irsko, Portugalsko a Kypr. Kolektivní neúčast Visegrádské čtyřky na minisummitu někteří pozorovatelé v Německu vykládají jako schválnost, nepřátelské gesto vůči kancléřce, pokus jí v její těžké situaci ještě  přiložit. Rozhodnutí nejet padlo ve čtvrtek v Budapešti, kde jednali čtyři středoevropští premiéři. Andrej Babiš ten den působil poněkud zmateně, nejprve se ve čtvrtek ráno na minisummit do Bruselu sám přihlásil, odpoledne z něj spolu se zbytkem Visegrádu vycouval. Stalo se to na popud rázného hostitele Viktora Orbána. Nicméně o to, kdo z visegrádských premiérů dokáže razantněji říkat ne, tu nejde. Tentokrát se Babiš zachoval rozumně.

Proč Visegrád nejel? Nejdřív je potřeba vědět, že ačkoliv svolavatelem schůzky byl šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, konala se na popud Německa. Z textu pozvánky bylo možné přímo vyčíst, že důvodem byly kancléřčiny vnitropolitické těžkosti. Unijním formalitám zadost by bylo učiněno, kdyby už tuto schůzku svolal šéf Evropské rady, kterážto funkce ostatně byla zřízena proto, aby organizovala a moderovala velké evropské summity a porady. Prezidentem Evropské rady je Polák Donald Tusk, v Polsku sice vládnoucími konzervativci vykreslovaný coby pudl Německa, ale na poměry bruselsko/berlínského establishmentu v podstatě nezasažený progresivním myšlením. Tusk Merkelové její minisummit svolat odmítl, můžeme předpokládat, že coby člověk vyrostlý v reálném socialismu zná a nemá rád metodu partgrupa, kdy se v pracovním kolektivu ještě před plenární schůzí sejde schůze členů komunistické strany, aby ostatním předžvýkala závěry, které budou posléze přijaty. Věci se tedy chopil Merkelové věrný spojenec Juncker za Evropskou komisi.

Andrej Babiš v oficiální tiskové zprávě ze soboty píše, že „pozváni jsme byli“. To je technicky řečeno pravda, nicméně pozvána byla Česká republika a některé další vlády až ústně, neadresně, Junckerovým výrokem, že summit je otevřený všem. V Maďarsku mezi visegrádisty se ve čtvrtek naopak mluvilo o tom, že Merkelová a Juncker na minisummitu žádný Visegrád ve skutečnosti nechtějí, a nemá proto smysl vnucovat se proti vůli hostitele.

Ve skutečnosti visegrádistům z celé schůzky nic dobrého nekynulo. Německý „humanistický“ přístup k migraci se dnes definuje v protikladu k dvěma zlům: východoevropskému populismu (to jsme my) a jihoevropskému populismu (to je Itálie). Obě tato „zla“ mají společný ten úplně základní instinkt, že hospodářskou imigraci do Evropy, jíž migrační vlna podle většiny indikátorů z velké části byla, je nutné pokud možno zastavit. Visegrád a Řím se však diametrálně liší v názoru na to, co s běženci, kteří už do Evropy pronikli nebo ještě proniknou. Itálie nechce ani slyšet o tom, že by od kohokoliv, natož od Angely Merkelové, nějaké přijímala zpět. Merkelová chce po Italech bezprostředně právě toto. Potřebovala by, aby politickou dohodou přistoupili na vracení v Itálii registrovaných žadatelů, což v evropském právu samozřejmě obsaženo je, pouze se nevymáhá. 

Řím chce běžence po Evropě rozdělovat stálým přerozdělovacím mechanismem. To zase je přesně věc, vůči níž se v roce 2015 znovu konstituoval Visegrád. Dostavit se na schůzku, o níž kancléřka sama předem řekla, že stejně nepřinese žádné řešení, by znamenalo úplně zbytečně se vystavit tlakům na projevení tzv. solidarity.

Angela Merkelová ztělesňuje ty, kdo v každé krizi instinktivně žádají víc Evropy, v tomto případě společnou azylovou politiku EU. Riziko, že by se kancléřce podařilo rozehrát proti sobě dvě hlavní síly, které dnes v EU proti převládající politice na oko otevřených hranic veřejně formulují námitky a které vzdorují i velké reformě evropské azylové politiky, byť každá z trochu jiných důvodů, za účast rozhodně nestálo.