Ministerstvo obrany Ruské federace v listopadu 2018 rozhodlo o dodavateli nového bojového vrtulníku. Jde o rozhodnutí vskutku příznačné, protože svým způsobem odráží obavy, které se v ruských ozbrojených silách množí a které se týkají techniky nové generace, kam náleží také například tank T-14 Armata nebo stíhačka Su-57 PAK FA. Ačkoli se většina ruských médií stále předhání v chvalozpěvech, mnozí odborníci tvrdí, že se tyto ambiciózní programy změnily na předražené a v praxi nakonec jen málo užitečné „hračky“.

Nejde rozhodně pouze o názory z internetových diskusí, protože podobná tvrzení se vyskytují už i na stránkách ruského odborného tisku. Kritika ovšem nesměřuje zdaleka jen na konkrétní typy techniky, ale často i na ruský vojensko-průmyslový komplex jako celek, jelikož potíže, o kterých je řeč, mají takříkajíc systémovou povahu. Jinak řečeno, ruský zbrojní průmysl naráží na limity, jejichž kořeny leží vesměs ještě v éře SSSR.

Neefektivní kolos

Sovětský vojensko-průmyslový komplex představoval skutečně gigantický kolos, který byl ve spoustě ohledů neefektivní, ale přesto většinou dokázal klíčové programy dotáhnout do konce, tedy dostat se od počátečního zadání k sériové produkci. Rozpad SSSR ale znamenal i rozklad tohoto kolosu. Mnohé podniky zanikly, další se přeorientovaly na civilní výrobu, navíc mnohé z nich zůstaly za ruskými hranicemi. To, co Putinovo Rusko zdědilo, je pouze stínem toho, co kdysi pracovalo pro potřeby sovětské armády.

Výše zmíněný bojový letoun 5. generace Su-57 a nový tank T-14 lze použít coby ilustrace pro jeden z hlavních problémů současného ruského průmyslu. Letoun Su-57 poprvé vzlétl v lednu 2010, kdy se tvrdilo, že do řadové služby vstoupí možná již v roce 2015. Tank T-14 zhlédli diváci moskevské přehlídky v květnu 2015 a podle tehdejších zpráv měla ruská armáda získat do roku 2020 snad až 2300 kusů. Většina expertů však tato čísla odmítala brát vážně a dnes je jasné, že šlo o absurdně optimistické předpoklady. Dnes totiž létá pouze deset prototypů Su-57 a letectvo čeká na dodávku dvanácti objednaných sériových kusů. S dalšími se aktuálně počítá asi až po roce 2025. Pokud jde o tank T-14, nyní je podepsán kontrakt na 132 vozidel na platformě Armata, jež vedle tanků zahrnují též bojová vozidla pěchoty T-15 a vyprošťovací obrněnce T-16. Podle ruského ministerstva obrany zatím „není potřeba“ začínat jejich hromadnou produkci.

Dlouhá cesta k sériové výrobě

Toto překvapivé tvrzení je oficiálně zdůvodňováno tím, že stávající páteřní typy techniky, tzn. bojové letouny Su-35S a Su-30SM či modernizované tanky T-72, T-80 a T-90, zcela postačují pro plnění úkolů, jež se od vojáků žádají. Za tímto (jen částečně propagandistickým) tvrzením je ovšem krutá realita ruského zbrojního průmyslu, respektive fakt, že zahájení velkosériové výroby zbraní nové generace je nyní zkrátka nemožné. Su-57 nepochybně dokáže ohromovat diváky na leteckých dnech, zatímco tank T-14 je zajisté výtečný nástroj pro přehlídky na Rudém náměstí, ale všechny nekritické pochvaly těchto typů techniky opomíjejí fakt, že jde dosud jen o prototypy (či dokonce jen funkční demonstrátory). Zapomíná se, že cesta k sériové produkci a reálné bojeschopnosti je nesmírně dlouhá a složitá. Soudobé zbraně představují ohromně komplikované produkty se spoustou „dětských nemocí“, jak dokazují třeba i potíže americké stíhačky F-35.

Proti oné nekritické chvále se ozývají posměšky, že Rusko je tragicky zaostalé, nemá moderní technologie a prezentuje pouze jakési makety. Svého času bylo populární například tvrzení, že věž tanku T-14 je vyrobena z lepenky či dřeva. To je samozřejmě opačný extrém. Hlavní problém nespočívá v tom, že by ruský průmysl v doslovném smyslu neměl moderní technologie, nýbrž v tom, že postrádá kapacity pro jejich praktické uplatnění. Výroba demonstrátorů či prototypů totiž probíhá už z podstaty takřka „kusově“ a zdá se, že na ni Kreml ochotně uvolňuje velké finance, protože výsledky může používat i coby nástroje pro propagandu. Naneštěstí pro Rusko však sériová výroba klade zcela jiné požadavky. Je potřeba vybudovat plynule fungující linky, zajistit přísun součástí od subdodavatelů, provést integraci různých systémů, vše otestovat, vyškolit personál…

Složitost těchto procesů je těžko představitelná a lze ji plně srovnávat s náročností samotného vývoje nové techniky. Sovětský vojensko-průmyslový komplex to zpravidla dokázal, zatímco ten dnešní ruský právě v tom naráží na systémové limity, tedy na důsledky rozpadu SSSR a krize v 90. letech. Zbrojní firmy trápí obrovská byrokracie, mnohé mají dlouhodobé finanční potíže (podnik Uralvagonzavod, tedy výrobce tanku Armata, nedávno málem zbankrotoval), a hlavně jim jednoduše chybí samotný fyzický produkční potenciál. Některé korporace sice vybudovaly zcela nové výrobní linky, většina však musí stále spoléhat na modernizované pozůstatky sovětských časů. Výsledkem je, že téměř žádnou objednávku se nedaří splnit včas, jelikož továrny zkrátka nestíhají plnit plán. Ruský zbrojní průmysl se dostal takřka na hranici svých kapacit, nehledě k tomu, že kromě požadavků domácí armády je třeba uspokojit také zahraniční zákazníky (kteří jsou nesmírně důležití pro státní rozpočet). Start velkosériové výroby úplně nového typu je tedy téměř nemožný.

Modernizované deriváty

Ministerstvo obrany má v podstatě pravdu v tom, že letadla jako Su-35S, Su-30SM či Su-34 a tanky jako T-72B3 nebo T-90M dosud představují kvalitní typy techniky. Řada z nich získává i působivé úspěchy na trhu. Otázkou ovšem je, jak dlouho ještě tato situace vydrží, jelikož jde vesměs o opakovaně modernizované deriváty základních konstrukcí, které pocházejí ze 70. let a které samozřejmě nelze modernizovat donekonečna. Například letoun Su-35S je při rychlém pohledu téměř identický se stíhačkou Su-27, jež se poprvé vznesla v roce 1977. „Pětatřicítka“ je samozřejmě vyrobena z jiných materiálů, má kompletně nové motory a o dvě generace novější elektroniku, jenže její základní konstrukce se v podstatě nezměnila. Z designu „sedmadvacítky“ prostě již o mnoho víc dostat nelze, ostatně i proto byl vyvinut stroj 5. generace Su-57, vše však nasvědčuje tomu, že ruské letectvo bude muset ještě řadu let spoléhat na modifikace stárnoucích designů.

Podle některých hlasů je Su-57 prostě příliš ambiciózní, což dokazují mj. problémy s vývojem nových proudových motorů. Také v případě tanku T-14 už zní i kritika, že jeho nejpůsobivější prvek, tedy umístění celé osádky v korbě, znamená pro průmysl příliš velké sousto. Bude totiž třeba zvládnout celou novou generaci elektronických systémů, které pro vojáky v korbě zajistí adekvátní povědomí o aktuální situaci okolo tanku.

V ruských ozbrojených silách se tudíž začíná šířit jakási tichá skepse vůči těmto „revolučním“ zbraním. Vojáci dávají najevo, že před těmito nespolehlivými (a v praxi stejně nedostupnými) novinkami preferují deriváty osvědčených, třebaže stárnoucích konstrukcí. Právě to byl patrně důvod onoho v úvodu zmíněného rozhodnutí o dodavateli nového bojového vrtulníku, jenž by měl dosahovat výrazně vyšší rychlosti (přes 400 km/h) než nynější typy. Zvítězila konstrukční kancelář Mil, která tak porazila kancelář Kamov.

Příznačnost onoho rozhodnutí spočívá v tom, že Mil nabídl vysoce konzervativní řešení, které zahrnuje „jen“ použití nových rotorových listů a přídavného křídla. Velikou výhodu znamená fakt, že takto lze modernizovat stávající vrtulníky; ostatně Mil toto řešení již prakticky testuje na upraveném bitevníku Mi-24. Naopak Kamov předložil futuristický koncept stroje, který by spojoval dva nosné rotory, pevné křídlo a „hybridní“ turbínové motory, schopné zajistit pohon rotorů i vodorovný tah pro rychlost možná až 700 km/h.

Naneštěstí v současnosti jde pouze o patent a maketu, kdežto výše zmíněný demonstrátor firmy Mil už zhruba tři roky létá (a údajně i neoficiálně překročil rychlostní rekord v kategorii vrtulníků). Ruské ozbrojené síly tak zkrátka zvolily variantu s výrazně nižším technologickým rizikem a současně variantu, která umožňuje modernizaci zavedených typů techniky, což poté samozřejmě hodně usnadní náběh sériové výroby. Vrtulníky však reprezentují také obor, ve kterém se dramaticky projevila další slabina ruského zbrojního průmyslu. Navzdory úporným tvrzením o absolutní soběstačnosti totiž Rusko hodně dlouho záviselo a částečně pořád závisí na dodavatelích ze zahraničí, jelikož některé výrobky, jež ruské zbrojní korporace používají jako komponenty pro finální montáž, pocházejí od firem na Ukrajině či v Bělorusku. V případě Běloruska běží mj. o těžké automobilové podvozky značky MZKT (dříve MAZ) nebo optiku firmy Peleng.

Vztahy s Běloruskem sice nejsou optimální, ovšem dodávky stále probíhají, zatímco v případě Ukrajiny se samozřejmě zastavily v důsledku anexe Krymu a konfliktu na Donbasu. To hodně citelně zasáhlo výrobu ruských helikoptér, neboť motorové skříně pro jejich motory se vyráběly právě na Ukrajině. Rusko sice nakonec zahájilo domácí produkci, ovšem dodávky vrtulníků pro klienty doma i za hranicemi se zpomalily.

Turbíny z Ukrajiny

Ještě vážnější je situace v loďařském průmyslu, neboť ukrajinská firma Zorja-Mašprojekt byla vlastně jediným dodavatelem turbín pro ruské válečné lodě. Rusko kupovalo rovněž dieselové motory od německé firmy MTU. V důsledku mezinárodní situace ale tyto zdroje pochopitelně zanikly, takže řada rozestavěných ruských lodí zůstala bez pohonu. Hlavní problém vznikl pro nové raketové fregaty Projekt 22350 Sergej Gorškov. První dvě ještě mají turbíny z Ukrajiny, avšak nad dokončením dalších dvou visí otazník.

Nabízela se možnost koupit motory z Číny, což se skutečně udělalo v případě dieselů, které se použily v několika menších lodích. Kvalita a spolehlivost čínských dieselů se ovšem projevila jako nedostatečná. Úkol vyvinout turbíny pro fregaty dostala ruská firma Saturn, ačkoli není jasné, kdy to doopravdy zvládne. To navíc není zdaleka jediný problém, který dnes trápí ruský loďařský průmysl, jehož vyhlídky jsou dosti rozpačité. Rusko má stále pouze velmi omezené schopnosti pro stavbu a údržbu velkých válečných lodí, což tragicky demonstrovala ztráta doku PD-50 a poškození letadlové lodě Admirál Kuzněcov. Stavba nových letadlových či vrtulníkových nosičů je téma (nejdřív) pro konec příští dekády, protože loděnice na to nyní zkrátka nemají kapacity. V sektoru hladinových lodí Rusko zvládá nanejvýš fregaty a většinu stavěných lodí tvoří nezvykle silně vyzbrojené raketové korvety, na které chce ruské námořnictvo zjevně velmi spoléhat.

Co kupovat v Číně?

Druhou páteřní kategorii válečných plavidel mají tvořit ponorky. Rusko dokáže stavět jaderné i konvenční ponorky (byť i ty poměrně pomalu), jenže se začíná ozývat i kritika ve smyslu, že ponorky nemohou řešit všechno a že se do nich investuje příliš mnoho, a proto chybějí finance na hladinová plavidla. Někteří odborníci však pochybují i o tom, jestli Rusko v dohledné době vůbec může stavbu větších hladinových lodí zvládnout. Proto už se otevřeně debatuje i o možnosti zakoupit lodě (například fregaty nebo nosiče vrtulníků) od Číny. Ta již skutečně prezentovala modely plavidel, které evidentně odpovídaly na možný zájem Moskvy, ovšem proti takovému kroku existuje i velmi silná opozice. Kromě nedobrých zkušeností s čínskými motory či hrozby možného zhoršení vztahů s Pekingem poukazuje také na prestižní stránku. Pokud chce mít Rusko pozici světové velmoci, pak si přece nemůže lodě pro zajištění této pozice kupovat od jiné mocnosti.

Je ovšem evidentní, že právě touha po prestižní pozici byla i důležitým motivem, který stál za projekty jako Su-57 nebo Armata, jež nyní mají hodně nejasné perspektivy. Nelze vyloučit, že nakonec vznikne jen malý počet sériových kusů, které poslouží jako technologický základ pro zrod dalších typů zbraní. Ostatně ruská média již mluví o stíhačce 6. generace, ačkoli nyní jde stěží o něco víc než o prvotní ideové koncepty. Otázka ovšem zní, jestli také jejich realizace nenarazí na rozdíl mezi propagandou a skutečností.